První oběť sledoval vrah z nádraží až domů a tam ji uškrtil před očima jejího dítěte. Když je tentýž dennalezena mrtvola druhé ženy, usmrcené stejným způsobem, policie se domnívá, že v Londýně začal řáditsériový vrah. Inspektor Thorne ale brzy zjistí, že skutečnost je ještě horší: pachatelé jsou dva a pracujíjako tým. Jeden zabíjí s chladnou myslí, druhý jako by byl posedlý šílenstvím, a touhou napodobit svůj

První oběť sledoval vrah z nádraží až domů a tam ji uškrtil před očima jejího dítěte. Když je tentýž dennalezena mrtvola druhé ženy, usmrcené stejným způsobem, policie se domnívá, že v Londýně začal řáditsériový vrah. Inspektor Thorne ale brzy zjistí, že skutečnost je ještě horší: pachatelé jsou dva a pracujíjako tým. Jeden zabíjí s chladnou myslí, druhý jako by byl posedlý šílenstvím, a touhou napodobit svůj

morbidní vzor.

Thorne pochopí, že se musí při pátrání zaměřit především na brutálnější polovinu vražedné dvojice. Namuže, jehož schopnost manipulovat druhými je stejně nebezpečná jako jeho chuť zabíjet. Do té dobymusí Thorne žít s mučivou jistotou, že každá další nalezená mrtvola bude někde mít věrnou kopii…

PROLOG

CHLAPECKÉ GYMNÁZIUM KRÁLE EDWARDA IV.

14. srpna 1984

Pan a paní Palmerovi

43, Valentine Rd.

Harrow Middlesex Vážení pane a paní Palmerovi,

po mimořádném jednání pedagogické rady Vám musím s lítostí oznámit rozhodnutí týkající se vyloučení Vašeho syna Martina ze školy, které nabývá okamžité platnosti.

Musím zdůraznit, že uvedený postup je nanejvýš neobvyklý a přistoupilo se k němu jako k poslední možné instanci. Vzhledem k povaze deliktu se však jedná o jediné vhodné řešení. Chování Vašeho syna se stalopo určitou dobu středem zvýšené pozornosti a je o to více zneklidňující, vezmeme-li v úvahu jeho studijnívýsledky a dřívější nekonfliktní povahu. Poslední ohavný přestupek je jen jedním z dlouhého výčtunepřípustného chování a zjevného porušování školního řádu.

Jak patrně víte, Váš syn není jediným viníkem, a snad Vás alespoň částečně uklidní skutečnost, že téměřjistě není ani hlavním pachatelem, a dle mého názoru byl pravděpodobné naveden. Nutno však říci, žeprojevil jen nepatrnou lítost nad svými činy a odmítá sdělit jméno spoluviníka.

Domnívám se, že pro zachování vysokých vzdělávacích a výchovných standardů této školy musí býtudržena také vysoká míra disciplíny. Z těchto důvodů nemůže být chování, jakého se dopustil Váš syn, tolerováno.

Přeji Martinovi hodně štěstí v nové škole.

S pozdravem

Philip Stanley, M. A. ředitel školy

Rectory Road, Harrow, Middlesex, MA3 4HL

část první

OSMKRÁT LÉTO, JEDNA ZIMA 2001

Datum: 27. listopadu Cíl: žena

Věk: 20-30

Místo kontaktu: londýnské vlakové nádraží

(uvnitř nebo venku)

Místo činu: bude upřesněno

Způsob provedení: rukama (použití zbraně povoleno v případě nutnosti)

Nicklin bez mrknutí oka sledoval, jak k němu přicházejí nádražní halou a drží se za ruce. Ona byla

dokonalá.

On ještě stále držel knihu, kterou se pravděpodobně bavil ve vlaku, zatímco ona dojídala sendvič. Povídalisi a smáli se. Kráčeli stále dál. Pohlédli přímo na Nicklina, ale nevšímali si ho. Na lidi kolem se nedívali.Nikdo je tady neměl čekat.

Seděl, srkal kolu z plechovky a každých pár minut se znuděně podíval na tabuli s odjezdy vlaků. Dalšíotrávený cestující, který sleduje zpoždění. Když procházeli kolem, ohlédl se za nimi. Šli pravděpodobně nataxi, autobus nebo metro. Pokud si zastaví taxíka, vrátí se zpátky a počká na někoho jiného. Byla by toškoda, ale svět by se kvůli tomu nezbořil. Pokud mají v úmyslu cestovat veřejnou dopravou, bude je

následovat.

Měl štěstí.

Stále se drželi za ruce. Vstoupili na eskalátor jedoucí dolů do metra. Nicklin odložil nedopitou plechovkuvedle na podlahu a vstal. Slyšel, jak mu zapraštělo v koleně. Usmál se. Není už nejmladší.

Sáhl do kapsy pro čokoládovou tyčinku, kterou si koupil už dříve. Odstrčil nůž, vytáhl čokoládu a začal jirozbalovat. Mezitím se blížil k eskalátoru. Stoupl si za turistu s batohem a ukousl pořádný kus čokolády.Jakmile zkontroloval, že ti dva stále ještě jedou asi šest metrů pod ním, podíval se z velkého okna kautobusovému nádraží. Davy lidí se postupně zmenšovaly; bylo už téměř po dopravní špičce.

Stmívalo se. Na ulicích i v domech. V hlavách lidí.

Jeli Severní linkou na jih Londýna. Posadil se o pár sedadel dál a pozoroval je. Odhadoval, že je jí něcopřes třicet. Vysoká s tmavými vlasy, tmavýma očima a, jak si Nicklin všiml, s olivovou pletí. Jeho matka

by možná řekla „trochu umouněná“. Nebyla hezká, ale ani ošklivá.

Vlastně na tom vůbec nezáleželo.

Vlak projel West Endem a pokračoval na jih. Clapham, napadlo ho, nebo možná Tooting. Kdekoliv…

Ti dva byli do sebe úplně zabráni. On se díval do knížky a každou chvíli vzhlédl, aby se na ni usmál. Onamu mačkala ruku a párkrát se naklonila, aby se dotkla jeho krku. Lidé kolem se usmívali a pokyvovali

hlavami.

Cítil, jak se mu začíná potit čelo a také vlhký zápach, který sílil, kdykoliv k tomu mělo dojít.

Když vlak vjel do stanice Balham, vstali.

Sledoval, jak vyskakují z vlaku a smějí se tomu. Chvíli počkal a nenápadně se jim zavěsil za paty.

Držel se pro jistotu v dostatečné vzdálenosti, ale byli sami sebou tak zaměstnaní, že by mohl jít klidněvedle nich. Zamířili k východu ze stanice, aniž si ho všimli. Ona měla na sobě dlouhý zelený kabát akotníkové boty, on měl modrou bundu a vlněnou čepici.

Nicklin byl oblečen do dlouhého černého pláště s hlubokými kapsami.

Na ulici viděl jejich siluetu s křiklavými vánočními světly a červánky v pozadí. Věděl, že to je jeden zvýjevů, který si zapamatuje. Přibudou samozřejmě další.

Procházeli kolem řady malých obchůdků a on musel bojovat s pokušením vběhnout do trafiky pro dalšíčokoládu. Zbývala mu už jen jedna tyčinka. Věděl, že by to trvalo jen chvíli, ale nechtěl riskovat, že jeztratí. Koupí si ji, až bude po všem. To už na ni bude mít pořádnou chuť.

Zamířili z hlavní silnice do dobře osvětlené, tiché postranní ulice a dech se mu zrychlil, když uviděl, jakona sahá do kapsy pro klíče. Zvýšil tempo. Slyšel, jak spolu mluví o toastu, čaji a posteli. Viděl, jakou mají

radost, že už jsou doma.

Strčil ruce do kapes a rozhlédl se kolem, jestli je někdo nesleduje.

Doufal, že to není byt. Že bude mít dostatek soukromí. Modlil se za trochu štěstí.

Právě když vsunula klíč do zámku, uchopil ji rukou za ústa. Nejprve chtěla křičet, ale Nicklin jí přitiskl nůž

do zad a s trochou bolesti se dostavil i zdravý rozum. Ani se neotočila, aby se pokusila na něj pohlédnout.

„Jdeme dovnitř.“

Cítil, jak se mu potí dlaň a jak jí po nohou stéká moč. Otevírá dveře, ruka jí zoufale padá a hledá u svého

boku toho, kterého tolik miluje. Jediného, na kom jí opravdu záleží.

Své dítě.

„Prosím…“

Její hlas je přidušený jeho rukou. Slova jsou zbytečná. Vstrčí ji i chlapce do předsíně, rychle za nimipřiskočí a zabouchne dveře.

Batole v modré bundě stále ještě pevně drží obrázkovou knížku. Podívá se nahoru na toho cizince očimastejně tmavýma, jako má jeho matka. Sešpulí ústa do nepatrného, avšak nesmírně zmateného „o“.

Bylo krátce po půl desáté ráno. První pochmurné prosincové pondělí. Tom Thorne se z okna budovyBecke House díval do dálky přes pomník betonu a samolibosti, jakým byla čtvrť Hendon. Víc než cokolivjiného si teď přál, aby nemusel logicky přemýšlet.

Bohužel mu nic jiného nezbývalo. Probíral se materiálem ležícím před ním a snažil se jej vyhodnotit. Kekaždému faktu si podvědomě přiřazoval nějaké emocionální reakce, které ho budou v následujícíchměsících budit ze spaní.

Budou jeho noční můrou.

Nyní však byl dokonale vzhůru a soustředil se. Tak jako jiní hledí v práci na počítačové monitory nebo sedí

za pokladnou, Thorne seděl a studoval smrt. Byla to otřesná realita, s níž se každodenně setkával, alepřesto, když tak o tom přemýšlel, by se této výsady docela rád vzdal. Dokonce i bušení kocoviny v hlavěby bylo lepší. Cokoliv, co by otupilo ty ostré hrany. Něco, co by ztlumilo hlasitost té hrůzy.

Viděl už stovky, možná tisíce takových fotografií. Díval se na ně po celá ta léta stejným nezaujatýmpohledem, jakým se zubař dívá na rentgenové snímky nebo účetní na daňová přiznání. Už by senedopočítal těch bledých končetin, zkroucených či utržených nebo úplně scházejících, na černobílýchfotografiích rozměru deset krát osm. Avšak existovaly i barevné snímky. Bledá těla ležící na zelenémkoberci. Fialové odřeniny kolem bledého krku. Křiklavé tapety, na kterých je rozstříknutá krev sotva

patrná.

Byla to stále se rozšiřující výstava fotografií s jednoduchým popiskem: emoce jsou mocné, těla obětí

nikoliv.

Takové byly fotky, které plnily jeho kancelář a jejichž kopie měl uloženy ve své paměti. Obrázky smrti aportréty životů v extrémní podobě. Byly chvíle, kdy Thorne zíral na ty černobílé fotografie těl a napadloho, že v pokojích zahlédl poletovat zuřivost, nenávist, nenasytnost, chlípnost či možná jejich duchy jakonějaké spiritistické médium.

Fotografie, které před ním to ráno ležely na stole, nebyly o nic víc nechutné než ty, které již viděl tolikrát,ale dívat se upřeně na obrázek mrtvé ženy bylo jako dívat se do plamenů a cítit, jak se oční bulvy taví.

Viděl ji očima jejího dítěte.

Charlie Garner, tři roky, nyní sirotek.

Charlie Garner, tři roky, v opatrovnictví prarodičů, kteří každou minutu bojují s tím, co mu jednou řeknou

o mamince.

Tříletý Charlie Garner, jenž strávil skoro dva dny sám v domě s tělem své matky, mačkal obal čokolády,který předtím dokonale olízal. Hladový a špinavý křičel tak dlouho, dokud sousedé nezaklepali.

„Tome…“

Thorne ještě malou chvíli civěl do prázdna a pak se odevzdaně otočil k šéfinspektoru Russellu

Brigstockovi.

Následkem rozsáhlé reorganizace Metropolitní policie, která proběhla přibližně před rokem, bylo v rámcivznikajících tří skupin pro vyšetřování závažné trestné činnosti ustanoveno několik nových jednotek.Jedno oddělení se skládalo pouze z policistů, kteří byli povoláni z penze a jejichž cílem bylo vyšetřovatodložené případy. Toto oddělení, rychle pokřtěné na Oddíl vrásčitých, se stalo jen jednou z mnoha nových

iniciativ, jež měly být důkazem neotřelého a pokud možno aktivního přístupu k potírání zločinnosti vhlavním městě. Existovaly také skupiny specializující se na sexuální útoky, násilí spáchané na dětech atrestné činy, při nichž bylo použito zbraně.

A pak Oddíl 3.

Oficiálně byl určen k vyšetřování případů, jejichž specifičnost nespadala do kompetencí jinýchvyšetřovacích skupin, případů, které se nikomu nehodily. Našli se však i tací, kteří tvrdili, že důvodempro vytvoření Oddílu 3 byla jednoduše skutečnost, že nikdo nevěděl, co s detektivem inspektorem Tomem

Thornem.

Thorne sám zastával názor, že pravda bude asi někde uprostřed.

Russell Brigstocke byl zkušený policajt a Thorne ho znal už víc než deset let. Byl to pořádný kus chlapa,nápadný svými brýlemi s obroučkami z rohoviny a vlasy, na něž byl neobyčejně pyšný. Byly husté,modročerné a šéfinspektor si na nich s potěšením vyčesal vlnu, která připomínala Elvisův účes. Zároveňvšak uměl být tou nejhorší noční můrou všech podezřelých. Thorne kdysi viděl Brigstocka pochodovat povyšetřovací místnosti bez brýlí a se zaťatými pěstmi. Vlasy mu padaly do zpoceného čela, a zatímco hledal

pravdu, křičel, vyhrožoval a své výhrůžky též naplňoval.

„Carol Garnerová byla osamělá matka. Bylo jí dvacet osm let. Její manžel zemřel při automobilové nehodě

před třemi roky těsně poté, co se jim narodil syn. Byla učitelkou. Byla nalezena mrtvá ve svém bytě vBalhamu před čtyřmi dny. Žádné stopy násilného vniknutí. Právě se vrátila od rodičů z Birminghamu nastanici Euston v 18.30 spojem číslo 27. Domníváme se, že ji vrah sledoval ze stanice, možná už ve vlaku.V kapse jsme našli jízdenku.“

Brigstockův hlas byl hluboký a bez přízvuku, téměř monotónní. Přesto byl strohý výčet faktů strašlivědeprimující. Thorne už většinu z toho věděl, jelikož ho Brigstocke den předtím stručně informoval. I takpůsobila slova jako série úderů, jeden silnější než druhý. Zanechala ho v bolestech a bez dechu. Viděl, žeostatní nejsou šokováni o nic méně.

Věděl přitom, že to nejhorší teprve přijde.

Brigstocke pokračoval. „O tom, jak se vrah dostal dovnitř nebo jak dlouhou dobu strávil v bytě CarolGarnerové, můžeme jen spekulovat, ale víme přesně, co udělal, když se tam dostal…“

Brigstocke požádal pohledem muže na druhé straně stolu, aby pokračoval. Thorne pozoroval postavu včerné mikině s vyholenou hlavou a zářivou sbírkou piercingu rozmístěného po celé tváři. Phil Hendricksrozhodně nezapadal do představ lidí o tom, jak má vypadat patolog, ale byl tím nejlepším, s jakým kdyThorne spolupracoval. Thorne zvedl obočí. Že by přibyla další náušnice od doby, kdy ho viděl naposledy?Hendricks si rád každého nového přítele připomínal náušnicí, perličkou nebo hřebem. Thorne upřímnědoufal, že se Hendricks usadí dříve, než nebude vůbec schopen svou hlavu unést.

Doktor Phil Hendricks byl civilním členem týmu. Byl zde samozřejmě na začátku každého případu, protože

nález těla znamenal především aktivizaci týmu. Tělo, které mělo podlehnout ostří skalpelu; příběh vpozadí, šeptaný v tichosti a odhalený jen díky mrtvé tkáni a ztuhlým orgánům. To bylo pole působnostipatologa.

Ačkoliv byli s Hendricksem dobří přátelé, z hlediska celého případu by byl Thorne nejradši, kdyby ho už odtéto chvíle nemusel vidět.

„Na základě toho, že víme, kdy nastoupila do vlaku v Birminghamu, se domníváme, že byla zavražděna dvacátého sedmého někdy mezi sedmou a desátou. Když ji našli, byla už mrtvá asi osmačtyřicet hodin.“

Jeho manchesterský monotónní přízvuk dokázal s jednoduchou přesností vyjádřit odpornou a banálnírealitu pravé hrůzy. Thorne pochopil, co proběhlo hlavou všem kolem stolu.

Jak asi bylo malému Charliemu Garnerovi po ty dva dny?

„Nebyly patrně žádné stopy sexuálního zneužití ani zjevného zápasu. Pochopitelným závěrem je, že vrahdítě vyděsil.“ Hendricks se zarazil a nadechl se. „Uškrtil Carol Garnerovou holýma rukama.“

„Hajzl…“

Thorne pohlédl nalevo. Detektiv seržant Sarah McEvoyová se upřeně dívala na složku před sebou. Thorne

čekal, ale po chvíli bylo jasné, že už řekla, co chtěla. Ze všech přítomných byla tou, kterou znal Thornenejkratší dobu. A stále ji vůbec neznal. Byla bezpochyby tvrdá a velmi schopná. Ale měla v sobě něco, coThorna zneklidňovalo. Něco skrývala.

Hlas detektiva konstábla Davida Hollanda přitáhl Thornovy myšlenky nazpět. „Dá se předpokládat, že sena ni zaměřil kvůli tomu dítěti?“

Thorne přikývl. „Bylo to její slabé místo. Ano, myslím, že asi ano…“

Brigstocke ho přerušil. „Ale není to skutečně charakteristické.“

„Není to charakteristické?“ Hollandův hlas zněl naprosto zmateně. Podíval se na šéfa.

Thorne pokrčil rameny a jeho pohled opětoval. Počkej a uvidíš…

Je to už více než rok, co začal Thorne spolupracovat s Davem Hollandem. Teď už konečně vypadal jakodospělý. Vlasy měl sice ještě stále příliš blond a střapaté, ale celkově už působil trochu tvrdším dojmem.Thorne věděl, že to nemá co dělat ani tak s věkem jako spíše se zkušenostmi. Únava a slzy. Většinudobráckého a naivního výrazu vystřídalo zachmuření, to jak musel čelit každodenní realitě této práce.

Hlavní změna nastala během jejich prvního společného případu. Byly to tři měsíce, během nichž Thorneztratil přátele a udělal si nepřátele, avšak Dave Holland se s ním sblížil. Sledoval ho, učil se a stal seněkým jiným. Tři měsíce, které ukončil řez skalpelem v krví nasáklém podkroví v jižním Londýně.

Holland se mnoho naučil a také odnaučil, což Thorne sledoval s pýchou, a přesto se zármutkem. Bylo toněco, co jej samotného pravidelně velmi trápilo. Že by se snad možnost být dobrým policajtem a zároveňdobrým člověkem vylučovala?

Naučit se jisté míře otupělosti je sice normální, ale je třeba za to zaplatit. Vzpomněl si na varovný leták,jejž viděl v čekárně u zubaře: obrázek úplně rozkousaného rtu pacientem, který „testoval“ místníanestetikum. Mohli jste klidně kousat a kousat, a vůbec nic byste necítili; bylo však jen otázkou času, kdyanestetikum přestane působit a pak se bolest jistě dostaví.

Necitlivost jistě vymizí i u těch kolegů, kteří se prodírají životem ve svém vlastním brnění. Ať už bylovytvořeno v jejich myslích nebo díky láhvi, jednoho dne jistě přestane účinkovat a agónie, která se pakdostaví, bude nesnesitelná. To nebyl případ Toma Thorna a i přes onu předstíranou odvahu a povídačky,které se naučil, věděl, že to nebude ani případ Hollandův.

Dobrý polda a dobrý člověk. Pravděpodobně se to vzájemně nevylučovalo, jen to bylo zatraceně těžké dátdohromady. Jako jeden z těch jevů ve fyzice, jež jsou teoreticky možné, ale nikdy je nikdo neviděl.

V místnosti, která se směšně nazývala konferenčním sálem, se nakrátko rozhostilo ticho. Byla to vpodstatě jen taková větší kancelář s konvicí kávy a několika nepohodlnými plastikovými židlemi navíc.Thorne přemýšlel, co ví o muži, který zabil Carol Garnerovou. O muži, který měl rád a zároveň musel mítvšechno pod kontrolou. Zbabělec. Možná nebyl schopen se ovládnout… Bože, začíná mluvit jako jeden ztěch soudních psychiatrů, o nichž si myslel, že jsou až příliš dobře placeni. Co skutečně věděl, byl fakt, žetakový vrah má daleko k tomu být normální. Byl zcela výjimečný a s většími možnostmi, než Holland nebo

McEvoyová vůbec dokážou pochopit.

Pak tu samozřejmě existovalo ono proč. Vždycky to proč. A jako vždy to bylo Tomu Thornovi srdečněukradené. Zabýval by se tím, kdyby se to nějak projevilo. Chytil by se toho oběma rukama, pokud by díky

tomu mohl chytit také vraha. Ale teď mu to bylo úplně jedno. Přinejmenším mu bylo úplně jedno, jestlichlap, kterého teď hledá, někdy jako dítě dostal jízdní kolo…

McEvoyová si přisedla na židli vedle něj. Skončila s prohlížením složky a on teď vycítil, že jim chce něcoříct.

„O co jde, Sarah?“

„Není pochyb o tom, že je to strašné… a ta záležitost s dítětem je zatraceně nechutná. Ale stále úplněnerozumím tomu, proč nám to přiklepli. Proč to nedali někomu jinému? Chci říct, jak si můžeme být jisti,že nebyla zavražděna někým, koho znala? Nenašly se žádné stopy násilného vniknutí, mohl to být přítelnebo její bývalý milenec… tak proč zrovna my?“

Thorne se podíval na Brigstocka, který si to dokonale načasoval a hodil jim další hromádku fotografiídoprostřed stolu.

Holland se ležérně natáhl, aby si vzal jednu z fotografií. „Myslel jsem na to samé. Nechápu proč…“ Zarazilse při pohledu na ženu ležící na zádech s ústy otevřenými, oči vytřeštěné a krvavé. Žena ležící mezi pytli

s odpadky na studené, tmavé ulici. Žena, která nebyla Carol Garnerovou.

Bylo to dramatické gesto a udělal to tak schválně. Brigstocke chtěl svůj tým nažhavit. Chtěl je šokovat,

motivovat, rozvášnit.

Bezpochyby získal jejich pozornost.

Byl to Thorne, kdo přesně vysvětlil, po čem skutečně jdou. „To, čím se to liší, Hollande“, podíval se naMcEvoyovou, „proč právě my, je skutečnost, že to udělal znovu.“

Nyní jako by se předcházející ticho změnilo v nepříjemný zvuk. Thorne neslyšel nic než vzdálenou ozvěnuvlastního hlasu a syčení adrenalinu v krevním oběhu. Brigstocke a Hendricks seděli strnule, s hlavamiskloněnými. Holland a McEvoyová si vyměnili vystrašené pohledy.

„To je důvod, proč jsme si jisti, že sledoval Carol Garnerovou ze stanice Euston. Protože jakmile dokončiltuto vraždu, ještě týž den jel na King’s Cross. Odjel na jinou stanici, našel si další ženu a zopakoval to.“

Karen, stalo se to zase.

Prosím, dovol mi, abych ti pověděl, co se stalo. Nesnesl bych, kdyby sis o mně myslela něco špatného.Vím, že mi zřejmě nemůžeš odpustit nebo schvalovat to, co jsem udělal… co dělám, ale vím, že topochopíš. Vždycky jsem si myslel, že kdybych měl možnost ti všechno vysvětlit, svěřit se ti, byla bys tímjediným člověkem, který by mi opravdu porozuměl. Vždycky jsi mě viděla takového, jaký jsem. Vždyckyjsi věděla, co si o tobě myslím. Vídával jsem to v tom nesmělém úsměvu.

Věděla jsi, že máš nade mnou moc, ale nikdy jsem se za to na tebe nezlobil. Část mého já si tahle mukaoblíbila. Chtěl jsem být tím, koho mučíš. Cítil jsem se tak více potřebný. Byla jsi tak pro mě přitažlivější,

Karen…

Jenže, Ježíši, udělal jsem to znovu. To, co mi bylo přikázáno. Byla sama a ničeho se nebála. Dokonce byse dalo říct, že šla naprosto klidně, zatímco jsem ji pronásledoval ze stanice. Nebyla to namyšlenábezstarostnost, jen jakýsi druh důvěry. Řekl bych, že v každém viděla jen to dobré. Byla tma, a taknemohla vidět, jak slabý a odporný jsem. Když jsem s ní mluvil, dívala se na mě beze strachu.

Přesto poznala, co se stane, když viděla strach v mých očích.

Jakmile pochopila, začala bojovat, ale nebyla dostatečně silná. Nebyla ani poloviční jako já, Karen, jenjsem musel chvíli počkat, až trochu ochabne. Škrábala a prskala a já se na ni nemohl dívat. A když to skončilo, nemohl jsem unést, že její tvář, která bývala vstřícná a teplá stejně jako tvoje, teď vypadalajako by byla za sklem nebo zamrzlá v kusu ledu a já byl tím, kdo jí tohle udělal.

Vzrušil jsem se, Karen. Když jsem jí to dělal a taky potom, když jsem ji ukrýval. Zůstal jsem vzrušený,dokud syčení v mé hlavě neutichlo a škrábance na rukou nezačaly bolet. Měl jsem erekci jako nikdypředtím.

Nechci tě tím uvádět do rozpaků, ale pokud bych s tebou nemohl o takových věcech mluvit upřímně,nemělo by to smysl. Když jsem tu možnost měl, nikdy jsem ti doopravdy neřekl, co si myslím. Teď už ale

nic skrývat nehodlám.

A nikdy ti nebudu lhát, Karen. To ti slibuju.

Samozřejmě nejsi jediná, kdo ví, kým skutečně jsem, ale jen ty víš, co je ve mně. Nechci se tím omlouvat,vím, že si nic nezasloužím, ale alespoň jsem naprosto upřímný. Upřímný a čestný.

Ta žena ze stanice pro mě nic neznamenala. Nic pro mě neznamenala a vymáčkl jsem z ní život.

Je mi to strašně líto a jistě si zasloužím přísný trest, který se blíží. Nerad žádám o laskavost, Karen, alejestli tam někde potkáš tu ženu, kterou jsem zabil, řekneš jí to za mě?

Děcka tomu říkala „Příběh z džungle“.

Jeden kluk přitlačil oběť k zemi tak, že jí držel paže, a druhý jí seděl na hrudi. Zbraní byly prsty –šťouchaly, dloubaly, rýpaly a vyklepávaly rytmus džungle do žeber. Kroky různých zvířat pochodujícíchdžunglí. Princip byl velmi jednoduchý; nejjednodušší omluva za způsobenou bolest.

Střapatý černovlasý kluk se opřel o zeď a jeho malé tmavé oči si nenechaly ujít sebemenší detail.Sledoval, jak mučení začalo. Když šly džunglí opice nebo nějací podobní malí tvorové, které vypravěčuvedl hned na začátku, nebylo to nic víc než lechtání. Oběť se kroutila a prosila, aby přestali, aby vypadli;

strach z toho, co přijde, byl horší než cokoliv jiného. Pak přišli lvi a tygři. Těžší kroky, prsty dloubajícísilněji, v koutku očí se objevují slzy. Všechno samozřejmě vede ke zdánlivě nekonečně velkému stáduslonů pohybujících se džunglí. Nesnesitelná bolest, když pěsti mlátí do hrudi.

Teď už velký školák ležící na zemi řve.

Kluk se odlepil od zdi, vytáhl ruce z kapes a přešel přes hřiště k místu, kde v kruhu stáli povzbuzující atleskající zvědavci. Nadešel čas zasáhnout.

Vypravěč „příběhu“ se jmenoval Bardsley. Střapatý kluk ho nenáviděl. Proklestit si cestu davem nebyloobtížné, protože většina třeťáků se ho bála. Koneckonců byl „šílenec“ schopný čehokoliv. Frajer, kterýdokázal prohodit lavici oknem nebo mávat malým pinďourem na celou třídu či vypustit učiteli pneumatiky.

Musel zůstat mnohokrát po škole, aby dosáhl takové pověsti, ale vzhledem k tomu, jaké uznání si tím

získal, to stálo za to.

Zlomkům nebo francouzské gramatice nerozuměl, ale věděl hodně o respektu.

Sehnul se, jakoby mimoděk uchopil Bardsleyho za vlasy a odtáhl ho zpátky. Z davu se ozval vzdech, který

se rychle změnil v nervózní smích, to jak Bardsley zuřivě vyskočil připravený přenést svou agresi na toho,

jenž měl na svědomí tu strašnou bolest na jeho hlavě.

Pak spatřil viníka. Chlapec, mnohem menší a hubenější než on sám, na něj klidně hleděl s rukama hluboko v kapsách, oči studené a tmavé jako kameny zamrzlé v bahně.

Dav se rozptýlil do skupinek. Rvačka už byla na spadnutí, když vtom se Bardsley stáhl směrem k šatnám asliboval přitom krutou pomstu, která přijde po škole. Ve skutečnosti to však nemyslel vážně.

Chlapec na zemi vstal a upravoval si pomačkanou školní uniformu. Zatímco si utahoval vázanku arukávem otíral usoplený horní ret, mlčel a nervózně pozoroval svého zachránce.

Černovlasý kluk ho už několikrát viděl, ale nikdy spolu nemluvili. Byl o rok mladší, teprve asi dvanáctiletý,a chlapci rozdílného věku se spolu nikdy nekamarádili. Pískově žluté vlasy měl pečlivě sčesané na pěšinku,

a když si děcka hrála, býval často viděn stranou, jak je zpoza knihy závistivě pozoruje. Byl velké dítě,alespoň o třicet centimetrů vyšší než ostatní v ročníku, a strašně chytrý, ale jinak ve všem neuvěřitelněpomalý. Nic konkrétního zřejmě Bardsleymu neudělal, ale o to ve skutečnosti nešlo.

Starší chlapec ho sledoval. Usmál se, když vytáhl hnědý plastikový hřeben a projížděl si jím pískové vlasy,aby vyčesal špínu ze země. Sám měl samozřejmě taky hřeben, ale kovový; mnohem lepší, využívanýpředevším při hřebenových rvačkách v době oběda. V těch byl vyhlášeným šampiónem. Tyto rvačky sedaly označit za mnohem brutálnější verzi „fackovaček“ nebo hry „kámen, nůžky, papír“ a mohly vokamžiku rozdrásat dlaně do krve. Nebyl šampiónem kvůli rychlosti, ale protože uměl bolesti odolávat

déle než ostatní.

Když bylo třeba, dokázal se vyrovnat s velkou mírou bolesti.

Kluk se žlutými vlasy schoval pečlivě hřeben do kapsy saka, nervózně polkl a vykouzlil na tváři vzácnýúsměv. Rychle ho však potlačil, jelikož ho ten druhý neopětoval. Místo toho natáhl ruku bez jizev aškrábanců.

„Díky za… pomoc. Já jsem Palmer. Martin…“

Černovlasý střapatý kluk, šílenec schopný všeho, přikývl. Ignoroval nataženou ruku a vyslovil své jméno svychytralým úsměvem, jako by vyzrazoval nějaké nekalé tajemství.

Jako by mu dával dárek, který je ve skutečnosti cennější, než vypadá.

„Nicklin.“

„Až to skončí, budete mít na stole o pár otázek méně, a dokonce o jednu otázku méně, než když případzačínal. Pak vám bude zase fajn…“

Thorne si nesl kávu přes obývák, usmíval se a vzpomínal na Hollandovu reakci, když mu poprvé prozradiltuto trpkou, leč pravdivou moudrost. Uvědomil si, že to bylo také poprvé, co se mu podařilo dotáhnout ho

do hospody. Opravdu zábavný den.

Otázky…

Holland se tehdy v hospodě usmíval. „Cože? Myslíte otázky typu Proč jsem se ve škole lépe neučil? aCopak nemají někoho jiného?“

„Řekl bych, že jsem vás měl radši jako vlezdoprdelku, Hollande…“

Thorne postavil hrnek na římsu a sklonil se dolů, aby zapálil plynový hořák krbu imitující georgiánský styl.Ústřední topení měl nastavené na maximální výkon, ale stejně se pořád klepal zimou. A zlobila ho záda. A

venku lilo…

Existovalo mnoho otázek, na které potřebovali znát odpověď hned.

Souvisí spolu vůbec ty dvě vraždy? Vždyť kromě data a skutečnosti, že obě ženy byly uškrceny, zdechyběla jakákoliv další spojitost. Byla snad ta otázka ohledně nádraží jen souhrou náhod? Stanice King’sCross nabízela i jiné možnosti. Spletl si snad druhou oběť s prostitutkou? Proč zabil jednu doma a druhou

na ulici?

A nejdůležitější otázka ze všech: Zabíjel dvakrát v jediném dni, protože se neovládal, nebo bylozavraždění několika obětí v podstatě vzorcem jeho chování? Krvelačnost či nutkání? Právě v tuto chvílipracovali Holland a McEvoyová přesčas, aby to zjistili. Tak jako tak, odpověď nebude příjemná. Za těchdevět měsíců, co tým pracoval dohromady, ve skutečnosti dělali jen na dvou významných případech,které patřily opravdu pouze jim. Po většinu zbylého času jen sekundovali, buď samostatně nebospolečně, u různých vyšetřování jiným útvarům a pak je, když bylo třeba, opět svolali.

Následky teroristických útoků z 11. září uvrhly týmy ze Skupiny pro vyšetřování závažné trestné činnostido operace, která se nepodobala žádné dřívější. Někteří policisté vyjádřili překvapení, že by repatriaceobětí z New Yorku měla být v jejich kompetenci, ale Thornovi to dávalo smysl. Jednalo se o britskéobčany. Byli zavražděni. Neviděl v tom nic komplikovaného.

Telefonní dotazy považoval za nejhorší: tisíce zoufalých lidí hledajících manžely a manželky, syny a dcery,

kteří o sobě nedali žádné zprávy a kteří by se mohli, ale také nemuseli nacházet v dané oblasti. Ze stoveklidí, kteří postrádali své příbuzné, předali jen jedinému člověku identifikované tělo k pohřbení…

O tři měsíce později měla metropolitní policie stále plno práce, při prošetřování falešných útokůantraxem či sledování možných teroristických cílů. Zatímco policie se mohla přetrhnout, pouliční zločinvýrazně vzrostl. Přestože se znenadání výhrůžky po telefonu nejevily jako zvlášť důležité, stále ještěexistovaly zločiny, které řešil Oddíl 3 a které musely být samozřejmě brány velmi vážně.

Dva případy. Oba… neobvyklé. V prvním šlo o sérii otřesných vražd v jihovýchodním Londýně, jež neslyveškeré známky vyřizování účtů mezi zločinci. Přesto se však zjistilo, že těla (když byla pracněposkládána) nepatřila drogovým dealerům či lichvářům, ale obyčejným zákony dodržujícím občanům. Brzy

vyšlo najevo, že vraždy měl na svědomí jeden vyšinutý člověk, a ne organizovaný gang. Doposudneprokázali, zdali se vrah, šťastně ženatý elektrotechnik, snažil maskovat své zločiny, nebo mělvyvinutou psychotickou fixaci na způsob, jakým se gangstři mezi sebou navzájem likvidují. Stále ještěpodstupoval psychiatrická vyšetření.

Ten druhý případ se jevil jako mnohem závažnější, přestože oběti scházely. Pachatel si vytipoval hotelovéhosty a okradl je v jejich pokojích. Zanedbatelná fyzická napadení, jež se stala součástí těchto krádeží, senicméně začala brzy měnit ve velmi brutální. Ti, kteří ochotně odevzdali hotovost, rolexky a další cennosti,

byli tak jako tak mučeni. Pachatel hrozil nožem a požadoval číselné kódy. Přestože číslo sdělili, pachatelnůž použil. Drobné řezné rány a škrábance: zranění způsobená jen tak pro radost. Ale Thorne poznal, žetomuto pachateli se ostří na kůži obětí líbí, vychutnával si výraz zděšení v jejich tvářích a uchváceněpozoroval, jak se na kůži objevuje tenký červený pramínek a krev začíná stékat.

Z loupeže se postupně stávalo něco jiného: pachatel se změnil v někoho jiného. Za svou černou kuklou sizačal svou práci vychutnávat až příliš a bylo jen otázkou času, kdy lidé začnou umírat.

Tehdy povolali Thorna.

Mimo to, že neexistoval žádný fyzický důkaz ani skutečný popis, od kterého by se mohli odrazit, případ jezačal velmi rychle frustrovat. Thorne, Holland a McEvoyová trávili mnoho nocí v nejrůznějších velmihezkých hotelích sice bez úspěchu, ale v naději, že polapí tohoto potenciálního vraha, tohoto budoucíhovraha. Avšak jejich úsilí zjevně nezůstalo bez povšimnutí a pachatel zmizel.

Dva případy, jedno zatčení. Padesátiprocentní úspěšnost bez vyhlídky na zlepšení. Někteří se posmívali, že

tento hotelový případ bude za pár týdnů stejně předán Oddílu vrásčitých, ale Thorne věděl, že se události

pohnou jiným směrem. Kdokoli, kdo způsobuje bolest tak, jak to prováděl tento muž, to udělá znovu.Někdy se opět vynoří. Možná úplně změní způsob provedení, ale Thorne ani na chvíli nepochyboval, že jižbrzy poskytne nějakému patologovi příležitost pracovat přesčas.

Thorne se natáhl pro kávu z pohovky a sáhl po spisu Carol Garnerové. Seděl několik minut, aniž by jejotevřel. Zíral do deště a přemýšlel o stovkách, tisících různých lidí po celém hlavním městě, kteří mělipráci jen díky násilné smrti jiných. Přemýšlel o penězích, které pocházejí z vraždy.

Přemýšlel o vraždícím průmyslu.

Dave Holland hleděl přes obrazovku počítače na Sarah McEvoyovou, která horlivě ťukala do klávesnice.Přemýšlel o své přítelkyni Sophii.

Přetrvávající neshody z minulého roku se opět vynořily. Thorne představoval pro Sophii nepřekonatelnýproblém. Setkala se s ním pouze jednou a vytvořila si na něj názor založený na tom, co jí o Thornovi řeklHolland na počátku jejich spolupráce. A tak se muž, kterého Holland popisoval před více než rokem jako„posedlého“ a „arogantního“, stal v bujné Sophiině fantazii paličatým, egoistickým bláznem, jehož odporzachovávat řádný postup bude jednoho dne stát kariéru nejen jeho samého, ale také těch, kteří stojí přiněm. Těch, kteří se na nic lepšího nezmůžou…

Rozhodně nechtěla Hollandovi zakazovat, aby dělal svou práci. Prostě jen chtěla, aby ji dělal určitýmzpůsobem; aby se stal tím typem policajta, který drží hlavu skloněnou, čas od času jej povýší, a který setěší všeobecné oblibě. Policajta, jenž dělá svou práci tak akorát.

Policajta, jakým byl její otec.

Jednou mu pohrozila, že pokud půjde jinou cestou, pak bude muset jít sám. Kvůli té výhrůžce se strašněrozzuřil a na ultimátum se v tichosti zapomnělo.

Přinejmenším oba předstírali, že je tomu tak.

Hádky nebyly nijak prudké. Dvě z nich se daly nazvat spíše afektovanými výbuchy hněvu. Vlastně šlospíše o jakousi řadu kousavých a uštěpačných poznámek, jejichž intenzita se zvýšila, jakmile se objevilnový případ. Včera večer po hektickém dni, který začal pracovní poradou, se na něj Sophie dívala přeskuchyňský stůl, usmívala se a začala provokovat.

„Tak kolik lidí dneska náš skvělý Tom Thorne naštval?“

Nevěděl přesně, co ho na tom všem nejvíc rozčiluje. Předpoklad, že ona ví nejlépe, co je pro jeho kariérunejlepší? Nedostatek podpory? Nebo skutečnost, že když došlo na hodnocení Thorna, mívala většinou

naprostou pravdu?

McEvoyová vzhlédla od monitoru a zapíchla se do něj svýma světlezelenýma očima. Mám tě.

Měřila sto šedesát osm nebo sto sedmdesát centimetrů, měla hnědé vlnité vlasy po ramena, zahnutý nosa plné rty, které se často usmívaly. A jak se Hollandovi zdálo, až velmi často. Právě teď odhadoval, že jejíúsměv má minimálně tři různé významy.

Nerozuměl ani jednomu z nich.

„Dnes jsem zaslechla něco velmi podivného.“ I přes své příjmení byla pravou židovkou ze severníhoLondýna. Přízvuk měla nevýrazný a tvrdý. Sexy. „Jízlivou pomluvu o Balvanovi…“ Přezdívka se vztahovalak tvaru Thornovy postavy a k přesvědčení ostatních, jak obtížné by bylo dostat ho na lopatky.

Holland zvedl obočí. Další pomluva? Když šlo o Thorna, většinu z toho už stejně slyšel, ale tak jako každýjiný si rád poslechl zábavný příběh či drb.

„Slyšela jsem, že poslouchá country a westernovou muziku. Je to pravda?“

Holland přikývl, jako by potvrzoval smrtelnou diagnózu. „Jo, on to miluje.“

„Cože? Takové to jíí-háá s Dolly Partonovou a tak? Snad nechodí i na country bály?“

Holland se rozesmál. „Myslím, že je to trochu přehnané. Poslouchával taky hodně techno i garage, alemyslím, že to bylo jenom takové období.“ Pomalu mrknul a vybavil si téměř hypnotický hluk. Vzpomněl sina případ, který mu pomáhal zapomenout.

McEvoyová vypadala zklamaně. „Škoda. Na chvíli už začínal vypadat zajímavě.“

„Ale on je… zajímavý.“

Ať už si Holland myslel cokoliv, v tomto směru si byl ohledně Thorna naprosto jistý. Pokud ovšem slovozajímavý znamenalo nepředvídatelný a tvrdohlavý. Pokud to znamenalo, že odmítá připustit, že by se kdymohl mýlit. Že to má stejný význam jako odhodlaný, pomstychtivý a vědomý si rozdílu mezi správným ašpatným, ať už nějaká ubohá pravidla říkala, co chtěla. A že se odmítá smířit s hlupáky a má v sobě tendruh nadšení, který dokáže motivovat. David Holland, ať už od něj jiní lidé očekávali cokoliv, by i promalinkatý kousek takového nadšení byl schopen třeba zabíjet…

Myslel na svého tátu. Na chlapa, který umřel v šedesáti jako seržant. Poté, co vykonal přesně tolik, kolikse od něj očekávalo.

McEvoyová pokrčila rameny a její oči se zapíchly zpátky do obrazovky. Vrátila se k počítačovému kataloguutrpení a smrti, který měl snad těm dvěma pomoci nalézt nějaké informace.

Holland doufal, že Londýn přece jen není tak násilnické město a že by jejich pátrání tedy nemuselo trvatpřespříliš dlouho. V obou případech se mýlil.

Vyhledávat vraždy spáchané ve stejný den vypadalo jako jednoduchý úkol, ale Thorne se s polovičatouprací rozhodně nespokojil. Čas i kritéria pro vyhledávání se neustále rozšiřovaly. McEvoyová a Hollandzačali pátráním po případech uškrcení a pak okruh rozšiřovali. Nemohli vyloučit ani fyzická napadení,jelikož ta mohla být prací stejného muže, jehož trestná činnost nyní přerostla ve vraždu. Přestože vypustili

případy domácího a skupinového násilí, jednalo se o rozsáhlou práci. Zabralo hodně času projít případydostatečně dlouhou dobu pozpátku a vše důkladně zkontrolovat, aby mohli nalézt charakteristický vzorecchování, pokud vůbec nějaký existoval.

Holland pohlédl na hodiny. Ještě dvacet minut a bude půlnoc. Snažil se vybavit si Thorna v stetsonu akovbojských botách, ale taková představa nevydržela dlouho.

Thorne byl příliš nebezpečný, než aby si z něj někdo dělal legraci.

Hudba Johnnyho Cashe se stala dobrou zvukovou kulisou pro čtení pitevních zpráv.

Koneckonců tento muž kdysi zpíval známou píseň o tom, jak zastřelil člověka, jen aby ho viděl umírat. Aťuž to nazveme jen jako chvástání nebo šokující případ nudy, zpíval, jako by o smrti věděl opravdu hodně.Když Thorne četl slova Phila Hendrickse, jež použil při popisu úmrtí Carol Garnerové, přemýšlel, kolik toho

skutečně ví. Ten chlap s hlasem připomínajícím dlouhý, pomalý pád do pekla teď zpíval o bytostech,které potřebují maso a kosti. Thorne po ničem takovém zcela jistě netoužil, ale v klíně mu ležel důkaz –důkaz, že čas od času lidé z masa a kostí potřebují zničit maso i kosti.

Tělo druhé oběti, Ruth Murrayové, ohledal jiný patolog. Thorne už viděl předběžnou zprávu, která zapříčinu smrti uváděla uškrcení a zmiňovala se o tom, že zpod nehtů obětí se odebraly vzorky na testyDNA. Přesto se ještě příliš neradoval. Znělo to slibně, ale bude muset počkat, co řekne Hendricks popitvě.

Thorne kdysi považoval uškrcení za poměrně přijatelný způsob umírání. Nezdálo se to tak strašné, jakokdyž byl někdo opakovaně pobodán nebo umlácen. A také se to nedalo srovnat s utopením neboudušením či otravou louhem.

Myslel si to do chvíle, kdy si přečetl první zprávu z ohledání oběti uškrcené rukama. Použití holých rukou k

uškrcení, tělo na tělo, lze zařadit z mnoha důvodů mezi nejhorší vraždy. Neexistoval žádný způsob, jak

oddělit vraha od oběti. Přestože oběť v mnoha případech upadla rychle do bezvědomí, způsobená

zranění byla často rozsáhlá. Tělo bylo tak zkrvavené a zhmožděné, jako by útočník použil kladivo. Carol Garnerová zemřela následkem udušení způsobeného stiskem krkavice a její tělo zřetelně vykazovalovšechny typické příznaky násilného uškrcení. Oči otevřené, zorničky rozšířené, na rohovkách i kůži kolem očí patrné známky krvácení. Krk pokrytý

modřinami, z nichž některé měly v průměru dva a půl centimetru. Dále krvavé otisky ve tvaru půlměsíce

pocházející z nehtů vraha.

Thornovy ruce se zvedly ke krku. Zavřel oči.

Byla ta čokoláda jeho, Charlie? Dal ti ji, aby tě utišil? Nebo ji vytáhl, až skončil, a pomalu ji jedl, díval se

na ni, zatímco ty jsi plakal?

Na dolní čelisti a po obou stranách hrtanu se nacházely rozsáhlé zhmožděniny a odřeniny. Jazyk byl téměřzcela přikousnut. Krční chrupavky rozdrcené. Chrupavka štítné žlázy prakticky neidentifikovatelná ajazylka zlomená. Právě tato vnitřní zranění jasně ukazovala na krutost útoku, který vedl ke smrti Carol

Garnerové.

Viděl jsi, jak se to stalo, Charlie? Vyhodil tě z místnosti, nebo jsi stál a křičel a bušil svými malýmipěstičkami do jeho zad, zatímco jsi sledoval, jak máminy oči vylézají z důlků?

Thorne se sklonil pro hrnek s kávou, který stál na zemi vedle pohovky. Káva už byla ledově studená.Podíval se na hodinky. Už více než hodinu studoval detaily smrti. Vlastní výdrž ho téměř vyvedla z míry.

Kdysi zkoušel číst detektivky, ale vůbec mu to nevyhovovalo. Vydržel u takzvaného thrilleru sotva párminut a začal usínat. Přesto jej žargonem prošpikovaný popis zohavených těl uchvátil.

Byl si jistý, že v tom nebylo nic přehnaně perverzního. Mohl zodpovědně prohlásit, že ho sledování pitvynikdy netěšilo.

Musel však uznat, že díky důkladné znalosti skutečných vrahů a obětí se stal čtenářem, kterého bylo

obtížné zaujmout.

Thorne už viděl dost střelců s divokýma očima, zkrvavených ostří a mírně řečeno naprostých úchyláků.Viděl spousty útočníků, žhářů a usmívajících se travičů. Viděl víc zničených lidí, než mu bylo milé: někteří

mrtví a jiní ponecháni naživu s trvalými následky, aby na to vše vzpomínali.

Viděl zničená těla a zničené životy.

Thorne uchopil šálek kávy a vydal se do kuchyně pro další, když vtom zazvonil zvonek u dveří.

Na zápraží stál Hendricks v černém koženém kabátě po kotníky a vlněné čepici. Mával igelitovou taškou s

modrými pruhy, která hrozila každou chvíli protržením díky ohromnému množství levného piva. Jeho

přízvuk se stěží hodil k dramatickému proslovu, ale snažil se ze všech sil. „Vypijme pivo a promluvme si o

smrti.“

Thorne se otočil a zamířil dovnitř. Velké proslovy nešly ani jednomu z nich. „Vypadá to, že s tím pitím už

máš malý náskok…“

Hendricks přibouchl vstupní dveře a následoval Thorna. „Mám za sebou obojí, kámo. Většinu dne jsemstrávil s patologem…“ Zavřel dveře od bytu a vkráčel do obýváku.

„S tím, co sepsal zprávu o ohledání Ruth Murrayové?“

„S tou. Doktorka Ema Dugganová. Fakt dobrá a velmi zvláštní. Pokud se ti ovšem takové líbí.“

Thorne zakroutil hlavou a natáhl se po igelitové tašce, se kterou teď Hendricks opatrně pohupoval.„Formaldehyd se mnou nic nedělá, promiň.“

„A taky jsem strávil pár hodin na pitevně s Ruth Murrayovou, takže si piš,“ řekl Hendricks, když upustil

tašku na pohovku, „že cestou sem jsem si jich pár dal.“

Zatímco si Hendricks sundával kabát, Thorne otevřel plechovku a uchopil dálkový ovládač CD přehrávače.Pustil Cashovu nahrávku Samotář znovu od začátku. Kytara začala hrát skladbu „Nevzdám se“.

Thorne se posadil do křesla a Hendricks na pohovku. Byla to obvyklá a příjemná sezení, která se, svýjimkou několika problematických týdnů minulý rok, opakovala minimálně jednou týdně od té doby, cose sem Thorne před téměř osmnácti měsíci nastěhoval. Po rozvodu ještě tři roky strašil ve velkém domě v

Highbury, než se konečně rozhoupal a koupil si tento byt. Stále si na toto místo nezvykl. Pohovka značkyIKEA světle hnědé barvy se mu nyní s několika skvrnami od piva líbila mnohem víc, ale přestože se bytopotřebovával, rozhodně nepůsobil o nic víc vlídnějším dojmem.

Muž, jenž měl většinu těch skvrn na svědomí, zavrčel. Proč museli mluvit o smrti právě u něj doma?

„Takže…?“ Thorne se snažil nevypadat netrpělivě.

„No… je to zajímavé.“

Zazvonil telefon. Thorne vzdychl, zvedl se z křesla a kráčel ke vstupním dveřím, kde stál bezdrátový

telefon.

„Thorne…“

„Tady Holland…“

„Stále nic?“ Z ticha na druhém konci vycítil zmatek. „Jen klid, Hollande, vždycky poznám, když jste

rozrušený. Hlas se vám o oktávu zvedne.“

„No, víte…“

„Takže vůbec nic? Možná bychom měli pátrání rozšířit i územně…“

„Našli jsme pár případů, které vypadaly podobně, ale oba pachatelé jsou teď ve vězení, a další dva

útoky… dvě ženy pobodané ve stejný den v červenci, zase nesouhlasí časově.“

„Určitě?“

„Naprosto. McEvoyová to zkontrolovala dvakrát. Nemohlo jít o jednoho jediného zabijáka. Víte, i kdyby

doba úmrtí byla trochu odlišná, potřeboval by helikoptéru, aby to stihl.“

„Dobrá, zabalte to… stejně byste na nic nepřišel. Zítra budete mít možná více štěstí. Jsem si jist, že toneudělal poprvé. Něco určitě najdete. A navíc vás nikdo nebude rozptylovat.“

„Cože?“

„Vezmu seržanta McEvoyovou s sebou do Birminghamu.“

Hollandovi trvalo několik vteřin, než mu došlo, proč chce Thorne jet do Birminghamu a proč chce, aby sním jela právě Sarah McEvoyová. Když si vše uvědomil, byl rád, že je tím, kdo bude sedět celý den upočítače.

Jen co zavěsil, začalo Hollandovi vrtat hlavou, co Thorne myslel tím „rozptylovat“.

„Tak povídej o tom zajímavém.“ Hendricks na něj pohlédl a zvedl obočí. Thorne pokračoval. „RuthMurrayová. Mluvil jsi o něčem ‚zajímavém‘.“

Ruth Murrayová, 32 let. Vdaná, díkybohu bezdětná. Její tělo nalezeno jako první, zaklíněné za velkou

kovovou popelnicí v ulici poblíž stanice King’s Cross.

Zatímco Thorne telefonoval s Hollandem, Hendricks se sám obsloužil ze skrovných zásob Thornovy

ledničky a jeho odpověď byla přerušena pokusem spolknout obrovský kus sýrového sendviče. „Chci to

sepsat… hned zítra ráno…“ „Já tady zítra ráno nebudu.“

„Budu to mít hotové v poledne, stačí…?“

„Řekni mi aspoň to nejdůležitější, Phile.“

Hendricks si utřel ústa, shodil nohy ze sedačky a obrátil se k Thornovi. Pár důležitých věcí tady bylo. „Takdobrá. Zaprvé, od té kůže zpod nehtů si moc neslibuj.“

„Proč…?“

„Protože většina patří pravděpodobně jí samotné.“ Vysvětlil to dříve, než se Thorne stačil zeptat. „Uškrcení je to docela běžné. Oběť si často poškrábe vlastní krk ve snaze zbavit se škrtidla… nebo v tomtopřípadě rukou vraha.“ Hendricks si při vysvětlování přesunul nevědomky ruce na krk a Thorne pozoroval,jak se škrábe. „Měla pevné nehty… udělala si na krku pořádné škrábance. Samozřejmě mohla poškrábat ijeho, a tak není od věci se na to zaměřit.“

„Cožpak Carol Garnerová neměla dobré nehty?“

Hendricks zakroutil hlavou. „Hrozně okousané…“ Thorna napadlo, jestli si je nezačala okusovat poté, co jízavraždili manžela. Dívala se na malého synka a viděla přitom jeho otce. Nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že

by její syn mohl být sirotkem dříve, než oslaví čtvrté narozeniny.

„Ale…“

„Co?“ Thorne se posunul na okraj křesla. Hendricks si něco schovával v rukávu. Vždycky se potřeboval

trochu vytahovat.

„Možná…, ale jen možná máme další vzorek DNA. Dugganová něco přehlídla.“

„Ale říkal jsi…“

„Je dobrá. Vážně. Ale ne tak dobrá jako já.“

Thorne nedokázal skrýt v hlase netrpělivost. „Do hajzlu, Phile, nemůžeme se na ty kecy vykašlat?“

„Dobrá… podívej, jakmile se jednou stanovilo, že se nejedná o sexuální útok, Dugganová neviděla důvod

pátrat po tělesných tekutinách. Šlo vlastně o naprosto logický postup, tělo bylo oblečené, stejně jako

Carol Garnerová. Ale já jsem to při pitvě přece jen zkontroloval…“

Thorne ani nedýchal. Cítil, jak mu kdesi hluboko v mozkových závitech začíná narůstat pocit znepokojení.

Šlo o pálivé, bzučivé, hluboké tepání vzrušení a zhnusení, které předcházelo podrobnostem, jež měly

přijít. Nesnášel sexuálně motivované trestné činy. Existovala sice větší šance na vyřešení, ale přesto je

nesnášel.

Hendricks byl úplně stejně rozrušený. „Nakonec jsem na to přišel díky Luminolu a UV záření. Nepatrnéstopy po celé její tváři a na pažích. Trvalo mi celou věčnost, než jsem přišel na to, o co se vlastně jedná;v podstatě jsem spíš musel zjistit, co to není…“

Thorne přikývl. Znělo to slibně; pokud jej dopadnou, tohle jim zcela jistě zaručí usvědčení, ale přesto hoto znechutilo. Skutečnost, že to vrah udělal až poté, co byla Ruth Murrayové zavražděna, neznamenalažádnou útěchu. Spíše to bylo ještě horší.

„Takže osmačtyřicet hodin?“

Hendricks zvedl ruku. „Jo, snad. Máme toho opravdu jen nepatrné množství a upřímně řečeno, nejsem sijist, že to vůbec k něčemu bude. Může v tom být nějaký buněčný materiál, ale nikdy jsem neslyšel, že by

se to povedlo…“

Thorne vstal. „Počkej, Phile, asi to nechápu… copak nemluvíme o spermatu?“

Hendricks zatřepal hlavou. „O slzách, kámo. O vyschlých slzách.“

Thornovi trochu spadla čelist. Hendricks se ležérně natáhl pro další plechovku piva. „Tome, ten hajzl si ho

nehonil, když ji zabil, on brečel.“

Nicklin se vracel zpátky k trati a v pravé ruce, která se mu bezděčně kývala, schovával svůj vlhký poklad.Ve druhé ruce měl zbytek rozpuštěné čokoládové tyčinky. To, co z ní zbylo, strčil do úst, obal hodil nazem a otočil se. Stál připraven na odpal asi sedm metrů daleko, ale Palmer odhodil kriketovou pálku na

zem.

Nicklinová tvář zrudla. Měl sto chutí vrátit se zpátky a zmlátit tou pálkou Palmera po hlavě, ale zůstalklidný. „No tak, Martine, zvedni tu pálku. Bude to skvělé.“

Ten větší chlapec zatřepal hlavou, šklebil se na Nicklina a zvedl ruku, aby si zastínil oči před sluncem. „Já

nechci.“

„Proč ne?“

„Prostě nechci.“ Chvíli jeden na druhého zírali. „Proč nemůžu nadhazovat? Ty jsi na odpal mnohem lepší

než já…“

„Můžeš nadhazovat příště.“

Palmer vypadal trochu nesvůj. „My to budeme dělat znovu? Ale jak…?“

Nicklin se rozesmál. „Jsou jich tady všude kolem mraky. Teď přestaň žvanit, Martine. A seber tu pálku.“

Palmer nic neříkal a přemýšlel o následujících dvou týdnech, než se vrátí opět do školy.

Koleje začaly hučet; přijížděl vlak. Sledovali, jak prodrnčel kolem. Stará pomlácená lokomotiva tahala

několik zrezivělých násypníků. Za třicet vteřin už slyšeli jen vzdálené syčení a cvrlikání lučního koníkaněkde poblíž. Palmer se rozhlédl. Spatřil modrá a růžová kola chrp a náprstníků v zatravněném náspu na protější stranětrati. U Nicklinových nohou poznal prustku obecnou a brčál. Viděl, jak na něj Nicklin zírá pohledem, kterýzpůsobil, že se mu zpotily dlaně, začala ho bolet hlava a močový měchýř se mu plnil.

Přesto to nechtěl udělat.

Vždycky to dopadlo nějak takhle. Nicklin si ho našel a strávili spolu asi půl hodiny u trati, kde házeli

kameny na láhve nebo mluvili o fotbale, dokud se Nicklin nezačal usmívat tím zvláštním úsměvem a hra

se změnila. Házeli do poštovních schránek výkaly nebo metali po autobusech vejce nebo… dělali tohle.

Palmer slyšel ve vysoké trávě kdesi za sebou šustění. Chtěl se otočit a podívat se, co to bylo, ale nemohl

od Nicklina odvrátit pohled. Nicklin náhle vypadal opravdu smutný. Jako by měl na krajíčku slzy. Palmer

na něj zakřičel.

„Hele, vždyť je to jedno, ne? Můžeme dělat něco jiného…“

Nicklin přikývl, sevřel pěst a mačkal to, co v ní skrýval. „Já vím, jasně, že můžem. Jen jsem si myslel… že

jsi můj kámoš, to je vše. Jestli nechceš, abychom byli kámoši, stačí říct a já půjdu. Stačí říct…“

V Palmerovi sílily rozpaky. Po zádech mu stékal pramínek potu. Nesnesl pomyšlení, že by se Nicklin takhle

cítil. Vždyť byl jeho nejlepší kamarád. Raději by jej naštval, než aby ho zklamal. Sklonil se k zemi prokriketovou pálku a ulevilo se mu, když viděl, jak se na něj Nicklin zubí.

„To je ono, Martine. Věděl jsem, že na to máš. Připraven?“

Palmer pomalu přikývl a Nicklin se k němu soustředěně rozběhl, špičku jazyka sevřenou mezi zuby.

Žába roztáhla přední i zadní končetiny, jakmile ji Nicklin vymrštil, a na okamžik to vypadalo, že letí.Jakmile ji nadhodil, začal Nicklin povzbuzovat.

„Teď, Martine… teď.“

Palmer zavřel oči a švihl pálkou.

Ozval se vlhký zvuk. Tlumený a slizký. Pocítil nepatrnou vibraci v paži.

Nicklin to všechno sledoval s očima vytřeštěnýma a křičel. Jeho oči se ani na okamžik neodtrhly odskvělého stříkance krve a zelených střev, které ladně vletěly do kopřiv na druhé straně kolejí.

Obrátil se a jeho černé oči zářily očekáváním, že na Palmerově bledé podobané tváři uvidí zhnusený,vyděšený výraz. Výraz, který se vždy dostavil. Ztuhl a přimhouřil oči, aby se zaměřil na něco jiného: naněco, co bylo za a nad Palmerem.

Palmer upustil pálku a odvrátil se, aniž se podíval na skvrnu na pálce, aby vylezl na násep. Zůstal státjako přikovaný. Vedle díry v drátěném plotu stála po kolena v trávě dívka s dlouhými blond vlasy.Vypadala stejně stará jako on, možná trochu starší. Palmer v životě neviděl nikoho tak krásného. Dívka si

dala dva prsty do pusy a pískla.

Pak začala tleskat a na hezké tváři se jí objevil široký úsměv.

Jak Thorne, tak McEvoyová se cítili velmi nepříjemně, když procházeli nádražní halou v Eustonu. Ani jeden

z nich to nepřiznal a oba toho později litovali. Představovali si, jak je sledují oči vraha, když si vybíraličasopisy a noviny nebo když si těsně před odjezdem vlaku kupovali čaj či chlazený nápoj.

Na tomto místě si vybral Carol Garnerovou a sledoval ji. Když ji poprvé uviděl, možná stál na stejnémmístě, kde teď stáli oni. Četl si noviny, poslouchal walkman nebo zíral do výkladu obchodu na ponožky avázanky. Thorne se díval do tváří lidí kolem sebe a přemýšlel, jestli Carol Garnerová pohlédla do očímuže, který ji později zabil. Možná se na něj usmála, zeptala se ho na čas nebo mu dala cigaretu…

Kráčeli k nástupišti kolem potrhaných policejních plakátů s žádostí o pomoc či informace od veřejnosti. Ve

stanici King’s Cross byly podobné plakáty, díky nimž získali jedinou doposud skutečnou stopu, neúplnýpopis. Jednačtyřicetiletá prostitutka jménem Margie Knightová se přihlásila a řekla jim, že viděla ženu,která podle ní mohla být Ruth Murrayová, jak hovoří s nějakým mužem na York Way, ulici vedoucí podélnádraží. Pamatovala si to, protože si na chvíli myslela, že to je nějaká nová holka, která jí chce převzítflek.

Byla už sice tma, ale z protější strany ulice přicházelo trochu světla z výkladů obchodů. „Opravdu měltakovou tuctovou tvář. Byl to ale kus chlapa, to vám teda řeknu. Když s ní mluvil, nakláněl se nad ní. Bylvysoký. Ne tlustý, chápete, prostě velký…“ Tvrdila, že neměla tak dobrý výhled, aby mělo smysl pokoušet se o vytvoření elektronického portrétu. Pomáhat policii nepatřilo mezi věci, po kterých by Margie obzvlášť

prahla.

Thorne se díval na plakát. Smrt Carol Garnerové vyústila v jedinou zrnitou fotografii a telefonní číslo. Vmístních zprávách použili obrázek z bezpečnostní kamery, a ačkoliv se našlo mnoho těch, kteří ji viděli,

nikdo si nevšiml nikoho, kdo by ji sledoval.

Samozřejmě si nemohli být stoprocentně jisti, že ji někdo vůbec sledoval. Celá ta záležitost s nádražímmohla být čirá náhoda. Vrah si ji mohl vybrat v metru nebo cestou domů ze stanice metra Balham.

Přesto Thorne docela věřil, že tady viděl Carol Garnerovou poprvé. Tady si ji vybral. Projížděl si záběrybezpečnostní kamery snad stokrát. Zaměřoval se na tváře lidí kolem ní, když se synem kráčelabezstarostně k eskalátoru. Muži s kufříky procházející kolem a mumlající do mobilních telefonů. Loudajícíse muži s ruksaky. Někteří se setkávali s jinými lidmi, spěchali domů nebo se potloukali kolem znekonečně různých důvodů. Někteří, co vypadali nebezpečně, a jiní, kteří vypadali všelijak, jen nenenápadně. Kdybyste se na ně dívali jakkoli dlouho, neviděli byste nic.

Kromě toho, co jste chtěli vidět.

Jeho oči nakonec vždycky sklouzly ke Carol a Charliemu, kteří byli ruku v ruce zabráni do hovoru. Charliese smál, tiskl k sobě knížku. Na hlavě měl kapuci.

Thorne vždy shledával na těchto záběrech bezpečnostních kamer něco strašlivě bolestného; tyhleužitečné klipy lidí na veřejných místech. Postavy se zdály dostatečně reálné a blízké, jako byste mohlisnadno zasáhnout a pomoci jim, zabránit tomu, co, jak jste věděli, brzy nastane. Skutečnost, že jstenemohli, skutečnost, že se tato nedávná minulost brzy neodvratně stane strašnou budoucností, sloužila

pouze k tomu, aby zvýšila pocit naprosté bezmocnosti. Nevalná, trhavá kvalita filmu se jej dotýkala

takovým způsobem, jak by to žádné album nashromážděných fotek nebo domácí video nikdy nedokázalo.Trhavý záběr Jamieho Bulgera, jak je odváděn skrz to nákupní centrum na smrt; nebo o deset let staršíDamilola Taylorová poskakující po betonovém chodníku několik minut předtím, než vykrvácí napochcaném schodišti jakési budovy v Peckhamu; nebo dokonce princezna Diana, a Thorne nepatřil kjejím velkým fanouškům, usmívající se a otevírající zadní dveře pařížského hotelu.

Tyto obrázky mu ležely v žaludku a neustále se ozývaly. Obrázky mrtvých těsně před smrtí.

Nyní Carol a Charlie Garnerovi procházející rušnou nádražní halou; uvolnění a šťastní tak, jak to dokážezachytit jedině film, když si lidé neuvědomují, že jsou filmováni.

Když si neuvědomují, že jsou sledováni. Kamerou nebo vrahem. Původně devadesátiminutová cestavlakem se protáhla téměř na dvě hodiny a nezdálo se, že by to někoho výrazně překvapilo. Thorne aMcEvoyová listovali novinami a klábosili o všem možném. Jejich rozhovor byl jednoduchý a příjemný.Krátilo jim to čas a krom toho oba instinktivně věděli, že na zpáteční cestě jim příliš do hovoru nebude.

Do Birminghamu stále ještě chyběla hodina cesty a McEvoyová se už počtvrté či popáté vracela zkuřáckého vagónu. Když procházela uličkou, pohlédla krátce na Thorna, jehož hlava byla zabořená donovin, a úplně ji překvapilo, že z jistého odstupu Thorne vypadal jako někdo, vedle koho byste se snažiliraději nesedět. Jakmile jste se však jednou dostali na chvíli blíž, nalezli jste v jeho očích teplo; něco, covás nechtěně přitahovalo. Avšak na první pohled byl, řečeno velmi mírně… strašidelný. Když se usadilazpátky a uchopila časopis, Thorne na ni pohlédl výrazem napraveného kuřáka, příšerně žárlivého, alesnažícího se vyjádřit svůj nesouhlas. Ráda by věděla, co si ostatní cestující o nich dvou myslí. Oba bylioblečeni poměrně slušně: ona v modrém vlněném kabátě a sukni a Thorne ve své nerozlučné černékožené bundě. Držela v ruce aktovku, ale vážně pochybovala, že by si je někdo mohl splés t s obchodníky.

Thorna určitě ne. Možná by mohl být jejím tělesným ochráncem. Pochybně vypadající starší bratr či snad

dokonce táta, když se moc snažíte…

„Co je tu k smíchu?“

Pohlédla na něj. Stále se usmívala. Možná dokonce její o trochu starší nápadník. „Nic. Jen takový legračníčlánek v časopise.“

Robert a Mary Enrightovi, rodiče Carol Garnerové, žili pár mil jižně od centra Birminghamu v Kings Heath,asi deset minut jízdy taxíkem ze stanice New Street. Bydleli na moderním sídlišti v účelném domě sedvěma ložnicemi, kousek cesty od obchodů a autobusu. Bylo to takové to místo, kam se může párčerstvých šedesátníků nastěhovat. Klidná čtvrť, kde lidé jako oni mohli odpočívat a užívat si důchodutéměř bezstarostně, když už se jejich děti usadily.

Možná usadily, ale nikdy nebudou v bezpečí.

Mary Enrightová, jejíž svět se nedávno obrátil vzhůru nohama, je srdečně přivítala a uvedla do malého anesnesitelně přetopeného obývacího pokoje. Byla to drobná, zdrženlivá žena. Téměř okamžitě jim přinesla

čaj.

„Robert přijde za chvilku. Vzal Charlieho tamhle do parku. Víte, je tam hezké hřiště, kolotoč a párskluzavek, je to vlastně takové velmi oblíbené místo. Popravdě řečeno myslím, že Robertovi se tam v tuto

chvíli líbí víc než Charliemu. Potřebuje se dostat pryč z domu, chápete, trochu se nadechnout. Upřímně,poslední dobou to bylo hodně náročné…“

McEvoyová usrkla čaje a soucitně přikývla či alespoň to tak vypadalo. Thorne se rozhlížel po přetopenémpokoji a byl šťastný, že může nechat kolegyni pokračovat v rozhovoru. Oba čekali, až uvidí toho chlapce.

Oba se toho báli.

Pár dětských knížek a hraček urovnaných vzorně vedle pohovky naprosto nezapadalo mezi ozdoby,vyšívané dečky a knihy o zahradničení. Celý dům voněl včelím voskem a leštidlem. Nebylo to místo, kdeby se dítě mohlo cítit jako doma.

Thorne si povšiml, že na poličce v rohu už stálo několik vánočních pohlednic. Pozdravy od těch, kteříneměli o ničem ani potuchy. Napadlo ho, jestli Enrightovi budou vůbec slavit Vánoce, alespoň kvůlivnukovi. Zármutek často způsobí, že lidé dělají věci bez zaujetí.

A často také podobně působilo i samotné vyšetřování.

Charlie Garner již byl vyslýchán. Jak postup vyžadoval, výslech prováděli speciálně školení policisté zapřísných podmínek. Výslechy se konaly v domě v Birminghamu, který vlastnily a společně spravovalymístní správa sociálního zabezpečení a westmidlandská policie. Byl to prostý moderní dům podobnýmnoha jiným s výjimkou kompletního lékařského diagnostického vybavení a nejmodernějšího nahrávacího

zařízení.

Charlie dostal hračky na hraní a úředníci z odboru péče o děti si s ním povídali, zatímco celý rozhovor bylmonitorován z vedlejší místnosti. Thorne viděl záznamy všech výslechů. Charlie byl nejprve trochu plachý,

ale jakmile si získali jeho důvěru, ožil a rozpovídal se o všem kromě toho, co se stalo jeho matce…

Thorne si nebyl jistý, jestli z toho kluka něco dostanou. Netušil ani, zdali vůbec něco ví. Nepochybně to

však museli zkusit.

Thorne právě sbíral odvahu k tomu, aby se zeptal, jestli by se dalo trochu ztlumit ústřední topení, kdyžvtom uslyšel, jak v zámku vstupních dveří zašramotil klíč. On i McEvoyová vstali jako na povel tak rychle,že Mary Enrightová se na chvíli zatvářila docela vyděšeně.

Robert Enright si s nimi potřásl rukou a řekl „těší mě“, ale z jeho zvlhlých modrých očí vyzařovalo něcojiného. Ve srovnání se svou ženou byl tento muž velmi vysoký a kdysi určitě v dobré kondici, ale zatímcoona byla čilá a pozorná, on se zdál téměř na pokraji svých sil, zničený a apatický.

Smrt zasáhla každého jiným způsobem. Ona se držela. On to téměř vzdával.

Klesl na pohovku, zatímco jeho žena vyskočila, aby udělala čaj. „Myslím, že Charlie šel nahoru do pokoje,přijde dolů za chvíli.“ Hlas měl hluboký a něžný. Tvrdý birminghamský přízvuk propůjčoval jeho hlasuúnavu, což ovšem ani nebylo zapotřebí.

Thorne přikývl. Slyšel cupitání chlapce po schodech nahoru, jakmile se zavřely vstupní dveře. „Užili jste si

to v parku?“

Starý pán pokrčil rameny. Blbá otázka. Táhněte z mého domu, pryč ode mě a mě rodiny. „Začíná se

ochlazovat…“

Mary přispěchala do pokoje, podala manželovi čaj a snažila se bezcílným klábosením vyplnit ticho, než seobjeví Charlie. Bavila se s Thornem a McEvoyovou o jejich cestě a o tom, jak obtížné musí být povolánípolicisty, že její přítel má syna, který je seržantem v Leicesteru, a jak dobře chápe náročnost této práce.

Thorna napadlo: horší už to snad ani nemůže být.

Starý muž se náhle naklonil a přísně se podíval na Thorna. „Na co se ho budete ptát?“ Tvářil se vážně, ani

nemrkl…

Thorne se instinktivně otočil k McEvoyové, jelikož vycítil, že bude lepší, když to uslyší od ní. Právě proto jichtěl vzít s sebou. Pochopila, co se od ní čeká. „Nepotřebujeme se ho nutně na nic zeptat. Chceme si jenudělat představu, co si ve skutečnosti pamatuje. Mluvil vůbec o tom, co se tehdy stalo?“

„Ne!“ Vyhrkl.

„Vůbec? Chci říct, možná mluvil o něčem, co znělo jako žert, chápete, nebo…“

„Řekl jsem ne.“ Nyní mluvil hlasitěji a rozhodně agresivněji.

Oči McEvoyové mrkly na Mary, jako by žádaly o pomoc. Mary uchopila manžela za ruku a položila si ji nakolena. Ruku potom zvedla tak, aby ji Thorne a McEvoyová dobře viděli. „Bob pracoval ve zlatnictvíQuarter čtyřicet let. V roce 1965 vyrobil tento snubní prsten. Před čtyřmi lety vyrobil jeden i pro Carol.Kvůli tomu jsi šel z důchodu zpátky do práce, že?“ Rozesmála se a plácala manžela po ruce, ale ten nicneříkal. „Vidíš, až donedávna jsme si Carol neužili.“

Thorne se podíval na McEvoyovou. Věděl, co si myslí a věděl taky, že se mýlí. Nejednalo se o zmatenéblábolení. Byly to částečky mozaiky, které Mary Enrightová odkrývala v zoufalství a v naději, že by Thorne

a McEvoyová mohli pochopit celý obraz. Že by snad mohli pochopit celou jeho složitost. Teď jen kroutilahlavou a vyjádřila to jednoduše. „Víte, Bob si to strašně bere. V podstatě mnohem více než já nebopřinejmenším jiným způsobem. Myslím, že takhle to často chodí, když se něco stane a jste na to dva.Jeden je prostě celý popletený, chápete, na všechno si zvyká, zatímco ten druhý…“

Thorne si je představil. Tu starou paní, jak sedí v koutě přetopeného obýváku a hraje si s vnukem nebopíše seznam věcí, které chce koupit, zatímco její manžel stojí shrbeně v dalším pokoji, zalyká se pláčem a

utápí se v slzách.

Díval se na Roberta Enrighta, dokud si toho ten starý muž nevšiml, a pak promluvil. „Chci najít toho

chlapa, který vám tohle provedl. Vaší dceři a vám. Charlie ho viděl. Jsme tady, abychom mu dovolili říct

nám vše, co je ochoten nám prozradit. To je vše.“

Když uslyšeli cupitání po schodech, všichni strnuli. Thornovi se zdálo, že viděl, jak otec Carol Garnerovépřikývl těsně předtím, než se dveře rozletěly a její syn vběhl do pokoje.

Když chlapec uviděl cizí lidi, zarazil se a sklopil oči. Pomalu se přišoural k pohovce, kde už Marynatahovala ruku, aby si ho přitáhla k sobě. Na svůj věk byl možná trochu malý, měl delší světlé vlasy ahnědé oči. Na červené mikině s dlouhým rukávem měl montérky z džínoviny a ruce měl počmárané

modrým fixem.

„Naši přátelé se na tebe přijeli podívat,“ pronesla Mary a její hlas nebyl o mnoho silnější než šepot. „Toto

je…?“ Podívala se na Thorna a McEvoyovou tázavým pohledem.

„Sarah,“ doplnila ji McEvoyová a s úsměvem se naklonila dopředu. Pak pohlédla na Thorna. „A Tom.“

Charlie si je pozorně prohlédl. Položil si babiččinu ruku na tvář a chvíli ji hladil. Pak ji upustil a přeběhl khračkám ležícím na podlaze. Zvedl žlutý plastikový kufřík s nářadím a vysypal jeho obsah na koberec.

McEvoyová střílela od pasu. Tohle nebylo, jako když radíte oběti znásilnění nebo konejšíte zmlácenou ženu. Všimla si tichého, téměř bázlivého tónu, který Mary Enrightová použila při rozhovoru s chlapcem, ainstinktivně cítila, že to nebylo správné. Přinejmenším to nebylo vhodné, pokud z něj chtěli dostat vůbecnějakou informaci. Pochopila, že si musí získat jeho důvěru.

„Těšíš se na Vánoce, Charlie?“ Chlapec uchopil tlustý červený plastikový šroub a začal ho strkat do díry vúzkém pracovním stole. „Pokud jsi nezlobil, jsem si jistá, že ti Ježíšek přinese spoustu dárků.“ Zatlačilšroub hluboko do díry a tvářil se přitom nesmírně soustředěně. McEvoyová vstala z křesla a klekla si vedle

něj. „Zdá se, že na mě jsi hodný.“ Vzala plastový šroubovák a začala si ho prohlížet právě ve chvíli, kdy si

Charlie pozorně prohlížel ji. Usilovně se snažila vytěsnat z hlasu jakýkoliv náznak vážnosti. „Bylo bystrašně fajn, kdyby si mně a Tomovi mohl říct něco o tom, jak mamince někdo ublížil…“ Podívala se naEnrightovy. Maryiny oči se okamžitě začaly plnit slzami. Její manžel seděl strnule s očima upřenýma napodlahu.

Charlie Garner mlčel.

„Pokud bys chtěl, mohl bys o tom říct babičce. Chceš?“

Nechtěl…

McEvoyová cítila, jak se potí, a vysoká teplota to způsobila jen částečně. Cítila se nesvá. Začala o něčemhovořit, ale zarazila se. Mohla jen bezradně sledovat, jak chlapec náhle vstal, prošel kolem ní a posadil se

na zem k Thornovým nohám.

Thorne se na Charlieho podíval a pokrčil rameny. „Ahoj…“ Charlie vytáhl kladívko a začal energicky bušitdo Thornovy boty. Možná to byly nervy nebo to možná bylo proto, že i přes dané okolnosti se mu tatochvíle zdála naprosto komická, ale Thorne se začal hlasitě smát. Charlie se rozesmál také.

„Ztluču tvoji botu…“

„Au… au… au!“ Thorne se šklebil v předstírané bolesti, a když se chlapec začal smát ještě hlasitěji, vycítil,

že možná nadešel ten správný okamžik. „Pamatuješ si toho muže, který tam byl, když se to tvé mamincestalo?“

Smích neustal okamžitě, ale odpověď na Thornovu otázku byla zřejmá. Charlie stále bušil do boty, alebylo to čistě reflexivní. Přerušovaný kvikot dětského kladiva byl nyní jediným zvukem v místnosti. Mary aRobert Enrightovi seděli nehybně na pohovce a Sarah McEvoyová strachem téměř ani nedýchala. Bála se,

že by sebemenší pohyb mohl všechno pokazit.

Thorne mluvil pomalu a vážně. Neexistoval žádný zvláštní důvod, proč nepokračoval v postupuMcEvoyové. Nepoužíval žádnou strategii. Instinkt mu prostě napověděl, aby se dítěte zeptal jednoduše ačestně. „Můžeš mi říct, jak vypadal ten muž, který ublížil mamince?“

Skřípot kladiva, jež uhodilo na botu. A další. Pak se drobná ramínka znatelně pokrčila. Thorne už vidělstejné gesto u stovek tvrdohlavých teenagerů. Vystrašené, ale vstřícné.

Možná něco vím, ale nedostaneš to ze mě snadno.

„Myslíš, že byl starší než já?“ Charlie se na něj na okamžik podíval a pak se vrátil zpátky ke svému bušení.„Měly jeho vlasy stejnou barvu jako tvoje nebo byly tmavší? Co myslíš?“ Žádná reakce. Thorne pochopil,

že toho chlapce pomalu ztrácí.

Thorne se ohlédl, když uslyšel potáhnutí, a uviděl, jak starý muž na pohovce potichu pláče, jeho velkáramena se zvedají a padají, zatímco si tiskne kapesník k tváři. „Já vím.“ Thorne se podíval na chlapce aspiklenecky zamrkal. „Byl vyšší než tvůj děda? Vsadím se, že na tohle si určitě pamatuješ.“

Charlie přestal bušit kladivem. Aniž by odtrhl pohled, pomalu a důrazně zakroutil hlavou. Thorne se krátce

podíval na McEvoyovou. Ta na něj zvedla obočí. Napadlo je to samé. Jestliže toto „ne“ bylo tak rozhodné,

jak vypadalo, pak to určitě neodpovídalo popisu, který jim poskytla Margie Knightová. Thorne přemýšlel,kdo z nich se dal považovat za důvěryhodnějšího svědka. Zvědavá šlapka nebo tříleté dítě.

Očití svědkové jej už několikrát zklamali. Takže pravděpodobně ani jeden…

Pokud šlo o Charlieho, zdálo se, že zatřepání hlavou bylo vše, co z něj mohli dostat. Tlučení kladivem sestávalo silnějším a zaujatějším.

„Bouchání ti vážně jde, Charlie,“ řekl Thorne. Z pohovky se ozvala Mary Enrightová, která taky vycítila, žedotazům je konec. „To je Kutil Tim. Je do toho nářadí úplně zblázněný. Někdy ti tak taky říká, že, Bobe?“Otočila se na manžela a usmála se. Robert Enright mlčel.

McEvoyová vstala a třela si nohy strnulé od klečení. „To znám. Můj synovec si to nikdy nenechá ujít.Přivádí svou mámu a tátu k šílenství, když si zpívá tu úvodní melodii.“

Mary vstala a začala uklízet, zatímco Charlie pokračoval, jen kladivo teď vyměnil za světle oranžovýšroubovák. „Mně to nevadí,“ řekla Mary. „Dávají to velmi brzy. O půl sedmé ráno na jednom z těch kanálů

kabelové televize.“

McEvoyová se zhluboka nadechla a soucitně pokývala hlavou. Thorne se podíval dolů a pohladil prstychlapcovo rameno. „Hej, měj ohled na svou babičku. Platí, Charlie? V půl sedmé? To bys měl ještě tvrdě

spát…“

Charlie Garner se pak na něj podíval široce otevřenýma očima a se světle oranžovým šroubovákem pevněsevřeným v pěstičce.

„Moje maminka teď spí.“

I přes všechny hrůzy, které jej teprve čekají, přes těla obětí krátce či dlouho zemřelá, toto bude prostý aledový obraz, jenž bude Thorna pronásledovat ještě dlouho po uzavření tohoto případu pokaždé, kdyžzavře oči. Tvář dítěte.

Už je to víc jak týden, Karen, a stále to dávají v televizi. Už jsem se přestal dívat pro případ, že by seněco stalo a zastihlo mě to nečekaně, když na to nebudu připraven. Víš, věděl jsem, že až ji najdou, bude

to ve zprávách, ale myslel jsem si, že pak to utichne… Myslel jsem, že to za den či dva přestane. Přecepořád umírají lidé takovým či onakým způsobem, a tak jsem si nemyslel, že to bude tak dlouho žhavouzprávou.

Říkali, že mají nějakého svědka. Ať to byl kdokoliv, musel mě vidět, protože oni ví, jak jsem vysoký. Vím,Karen, že bych měl mít strach, ale nemám. Část mého já si přeje, aby mě viděli zblízka. Aby viděli moutvář. Policejní důstojník v televizi říkal, že to bylo brutální. „Toto brutální vraždění.“ Říkal, že jsem brutální,

a já se ve skutečnosti tak snažil, abych nebyl. Věříš tomu, Karen, nebo ne? Neuhodil jsem ji ani nicpodobného. Snažil jsem se, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Přesto od nich nemohu čekat, že by říkaliněco jiného. Proč by taky měli? Neznají mě…

Ta druhá, ta v jižním Londýně, sotva se odvažuji na to vůbec myslet. Bylo to strašné. Ano, bylo to

brutální.

Škrábance už mizí, ale pár lidí v práci si jich všimlo a využili to proti mně. Ne že by potřebovali dalšízáminku. Bylo to jen takové pošťuchování a posměšky jako „vsadím se, že si to pořádně užila“ nebo„dělala při tom hodně kraválu?“ Znáš to, variace na stejné těma. Jen jsem se usmíval a zrudl, tak jako

pokaždé.

Můj Bože, Karen, kdyby jen věděli.

Někdy mě napadá, že bych jim snad měl všechno říct. Tak by to všechno skončilo, protože někdo by šelna policii a já bych jen seděl a čekal, až si pro mě přijdou. Navíc by to možná některé z nich přinutilopřemýšlet o mně trochu jinak. Najděte si někoho jiného, komu byste se mohli vysmívat. Možná by z pártváří zmizely úsměvy. Museli by přestat. Ano, rád bych, aby přede mnou ucouvli a začali se trochu potit.

Chtěl bych, aby se mě báli.

Ale jsem to já, kdo se bojí. To moc dobře víš, Karen. Takhle to bylo vždycky nebo ne? Proto jim to nikdy neřeknu. Proto se o to nemohu podělit s nikým jiným než s tebou.

Proto se modlím a modlím a modlím, aby Ruth byla tou poslední.

Bardsleyho chytili přímo před bránou školy. Měl s sebou několik kamarádů, ale jen co se podívali naNicklinovu tvář, rozprchli se. Někteří byli už páťáci, nejméně o rok starší než Nicklin. Vzrušovalo ho jepozorovat, jak prchají pryč jako bezcharakterní břídilové, kterými opravdu byli.

Oba se hned vrhli na Bardsleyho. Palmer stál strnule před ním s rudou tváří a třásl se. Nicklin popadlřemen Bardsleyho sportovní tašky a společně jej odvlekli ke křoví.

Park se táhl napravo od hlavního vchodu školy. Mnoho chlapců si tudy zkracovalo cestu do školy a zpátkya šesťáci se tady potloukali se svými protějšky z dívčí školy v sousedství. Nebyl to hezký park: zválenýtrávník, něco, co mělo vypadat jako voliéra, a poflakující se hloučky děcek, kouřících, procházejících se a

křupajících lupínky.

Palmer a Nicklin zatlačili Bardsleyho ke křoví, jež sousedilo s ptačími klecemi. Zachytil se o dráty ténejbližší, v níž byl umístěn vypelichaný asijský špaček, který přes veškeré úsilí školáků rezolutně odmítalnadávat a každých pár minut ze sebe nevydal nic než ohlušující hvízdnutí. Bardsley začal divoce kopat.Palmer ho uchopil za límec saka, které se už začínalo trhat, a opřel se nohama dostatečně daleko zdosahu kopajících bot značky Doc Martens. Nicklin přikročil blíž, a aniž dal na sobě znát bolestzpůsobenou protivníkovými kopanci, vrazil Bardsleymu pořádnou ránu pěstí přímo do obličeje. Bardsley se

pustil klece a zakryl si rukama tvář právě v okamžiku, kdy mu z nosu začala téct krev. Nicklin jej súsměvem srazil a kolenem přitlačeným k jeho krku přitiskl Bardsleyho dolů k zemi.

Jakmile Nicklin přikývl, Palmer dopadl na Bardsleyho hruď, chvíli tam seděl s tváří červenou jako rajskéjablíčko a ztěžka oddychoval.

Bardsley si odkryl obličej a nasupeně se podíval na mladšího chlapce. Na zubech měl krev. „Kurva, jsi

mrtvý, Palmere.“

Palmerův obličej ještě víc zrudl a jeho velké ruce se natáhly k Bardsleyho špinavým blond vlasům. „Cos toříkal o Karen?“

„Kdo je zatraceně Karen?“

Nicklin stál opřený zády o strom za Bardsleyho hlavou, ruce v kapsách, a nohou přišlápl vlasy chlapceležícího na zemi. Opřel jazyk o dolní zuby, otevřel ústa a plivl velkou slinu plnou hlenu do zkrvavené tvářepod sebou. Bardsley sebou trhl a pevně sevřel oči. Když je opět otevřel, zíral na pistoli v Nicklinově dlani.

Palmer a Bardsley vykřikli téměř ve stejný okamžik. Bardsley hrůzou při pohledu na pistoli a Palmerznechucením, jelikož slabiny chlapce pod ním začaly rychle vlhnout.

„Sakra… on se pochcal!“ Palmer vyskočil a ukázal na tmavou rozšiřující se skvrnu na Barsleyho šedých

kalhotách.

Nicklin se zahihňal. „No tak ho otoč.“ Palmer zatřepal hlavou. Nicklin se přestal chechtat, jelikož asijskýšpaček v kleci za ním vydal pronikavý hvizd. „Kurva, otoč ho…“

Palmer nervózně vykročil. Bardsley se na něj zamračil a pokusil se s námahou vyškrábat na nohy, zatímco

si jednou rukou otíral krev, sliny a špínu, druhou si zakrýval slabiny. Hlas měl silný vztekem a úsilímzadržet slzy. „Jseš mrtvej… zatraceně mrtvej…“ Ale zmohl se jen na útok, který Palmer snadno odvrátilranou do břicha.

Nicklin ho obešel a klekl si vedle Palmera u Bardsleyho nohou. „Stáhni mu kalhoty.“

Bardsley se snažil odsunout z jejich dosahu, dokud se Nicklin nepředklonil a nepřitiskl mu pistoli ke krku.

Bardsley ztuhl a dopadl zpátky na zem.

„Chyť ho na druhé straně…“ Nicklin uchopil Bardsleyho kalhoty v pase a začal je stahovat. Podíval se naPalmera, který ve chvíli učinil totéž, a za okamžik měl Bardsley kalhoty a slipy u kotníků.

„Sakra, on nosí modré slipy…“

„Stuarte, to stačí, ne?“

„Pochcal si slipy jako baba. Cítím dokonce, že se i posral…“

„Stuarte…“

Nicklin podal Palmerovi pistoli. „Vraž mu ji do prdele.“

Tato slova dodala Bardsleymu odvahy a jeho zadek začal rychle pumpovat nahoru v zoufalém pokusudostat se pryč. Palmer odstoupil a zíral k zemi, ale Nicklin se naklonil blíž k Bardsleymu a smál se. „Dotoho, Bardsley, ty flákači, zapíchej si. Ošoustej tu zem, ty zasranej úchyláku… to je to jediné, co kdy

budeš moct opíchat, ty mrzáku…“

Palmer otáčel pistolí v ruce stále dokola. Nicklin se na něj podíval, usmál se a ujistil se, že Palmer tomuúsměvu porozuměl. Pak úsměv zmizel, až nakonec vypadal vážně. Zaujatě. Třásl hlavou.

„Říkal, že si to rozdá s Karen, Martine.“

Bardsley se jim naposledy pokusil vysvětlit, že nemá nejmenší ponětí o tom, kdo je Karen, ale slova seztratila v záplavě vzlyků.

Nicklin ztišil hlas a mluvil pomalu. Mluvil o tom, co nechtěl svému příteli říct; o tom, co mu musel povědět.

„Bylo to nechutné, Marte. Říkal o ní škaredý věci.“ Palmer sevřel pevně svou tlustou pěst kolem pažbypistole a pomalu si klekl Bardsleymu na lýtka. „Říkal, žes to s ní dělal… že ses dotýkal jejích bradavek.“Palmer přitiskl hlaveň k měkkému, bledému Bardsleyho zadku a držel ji tam. Bardsley zanaříkal.

Nicklin zašeptal. „Do toho, Martine…“

Palmer se podíval dolů na Bardsleyho měkký, uhrovitý zadek se stejnými obavami jako na kumpánastojícího vedle. Vzrušení jeho přítele jej vyděsilo. Viděl, jak se dva zpocené špeky, připomínající dívčí prsa,

na hrudi chlapce ležícího pod ním třesou. Tak mu pod nimi bušilo srdce. Cítil chuť potu, který mu stékalpřímo do úst. Věděl, že by měl zahodit tu pistoli, vzít nohy na ramena a utíkat bez ohlížení přes park,utíkat po trávníku, přes hřiště a nezastavovat se, dokud nebude doma…

Nicklin mu položil ruku na rameno, a když za ním asijský špaček chraptivě zaječel, Palmer stiskl spoušť.

Bardsley vykřikl ve chvíli, kdy mu proud stlačeného vzduchu vstřelil drobný olověný brok hluboko dotkáně.

Zpáteční cesta vlakem do Londýna byla o půl hodiny kratší než cesta tam, ale zdála se přesto nekonečně

dlouhá. Thorne a McEvoyová se snažili asi prvních dvacet minut najít vhodné téma ke konverzaci, ale pak

to vzdali. Thorne se chopil již přečtených novin a ona si šla zakouřit.

Thorne zavřel oči a mamě se snažil usnout.

McEvoyovou ani nenapadlo, aby se vrátila.

Když se Thorne konečně dostal do Hendonu, bylo už po šesté. Becke House se nacházel v Peel Centre,obrovském výcvikovém středisku, kde sídlila také Akademie metropolitní policie. Stovky natěšenýchnováčků se motalo kolem, zatímco se učili, jak nasazovat pouta a zvládat policejní postupy. Bylo to kničemu.

Několik posledních měsíců zde pobýval filmový štáb BBC, který zde natáčel dokumentámí film onastupujících nováčcích. Thorne jednou hovořil s režisérem v kantýně a navrhl mu, aby se vrátil ke svýmhlavním hrdinům za rok či dva; mohl by tak sledovat, jak se tito brunátní nováčci zapracovali. Režisér bylnávrhem ve své nekonečné naivitě nadšen. Při odchodu Thorna napadlo, že se takový pořad bude musetvysílat až po desáté večer…

Thorne zamířil ke kanceláři. Rozhodl se zde strávit několik následujících hodin. Zamlouval se mu nápadušetřit si zpáteční cestu do Kentish Town, dokud dopravní špička trochu neopadne. Nicméně to byla jen

výmluva.

Holland byl jediným členem týmu, který ještě pracoval. Pořád se hrbil u počítače. Ačkoliv Thorne dnesneměl svůj den, vůbec mu nezáviděl. Přinutili jej navštěvovat už dva kurzy, a přesto zůstal stálepočítačovým analfabetem. Jediné, co dokázal rychle najít, byly informace o fanklubu PC TottenhamHotspur a nápověda.

„Kde je šéfinspektor?“

Holland odvrátil pohled od počítače a promnul si oči. „Na schůzce se superintendantem.“

„Ježíši Kriste.“ Thorne zatřepal hlavou. „A to jsme teprve začali.“

„Kde je McEvoyová?“

„Ta je teď už pravděpodobně naložená v horké vaně…“ odvětil Holland. Thorne spatřil, jak je vyčerpaný.„Jděte domů. Dave. Zítra ráno budete pokračovat.“

„Jo, asi bych měl, dříve než z toho dostanu tik. Od samého klikání na myš mám ukazováček úplně vhajzlu.“ Když si vybavil Sophiin výraz ve chvíli, kdy vchází do dveří, smích ho rychle přešel. „Jen tady něco

dodělám…“

Dělají na tom teprve týden a žádnému se nechtělo domů. Oba se báli pohledů do očí.

Thorne strčil do dveří kanceláře, kterou sdílel s Brigstockem, a počkal chvíli, než rozsvítil. Místnostvypadala ve tmě mnohem lépe. Od koho by krucinál mohli čekat, že bude pracovat efektivně v takovézatuchlé díře, jako je tato, nebo dokonce v ještě menší, která byla hned vedle a ve které pracovaliHolland a McEvoyová. Sešlapaný šedý koberec, špinavé zažloutlé zdi a dvojice zničených hnědých stolů,které vypadaly jako dvě široké desky plovoucí po kalné řece. Žádné květináče, rodinné fotografie nebomaličkosti na monitorech nemohly zabránit tomu, aby z něj tato místnost nevysávala energii. Aby ho

neotupovala.

V této kanceláři existovaly chvíle, kdy Thorne téměř zapomněl, čím se živí.

Klepl po vypínači a na stole uviděl pitevní zprávu.

Existovaly chvíle, kdy téměř zapomněl…

Sarah McEvoyová se dala dohromady sklenkou vína, další cigaretou a myšlenkou na to, že plakat je takjednoduché.

Nemohla zabránit tomu, aby na chlapce v Birminghamu pomýšlela jinak než na možného svědka, avěděla, že by to tak snad mělo být. Uvědomovala si, že v tom scházely pocity. Ne přímo mateřské nebodokonce ženské. Prostě lidské. Cítila se právem naštvaná na to, co se stalo chlapcově matce. Zlost byla

vždy okamžitá a mocná. Pomáhalo jí to zlepšit si náladu. Zlost si vychutnávala, ale lítost nikdy tak snadno

nepřicházela.

Nebylo to fér. Cítila, že je posuzováno její chování. Možná právě teď Thorne někomu vypráví, třebaHollandovi, jak je… tvrdá. Žádná střední cesta jménem žena neexistovala. Už si na to zvykla, ale stále ji to

štvalo. Chladná nebo coura. Ženská nebo mužatka. Tvrdá nebo citově nevyrovnaná. Ve skutečnostioznačení drsňák měli mužští kolegové nejraději. Výrazy děvka nebo kráva obvykle obsadily až další místa.

Byla si jistá, že Tom Thorne by kvůli ničemu nebrečel.

Nic naplat, v poslední době se několikrát vzbudila a s jistotou věděla, že v noci plakala. Nikdy sisamozřejmě nemohla být úplně jistá i přesto, že vypadala napuchle nebo že se cítila naštvaně.Pochopitelně se nešla zeptat na detaily nikoho v sousedství, koho by mohla svým pláčem probudit.

Jakákoliv konverzace by v této chvíli byla zkrácena na minimum ve snaze zbavit se jich co nejrychleji.

Věděla, co by si mysleli v práci ti, kteří o jejím osobním životě jen spekulovali. Z toho důvodu dělala comohla, aby to zůstalo cizím lidem skryto. Chladná nebyla, takže zbývala jen jediná možnost, ne? Pronějaký omezený mozek byl od „sexuálně aktivní“ k „sexuálně aktivní s nadřízenými“ jen malý krůček.Stále se ještě našli tací, kteří podezřívali kteroukoliv ženu, jež postupovala nahoru, že tak činí v poloze

ležmo.

V pořádku. Ležet si tak na zádech a zírat na zrcadlo na stropě…

Nikomu do toho nic nebylo a zvolila si to sama. Vážná známost byla hezkou teorií a bonusem na večírcích,

ale z její vlastní zkušenosti to zřídkakdy znamenalo pravidelný sex. A ten ona potřebovala. Potřebovala se

cítit dobývána, a pokud to někdy znamenalo využívaná, pak jí to nevadilo, protože to bylo dvousečné.

Celou tu dobu, co se dívala na televizní program a přemýšlela o tom, co by mohla sníst, velmi dobřevěděla, že to skončí tím, že vyrazí někam ven. Myslela na to celou zpáteční cestu ve vlaku. Civěla navlastní odraz v temnotě okna železničního vozu, kouřila cigarety až k filtru a přála si, aby jí to rychleuteklo. Mohla tam jít dokonce pěšky. Bylo to odsud jen patnáct minut chůze. Mohla jít chodníkem podélželezniční trati z Wembley Park až do Harlesdenu.

Nejprve se ale bude muset převléknout. Lidé, se kterými se sejde stejně jako ti ve vlaku, téměř jistěneměli ani ponětí, čím se živí, a ona nechtěla nic riskovat.

Thorne seděl při světle stolní lampy a přemýšlel o smrti. Neustále ho však vyrušovala představa plnáživota. Čím více se snažil soustředit na pitevní zprávu Ruth Murrayové, tím více se mu před očimaobjevoval Charlie Garner: díval se na něj zpod vozíku nebo vykukoval zpoza dveří márnice.

Konečně přišel na to, co ho tak rozrušilo, když se na něj Charlie v tom obýváku dnes ráno podíval. Měl tostále před sebou, ale chvíli mu trvalo, než úplně pochopil, na co se to vlastně dívá, když pohlížel do očítoho dítěte. Tam v té tváři, v těch zářivých hnědých očích pod dlouhými řasami viděl Thorne pochyby.

Moje maminka teď spí…

Chlapcův úsměv byl široký a nádherný, ale v těch očích se dal spatřit záblesk podivné nejistoty. Zatímcoúsměv odrážel naději, oči prozrazovaly skutečnost, kterou si Charlie Garner ještě ani neuvědomoval. Kdoby jej za to mohl obviňovat? Vždyť tohle dítě si už nikdy nebude doopravdy ničím jisté. Život mu uštědřilbolestnou ránu příliš brzy.

A pokaždé, když Thorne ten obličej uviděl, záblesk nejistoty sílil…

Na stole zazvonil telefon a Thorne se trochu lekl. Při pohledu na stránku ležící před ním si uvědomil, že nafrázi krví potřísněná spojivka se dívá už přes půl hodiny.

„Inspektor Thorne…“

„Tady Phil. Už jsi to četl?“

„Mám to právě před sebou. Měl jsem… strašně moc práce.“

„Jak to šlo v Birminghamu?“

Thorne se nadechl a opřel se do opěradla křesla. Měl už jít dávno domů. I kdyby do Kentish Town utíkal,dostal by se domů až v deset. Když připočítal dalších pár hodin na uklidněnou, musel se smířit s tím, žepůjde spát pozdě a vstávat bude naštvaný. Na rozdíl od jeho věty, zněl Hendricksův hlas uvolněně.Thorne si ho představil s nohama na sedačce z šedesátých let potažené černou kůží, zatímco v kuchynipřipravuje večeři nějaký skinhead.

„Až tak špatně?“ zeptal se Hendricks.

„Promiň?“

„Birmingham. Ale to máš jedno, povíš mi to zítra. Poslyš, mám dobrou zprávu. Chyť toho hajzla a my housvědčíme. Za nehty Ruth Murrayové bylo hodně vlastní tkáně, ale taky hodně té jeho. Profil by měl býthotový někdy během zítřka.“

To byla velmi dobrá zpráva. Teď alespoň může jet domů v dobré náladě. „Takže nemusíte testovat tyslzy, které tě tak zaujaly?“

Hendricks zakašlal. „No, abych ti řekl pravdu, bylo by to na dlouho. Mohli jsme mít šanci, kdyby nosilkontaktní čočky.“

Thorna to zaujalo. „To zní dobře…“

„To bych řekl. Cizí těleso v oku by způsobilo určité podráždění, a tak by slzy pravděpodobně obsahovalyvíce buněčného materiálu. Chápeš? Ještě lepší by bylo, kdyby mu kapalo z nosu…“

„Nechci vědět…“

„Zatím je to tak jako tak ve stadiu akademické rozpravy.“

„Takže zatím bez šance na Nobelovu cenu?“

„Jeden den, kámo.“

Thorne zavřel složku s pitevní zprávou a začal skládat dokumenty do aktovky. „Nevadí. Stejně nám to oněm něco prozradilo…“ Žádná odpověď. Thorne slyšel, jak na Hendrickse někdo mluví. Slyšel, jak mutlumený hlas jeho přítele odpovídá. Pak zaslechl, jak ruka odkrývá sluchátko.

„Promiň, Tome, večeře je téměř hotová.“ Hendricksův hlas se změnil v šepot. „Mám tady frajera, kámo.

Hezkej zadek a šikovnej v kuchyni. Promiň, co jsi to říkal?“

„Ty slzy. Nejsem si úplně jist, co nám vlastně o něm říkají.“

„No, víme, že byl v lepší náladě, než když zabil Carol Garnerovou.“

Thorne vstal a zavřel aktovku. S větrem v zádech by mohl být doma ve tři čtvrtě. „Jasně…“

„Ne, myslím to vážně. Projdi si tu zprávu, je to zřejmé. Musel se uklidnit nebo co. Možná, že si ten hajzl

něco šlehl a účinky mezitím pominuly. Je to úplně odlišný útok. Jazylka je neporušená, chrupavka je jen

minimálně poškozená…“

Vtom Thorne ucítil záchvěv. Nepatrné mrazení mu projelo po šíji. Přinutilo ho to zalapat po dechu. Téměř

sexy…

Něco, co jej nahlodávalo, dostávalo jasnější podobu. Znovu se posadil, otevřel kufřík a vytáhl pitevnízprávu. „Můžeš mi to vysvětlit pomalu, Phile?“

Znovu otevírá zprávu, trhá stránky, to jak je rychle čte. Jeho dech se zkracuje ve chvíli, kdy Hendrickspřevrací tento případ vraždy v něco mnohem znepokojivějšího.

„Fajn… Na první pohled jsou si obě oběti velmi podobné. Murrayová i Garnerová. Ale ve skutečnosti je topokaždé o něčem úplně jiném. Ruth Murrayová zemřela na následky pomalého, spíše trvalého tlaku naartérii, nazvěme to pomalé, pevné sevření. U Carol Garnerové nic takového nenajdeš. Měla modřiny naspodině lebeční způsobené úderem o podlahu, zatímco ji škrtil. Tenhle případ byl… zuřivý. U RuthMurrayové to bylo jiné. Možná, že z něj vyprchala zlost. Možná to je jeho styl. Na to musíš přijít ty,

kámo.“

Pak to Thornovi došlo. Ne, nebyl to jeho styl…

Slzy. Slzy velkého muže na těle oběti, někde venku. Tělo méně zdevastované, později oplakávané. Vdruhém případě dítě v domě, tulící se k máminu kdysi hebkému krku, nyní zhmožděnému, krvavému auvnitř zlámanému. Pohozený obal od čokolády…

Byl vyšší než tvůj dědeček?

A Charlie Garner pomalu, přesvědčivě kroutí hlavou.

„Phile, můžu ti zavolat později…?“

Přestože byl Holland unavený, ještě neodešel.

Thornův výraz, když vpadl do kanceláře, stačil na to, aby jej v momentě dokonale probral.

„To ubodání… řekněte mi o tom ubodání.“ Thornův hlas zněl tiše, vyrovnaně, ale prozrazoval možnávzrušení, či snad hrůzu ukrývající se pod povrchem.

„Pane…?“

Přecházel úzkou kanceláří a rychle hovořil. „Dvě ženy, obě ubodané ve stejném dni. Myslím, že jste říkalčervenec.“ Thorne pokývl k počítači a snažil se zůstat klidný. „Najděte to.“

Holland se otočil na židli a začal ťukat do klávesnice, zatímco se snažil vybavit si detaily. „Myslím, žejedna se odehrála ve Finchley. Ta druhá… mnohem jižněji, jestli se pamatuji…“ Odpovídající dokumentyse objevily na obrazovce a Holland je na okamžik studoval. „Už to mám, Forest Hill…“ Přejížděl očimapomalu po obrazovce a kroutil přitom hlavou. „Ne… ne… to není možné. Nemohl je spáchat obě.“

Thorne přikývl a pohlédl z okna. Jeho oči sledovaly jiskry odlétající od kol vlaku metra, který právě vjížděldo podzemky směrem na jih od Colindale; hovící si pasažéři v jasně osvětlených vagónech se mu ztráceliz dohledu, jakmile vlak začal zatáčet.

„To nemohl.“

Holland na něj civěl a čekal. Thorne stál strnule a pomalu mluvil, ale Holland jen viděl, jak se mu pěsti u

boku svírají a otevírají. „Použité nože mohly být podobné, možná ne, nevím… nejsem si jist, jestli je to

podstatné. Avšak místa a hloubka bodných ran… s největší pravděpodobností se počet bodných ran nakaždé z obětí bude lišit. Právě… charakter obou útoků bude naprosto odlišný.“

Holland se otočil zpátky k počítači a opět psal potřebné údaje, aby vyvolal zprávy výjezdovky a patologa,zatímco Thorne pokračoval. „Jedna z žen zemře na následky mnohočetných bodných poranění. Brutální…nevybíravé… divoké. Ta druhá, pravděpodobně následkem jediného bodnutí, tipoval bych do srdce

nebo…“

Holland se opět otočil. Jeho výraz na tváři prozradil Thornovi vše, co potřeboval vědět…

Brigestocke zvedl mobil po prvním zazvonění. „Russell Brigestocke…“ Hlas tlumený, prozrazující

rozmrzelost.

„Tady Tom…“

„Inspektor Thorne…“ Mluvil teď omluvně k někomu jinému.

Setkání se superintendantem Jesmondem skončilo pravděpodobně večeří. Tím lépe.

„Něco máme. Řekněte to Jesmondovi. Řekněte mu, že jde o průlom, to se mu bude líbit.“ Otočil se, abymrkl na Hollanda, ale konstábl soustředěně studoval dokumenty na obrazovce počítače. Snažil se v tomnajít smysl. „Vzkažte mu, že pro něj máme vlastně jednu dobrou a jednu špatnou zprávu…“

„Poslouchám,“ řekl Brigstocke.

„Myslím, že nehledáme jednoho muže.“

Thorne očekával odmlku a skutečně se jí dočkal. Pak: „Tvrdíte snad, že ty vraždy spolu možná nesouvisí?“

„Ne, to ne. Souvisí spolu, jsem si tím jist.“ Thorne věděl přesně, jak se bude Brigstocke tvářit. Plnývzrušení, jako když zadržuje potřebu. Rád by věděl, co si o tom výrazu šéfinspektora pomyslí Jesmond,který určitě drží v ruce velkou sklenici červeného vína.

Brigstocke začal být poněkud netrpělivý. „Tak o co vlastně jde? O novou stopu k vrahovi?“

Thorne to řekl hezky a jednoduše. „Vrahům, Russelle. Mluvme v množném čísle. Oni jsou dva.“

Byla to chvíle, na kterou nikdy nezapomene. Karen seděla na náspu a shrnula si za ucho pramen světlýchvlasů. Stuart se usmíval jako vždy s pusou plnou čokolády, zatímco se očima zaměřoval na něco v dálce.Pátral a vyhledával zdroj jejich příštích dobrodružství.

A on se díval z jednoho na druhého. Byl celý nervózní, ale šťastný, v očích mu jiskřilo a před obličejemmu poletovalo malé hejno komárů… Připomnělo mu to jeden letní den před dvěma lety. Den s kriketovoupálkou. Ten den, kdy poprvé spatřil Karen. To ještě chodili se Stuartem do stejné školy. Ještě před tounepříjemností se vzduchovou pistolí…

Ti dva se ve skutečnosti po incidentu s Bardsleym neměli vídat. Po vyloučení učinili nezbytná opatření,aby byli drženi od sebe a Palmer to docela uvítal. Policie totiž sdělila rodičům, že by bylo pro všechnylepší, kdyby jim nedovolili se stýkat. Mluvili o „špatném vlivu“ a „slabé vůli“. Přesto mu scházelo vzrušenía nepředvídatelnost, a tak když se spolu opět začali potulovat, byl potěšen, když mu Stuart řekl, že se mu

také stýskalo. Navíc si byl vedle Stuarta vždycky jistější, obzvlášť když se motal kolem Karen.

Karen byla starší a věkem se hodila spíše ke Stuartovi, ale ten ji nikdy nedokázal rozesmát tak, jak touměl on. Byl to vždycky on, kdo ji rozchechtal. Už toho dne, kdy prolezla dírou v plotě a viděla, co udělalis tou žábou. Byly chvíle, kdy viděl, jak si ti dva šuškají nebo spolu kouří, nebo je sledoval, jak před nímkráčejí podél železniční tratě. Tehdy se začínal cítit, jako by k nim nepatřil. Pak se ale Karen zastavila,usmála se na něj tím svým úsměvem a požádala ho, aby udělal nějakou hloupou grimasu nebo řekl něcolegračním hlasem či něco podobného, a za chvíli se už mohla potrhat smíchy. Někdy ho napadlo, že homožná trochu dráždí, ale ve skutečnosti mu to nevadilo. Viděl alespoň, jak důležitý byl pro ni a proStuarta. Viděl je všechny tři dohromady, přátele na život a na smrt. Vysoká tráva na železničním náspu se

pro ně čas od času stala pečlivě udržovaným trávníkem univerzitního nádvoří a zahradou jednoho z velkých domů, který každý z nich vlastní… a nebo kouskem divoké přírody v Londýně, kam ho kdysi vzalajeho máma a kde ti tři budou jednou sedět na lavičce se psy a možná s dětmi.

Palmer si byl jistý, jak jen si může sotva čtrnáctiletý kluk být jistý, že se zamiloval.

Karen vstala a na chvíli se rozhlížela kolem. Pak se rozběhla či spíše vyřítila dolů po svahu. Předstírala, ženarazí do Nicklina, a on předstíral, že má strach. V poslední chvíli vyskočila a Nicklin ji zachytil, strhlzpátky, křičel, smál se a jednu ruku jí přitom držel přitisknutou na zadku.

Palmer se smál také, mávnutím odehnal hejno komárů a vydal se za nimi. Všichni si zapálili cigaretu apomalu kráčeli ke skupince umouněných a poničených železničních budov stojících opodál.

Jakmile se dostali do hlavní budovy, nepoužívané boudy na nářadí –, provedli obvyklou šťáru, aby zjistilipřípadné obyvatele. Někdy zde spávali trampové. Smrdělo to tady močí a pivem. Několikrát tu našlizbytky ohniště, prázdné plechovky a injekční stříkačky, jednou použitý kondom, který Nicklin sebral achvíli s ním honil Karen. Dnes vypadalo toto místo opuštěněji než jindy. Jen běžné vybavení a zařízení.Hromada nedopalků, staré noviny, vlhký trouchnivějící srolovaný koberec, který byl kdysi lůžkem

bezdomovce.

Když Palmer házel kameny na zbytky skleněných výplní ve shnilých oknech, začaly jim kolem hlavy kroužit

masařky. Nicklin zamáčkl zbytek cigarety a rozhlédl se kolem po něčem, co by ho zaujalo, zatímco Karense procházela sem a tam a prozpěvovala si poslední hit skupiny Duran Duran. Ozvěna jejího vysokéhohlasu se odrážela od umouněných stěn.

„Padáme. Tady to stojí za hovno.“ Nicklin kopl do prázdné láhve. Ta se odrazila od betonové podlahy a

roztříštila se o zeď.

Palmer zavýskl. „Můžem třeba něco podpálit nebo tak…“

„Pojdme se tady všichni vysrat,“ řekla Karen, zatímco Palmera ignorovala a zubila se na Nicklina.Rozesmála se. Palmer celý zrudl a odvrátil se od ní. Nesnášel, když takhle mluvila. Čas od času si dřeplave vysoké trávě a on to nemohl vystát.

„To je nuda,“ řekl Nicklin. „Stejně jsem měl k obědu pitomý vajíčka. To bych nevysral, ani kdybych chtěl.“

Zapálil si další cigaretu značky Silk Cut. Karen si z náprsní kapsy džínsové bundy vytáhla taky jednu apřitočila se k němu. Vzala Nicklinovi cigaretu z úst a připálila si.

Když se Palmer otočil, Karen a Nicklin byli pryč. Na chvíli se začal bát, ale pak je slyšel, jak si povídajívenku. Podíval se z rozbitého okna na protější násep. Na jeho vrcholu stál dům, kde bydlel Stuart. Kdysividěl, jak tam lidé vysypávali odpadkové koše. Používali zatravněný zelený násep jako smetiště. Nechávali

tam za sebou zrovna takové svinstvo jako Karen a Nicklin.

A přece to místo miloval. Věděl, kde má liška noru v kořenech velkého dubu. Kdysi u stejného stromunašel mládě sojky. Bylo světle modré a nafouknuté, mňoukalo jako nějaká kočka a volalo mámu. Věděl,kde rostou velké ostružiny a které druhy motýlů přitahují keře kvetoucí všude kolem. Věděl, kde se dajínajít žížaly a užovky hnízdící pod zrezivělým vlnitým plechem…

Vyrušil jej nějaký krok nablízku, zvuk skla rozdrceného o betonovou podlahu. Rychle se otočil a za zádyuviděl Nicklina, jak se usmívá, jako by konečně něco objevil.

„Karen si to chce s tebou rozdat.“ Jeho hlas zněl přesvědčivě. Palmer mlčel. Nicklin potáhl z cigarety,chvíli čekal a pak pokrčil rameny. „Mám jí říct, že nevíš jak na to?“

„Jako natvrdo?“ Palmerův hlas se měnil v pískot a jeho dech se značně krátil.

„Tak to říkala. Dělala to už s mnoha kluky, dělala s nimi všechno možný, není to nic zvláštního. Asi ti hotaky vykouří…“ Přejel si rukou po hlavě. Své černé husté vlasy měl teď na léto ostříhané.

„Co chce, abych dělal?“

„Abys ji prostě ošoustal, kámo.“ Pak vyprskl a rozesmál se. Nicklinův hlas byl vysoký, pohyby rychlé.

Vzrušením…

Palmer se otočil, aby se na něj podíval, a dlaň si už tiskl na poklopec. „Ne… Já chci. Chci říct, ona chce,abych šel ven nebo…? No tak. Stu… co říkáš?“ Snažil se vykouzlit na tváři úsměv. Jsou přece kámoši.

Nemá strach.

„Hlavně už ho vytáhni. Ona už si pravděpodobně sundala kalhotky. Jdu pro ni.“ Nicklin odhodil cigaretu

do kouta a vyšel ven.

Za chvíli už jej Palmer slyšel, jak cosi šušká Karen. Snažil se zaslechnout, jak se svléká, poslouchal, jestli

uslyší zvuky, které si vždy představoval, že před milováním uslyší, přerývané vzdechy. Ale jedinédýchání, které slyšel, bylo jeho vlastní; rychlé, zoufalé, a rozhodně ne sexy, to jak si rozepínal opasek azip. Odvrátil se od dveří a díval se do zdi, snažil se uklidnit. Snažil se nemyslet na věci, které mu budedělat. Někdo načmáral na zaprášenou šedou zed penis. Pohlédl dolů na svůj, který byl mnohem méněpůsobivý, a začal si třít červené skvrny na břiše, kde jej tlačil opasek.

Uslyšel ve dveřích za sebou nějaký pohyb. Její hlas to málem skončil dříve, než vůbec k něčemu došlo.

„Jsi připravený, Martine?“

Aniž si to uvědomoval, penis teď držel v ruce. Něžně vzdychal a dráždil se, zatímco se k ní pomalu otáčel.

Usmíval se…

Karen a Nicklin stáli ve dveřích, ústa otevřená, mačkali se k sobě a čekali na nejvhodnější okamžik, abypropukli v hurónský smích. Karen to nevydržela jako první, ale smích se vytratil stejně rychle, jak přišel, a

ona rychle odvrátila svůj pohled. Nicklin vybuchl smíchy a začal se plácat do stehen tak, jak to Palmerviděl dělat lidi ve filmech. Nicklin spatřil výraz ve tváři své oběti a v okamžiku, kdy se trochu uklidnil,vyštěkl. „Kurva, Palmere, byl to jen vtip. Dělal jsem si srandu…“

Karen se podívala zpátky. „Ježíši…“

Nicklin ukázal se zhnuseným výrazem na Palmerův rozkrok a Palmerova dlaň se instinktivně přitiskla kměkkému, zmenšujícímu se penisu.

Karen se opřela o zárubně dveří. „Ježíši, Martine…“

„Teď jsi ji naštval,“ řekl Nicklin. Karen začala tiše plakat a z Nicklinovy tváře se okamžitě vytratil pobavenývýraz. „Opravdu jsi ji naštval, ty blbý kreténe. Protože ani nedokážeš pochopit nějakej pitomej vtip, ty

úchyláku…“

Nezbývalo nic než se dát na útěk. Tak jak měl utíkat tehdy v parku a taky minulé léto a mnohokrát mezi

tím.

Běžel, aniž se zastavil, aby se oblékl. Kalhoty si přidržoval u pasu, vyrazil ze dveří mezi chlapcem sčernými krátkými vlasy, který trhal zuby obal čokoládové tyčinky, a dívkou v modrých šatech, která

vzlykala.

Běžel pryč k travnatému, zelenému náspu.

Běžel s hlavou skloněnou přímo k tomu stavení. Když pádil přes vysokou trávu a rezavý vlnitý plech, utíral

si slzy.

Běžel daleko od toho hnízda hadů.

„Jak spolupracují?“

Tak zněla první otázka, kterou mu Brigstocke položil minulou noc a se kterou se teď obrátil na celouskupinu. Sešli se v té větší ze dvou kanceláří. Brigstocke, Thorne, Holland a McEvoyová. Základní otázkavyšetřování, které už tak bylo rozsáhlé a přes noc se stalo tím největším, jaké Londýn v poslední době

zažil.

Thornova odpověď zněla nyní stejně jako před několika hodinami. Neměl ani ponětí, ale doufal, žespolečně mohou na něco přijít, na cokoliv, co by mohlo ukázat stovkám policistů a civilních zaměstnancůsprávný směr. Stovkám lidí pracujících ve vraždícím průmyslu…

„Zdá se pravděpodobné, že zabíjí různé typy obětí.“ Vypadalo to, že se Brigstocke minulou noc přílišnevyspal. Thorne pochopitelně také ne, ale alespoň mu na rameně neplakal Jesmond. Thorne se podívalna svého šéfinspektora a viděl před sebou, aniž to měl zapotřebí, učebnicový příklad toho, proč se radějivyhnout povýšení. Nepotřeboval dostávat lekce od kancelářské krysy, jakou byl Jesmond. Věděl mocdobře, že tato zdánlivě skvělá místa, na nichž je nutná velká míra zodpovědnosti a ke kterým směřujíslova uznání, pokud vůbec nějaká přijdou, jsou mu na hony vzdálená.

Brigstocke se předklonil s prsty semknutými na stole. Hlas měl trochu ochraptělý, avšak zároveň inaléhavý. „Důkazy potvrzují, že se jedná o rozdílné typy, psychologicky i fyzicky, ale my potřebujemezjistit, jak spolu… komunikují. Utočí snad na oběti společně a samotnou vraždu pak vykoná každý sám?

Možná, že jeden zabíjí, zatímco ten druhý mu kryje záda…“

„Nemyslím, že je to pravděpodobné.“ Holland promluvil jako první. Na Thorna to jako vždy zapůsobilo.

Pomyšlení, jaký kus cesty Holland urazil za jediný rok.

Brigstocke přikývl. „Pokračujte Hollande…“

„Pokud si pamatuji, ve výpovědi Margie Knightové není ani zmínka o jiném muži… o někom dalším, kdoby se pohyboval v bezprostřední blízkosti, a nic z toho, co říkal Charlie Garner nenaznačovalo, že tam bylo

více mužů.“

„Ještě jednou si promluvte s Margie Knightovou,“ řekl Brigstocke. Jeho pohled se setkal s Thornovým.

„Zavolám Enrightovým.“ Thorne doufal, že s nimi už nebude muset mluvit osobně. Alespoň dokud nebudemít dobré zprávy. „Přesto má Holland pravdu, chlapec se nikdy nezmínil o dvou mužích…“

Jeden úplně stačil, že Charlie?

„Myslím, že zapomínáme na otázku časového rozmezí.“ McEvoyová hovořila stejně unaveně jako

Brigstocke. Thorne se na ni podíval a napadlo ho, že dokonce ani nevypadala mnohem lépe. „Mohli

společně zabít Carol Garnerovou a Ruth Murrayovou nebo mohli být přinejmenším oběma vraždám fyzicky

přítomni, ale ty případy ubodání z července se staly prakticky ve stejnou dobu, a přesto byly od sebe namíle vzdáleny. Každý z nich musel pracovat samostatně.“

„Souhlasím,“ řekl Thorne. Znělo to téměř jako jsem si tím jist.

„Tak dobrá, vše nasvědčuje tomu, že ačkoliv vraždí ve stejný den, vraždí samostatně, ale musímepředpokládat, že tyto vraždy pečlivě plánují. Proboha, vždyť se musí sejít, aby všechno vypracovali,

prodiskutovali termíny…“

Thorne zatřepal hlavou. „Nemyslím, že můžeme cokoliv předpokládat.“

Bylo možné, že muži, po kterých pátrali, se třeba nikdy nesetkali. Thorne kdysi četl o dvojici vrahů veSpojených státech, kteří prováděli svou řezničinu odděleně, ale kteří byli úplně nadšeni, když mohli jedens druhým komunikovat. Po telefonu a přes internet spolu rozebírali výběr možných obětí. Vzájemně sepovzbuzovali, a když skončili, porovnávali své dojmy. Dělili se o zážitky, aniž se kdy setkali. Thorne seotřepal hrůzou při vzpomínce na článek, v němž četl, že jeden z vrahů nechal pozdravovat parťákaněkolik vteřin před podáním smrtící injekce. Pokud byla pravda, přinejmenším ve finančních záležitostech, že když USA kýchly, Velká Británie dostala rýmu, proč by nemohlo být možné, že se něco podobnéhostane v jedné z největších průmyslových oblastí?

McEvoyová vytáhla cigaretu a zapálila si. „Řekl jste, že vrahové jsou pravděpodobně psychologickyodlišní. Co třeba přizvat psychologa?“

Brigstocke kývl nejdříve na cigaretu a potom na okno. McEvoyová vzdychla, vstala a přešla k oknu,zatímco Brigstocke odpovídal na otázky. „Už jsem se zastavil na katedře psychologie…“ McEvoyováotevřela okno a trhla sebou. Třetí patro, prosinec, bylo to trošku víc než jen čerstvý vzduch.

„Ježíši…“ Holland se otočil a zašklebil se na McEvoyovou. Ještě jednou potáhla, sešpulila rty doomluvného „promiň“ a vyfoukla kouř z okna.

Brigstocke pokračoval. „Oba psychologové na aktualizovaném seznamu soudních znalců se teď zabývajíjinými případy…“

Thorne se otřepal zimou a natáhl se po kožené bundě, kterou měl přehozenou přes opěradlo židle.„Zajímalo by mě, co člověka zabije dříve? Pasivní kouření nebo zápal plic…?“

McEvoyová si naposledy potáhla z cigarety, odhodila nedopalek do větru a zavřela okno. „Přemíra sexu,“odvětila zlomyslně a přešla zpátky ke stolu. Sotva se znovu usadila, upřeně se podívala na Brigstocka apokračovala, jako by se nic nestalo. „Řekl jste oba psychologové. Chcete mi snad říct, že existují jen dva v

celé zemi? Dva?“

„Ano, dva, kteří jsou uznávaní.“

„To je, krucinál, směšné.“ Brigstocke se otřepal. McEvoyová kroutila nevěřícně hlavou. „No tak… soudnípsychologové nejsou totéž co senzibilové, víte. Je to uznávaný vědní obor. Nebo ne?“

Pohledem požádala Thorna o podporu. Vybrala si toho nepravého. „Sarah, myslím, že teď není vhodnáchvíle na diskuse o kladech a záporech forenzní psychologie. Ať už si o tom myslíme cokoliv, stejně teď

není žádný dostupný.“

„Nemohli bychom si najít vlastního?“

Holland se na ni zašklebil. „Mám přinést Zlaté stránky?“

Brigstocke diskusi ukončil. „Poslyšte, jestli si nějakého najdeme sami, jestli budeme spolupracovat sněkým, kdo není na seznamu Ministerstva vnitra, a poděláme to, budeme už druhý den zase žehlit

uniformy. O takový druh špatné publicity nikdo nestojí.“

Thorne zvedl hlavu od zápisníku, který ležel před ním. Až doposud si kreslil.

Tři páry očí. Dva nakreslené tlustými černými čarami, oči velké s velkými víčky, studené. Jeden pár hezčí,tmavé menší oči, tmavé dlouhé řasy…

„Když už mluvíme o publicitě,“ řekl. „Jaký druh publicity podle těch nahoře potřebujeme?“ Thorne si na to

mohl odpovědět sám, ale jeho škodolibost chtěla, aby to řekl šéfinspektor. Taková rozhodnutísamozřejmě nebyla pro takové, jako byl on. On se měl především starat o to, aby pochytal lidi, kteří tutopublicitu vytvářeli.

Brigstocke odpověděl hlasem, o němž si Thorne myslel, že nemůže být ani jeho. Zařadil jej někam mezipolicejní služebnu a kancelář superintendanta. Když s Thornem mluvil mezi čtyřma očima, bylo všechno vpořádku. Říkal prostě to, co si myslí, ale za přítomnosti podřízených se stal Brigstockův slovníknesrozumitelný. „O všem jsem informoval Jesmonda a tisková konference se připravuje na dnešníodpoledne. Odhaduji, že sdělí tisku informace o nejnovějším vývoji.“

V Hollandově odpovědi žádné mlžení nebylo. „To je pitomost. Jsem přesvědčen, že bychom to všechnoměli držet z dosahu tisku. To, že víme, že jsou dva, je jediná výhoda, kterou máme…“

Thornovi se trošičku ulevilo, že Holland byl ještě stále tak naivní. „Víte, Hollande, vy prostě přemýšlíte jako policajt. Superintendant Jesmond na druhou stranu…,“, Brigstocke se při těchto slovech překonal ausmál se, „musí u své práce přemýšlet a zcela správně si uvědomil, že v uších báječné britské veřejnostibudou dva samostatní vrahové znít nepatrně strašidelněji než jeden pár takových vrahů…“

Už když mluvil, Thorne cítil, jak na něj začíná usedat ta stará instinktivní hrůza. Byl si jistý, že ti dva muži,které hledají, budou nakonec mnohem děsivější než jakýkoliv počet průměrných vrahů.

Po schůzce Thorne, Brigstocke, McEvoyová a Holland opustili v tichosti místnost a každý se po svém pustil

do úkolů, které na ně čekaly. Pokud zde existovalo mnoho nezodpovězených či nezodpověditelnýchotázek, jedna věc byla naprosto jasná, potřebovali rychle dopadnout tyto muže, dřív než bude mít PhilHendricks na pitevním stole další oběti.

Protože ty se mu na pitevní stůl dostanou vždy po dvojicích.

Jane Lovellová, devětatřicetiletá rozvedená žena vykrvácela jednoho teplého červencového večera naneudržovaném pozemku ve Wood Green v londýnské čtvrti Haringey. To byl důvod, proč o pět měsícůpozději jedno chladné pondělní odpoledne po dlouhém víkendu nabitém hodnocením materiálů,organizováním a jinými pitomostmi Tom Thorne seděl na velitelství Skupiny pro odhalování závažnétrestné činnosti. Byli zde policisté z deseti okrsků, kde došlo k vraždám, Haringey nevyjímaje.

Thorne mrznul v zakouřené kanceláři v Edmontonu. Seděl naproti jednomu z nejarogantnějších idiotů,které naneštěstí po dlouhé době potkal.

„Říkáte, že jsme si měli všimnout spojitosti? Proč proboha? Musel bych být Superman, abych si všimlspojitosti mezi vašimi dvěma… jakže se jmenují?“

„Carol Garnerová a Ruth Murrayová.“

Šéfinspektor Derek Lickwood pokýval hlavou a vyfoukl kouř z cigarety. „Správně. Jo, dobrá. Všechno semi to zdá trochu přitažené za vlasy, ale to je vaše věc.“ Měl na sobě drahý modrý oblek a opřel se oušmudlanou plastikovou židli, jako by to bylo kůží potažené houpací křeslo. Vlasy měl černé a sčesanédozadu. Tvář téměř dokonalou. Jak brada, tak nos byly trochu velké stejně jako ohryzek zuřivěposkakující nahoru a dolů, když právě hovořil. Své komentáře pronášel nezvykle do místa asi dvacetcentimetrů nad Thornovou hlavou.

„Když se to začne přesouvat na mou hlavu, začínám být trochu nervózní,“ řekl Lickwood. „Nejsem přílišnadšený z lidí, kteří mají být mými kolegy a kteří sem vpochodují a naznačí, že možná můj tým, potažmojá, bychom mohli svou práci dělat lépe. To mě rozčiluje.“

Thorne si i po krátkém prohlédnutí spisu Jane Lovellové uvědomil, že by to už jen sotva mohlo být horší.Vše, co se mělo udělat, bylo provedeno, ale nic víc. Bylo to podle příručky, ne však podle hlasu svědomí.Dva dny po smrti Jane Lovellové případ vychladl stejně jako její tělo.

Thorne viděl, že Lickwoodova reakce byla jenom póza. Typicky ostrý a obranný postoj důstojníka, jenž seobává, že jeho nedostatky vyjdou najevo. Thorne si uvědomil, že by strašně rád praštil Lickwooda do jeho

samolibého ksichtu, a věděl, že by to rozhodně neodbyl. Uvědomoval si také, že pokud se má vůbecněkam dostat, trocha diplomacie se může hodit.

Říkejme tomu diplomacie. V podstatě to byla jenom kravina.

„Pokud jde o Jane Lovellovou a Katie Choiovou, oběť z Forest Hill, pravděpodobně zde neexistuje jiná

spojitost než…“

„Přesně tak.“ Lickwood se naklonil a zabodl prst do složky ležící na stole před Thornem. „Samozřejmě, žejsme se zabývali vraždou Katie Choiové, ale ta byla úplně zmasakrována. Jane Lovellová byla zavražděnajediným bodným zraněním. Choiová se prakticky nedala identifikovat. Vrah ji téměř uřízl hlavu. Proč by siměl kdokoliv myslet, že spolu tyto případy souvisí?“

Thorne přikývl. Spojitosti. Když se „nemocný“ spojilo se „zvrhlým“, pak měl práci.

„Zdánlivě nesouvisí… nesouvisely.“ Thorne pečlivě vybíral slova. „Jediná spojitost je ta, kterou nyní vidíme

retrospektivně, a to skutečnost, že byly zavražděny dvěma pachateli, kteří se s největšípravděpodobností navzájem znali…“

Lickwood s vytřeštěnýma očima opakoval. „S největší pravděpodobností?“

„V Londýně se nestane zase tolik vražd, které bychom mohli považovat za shodu okolností. Dvě ženyubodané stejný večer. O čtyři měsíce později dvě ženy udušené, obě se těsně před vraždou vyskytovalyna vlakových nádražích. Myslím, že vrazi nám o sobě stále více prozrazují. Zvyšují počet typickýchznaků…“

Lickwood se podíval do místa nad Thornovou hlavou. „Promiňte, ale nechápu to.“ Thorne odhadl, co si asi

myslí. Chytrolín.

„Pokud je to jakýsi druh hry, pak to vypadá, jako by si to oba komplikovali.“ Thorne se neudržel a usmál

se Lickwoodovu přikývnutí. Nepatrné gesto, jímž signalizoval pochopení a souhlas, ve skutečnostidokonale prozrazovalo, jak je omezený. V té chvíli by byl Thorne šťasten za jediný rychlý pravý hák.Zlomit tomu hajzlovi nos. Alespoň malou facku…

„Kde tedy chcete začít?“ řekl Lickwood a znovu si zapálil.

Thorne už ve skutečnosti začal. McEvoyová a Holland pilně vyslýchali všechny klíčové svědky, obzvláštěMichaela Murrella, který pracoval v kině nákupního střediska Wood Green, jež Jane Lovellová navštívilatěsně předtím, než byla zavražděna. Murrell poskytl popis muže, který se potloukal před kinem a vypadal,jako když na někoho čeká. Přestože většina lidí, kteří ten večer navštívili kino, byla vypátrána, tohotomuže se nepodařilo najít. Proto byl vytvořen elektronický portrét, který i teď tvořil přílohu vyšetřovacíhospisu. Thorne však chtěl vědět, jakých změn doznala paměť Michaela Murrella po pěti měsících. Chtěltaké vědět, co mu šéfinspektor Derek Lickwood řekne o jedné výpovědi.

„Řekněte mi něco o Lyn Gibsonové.“

Lickwood podrážděně vyfoukl cigaretový kouř nosem. Zjevně rád používal cigaretu jako pomůcku přigestikulaci, ale působilo to strašně vyumělkovaně. „Upřímně řečeno, šílená jako rozzuřený býk. Myslím, že

se jí líbilo to drama kolem, chápete, možná má něco proti poldům. Chodila sem každých deset minut,otravovala nás a dožadovala se informací o tom, co děláme.“

„Byla to přítelkyně Jane Lovellové…“

„Tak to říkala…“

„Myslela si, že Jane někdo v práci obtěžoval?“

„Jednu chvíli obtěžoval, za chvíli zase prý někoho obtěžovala ona. Gibsonová to neměla v hlavě vpořádku, což z mého pohledu potvrzuje, že vlastně nic podstatného nevěděla. Vlastně si jen myslela, žeJane pracovala s chlápkem, na kterého bychom se měli podívat, ale neměla ponětí, o koho jde. Jane jehojméno nikdy nezmínila, což byl jeden z důvodů, proč nemělo smysl vážně se tím zabývat…“

„Ani jste to neprověřili? Nemluvili jste s lidmi, se kterými pracovala?“

„Je to ve spise.“

Thorne věděl velmi dobře, co je ve spise. Většinu víkendu strávil tím, že studoval zprávy o případech Jane

Lovellové a Katie Choiové. Zaschlé krevní stopy na neudržovaném pozemku. Bodná zranění počítaná nastovky. Další víkend strávený lehkým čtením.

Čekal, až bude Lickwood pokračovat.

„Bez jména to bylo mrhání časem. Nešlo o malou firmu. Vyptávali jsme se, prohlédli si to tam, prověřilipár lidí, ale vážně jsme se neptali, jestli tam někdo neobtěžoval ženu, která byla právě nalezena mrtvá.

Tak blbí opravdu nejsme.“

Thornovi dalo hodně práce předstírat alespoň částečný respekt vůči jeho hodnosti. „A co vztahy napracovišti? Vždycky se najdou nějaké drby. Nevypátrali jste něco?“

Lickwood se znovu opřel, nasadil pózu a jen pár centimetrů ho dělilo od toho, aby neskončil prdelí nazemi. „Inu, to byl ten problém, příteli. My už jsme ji vypátrali, ne? Mrtvou, sto metrů od Wood Green High

Road. Pokud to tak můžeme říci, Jane Lovellová byla drbem číslo jedna…“

Dave Holland navštěvoval kina jen zřídka. On a Sophie byli spíše příznivci večerů s půjčenouvideokazetou, a pokud se někdy sám sebe ptal, jestli tak o něco přichází, jediný pohled na ošuntělý a

kobercem polepený interiér kina Odeon ve Wood Green ho ujistil, že je mu mnohem lépe doma než s

nějakým zaručeným kasovním trhákem.

Michael Murrell byl vysoký, nepřirozeně vyzáblý černoch, kterému bylo téměř čtyřicet a který kašlal, abyupozornil na svou přítomnost. Z rukávu saka si oprašoval neexistující smetí a úsečně Hollandovi oznámil,že na něj má nanejvýš pět minut svého drahocenného času. Avšak Hollandovi trvalo mnohem kratší dobu,

aby mu došlo, že zaměstnání tohoto muže jako vedoucího prodejních míst se pro něj naprosto hodilo. Comu chybělo ve vřelosti, vynahradil výkonností a nepřekonatelnou znalostí prodeje popcornu. Bezpochybyby mu dokázal říci, kolik sáčků slaného či sladkého bylo prodáno za poslední měsíc a zda muži či ženy byli

největšími konzumenty sýrových křupek. I když nebyl úplně nadšen, Hollandovi se ulevilo. Ať už bylopříčinou tohoto podivného pracovního nasazení cokoliv, odhadoval, že právě to činí z pana Murrellaspolehlivého svědka. Stále ještě měl, nebo alespoň tvrdil, že má, v živé paměti muže, který se před pěti

měsíci potloukal před kinem.

„Hráli jsme Pearl Harbor s Benem Affleckem a Kate Beckinsaleovou. Program začal ve dvacet dvacet,samotný film pak ve dvacet třicet pět a diváci začali odcházet ve dvaadvacet hodin dvacet minut. Mámdobrou paměť, konstáble, stále ještě před sebou vidím jeho tvář.“ Murrell hovořil věcně a zíral přitom naHollanda skrz tlusté velké brýle. „Víte, utkvělo mi v paměti, že nevypadal ani tak záludně nebopodezřele… jako spíše vystrašeně.“

Sarah McEvoyová kouřila jako fabrika, ovšem ve srovnání s Lyn Gibsonovou to byl jen slabý odvar.Pracovala pro malou reklamní firmu v Putney, jež sídlila v budově, kde platil přísný zákaz kouření. Stály na

parkovišti, asi dvacet minut se třásly zimou a kolem nich se kupila hromada nedopalků.

Ty, které patřily Lyn Gibsonové, se daly snadno rozeznat. Na filtrech zůstal otisk červené rtěnky. Válely setam čtyři.

Jedním z důvodů, proč se příliš nerozpovídala o smrti své přítelkyně, bylo to, že měla v ústech cigaretu.Mluvit o tom otevřeně bylo pro ni stále velmi obtížné. McEvoyová věděla, že na ni nesmí tlačit. Ve Skupině

pro odhalování závažné trestné činnosti se pět měsíců zdálo jako dlouhá doba. Mnoho obětí. Avšak propřátele a příbuzné mrtvých pět měsíců znamenalo jen krátký okamžik.

„Jane nebyla žádný svatoušek, víte, ale nikdy by nikomu neublížila.“ Když Lyn mluvila, hovořila pomalu vsériích nesouvislých vět, jako by hledala nějakou útěchu v tomto výčtu pravdivých skutečností, v tétospolehlivé analýze charakteru své mrtvé přítelkyně.

„Pořád se smála. Když byla se mnou, tak rozhodně. Ale vím, že když byla sama, dokázala si někdy pěkněpobrečet…“

Teprve, když McEvoyová zmínila práci Jane Lovellové, Lyn Gibsonová se rozčílila. Pak vášnivě hovořila omuži, o němž jí její přítelkyně řekla, že ji obtěžuje. Jane připustila, že s ním flirtovala. Možná ho i trochusváděla, ale bylo to jen takové škádlení. Ve skutečnosti o něj nikdy neměla zájem.

„Přesto se však kvůli němu jaksi trápila. Nikdy nedokázala říct, čím to bylo, a když jsem se pokoušelazjistit víc, ztichla jako by to bylo něco strašidelného. Nikdy jsem se ani nedozvěděla jméno toho chlapa.Ale vy byste se měli snažit ho vypátrat. Vím, že si o mně ten cvok Lickwood myslel, že jsem trochupraštěná, ale já jsem Jane dobře znala. Rozumíte…?“

McEvoyová byla dojatá. Ta žena byla naštvaná, ale McEvoyové se zdálo, že neměla důvod přihřívat sipolívčičku. Když si Lyn Gibsonová vzala do úst další cigaretu, začala se smát hrdelním smíchem, ale vechvíli, kdy si zapalovačem připálila, si McEvoyová si všimla, jak se plamínek odráží v slzách, které se jíhromadily v očích. Jen vytrysknout.

„Víte, říkala jsem jí, aby šla přespat ke mně. Jenže ta blbá kráva se strašně těšila do vlastní postele.“Znovu se rozesmála, až začala kašlat. Zhluboka potáhla z cigarety a dlaní si jakoby vtiskla slzy zpátky doočí. „Teď vám řeknu něco fakt pitomého. Ten film, na který jsme ten večer šly, byl úplná hovadina.Strašně debilní…“

Zdálo se neuvěřitelné, jak moc tak obyčejná věc jako vánoční ozdoby v Kentish Town dokázalypozvednout Thornovu náladu. Byly úplně jiné než křiklavé displeje na Oxford Street nebo Brant Cross,vlastně to byly jen jednoduché šňůry bílých žárovek natažené z jedné strany hlavní silnice na druhou, alepo dvou hodinách ve společnosti Dereka Lickwooda se mu zdály mimořádně povznášející.

Thorne měl Vánoce rád. Sice už nebyl tak nadšený jako v dětství, ale koneckonců kdo ano? Pro něj jakojedináčka se Vánoce staly vždycky něčím zvláštním. Nyní si mohl dovolit být cynický, když se výzdobyzačaly v obchodech objevovat už těsně po Velikonocích, a žasnout, kolik peněz to všechno stojí. Avšakbílé Vánoce si vždycky přál a dětský sbor zpívající Tichou noc jej pokaždé dojal k slzám.

Tato krátká vánoční melancholie byla okamžitě pryč, když Thorne dorazil domů a otevřel poštu. Zjistiltotiž, že mu prozatím jediné vánoční přání došlo z restaurace Bengal Lancer s díky za další rok přízně.Vypadalo to, že nastala nejvhodnější chvíle, aby jim poděkoval za jejich kalendář tím, že zavolá a objedná

si dovoz jídla domů.

Když šel Thorne k telefonu ležícímu na stolku vedle vstupních dveří, všiml si blikajícího světýlka nazáznamníku. Stiskl tlačítko a o pár vteřin později praštil po tlačítku stop, jakmile uslyšel otcův hlas. Thorne

věděl, že vzkaz sám o sobě bude jistě bezvýznamný; šlo o jeden z posledních v dlouhé řadě mírnězahalených náznaků týkajících se jeho neschopnosti zavolat.

Thorne se konečně rozhoupal a telefon zvedl.

Od matčiny smrti před dvěma a půl lety se vztah mezi Tomem a Jimem Thornem omezil na otcůvabsurdní, téměř patologický zájem o nesmyslné hádanky a hloupé vtipy a synovo pochmurné přijetí vinyza to, že vzdálenost mezi nimi byla ve skutečnosti mnohem větší než dvacet pět mil ze severního Londýna

do St. Albans.

Nucený smích a pocit viny.

Nejprve přicházel obvykle vtip. „Tome, proč je E. T. malinký?“

„Dám se poddat, tati…“

„Protože má krátké nožičky.“

Pak vina, která měla dnes v noci podobu každoročního dohadování se o tom, kde stráví Thornův otecVánoce. Poslední dva roky byl s Thornem v Londýně a také několikrát předtím, když ještě byli tři. Doba,kdy ještě bývali čtyři na vyměňování ponožek a parfémů, pojídání vysušeného krocana, dohady onovoročním projevu královny a pak usínání u televize, se zdála být strašně dávno. Doba před mozkovoumrtvičkou, návštěvami v nemocnici a truchlením, které všechny změnilo jednou provždy.

Doba před tím vším.

Teď už zůstal jen otec a syn a vypadalo to, jako by táta potřeboval být opečováván jako nějaká slečinka.Měl sestru v Brightonu, o níž se celý rok ani slovem nezmínil jen proto, aby pak záhadně vypustil z úst její

jméno ve chvíli, kdy se v televizi začaly objevovat první vánoční reklamy. Thorne znal tátovy fráze „Vím,že máš moc práce, nechci tě obtěžovat“ nazpaměť. Stejně jako Ježíšek to přicházelo jednou za rok aThorne tomu začínal věřit. Ano, mohl by jet k Eileen… možná by to bylo pro všechny snazší… nechtěl nikomu dělat potíže… slíbil, že mu dá vědět, jakmile se rozmyslí, co bude dělat…

Thorne dobře věděl, že ten starý trouba ví přesně, co bude dělat.

Ve chvíli, kdy dvě plechovky belgického ležáku z nákupního střediska Sainsbury’s spláchly velkou porcitoho nejlepšího indického jídla, jaké lze v Kentish Town sehnat, se Thorne přestal na otce zlobit. Byl čas

spojit se s McEvoyovou a Hollandem.

Holland sdělil Thornovi, že prošel popis podezřelého, které jim poskytli Margie Knightová a MichaelMurrell. Ačkoliv byly podobné, Murrell vypověděl, že ten muž, kterého viděl, měl brýle. „Dobrá, ať toKnightová a Murrell zkusí společně,“ řekl Thorne. „Musíme mít v ruce něco konkrétního.“

McEvoyová potvrdila, že výpověď Lyn Gibsonové potřebuje prověřit. Na pracovišti Jane Lovellové se prýdělo něco, co stojí za zjištění. Třeba alespoň jeden z vrahů začal blízko svého bydliště? Začal s někým,koho znal. Thorne si myslel totéž, a i když to Lickwood považoval za ztrátu času, rozhodl se celouzáležitost prověřit. Udělal by to tak jako tak, ať už si seržant McEvoyová myslela o Lyn Gibsonové cokoliv,

jen aby napálil Dereka Lickwooda. Když už ho nemohl praštit, mohl jej alespoň pořádně naštvat.

Zatímco hovořil s McEvoyovou, sesbíral ze země krabičky od jídla. Elvis, jeho kočka, se mu otírala okotníky a mňoukala. Zdědil ji i s tím pitomým jménem před rokem za nepříjemných okolností běhempátrání po vrahovi v případu „Spící oběti“. Elvis byla nervózní kočka, ale nezdálo se, že by to ovlivnilo jejíchuť k jídlu.

Thorne odnesl zbytky do kuchyně. Nemohl doopravdy říct, že by svůj byt miloval, ale měl ho většinoualespoň uklizený.

Seškrábal zaschlé zbytky večeře do odpadkového koše a napadlo jej, že by bylo hezké slyšet od nějaké

ženy, jak má uklizený byt.

Sarah McEvoyová řekla Thornovi, že se uvidí zítra a vypnula mobil. Usmála se na Dava Hollanda, kterýudělal a řekl ani ne před dvěma minutami totéž.

Zvonek ohlásil poslední možnost si něco objednat. Holland se podíval na hodinky a pak na McEvoyovou.Přikývla a sáhla pro cigaretu, zatímco on uchopil prázdné skleničky a začal se prodírat davem k barovému

pultu.

Thorne seděl a přemýšlel o uplynulém dni, aniž by jej nějaký dav odstrkoval od pití. Byl to den, kdy kvílely

sirény. Kdy si uvědomoval ten příliš známý zvuk mnohem víc než obvykle; každých pár minut se od nějvzdalovaly nebo se k němu přibližovaly. Dopplerův efekt jedné, kterou sotva registroval, a už se ozvaladalší. Možná se stala nějaká hrozná nehoda. Srážka vlaků. Požár v metru. Nebo to možná byl jen dalšíden ve městě, které Thorne zrovna tak miloval jako nenáviděl.

Policejní auta a sanitky si prořvávaly cestu ulicemi hlavního města.

Zvuk Londýna.

Thorne zíral na televizní obrazovku. Pohybující se obrázky jej naprosto nezajímaly. Bylo půl jedné v noci a

v televizi nějaká spoře oděná ženská křičela na úplně cizí lidi na ulici. Thorne však děj naprosto ignoroval.

Sledoval jen tvář, kterou neurčitě poznával. Zdála se unavená, pobledlá, nejasně osvícená a pohybující se

za zaprášenou obrazovkou ve vzácných chvílích tmavého klidu.

Venku byla zima, jako by měl každou chvíli padat sníh.

Uvnitř seděl Thorne a díval se na vlastní odraz. Přemýšlel, co si bude Charlie Garner přát k Vánocům.

I později, když už přišla zima, si přál být raději venku. Na ulici. Věděl moc dobře, že musí přijít špatné

dny, kdy mu budou mrznout koule a kdy se bude muset na noc schovat do nějaké ubytovny. Zaslechl dva

staré pitomé ožraly, jak se baví o nocích, kdy vám kalhoty přimrznou k nohám a vy si pak do nich musíte

nachcat, abyste je vůbec odtrhli. Tehdy se možná vrátí do úkrytu, zpátky k horké polévce a kecům oJežíšovi. Jinak ale pokud nenapadne alespoň třicet centimetrů sněhu, bude spát venku. Asi proto tomuříkali slota, zatraceně.

A on se vždycky dokázal vyrovnat se spoustou bolestí.

Toto místo bylo naprosto unikátní. Labyrint chodníků, podchodů a tunelů. Městečko betonových chodebpro lidské krysy. Kartónové město, jež se probouzelo k životu vždy jen v noci. Abyste viděli pořádně dotváří, šílené oči, hnisavé boláky, rozcuchané vousy –, museli jste je zahlédnout ozářené plamenemvycházejícím z kovového barelu. Ve dne se tu proháněli výrostci na skateboardech, ale když se sneslatma, sebrali prkénka a vytratili se domů na večeři. Pak teprve vylézala havěť. Havěť, ke které patřil i on.

Přišel sem teprve nedávno. Nejprve se spokojil s noclehárnou pro bezdomovce a přes den obvykle vydělal

dost, aby se na noc mohl vrátit do Endell Street Spike v Covent Garden, ale nechtěl dělat všechno jennapůl. Venku to bylo nejlepší a krom toho, lákalo ho to sem, přímo pod Jižní nábřeží. Do městapostaveného z krabic a živeného silným pivem a zoufalstvím. Do míst, kde má Royal Festival Hall aNárodní divadlo přímo nad hlavou.

Žebrání mu stačilo. V tuto chvíli dokázal vyžít z pár liber docela dobře a měl dost času si všechno dobřerozmyslet. Peníze stačily na to, aby si koupil noviny, nějakou konzervu a čokoládu, která mu dodávala

energii.

Byl pevně přesvědčen, že nemá smysl dělat nic, co nemůžete udělat, jak nejlépe to umíte. Stal se velmidobrým žebrákem. Naučil se to velice rychle. Nestál jen jako nějaké přihlouplé štěně, nenastavoval rukujako nějaký Etiopan. Snažil se. Ano, byl chytřejší než většina ostatních a to, že je mu teprve šestnáct, munikterak nevadilo, vždyť nešlo o jadernou fyziku, ne? Jediné, co musel udělat, bylo přinutit ty důvěřivce,

aby si mysleli, že nemají jinou možnost. Ne tím, že by byl agresivní; to by bylo jen hloupé plýtvání energií.

Chtělo to jen vypadat přirozeně a ukázat, že máte smysl pro humor, také nikdy neuškodilo. Jestli si jámohu dovolit se tomuhle smát, tak ty si můžeš dovolit hrábnout do kapsy, a pokud tam nemáš nic jinéhonež jednu libru, pak ji můžeš klidně hodit ke mně. Bůh vám žehnej, veličenstvo…

Tyhle zbohatlý děvky si to stejně mohly dovolit.

Nakonec došel k závěru, že odejít odsud bylo tím nejlepším řešením. Před šesti měsíci sbalil pár věcí dotašky a vytáhl z máminy peněženky nějaké peníze, aby se dokázal protlouct tím nejhorším. Tehdy si nasto procent jistý nebyl, ale teď věděl, že sem nepatří.

Nadešel čas odejít.

Stále myslel na Palmera a Karen. Myslel na ně častěji než na mámu. Jednou se mu zdálo o tátovi, ale

snažil se to zapudit.

Bylo to vážně hloupé. Ve skutečnosti mu nechyběli oni, chyběly mu věci, které s nimi mohl dělat, a takéty pocity, které při tom prožíval. Palmer a Karen byli jako jeho vzduchová pistole, nůž nebo kriketovápálka. Bral je prostě jako věci, které používal.

Byla teplá noc. Ležel na zádech, hlavu opřenou o tašku a díval se skrz rampy a schodišťové šachty navěc, která zářila a pohybovala se na vrcholku Hayward Gallery. Někdo mu říkal, že se ty barvy mění tím,jak fouká vítr. Prý jde o velké umění. Spíš o hovadinu…

Měsíc byl nad Waterloo Bridge. Viděl, jak přes most pomalu přecházejí postavy a dívají se napravo nalevo

a žasnou při pohledu na řeku. Pitomci. Nejlepší výhled na Londýn nebyl odtamtud. Londýn žil tam, kdebyl on, mezi feťáky a psími výkaly. Čím víc jste se blížili k pomyslnému dnu, tím víc toto město ožívalo, aon tam začal báječně zapadat.

Martin a Karen…

Představil si je v té tmavé kůlně u trati, v parku, v nákupním středisku, loudající se ve stmívajících sepodchodech, jdou za ním, hledají ho. Martin mává zmateně rukama, potřebuje, aby jej někdo uklidnil avedl. Karen se směje jeho rozpakům a úzkosti.

Nicklin usnul a nechal si zdát o tom, jak je oba šoustá.

Baynham & Smout byla velká účetní firma sídlící vedle filmových společností a nakladatelství naShaftesbury Avenue. Do čínské čtvrti a Soho to bylo co by kamenem dohodil. Tedy fantastické pracovnímísto pro účetní, kteří po dopoledni stráveném přepočítáváním čísel dostali chuť na čínskou polévku nebo

trochu erotického povyražení.

Thorne seděl na obrovské sedačce potažené černou kůží a obdivoval nenápadnou, zato však velmielegantní uměleckou výzdobu na drahých bílých zdech. Pohlédl na Hollanda sedícího naproti, jenž listovalv módním časopise, který sebral ze skleněné desky konferenčního stolku. Přemýšlel, o kolik mohlo býtvybavení této haly dražší než vybavení celého jeho bytu. Pravděpodobně to bylo nákladnější, než cena

celého jeho bytu…

Zachytil pohled jedné ze dvou krásných mladých recepčních, které seděly u spojených stolů z ořechovéhodřeva na druhé straně haly. Usmála se. „Už to nebude trvat dlouho.“ Když se ta slova odrazila odmramoru a skla, její kolegyně zvedla hlavu a také se usmála.

Thorne přikývl. Jedna z nich je tady teprve pět měsíců…

Zavřel oči a představil si výjev na jedné z fotografií v jeho stále se rozšiřující galerii. Ležela na boku,pravou ruku pod sebou a levou vysoko zdviženou nad hlavou jako školačka, která se snaží přitáhnoutučitelovu pozornost. Jedna bota s vysokým podpatkem chyběla; ležela v kopřivách o několik metrů dál.Na tenké letní sukni se jí třpytila rosa. Kůži měla žlutavě bílou jako kost, kterou nejprve ohlodal a paknechal být nějaký obrovský pes. Šaty na ní visely jako cáry masa, vlasy jako zbytky chrupavky. A pakjednobarevná skvrna, krev, která vytekla ze zranění na hrudi, přes noc zaschla a dostala barvu starého

masa.

Thorne pohlédl na ty dvě dívky, které ve chvílích, kdy právě nezvedaly neustále vyzvánějící telefony,pracovaly u monitorů. Napadlo ho, která z nich asi vystřídala Jane Lovellovou.

„Sean Bracher… promiňte.“

Thorne se podíval vzhůru. Spatřil dokonalý oblek, nataženou ruku a ústa plná zubů. Holland už byl nanohou a Thorne vstal, aby se k němu připojil. Vzal si pomačkanou koženou bundu a vydal se zaBracherem do jeho kanceláře, ovšem asistent personálního ředitele firmy Baynham & Smout se rozhodlhovořit s policií přímo tady ve vstupní hale. Rozvalil se do jednoho z křesel, pohodil mobilní telefon nakonferenční stolek a zavolal směrem k recepci. „Jo, hodila by se káva…“

Bracherovi mohlo být kolem pětatřiceti. Vlasy mu rychle řídly, což se mu, jak Thorne odhadl, vůbecnelíbilo. Tento chlapec z Essexu se vyznal v tlačenici, pravděpodobně dokázal předvést získanédovednosti, když bylo třeba. Při jednání s Thornem a Hollandem se zjevně rozhodl pro kamarádskýpřístup: ležérní výslovnost, smích, narážky. Jako by byl jedním z nich.

Káva dorazila záhy a Bracher se vyjádřil.

„Mohu vám říct jen to, co jsem už tehdy v létě řekl vašim kolegům. Jsme velká společnost a já se snažímvědět o všem, co se tady šustne, ale nemůžu se zabývat tím, co naši lidé dělají ve volném čase. Pokudvím, Jane tady neměla s nikým problémy. Jsem tu proto, aby mi lidé o takových věcech říkali. Víte, Jane a

já jsme byli dobří přátelé, takže myslím, že by mi něco řekla.“

Holland položil šálek kávy zpátky na stůl. „Nabyl jsem dojmu, že Jane tady byla docela ve středu dění. Že

si ráda užívala.“

Když se Bracher v koženém křesle posunul, ozval se legrační zvuk připomínající pšouknutí. „Myslím, že to,

co se stalo, zasáhlo hluboce každého z nás. Pokud si nedáte pozor, může vám to tady za chvíli lézt namozek, a jelikož je dneska všechno tak zatraceně přetechnizované, někteří lidé mohou být poněkudchytlaví, když se jiní snaží… trošku to tady oživit.“

Thorne se ohlédl právě ve chvíli, kdy kurýr prošel otáčecími dveřmi, sundal si helmu a kráčel k recepci.

„Trošku to oživit?“ řekl Holland.

Bracher se naklonil, lokty si opřel o kolena a sepjal ruce. Chystal se říct něco vážného. „Sedmdesát pětprocent, přinejmenším, sedmdesát pět procent lidí se seznámí se svým manželem, manželkou čidlouhodobým partnerem v práci. To je fakt. Ale když chcete dneska ženskou někam pozvat, musíte býtvelmi opatrní, chápete? Kdysi jste dělávali legraci, muži a ženy si navzájem dobírali jeden druhého, alednes je to všechno trochu škrobené. Nikdo s nikým ve skutečnosti nemluví, s výjimkou těch pěti minut,kdy si dělají kávu. V Americe tomu říkají ‚čas na pokec‘. Jane si z toho ale stejně nic nedělala. Prostě seráda smála, a pokud se to někomu nelíbilo, tak jí to bylo jedno, víte?“

Thorne sledoval, jak kurýr vytáhl balíček z kabely přes rameno a předal ho jedné z dívek na recepci.Zasmála se nějakému vtipu, který řekl…

„Víte o někom, komu se to nelíbilo?“ Holland se zeptal způsobem, kterým naznačoval, že pokud se toněkomu nelíbilo, ať už to bylo cokoliv, muselo to být naprosto hloupé.

„No, vždycky se najde pár pitomců, ne? Vsadím se, že u policie máte také pár takových.“ Holland senepatrné usmál. „No, byl tady jeden takový podivín, neměl smysl pro humor, ale my jsme si prostě legraci

dělali dál. Musíte mít přece smysl pro humor, ne? Chci tím říct, na konci dne se vždycky rozcházíme vdobrém…“

Thorne přestal Brachera vnímat. Kurýr a dívky v recepci stále flirtovali. Jane Lovellovou mohl zabít úplněcizí člověk stejně jako někdo, koho velmi dobře znala. Třetí možnost byla, že jejím vrahem byl někdo,koho znala jen zběžně, někdo, koho pravidelně vídala, aniž by ho znala důkladně. Kurýr, prodavač,někdo, koho potkávala každé ráno na stanici metra.

Řekněme pár tisíc podezřelých…

„Víte, Jane byla vždycky pro legraci.“ Bracher ji stále vychvaloval. „Pokud vím, vycházela dobře téměř s

každým.“

Thorne teď poprvé promluvil přímo k němu. Nesnažil se skrývat sarkasmus. „A pokud víte, paneBrachere, existoval také někdo, s kým nevycházela?“

Bracher zčervenal. Uchopil lžičku a chvíli s ní klepal o hranu stolu. „Podívejte se, já jsem placený za to,aby tady lidi spolu mohli pracovat. Pátrat po tom, s kým spí, skutečně není moje věc.“

„I když jde o někoho ze stejné kanceláře? Tomu mohu jen těžko uvěřit?“

Bracherův mobil zazvonil a on po něm s vděčností sáhl. Zatímco do něj mumlal, zvedl obočí na Thorna,což mělo být omluvné gesto za nepříjemné vyrušení. Thorne pohlédl na Hollanda. Byl čas jít.

Bracher pokrčil rameny a vstal. „Je mi líto, ale pokud nemáte nic dalšího…“

Když si všichni podávali ruce a oblékali se do kabátů, Thornovi hlavou proběhla myšlenka, že Bracherpožádal předem kolegu, aby mu za deset minut zavolal a poskytl mu tak omluvu za to, že musí odejít.Když pak s Hollandem procházeli otáčecími dveřmi ven, napadlo ho ještě něco jiného. Otázka. Vypěstovalsi perfektní instinkty ostré jako břitva, nebo byl jen cynický hajzl?

„Tak co si o něm myslíte?“ zeptal se Holland. Kráčeli teď po Shaftesbury Avenue k parkovišti CambridgeCircus na Gerrard Street, kde Thornovo staré mondeo hyzdilo okolí. Bylo jasné, ale mrazivé počasí jakostvořené pro šály a sluneční brýle…

„Myslím, že spal s Jane Lovellovou nebo se k tomu schylovalo.“

Holland přikývl. „Myslíte, že stojí za prověření?“

Thorne udělal obličej. Byl cynický hajzl, ale instinkty, které měl, mu napověděly, že Bracher nenípravděpodobně nic víc než arogantní a nepříjemný blbec. Přemýšlel, kolik takových ještě bude musetpotkat, než tento případ uzavřou.

Když Thorne dorazil zpátky do Becke House, prošel kolem McEvoyové, která právě telefonovala zkanceláře Oddělení závažných trestných činů. Zamávala na něj na znamení, že s ním potřebuje mluvit.Přikývl a kráčel dál do kanceláře.

Sedl si za stůl, obrátil kalendář na úterý, 11. prosince a asi minutu civěl na pestrobarevný spořičobrazovky, který mu Holland nainstaloval do počítače. Živé barvy pluly, splývaly a prolínaly se a on se naně díval, dokud je neviděl rozmazaně a nerozbolely jej oči. Barevné hemžení mělo šetřit monitor počítače.

Thorne přemýšlel, jestli něco takového vyrobili i pro policajty.

Vstal, a aniž se na někoho podíval či promluvil, rázně vyrazil z kanceláře do Oddělení závažných trestnýchčinů. Popadl pouze židli a vzal si ji s sebou.

Nebyl ještě tak starý, aby jej musel někdo šetřit…

Pokud svou kancelář neměl rád, pak se jeho vztah k Oddělení závažných trestných činů dalcharakterizovat jako čistá nenávist. Možná ještě něco horšího. Byla to místnost plná ostrých hran anehybného vzduchu. Vysoké špinavé okno, světlo pronikající skrz svislé žaluzie. Jedna z nich nadobrozničená a zmačkaná ležela mezi stovkami mrtvých masařek na okenním parapetu. Tucet stolů či možnávíc. Ostré rohy jako by čekaly, až se o ně zachytí stehno nebo roztrhne ruka. Obzvlášť jeden zachytávalThorna několikrát za týden bez ohledu na to, jak moc se mu snažil vyhnout. Tato místnost byla nočnímůrou všech milovníků účelného a estetického rozvržení interiéru. Ne že by on sám na takové pitomostivěřil. Jediné uspořádání nábytku a osobních věcí, kterému alespoň trochu důvěřoval, bylo bezprostředněspjato s bezpečnostním opatřením proti lupičům.

Táhl za sebou židli přes místnost a snažil se vyhnout zákeřným stolům. Posadil se na druhém konci

naproti zdi a zíral. Jane Lovellová. Katie Choiová. Ruth Murrayová. Carol Garnerová. Kopie fotografií na

špinavé korkové nástěnce.

A evidenční čísla vytištěná z počítače a nalepená na schránkách v márnici…

Šipky a čáry nakreslené tlustým černým fixem na bílé tabuli. Čáry, které spojovaly zrnité fotografie čtyřobětí se seznamy dat, časových a místních údajů. Pod nimi byla další řada jmen v nesouměrných

kolonkách. Margie Knightová. Michael Murrell. Lyn Gibsonová.

Charlie Garner…

Svědkové. Přátelé. Rodina. Osoby na okraji zájmu vyšetřovacího postupu. Thorne hleděl na tabuli. Předněkolika dny seděl a přemýšlel o stovkách, tisících těch, jejichž živobytí záviselo na zabíjení. Nynípřemýšlel o těch, kteří se účastnili spíše neochotně. Ti, kteří si nevybrali žádnou roli v tomto procesu –procesu, který končil tím, že se jejich jména objevila na této tabuli.

Stovky životů zasažené jedinou smrtí.

Jane Lovellová. Katie Choiová. Ruth Murrayová. Carol Garnerová. Čtyři samostatná úmrtí. Dva zvrácenízabijáci. Thorne se díval na jména a fotky visící na zdi a cítil, jak se mu to vymyká z rukou. Případ začínalchladnout. Dostali se do slepé uličky.

Thorne za sebou zaslechl nějaký pohyb, a když se otočil, uviděl Brigstocka, jak k němu kráčí přeskancelář. Těsně za ním šel muž, jehož si Thorne pamatoval z tiskové konference před pár dny. Nemohl si

však vzpomenout na jméno…

„Tome, toto je Steve Norman, náš nový tiskový mluvčí.“

Norman, no jasně. Decentně oděný a dostatečně zdvořilý ve chvíli, kdy vítal dámy a pány z médií natiskové konferenci Scotland Yardu a uváděl pomocí několika vtipných poznámek vystoupení TrevoraJesmonda. Samozřejmě neřekl nic, co by mohlo kompromitovat závažnost vyšetřování nebo odvéstpozornost kamer od původního cíle. Očividně šlo o člověka, který dokázal přizpůsobit chování jakékoliv

situaci.

Thorne vstal. Norman učinil elegantní krok kupředu a podal mu ruku. Byl to drobný muž, vyzáblý a plnýenergie. Černé vlasy měl nagelovány a sčesány dozadu a jeho tmavé oči se setkaly s Thornovými právě

ve chvíli, kdy si stiskli ruce.

„Rád vás poznávám, Tome.“

V místnosti pracovalo asi čtyřicet dalších lidí, detektivové, policisté v uniformách a civilní zaměstnanci.Všude kolem hukot, hluk vyzvánějících telefonů a bzučení tiskáren. Z důvodů, které Thorne nedokázalvysvětlit, cítil, jak jej sleduje čtyřicet párů očí, a představil si, že celá místnost rázem ztichla.

Brigstocke pokynul k druhé straně místnosti. „Pojďme raději do kanceláře. Není tady slyšet vlastního

slova…“

Thorne šel první. Brigstocke a Norman kráčeli za ním, a ačkoliv se snažil, Thorne nezaslechl nic z jejichrozhovoru. Když se ohlédl přes rameno, zachytil stehnem o ostrý roh desky stolu.

„Kurva!“

Projela jím prudká bolest. Kopl do nohy stolu. Oči ženy sedící za stolem se zděšeně rozšířily a její paže seroztáhly, aby zabránily zhroucení vratkého stohu dokumentů.

Když Thorne došel ke dveřím své kanceláře a stále si ještě mnul bolavé místo na stehně, střetl se spohledem Hollanda, který měl právě přestávku na kávu. Konstábl tázavě zvedl obočí. Thornovo nepatrnépokrčení ramen mu dalo odpověď. Vím zrovna tolik co ty, kámo…

Jakmile vešli dovnitř, Thorne se sesunul do křesla. Poněkud ho znepokojilo, že Brigstocke ještě pořád stála Norman se ležérně nakláněl přes stůl. Oba se teď na něj dívali shora.

„Je stoprocentně jisté, že média si nedají pokoj, dokud nebudeme mít v ruce nějaké výsledky…,“ řeklBrigstocke. Mluvil hlasem, který si obvykle schovával pro nadřízené. „A tak je důležité, abychom Steva ovšem informovali.“ Thornovi se velmi ulevilo, že Brigstocke nezašel až tak daleko, že by začal omílat své

proslulé ódy.

Thorne si všiml, že Norman nasadil stejný úsměv, jaký použil tehdy, když představoval Jesmonda natiskové konferenci. „Russell mě už instruoval. Chtěl jsem se jen představit osobně a omluvit se předem,protože za určitých okolností budu pravděpodobně trnem v oku.“

Thorne o tom ani na chvíli nezapochyboval a ze všech sil se snažil vykouzlit na tváři něco jako úsměv na

oplátku. „Jsem si jistý, že to zvládnu.“

Norman přikývl, odstrčil se od kraje stolu a zamířil k oknu. „Jestli někdo z novin řekne ‚mimo záznam‘, pak

vám radím zavřít zatraceně rychle hubu. Ale mimo záznam, Tome…“ Brigstocke se tomu nahlas zasmál.Thorne se k němu zdvořile připojil. „Je tu ještě něco, o čem nevím?“

„Těžko říct,“ odpověděl Thorne. „Já nevím, kolik toho nevíte vy.“ Norman se od okna neodvrátil, a takThorne nemohl odhadnout jeho reakci. Avšak ta Brigstockova byla patrná. Thorne věděl, že by mělspolupracovat. „Uděláme vše pro to, abyste byl první, kdo se něco dozví, pokud se pohneme kupředu.Nyní prověřujeme několik pátracích verzí…“

Norman se otočil od okna a zpříma se podíval na Thorna. „Poslyšte, vážně nečekám, že bych byl první,kdo se něco dozví, ale je vždycky lepší informovat tisk. Pokud ne, dejte jim záminku a oni vás roztrhají na

kusy…“ Thorne se ani neobtěžoval argumentovat, protože věděl, že má Norman pravdu. Viděl už tolikdobrých policajtů, které tisk doslova sežral na talíři. Jestli měl ukojit jejich choutky, bude muset tolerovatlidi jako Norman.

„Právě teď jsou trochu netrpěliví,“ řekl Norman. „Učinili jsme významný krok kupředu, o tom není pochyb,

ale musíme jít dál.“

„Nikdy jsme neměli pustit ven, že vrazi pracují společně…“

Norman upustil od kamarádského tónu, jako by to byl nějaký zlozvyk. „To nebylo mé rozhodnutí,inspektore, to dobře víte. Má práce spočívá v realizaci rozhodnutí, která jsou přijímána na mnohem vyššíúrovni, než je tato. Alespoň pokud jde o vztahy Metropolitní policie s tiskem.“ Podíval se na Brigstocka avzpřímil hlavu.

Řekl jsem to jasně?

Brigstocke přistoupil blíž k Thornovi a opřel se o opěradlo židle.

„Jak dopadla schůzka s Bracherem?“

Thorne za přítomnosti Normana hovořil o případu tak otevřeně jen nerad, ale pochopil, že Brigstockesměřuje k čemukoliv, co by mohl předhodit tiskovému oddělení.

„Vlastně nijak zvlášť.“ Podíval se na Normana. „Ale už brzy bychom vám snad mohli poskytnout konečnýportrét muže, o němž si myslíme, že zabil Jane Lovellovou a Ruth Murrayovou.“

Norman se zdál být nesmírně potěšen. „Skvělé… to je skvělé. Výborné. Získám maximální pozornostmédií. Každý úvodník v této zemi, každé hlavní vydání zpráv a každý publicistický pořad…“

Ozvalo se zaklepání a Sarah McEvoyová strčila hlavu do dveří. „Pane… ach, promiňte, přijdu později…“

Norman rozhodil rukama. „Jsem prakticky hotov, Russelle…“ Vyrazil k napůl otevřeným dveřím.

Brigstocke kývl na McEvoyovou. „To je v pořádku, Sarah.“ McEvoyová vstoupila do místnosti a uhnulaNormanovi, který procházel kolem ní. Thorne viděl, jak se ve dveřích otáčí a prohlíží si ji od hlavy až kpatě.

„Shoda DNA by byla samozřejmě skvělá, ale i to, že máme otisk je výborné. Pokud ho dostanete, až hodostanete, usvědčíme ho. Média vám ho pomůžou dostat, Tome.“

Brigstocke přikývl a podíval se na Thorna. „Dohoním vás venku, Steve…“

Když odcházeli z kanceláře, řekl Norman cosi McEvoyové a Brigstocke něco jim oběma. Thorne zůstalsedět a pozoroval je, jak odcházejí. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Odstrčil křeslo a natočil hosměrem k oknu. Měl nádherný výhled na průmyslový objekt na druhé straně silnice A5. Obchody s názvyjako Kobercové království. Svět obuvi a Diktatura kůže. Ohromné skladiště v americkém stylu. Všechnozačínalo být příliš americké.

Stejně jako zabíjení.

Thorne pozoroval, jak hranatá autíčka míjí velké hranaté obchoďáky. Z oken na druhé straně budovy semohl leda tak dívat na cvičiště akademie. Vídával tam obvykle cvičit nováčky na přehlídku.

Ať už se díval z kterékoliv strany budovy, pohled to byl vždy depresivní.

„Vypadal zajímavě…“

Thorne se otočil na židli. McEvoyová seděla na jeho stole a čekala, že jí všechno řekne. Nemohl jí říct nicvíc, než se dalo vyčíst z jeho výrazu. „Ani ne.“

McEvoyová se nenechala odbýt. „Vypadal jako slizký had.“ Thorne mlčel. Neodpustila si ještě jednupoznámku. „Obzvlášť jsem byla unesena tím rafinovaným způsobem, jakým si stihl prohlédnout mé kozy.“

Thorne se rozesmál. „To nebylo tak rafinované…“

„Věřte mi, to je relativní. Budou s ním problémy?“

„Nemyslím, pokud necháme pana Normana žít v přesvědčení, že ty hordy novinářů má pod kontrolou.Právě jsem mu slíbil, že mu už brzy dáme portrét vraha. Musíme sem nějak dostat Murrella aKnightovou.“ McEvoyová seskočila ze stolu. Thorne si všiml, jak mu na chvíli uhnula pohledem. Něco se

stalo. „Co je?“

„Proto jsem za vámi vlastně přišla.“ McEvoyová se snažila hovořit přímo k věci. „Nemůžeme najít Margie

Knightovou.“

„Nemůžete ji najít?“ řval Thorne. Věděl, že je ho slyšet až za dveřmi.

„Víte, musela se vytratit hned potom, co s námi mluvila. Možná odjela na dovolenou…“

Thorne vstal a pochodoval po malé kanceláři. „Do prdele. Tak jsme ji sem měli dotáhnout hned a sestavit

ten portrét.“

„Je prostitutka. Má přirozený odpor k policii, protože se ji většinou snažíme zatknout nebo jí znemožnitvydělávat na živobytí. To jsme ji snad měli násilím táhnout přes Londýn a přivázat ji tady k židli?“

McEvoyová reagovala na hněv vybuzený Thornovým zklamáním agresivně, ale Thorne věděl, že mápravdu. Takhle se spolupracovat nedalo. Paměť nebyla spolehlivá ani za normálních okolností. Nikdy tonebyl spolehlivý spojenec. To poslední, co potřebovali, bylo někoho k něčemu nutit.

„Nemohli bychom si prozatím vystačit s popisem poskytnutým Murrellem?“ zeptala se McEvoyová. „Možnábychom mohli dát tisku několik verzí. S brýlemi i bez brýlí…“

„Ne.“ Thorne velmi dobře věděl, co mohl napáchat zkreslený popis. Už několikrát udělal nenapravitelnéškody. Nepřesnosti a rozporuplnosti byly nevyhnutelné. Ale pokud se je podaří zredukovat na minimum,mohou zachránit lidské životy. Bylo to tak strašně jednoduché.

„Murrellův popis je starý pět měsíců. Margie Knightová si toho hajzla dobře prohlédla před dvěma týdny.“Přešel zpátky ke stolu a zůstal stát naproti McEvoyové. Vyjádřil se velmi jasně. „Chci vidět tu tvář, kterousi Knightová vryla do paměti. Dáme to dohromady s tou od Murrella a pak uvidíme.“ Přikývla. Obešelkřeslo a posadil se. „Takže co podnikneme?“

„Obvolala jsem pár známých z mravnostního a každý pochůzkář už nosí její popis. Najdeme ji.“

Thorne na ni pohlédl. Z její tváře se toho často moc vyčíst nedalo. V této chvíli mu však její výrazprozradil, že ať už by McEvoyová Margie Knightovou našla nebo ne, prošťárá každou pochybnou saunu,masážní salón či ten nejposlednější bordel ve městě skrz naskrz. Opřel se do opěradla a snažil se mluvittak, jako by byl stále ještě trochu naštvaný.

„No tak se do toho dejte…“

Ve chvíli, kdy McEvoyová za sebou třískla dveřmi, Thorna zaplavily pochybnosti. Ve chvíli, kdy u nějMcEvoyová byla a kdy ho ovládl vztek, mluvil téměř rozhodně. Skoro to vypadalo, jako by měl skutečněpředstavu o tom, co dělá. Uplynuly už dva týdny od zavraždění Ruth Murrayové a Carol Garnerové, a onistále nic neměli. Zoufale hledali jakékoliv informace v případu dvou vražd, které byly spáchány před pěti měsíci.

Thorne si uvědomil, že stráví zbytek dne prací s čísly a zaháněním dvou strašlivých myšlenek. Ta první setýkala dalšího páru obětí, jež by pravděpodobně, ne, téměř jistě, pohnuly případem kupředu a poskytly by

odrazový můstek, ze kterého by vyšetřování poskočilo někam dál.

Druhá nebyla ani tak myšlenkou jako spíš pocitem; jako virus nebo infekce ukrytá v těle čekající navhodnou příležitost, až se probudí k životu, vlhká, lepkavá a imunní vůči jakékoliv léčbě.

Pocit, že už nebudou muset čekat dlouho.

Karen, dneska u nás v práci byla policie. Byli dva, pracují v párech. Stejně jako chlapi, které hledají…

Jenom tak tam čmuchali. Nebylo to vůbec dramatické. Žádné vykopávání dveří nebo ostřelovači nastřechách domů. Těžko říct, kolik toho vědí. Snažil jsem se na to přijít od chvíle, co odešli, ale jen mě ztoho rozbolela hlava. Nepřišli by, kdyby neměli nějakou spojitost mezi Jane a tou druhou, však víš… Ruth,

to je ta z vlakového nádraží. Musí o tom vědět. Ale kolik toho ví o těch ostatních? O těch jeho? To vůbec

netuším…

Po celou tu dobu, kdy tady byli, jsem věděl, že bych mohl všechno skončit jediným slovem. Padl bychpřed ně na podlahu a ke všemu se přiznal. Vím, že je to jenom fantazie. Kdybych se nebál policie, nikdybych s tím přece nezačal. Nebo ano? A tak mi nezbývá nic jiného, než se přiznat jako obvykle tobě,Karen. Musím ti říct, že tvoje tvář, ta tvář, kterou si představuji, když se ti ze všeho vyznávám, je plnápochopení a vřelosti. Plná lásky.

V práci se mi teď vůbec nedaří a lidé si toho už všimli. Dokonce jsem už dostal i výstrahu. Nemyslím, žeby mě vyhodili, ale naznačili mi, že pokud chci v této společnosti pracovat i nadále, musím se trochusebrat. Jak se mohu na cokoliv soustředit, Karen? Jak můžu s tím, co mám v hlavě, o něčem přemýšlet?Divím se, že ještě můžu dýchat. Celou dobu žasnu, že mohu jíst, chodit nebo se oblékat.

Nevidím před sebou nic jiného než otevřená ústa, červené oči a sliny na zubech.

Neslyším nic jiného než chrčení a zvuk krvavých bublin vycházejících z ran.

Necítím nic jiného než mrtvé maso na rukou.

To ale není ze všeho nejhorší, Karen. Je tu něco mnohem horšího. Předpokládám, že to všechno, tasmyslová paměť těchto událostí může časem vymizet, ale čas je něco, co nemám.

Dva týdny, ani o den víc, jen dva týdny od chvíle, kdy jsem tu dívku zatlačil do tmy a vložil na ni své velkénemotorné ruce. Uplynuly jen dva týdny, Karen. Čtrnáct dní, to je vše. Za tu dobu jsem sotva stačil

popadnout dech a už jsou tady nové… instrukce.

Už brzy to budu muset udělat znovu.

Že to tentokrát bude naposled, věděl ještě předtím, než přišel.

Když pohlédl dolů na hlavu klečícího muže, uviděl lysinu, pomádu a lupy ve vlasech. Rozhodl se. Byl topravděpodobně nejlepší den, který mohl klidně nazvat dnem D. Za poslední tři roky ušetřil dost peněz.Teď se odsud mohl konečně dostat.

Žebral jen krátce. A i tehdy to dělal pořádně. Vždycky všechno dělal profesionálně. Ani teď tomu nebylojinak. Nedělal to proto, aby si obstaral peníze na heroin jako většina ostatních v téhle branži. Výdělkyneutrácel za alkohol nebo hazard. Použil vždy jen nezbytné částky peněz na jídlo a přístřeší a zbytek sidobře uschoval.

Vydělal spoustu peněz ve špinavých hotelových pokojích a manažerských limuzínách. Pracoval víc ačastěji než kdokoliv z těch kolem. Dokázal snášet hodně bolesti a jeho míra vnímání nelibosti nebyla o nicmenší. Bylo to snadné. Půl tuctu zákazníků za den, někdy dokonce i deset, a všichni platili hotově. Sedmdnů v týdnu, ve dne v noci. Jeho zákazníci věděli, že za ním mohou kdykoliv přijít.

Byl jako čerpací stanice s nepřetržitým provozem.

Měl už víc než dost a seznámil se s lidmi, kteří mu mohli pomoct s paděláním dokladů. Nyní nadešel čas,aby svou námahu zužitkoval. To, co plánoval, mělo pochopitelně smysl. Musel to udělat pořádně, aby seujistil, že ho nenajdou, ale zároveň se mu ten nápad líbil, protože se nudil. Byl už tím stejným člověkempříliš dlouho. Po devatenácti letech to chtělo změnu.

Nadešel čas se změnit.

Vytáhl penis z úst toho starého muže a začal teatrálně vzdychat. Starý muž lapal po dechu a otevřel ústa.Měl žlutý jazyk, ostré řezáky a jeho hezké, čisté pracovní tričko se mu lepilo na zpocený krk.

Udělal se a poprvé to bylo víc než jen ubohá křeč a výstřik, který si přivodil na přání těch ubožáků.Vzdech vycházející hluboko z hrdla byl najednou dlouhý, hlasitý a hluboce procítěný.

Udělal se…

Vystříkl ze sebe všechno, co zbylo ze Stuarta Nicklina. Ven a pryč. Zbavil se sám sebe… Ten pocit trvalještě dlouho poté, co ejakulace skončila. Ještě stále vzdychal, když začal mlátit do hlavy toho staréhomuže na podlaze. Třískal ho, plival a kopal, až mu mezi nahými lopatkami začal stékat pramínek potu.Zavřel oči a pokračoval v mlácení, zatímco si představoval, jak je daleko odsud předělán v úplně jinéhočlověka. Byl to uklidňující pocit. Vše, o čem kdy snil. Viděl se obklopen lidmi, které měl rád a kterýmdůvěřoval. Viděl se v pozici, kdy nese nějakou zodpovědnost. Viděl se, jak je placen za to, že řídí životy

jiných.

Starý muž přestal křičet.

Otevřel oči a pohlédl dolů na ubohou postavu v nylonovém tričku schoulenou na podlaze plivající krev ažluté zuby. Ještě jednou do něj s radostí kopl a začal sbírat oblečení.

Měl před sebou ovšem ještě dlouhou cestu, než se jeho sny stanou skutečností. Padělání šlo docelasnadno, ale měl před sebou ještě mnoho práce. Nikdo mu nic na talíři nepřinese, bude si to musetodpracovat. Bude pracovat tvrdě, protože to chtěl víc než cokoliv jiného.

Natáhl si tričko a třískl za sebou dveřmi špinavého bytu. Seběhl ze schodů a s úsměvem vstoupil naprosluněnou ulici. Právě dělal první kroky k úplně novému životu.

Když vzal v úvahu vše, co se do té doby stalo, bylo ironií, že existovala jen jediná práce, kterou kdy chtěldoopravdy dělat.

Thorne se probudil ze snu, v němž tekly potoky krve. Jeho výkřiky bylo jen stěží slyšet skrz proudy

stříkající krve, když řval na muže se skalpelem. Snažil se zabránit tomu, aby krev kapala na tvář mladéženy ležící na nemocničním lůžku. Ležela tam neschopná jakéhokoliv pohybu a tmavé červené skvrny jípomalu zakrývaly barvu její tváře jako kaňky barevného inkoustu.

Posadil se a čekal, až sen pomine, což se rychle stalo. Vzpomínky však zůstaly a to bylo mnohem horší.

Zvonil telefon. Když se pro něj Thorne natáhl, pohlédl na hodiny. Páteční noc se před chvílí stala sobotním

ránem. Spal sotva hodinu. „Tom Thorne…“ „Tady Russell. Jste vzhůru? Nebo si chcete dát kafe a zavoláte mi zpátky?“ Brigstockův hlas Thorna okamžitě probral. „Jsem v pohodě, mluvte.“ „Náš starý známý z hotelového případu opět udeřil.“ Thorne vždycky věděl, že tahle chvíle jednou přijde. Předpokládal, že přijdou oběti. Nemýlil se. „Manželský pár ve středním věku v hotelu Olympia Grand zavražděný pravděpodobně včera večer…“

Brigstocke se odmlčel a odkašlal si. Pro Thorna vždy znamenalo úlevu, že se jeho kolegové zdráhají mluvit

o násilné smrti. Úlevu a překvapení. „Mučil je, Tome. Našli známky…“

„Kdo to přebírá, Russelle?“

Další odmlka, tentokrát ze zcela jiného důvodu. „Doufal jsem, že si to vezmete vy.“

Thorne shodil nohy z postele a posadil se. „Nemohu říct, že by se mi to zrovna líbilo.“

„Nemůžete se na to vykašlat, Tome. Nic hrozného se přece neděje. Byl to náš případ a já nechci, aby natom dělal někdo cizí. Oddíl 2 je už na místě, ale chtěl bych, abyste tam zajel a podíval se na to. Hendricks

už je na cestě. Jeďte tam a pomozte jim.“

„A co Garnerův případ?“ V tu chvíli si to uvědomil. Pojmenoval ho. Čtyři mrtvé ženy, ale pro Thorna to byl

stejně Garnerův případ. Všechny ty vraždy se slily v jednu, v tu, která malému dítěti vzala mnohem vícnež jen matku. V tomto případu jde hlavně o to dítě, stejně jako v tom případu před rokem šlo o ženu,která ležela bezvládně v nemocnici.

O ženu, o níž se mu zdálo.

„Už jsou to skoro tři týdny, Tome…“

„Sedmnáct dní.“

„Podívejte, souhlasil jsem, že budete trávit čas hledáním Margie Knightové a že pozdržíte vydání portrétu

pachatele, ale nikam jsme se zatím nedostali.“ „Pane…“

„Podporoval jsem všechna rozhodnutí, která jste v tomto případu učinil…“

„Protože to byla správná rozhodnutí…“

„Jesmond začíná být zatraceně nervózní, jasné? Já tady teď nemluvím o tom, že bychom se na to mělivykašlat, takže nepanikařte. Ale jakýkoliv postup kupředu by nám rozhodně prospěl.“

Thorne vyskočil z postele, a zatímco nervózně přecházel po místnosti, zahlédl svůj odraz v zrcadle. Vůbecnevypadal šťastně. Věděl, že Brigstocke má samozřejmě pravdu, ale i tak byl naštvaný. „Myslí si snad, že

sedíme na zadku?“

„O těch vraždách v hotelu se bude zítra psát ve všech novinách.“

„Cože? Jak…?“

„Těla obětí našla pokojská, která šla připravit postele. Zavolala novináře ještě dřív, než volala nám.“

„Ježíši. Norman musí být štěstím bez sebe…“

„Není sám. Ti manželé byli Holanďané z Amsterodamu. Turisté, Tome.“

Thorne sarkasticky poznamenal. „Á, tak to chápu…“

„Je mi jedno, co si myslíte, inspektore.“ Změna Brigstockova hlasu byla náhlá a šokující. Thorne pocítilbodnutí viny. Šéfinspektor byl jistě pod tlakem. „Máme šanci s touhle věcí pohnout, takže zatímcobudeme čekat na podobnou chvíli v tom druhém případu, chci, abyste dělal na tomhle, jasné? Takže tamzajeďte a podívejte se na to.“

Ronald Van Der Vlugt strávil na tomto světě všedních padesát osm let. Pak otevřel dveře nějakému cizinci

v luxusním londýnském hotelu a teď ležel nahý ve vaně a voda zbarvená krví se mu přelévala přesnehybné tělo připomínající rozmrazovaného krocana.

„Co mi řekneš o těch řezných ranách, Phile?“

Hendricks klečel vedle vany, měřil poranění a mumlal cosi do malého diktafonu. Odkašlal si a poškrábal sena hlavě přes svou výrazně žlutou čepici. „Vypadá to na dýku. Něco velmi ostrého a velmi rovného. Tenchudák jich má po celém těle tucty. Na tváři, těle, genitáliích. Stejně jako tam vedle.“ Ukázal k ložnici, kde

paní Van Der Vlugtová ležela natažená na posteli, pohled upřený ke stropu, tělo pořezané a posekanéjako řeznický špalek.

„Nasvědčuje něco tomu, že jim to udělal po smrti?“ zeptal se Thorne. Mrtvým samozřejmě nikdonepomůže, avšak alespoň příbuzným obětí to mohlo poskytnout trochu útěchy. Thorne se sklonil křezným ranám na zjizveném břiše. Plovoucí fekálie a části mozku pokryly otvor přepadu. Neměl ponětí,zdali Van Der Vlugtovi měli děti či vnoučata…

Hendricks zatřepal hlavou. „Je tu příliš mnoho krve, kámo. Nejdříve je celé pořezal a pak jim vymlátilmozek z hlavy, víc ti zatím neřeknu.“ Hendricks opět zapnul diktafon a vrátil se ke své práci. Thorne seotočil a šel do ložnice. Kývl na pozdrav několika chlapům z výjezdovky, kteří se pohybovali pomalu popokoji a sbírali z koberce a zaprášených povrchů vlákna a chlupy; pracovali v tichosti, což přerušovalo jenlupání v kolenou a šustění igelitových sáčků na důkazy či bílých plastikových pytlů na těla obětí.

Thorne stál v nohách postele a díval se na Sonju Van Der Vlugtovou. Odhadoval, že je mladší než její

manžel. Mohlo jí být něco přes padesát. Měla kulatý obličej, šedivé vlasy sestříhané na elegantní mikádo a

udržovanou postavu. A stopy po týrání.

Thorne pro to neměl v rukou žádný důkaz, ale věděl bez nejmenších pochybností, že ten muž, který totospáchal, oba manžele přinutil, aby sledovali, jak bere nůž na toho druhého; tlumené výkřiky zajednoduchými roubíky a zoufalé pokusy zbavit se pout jej vzrušovaly stejně jako pocit z ostří nože

zbarveného prýštící krví.

Na dně skříně ležel otevřený malý sejf; možná z něj zmizely šperky, hodinky nebo peníze, ale o krádežtady nešlo. Teď už ne.

Když Thorne procházel vstupní halou ke kanceláři ředitele, podivil se, jak moc mu to tady připomínalohotelovou halu Baynham & Smout. Vrah musel být zaujat mramorem a kůží. Zaujat a vzrušen tímbohatstvím. Pokud chtěl krást, pak od lidí, kteří si mohli dovolit jen to nejlepší.

Thorne zaklepal na dveře ředitelovy kanceláře a napadlo jej, jestli byl vrah motivován závistí. Tu

myšlenku ihned zapudil. Ne, nešlo o krádež…

Inspektor Colin Maxwell z Oddílu 2 Skupiny pro odhalování závažné trestné činnosti měl široká ústa stenkými rty, která se v koutcích stáčela vzhůru. Vypadal jako delfín. Už to stačilo, aby se mu kolegovésmáli, ale jeho neustálá mrzutost to činila ještě zábavnějším.

„Tome.“ Potřásli si rukama. Maxwell se otočil k malému, podsaditému muži sedícímu za stolem. „PaneFelgate, toto je inspektor Thorne.“ Felgate vstal a Thorne přistoupil blíž, aby mu podal mku. Teprve pak sipovšiml ženy sedící v křesle u dveří. „A to je Mary Rendlová, která našla ta těla.“

Při vyslovení svého jména zvedla hlavu a podívala se na Thorna. Bylo jí asi čtyřicet, měla krátce střiženéčerné vlasy a jizvu na bradě. Thorne uhnul pohledem jako první.

„Co myslíte, jak dlouho ještě potrvá, než těla odvezou?“ Felgatova otázka zněla věcně, jako by se mrtvoly

v hotelu objevovaly každý den.

„Pracujeme tak rychle, jak je to jen možné,“ řekl Maxwell.

„Takže…“ Thorne čekal, dokud Felgate nepohlédne přímo na něj. „Van Der Vlugtovi si objednali

pokojovou službu. V kolik hodin to přesně bylo?“

Felgate otevřel ústa a podíval se na Maxwella. Thorne se snažil skrýt svou netrpělivost. „Pane?“

„To už jsme s panem Felgatem probrali,“ řekl Maxwell. „Řeknu ti to později.“

Na to, že byl, přinejmenším teoreticky, vyslán, aby pomohl, se Thorne necítil obzvlášť vítán.

Takový pocit znal docela dobře.

Otočil se k Mary Rendlové. „Povězte mi, jak jste našla ta těla.“ Zachytil její pohled k Maxwellovi a

přistoupil k ní blíž. „Ano, jsem si jistý, že jste to už s inspektorem Maxwellem probrali.“ Další krok blíž.

„Tak to zopakujte ještě mně.“

„Asi v sedm hodin jsem šla převléct postele.“ Měla hlas kuřáka. Chyběly v něm vysoké tóny. „Nikdo mi po

zaklepání neodpovídal, a tak jsem použila univerzální klíč.“ V očích se jí zablýsklo. „To je naprosto běžné.“

„Nikdo neříká, že není.“

„Nic víc nevím, jasné? Ona ležela na posteli a on byl ve vaně. Nevím, co jiného chcete, abych vám

řekla…“

„Můžete začít třeba tím, proč jste rovnou nezavolala policii.“

Thorne by přísahal, že se pousmála, jako by to byla otázka, kterou očekávala. Otázka, na kterou si

připravila dobrou odpověď.

„Očividně byli mrtví. V čem by byl rozdíl? Kdyby byli naživu, zavolala bych záchranku, ale nebyli, a tak

jsem si sedla a přemýšlela…“

Thorna odpověď šokovala. „Vy jste si sedla a přemýšlela?“

Pohlédla na něj. „Beru tři libry šedesát na hodinu za vyměňování špinavých ručníků a drhnutí toalet.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet.“

Thorne a Maxwell kráčeli mlčky vstupní halou.

Thorne si na násilnou smrt přivykl. Většina kolegů byla v nejlepším případě vůči jejím následkům odolná.

Veřejnost teď reagovala stejně a od chvíle, kdy Thorne vstal z postele, jej už třikrát či čtyřikrát napadlo,jaké by to bylo, kdyby se na to všechno vykašlal; otevřel by si hospodu nebo pracoval v obchodě či jenseděl na zadku a nedělal vůbec nic, dokud by zvědaví sousedé nezačali bušit na dveře.

Zastavili se u výtahu. Maxwell si zapálil cigaretu a kroutil hlavou. „Je to zatraceně neuvěřitelné.“

Thorne pokrčil rameny. Doufal, že noviny poskytnou paní Mary Rendlové solidní odměnu. Budepotřebovat něco do začátku. Pohled, který jí Felgate věnoval, když Thorne a Maxwell odcházeli zkanceláře, mu prozradil, že špinavé ručníky už příliš dlouho sbírat nebude.

Maxwell stiskl tlačítko, aby si přivolal výtah. Musel se vrátit na místo činu. „Poslyš, až toho hajzla

dostaneme, budeš u toho, souhlasíš?“

Thorne se díval na usměvavou tvář delfína a nebyl schopen odhadnout, co si myslí. Taková nabídkapřinejmenším zněla originálně. „Díky, Coline. Kdybyste něco potřebovali, zavolejte…“

„Šéfinspektor nám zpřístupnil záznamy, ale vy už jste udělali té mravenčí práce dost, takže je to jedině

fér, chápeš?“

„Prověříte nejprve personál?“

Než se vrah před šesti měsíci vytratil, byli přesvědčeni, že má nějaké spojení s někým z hotelu. Jako

jediné je napadlo, že mu někdo z personálu v každém hotelu poskytl informace. Neměli ponětí, jak tyto

kontakty navázal, ale museli mu říct, jaké hosty ubytovávají, kteří z nich si objednali pokojovou službu a

kde se má vyhnout bezpečnostním kamerám…

Nyní byl jeden z těchto kontaktů vrahovým pomocníkem.

„Ano, myslím, že ano.“ Maxwell přikývl, ale mírně přivřel oči. Nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat.

Nesnášel, když na něj někdo dohlížel, jakkoliv nevědomky či nepatrně. Tak jako právě teď Thorne.

Otevřely se dveře výtahu a Maxwell vstoupil dovnitř. „Tak zatím…“

Thorne vykročil a rukou zachytil zavírající se dveře. „Poslyš, zkoušel to někdo prověřit jako drogovou

záležitost? Jen pro jistotu. Mučení, spojení s Holandskem…?“

Maxwell ustoupil do zadní části výtahu a opřel se o ozdobnou stěnu se zrcadlem. „Ronald Van Der Vlugt

byl pouze distributorem knih. Přijel sem na výstavu starožitných knih a rukopisů v Olympii. Vsadím se, že

jediné drogy, jaké kdy vyzkoušel, byly tabletky na spaní či projímadla. Možná tak ještě Viagru…“

Thorne se nechtě pousmál. Ustoupil dozadu a počkal, až se dveře zavřou.

Maxwell se usmíval. Teď byla řada na něm, aby na někoho dohlížel. „Překvapuješ mě, Thorne. Tlačíš na

pilu…“

Thorne se na něj přísně podíval v okamžiku, kdy se dveře začaly zavírat.

„To si piš. Jako vždy.“

„Vypadáte hrozně,“ řekla McEvoyová.

Thorne upil z hrnku kávu. „Stejně jako vy. A to jsem se celou noc díval na mrtvé Holanďany. Jakou

omluvu máte vy?“

Bylo teprve po deváté hodině ráno a Thorne už byl osm hodin vzhůru. Vrátil se domů ve tři čtvrtě na pět,

ale nedokázal usnout, a tak jel do práce. Jízda naprosto liduprázdnými ulicemi v sobotu ráno byla

rozhodně tou nejlepší částí dne. Thorne odhadoval, že až se večer znovu dostane do postele, bude tostále ještě pravda.

Nyní byl naprosto vyčerpán a v nejblbější náladě, jakou si vůbec pamatoval. Zjevně nebyl jediný.

„Jak vypadám, není vaše starost.“

„Cože?“ Thorne nebyl zase tak zničený, aby se nezačal vztekat.

„Zapomeňte na to.“ McEvoyová na něj několik vteřin zírala svýma chladnýma a vyzývavýma očima, než seotočila na podpatku a vypochodovala z kanceláře.

„Ježíši…“ Thorne se zhluboka nadechl. Otevřel zásuvku svého stolu a chvíli tupě zíral na sešívačku. Pak ji

prudce zabouchl.

Sebral ze stolu noviny, opřel se do křesla a už potřetí, co se dostal do kanceláře, si přečetl článek snázvem Vraždění turistů. Dalo se očekávat, že si na nevýslovné hrůze z pokoje tři sta třináct přihřejípolívčičku, zatímco městu dají nálepku „Pro návštěvníky vstup na vlastní nebezpečí“. Pár krvavých detailů,

přemíra násilností.

Písmena začala Thornovi poletovat před očima, a tak noviny zavřel. Mohlo uplynout několik minut, mohlato být i hodina, když zaslechl Hollandův hlas.

„Pane…“

Thorne nechal oči zavřené. „Jestli mi nesete čerstvou kávu, Hollande, povýšení máte v kapse.“

„Něco lepšího než kávu.“

Thorne se vzpřímil ve chvíli, kdy se Holland usadil do křesla naproti němu. Když na něj Thorne pohlédl,

zarazil se. Možná i on měl těžkou páteční noc.

„Margie Knightová se objevila.“

To byla přesně ta dávka adrenalinu, kterou Thorne potřeboval. „Kde?“

„Pochůzkář ji našel včera v noci. Kouřila nějakému právníkovi v zaparkovaném autě na Caledonian Road.“

Pokud to bylo to, co Thorne potřeboval, mohl to být zrovna tak kousek štěstí, které potřebovalo celé

vyšetřování. Něco takového je v Londýně po setmění naprosto běžné. Blbec s baterkou, pokojská, která v

pátek večer uklízí, a právník, který ho neudrží v kalhotách. Případy často záležely na maličkostech.

„Dobrá. Ještě dnes sem přiveďte ji i Murrella. Chci mít obrázky toho chlapa na ulicích co nejdříve.

Pohněme tím. Dave.“ Holland přikývl a vstal. „Mimochodem, co je dneska s McEvoyovou?“

Holland se zastavil ve dveřích a otočil se. „Prosím?“

„Asi jí ulítly včely. Udělal jsem narážku na to, jak vypadá, a málem mi ukousla hlavu.“

„Jasně.“ Holland uhnul pohledem a zamyšleně pokýval hlavou. „Pravděpodobně je jen přecitlivělá. Možná

má své…“

Thorne zvedl ruku, aby ho zadržel. „Má takovou náladu, Hollande, že pokud chcete naznačit, že by snadmohla mít své dny, řekl bych, že vás na místě zabije.“ Thorne si z toho dělal legraci, ale cítil, že šlo o něcovážnějšího než jen o špatnou náladu. Vždyť jeho původní odpověď McEvoyové byla jen takovýmhašteřením, ale nebylo pochyb o tom, že McEvoyová to tak nebrala.

„Pokusím se zjistit, co se jí stalo.“ Holland mluvil, jako by jej Thorne požádal, aby provedl pitvu.

„A vy jste v pořádku. Dave?“

Následovalo dlouhé ticho, ale dřív než Holland vystřelil z kanceláře, zamumlal několik slov, které se muneříkaly snadno. „Nějaké problémy doma…“

Thorna už to napadlo dříve, ale nyní to bylo poprvé, co se Holland otevřeně zmínil o tom, že mezi ním aSophií ne všechno úplně klape. Jeho uzavřenost Thornovi napověděla, že nyní není správná doba na to,aby se na něco vyptával. Ať už to bylo cokoliv, doufal, že to brzy překonají. Thorne se setkal se Sophií jen

jednou; zdála se mu docela milá.

Thorne pohlédl na hodiny. Bylo skoro deset. Brigstocke se měl každou chvíli vrátit z jednání s Jesmondema dalo se předpokládat, že nešlo o nic veselého. Thorne ho chtěl informovat o událostech z minulé noci a

pak mu prozradit dobrou zprávu o záhadném objevení Margie Knightové.

Chtěl to ze sebe dostat.

McEvoyová… Holland… Brigstocke. Thorne vstal, vyšel z kanceláře a namířil si to přímo ke kávovaru.

Napadlo ho, že možná nebude první, kdo se z toho všeho zblázní.

Duddridge vždycky počkal, až zákazník odejde, a teprve potom přepočítal hotovost. Byla to jen zdvořilost.

Krom toho byl docela klidný. Pokud šlo o peníze, věděl, že jej nikdy nikdo nechtěl napálit. Zákazníkůmvždy jemně naznačil, že pokud nesplatí své závazky k jeho plné spokojenosti, dokáže si je najít.

Může využít něco ze svých zásob.

Částka byla celá ve dvacítkách. Přepočítal je, aniž se na ně podíval. Rozhlédl se po lokále, který se začalplnit davem fotbalových fanoušků, kluků s krátce střiženými vlasy a mokasíny na nohou, kteří se zdeshromažďovali vždy poslední sobotu před vánočními svátky. Postavili se pokaždé před velkou televizníobrazovku, opili se do němoty a sledovali záznamy fotbalových utkání, přičemž každý vypil tolik piva, žeby si za to mohl pořídit dva satelity.

Jak předpokládal, nechyběl ani desetník. Duddridge se rozhodl dát si na oslavu panáka. Byl to doceladobrý kšeft. Dostal tip od známého na jednoho pitomce, kterého mohl pěkně natáhnout, a který nemělani ponětí, že platí mnohem víc, než by musel.

Protlačil se k baru a objednal si Jacka Danielse a kolu.

Po celé ty roky prodával zboží různým týpkům, ale tenhle byl opravdu zvláštní. O tom nebylo pochyb. Ten

chlap neměl ani ponětí o tom, co vlastně chce. Měl to všechno napsané, pravděpodobně chlápkem, který

ho za Duddridgem poslal. Samozřejmě tvrdil, že to chce na sebeobranu, což říkali všichni. Vymlouvali sena to, že musí čelit nebezpečným časům, ve kterých žijí, ale hlavně to potřebovali rychle a nechtěli seotravovat s povoleními a podobnými nesmysly. Anebo jen chtěli vidět, jak to chodí, protože o tom právěpíšou knihu.

S tímhle chlápkem to ovšem bylo tak, že Duddridge tomu téměř uvěřil. Ten zasraný idiot byl vyděšený ksmrti. Většina zákazníků byla trochu nervózní, ale koneckonců vždyť si také nekupovali žádná cukrátka.Ten chlap, který mu předal plnou dlaň dvacetilibrovek, z nichž jednu teď Duddridge vytahoval, abyzaplatil pití, vypadal, jako by si měl každou chvíli nasrat do kalhot.

Možná to chtěl opravdu na obranu. Ten podivín jistě nevypadal jako někdo, kdo by mohl někomu ublížitnebo kdo by alespoň někomu ublížit chtěl.

Kšeftovat s takovými lidmi vždycky Duddridge trošku trápilo. Nikdy jste nevěděli, jak to nakonec dopadne.

Zboží, které prodával, bylo naprosto nevystopovatelné, na tom si postavil svou pověst –, ale nikdy jstepřesně nemohli předvídat, co lidé, kteří ho kupují, mohou udělat. Ale kšeft to byl dobrý. Bral to tak, žeprodává kvalitní zboží profesionálům.

Pro blbce tu nebylo místo.

Duddridge cítil, jak mu na opasku vibruje mobilní telefon. Další zákazník. Dopil a prorážel si cestu davem

k východu. Vybavil si svého posledního zákazníka, jak dělá totéž jen o pár minut dřív, když se nemotorněprodíral mezi stoly. Ten neohrabaný idiot při tom převrhl skleničku, když se jednou rukou natahoval poklice u dveří a druhou pevně svíral zboží, které právě koupil.

Na amatérech vždycky vydělal trochu víc, ale neobchodoval s nimi rád. Nikdy jste si nemohli být jistí, ským máte tu čest. Byli to vždycky takoví nepředvídatelní blbečci, kteří vypadali směšně. Ti, jejichžsousedé zůstali vždy šokováni a udiveni… které jste viděli ve zprávách, jak s vytřeštěnýma očima vystřílejí

celé dětské hřiště nebo klidně vejdou do McDonald‘s se samopalem Uzi.

Ta myšlenka mu připomněla, co musí udělat. Samopaly Uzi. Musí si promluvit se svým dodavatelem zeStátů, aby zjistil, jestli mu jich může pár poslat.

Zabouchl za sebou dveře, sundal si bundu a sedl za stůl. Z chodby zaslechl vzrušené hlasy a třísknutídveří. Teplota se musela pohybovat kolem dvaceti sedmi stupňů; po celé budově běžely ventilátory,všechno tu páchlo potem a špatnou náladou. Díval se z okna a byl naprosto spokojen. Měl svůj vlastnízpůsob, jak se vyrovnat se stresem. Sáhl do kapsy u bundy, vytáhl peněženku a vyndal malou potrhanoufotografii. Dva mladí chlapci. Jedno odpoledne, jako bylo toto, dělali grimasy ve fotokabince. Na fotografiidva chlapci, které znal a se kterými dováděl ve Woolworthsu před více než patnácti lety.

Teď už se tomu menšímu z nich téměř vůbec nepodobal. Snad jen ty oči. Vypadal teď úplně jinak.

Táhlo mu na třicet a přes poněkud kostrbatý začátek toho dokázal zatraceně hodně. To musel uznat

každý. Život byl fajn, byl stále v sedle a zdálo se, že v Caroline našel perfektní manželku. Vyhovovala mu

po všech stránkách, byla ideální ženou, která stála vždy při něm. Poznali se před sedmi lety na školení adali se okamžitě dohromady. Smáli se stejným věcem, každý z nich měl své vlastní zájmy a za těch pětlet, co byli spolu, si stěží vybavil nějakou hádku.

Ano, byl spokojen s tím, jak se dělí s Caroline o svůj život. Jak se dělí o většinu svého života.

Nikdy se ho neptala na pozdní příchody nebo co dělá, když je pryč z domu či na přechodný nezájem vposteli. Snad sama sebe už přesvědčila, že má nějakou známost. Pokud ano, neškodilo to.

Samozřejmě, že vyhledával vzrušení; to dělal vždycky, ale nikdy ho nenašel u tajné známosti či ve vášnivé

náruči nějaké mladé děvky. Potřeboval vzrušení a rozruch. Potřeboval něco mnohem hlubšího a déletrvajícího. Něco, co se nedalo najít v prosté nevěře.

Potřeboval stále změnu.

Vždycky dostal, co chtěl, a ani teď tomu nebylo jinak. Vlastně to šlo až překvapivě hladce. Na opatrnostisi vždy zakládal, hodně cestoval, nikdy nedělal jednu věc dvakrát, nedělal chyby. Pokud měl být aleupřímný, začínalo ho to trochu nudit.

Přemýšlel, jestli se to všechno neopakuje stále dokola. Cožpak se přesně před deseti lety taky nezačínalnudit? Tehdy se rozhodl začít znovu, všechno změnit a stát se někým jiným. Nyní byl spokojen s tím, kým

je, kým se stal, ale to, co dělal pro radost, ho vzrušovalo stále méně a méně. Bylo to jako nějaká droga,na které začal být závislý, a to si nemohl dovolit. Chtělo to změnu.

Být spokojen s tím, kým je…

Ozvalo se zaklepání a bledý a potící se kolega strčil hlavu do dveří, aby mu připomněl, že má být někde

jinde.

Vzal sako z opěradla židle a oblékl si ho.

Ze stolu sebral peněženku a malou fotografii zasunul zpátky dovnitř.

Pohlédl na kreditní karty, na kterých stálo jeho jméno. Samozřejmě ne jeho pravé jméno, ale jméno, podkterým vystupoval už více než deset let. Jeho skutečné jméno patřilo někomu, koho naposledy viděl užhodně dávno v přízemním bytě londýnské čtvrti Soho. Kdyby teď kráčel po ulici a zaslechl své staréjméno, zaslechl, jak na něj někdo křičí ta dvě slova, věděl by, že na něj křičí někdo, kdo jej nezná. Někdo,

s kým chodil do školy…

Podíval se na hodinky. Na schůzku přijde pozdě. Myšlenky mu pobíhaly v čase tam a zpátky. Vzpomínal,představoval si…

O chvíli později, když už svižně kráčel chodbou, vytáhl peněženku podruhé. S úsměvem opět vyndalfotografii a podíval se na dvě mladé tváře.

Patnáct let byla dlouhá doba.

Datum: 16. prosince Cíl: žena

Věk: 20-30

Místo kontaktu: hospoda, klub, vinárna, atd.

Místo činu: bude upřesněno

Způsob provedení: střelná zbraň (pokud možno bez tlumiče)

Neděle. Thornův první skutečně volný den za poslední dva týdny.

Oběd s tátou se mu zdál jako rozumný nápad. Potřeboval rozptýlení. Něco, co by mu pomohlozapomenout. Způsob, jak strávit čas. Teď když se vracel zpátky po dálnici M1, přál si, aby se předtímrozhodl jinak. Když už pro nic jiného, tak pro to, že teď měl strašný hlad. Z jeho rodičů to byl právě táta,kdo většinou vaříval. Kdysi ho to velmi bavilo, ale jeho euforie se se vším ostatním, vytrácela stejně

rychle, jak rostlo jeho nadšení pro nesmyslné hlouposti a staré vtípky.

Zatímco se Thorne na talíři přehraboval v hromádce převařeného kuřete a několika nedodělanýchkouscích zeleniny, táta nekonečně dlouho tlachal o všem možném. Ptal se ho, kterých pět pracích práškůje v zemi nejprodávanějších, a chechtal se, když vyprávěl nespočet historek o chlapech, kteří chodí dohospod. Ve skutečnosti však po celou dobu Thornovy návštěvy sotva popadal dech, s výjimkou několikanepříjemných chvil, kdy se uprostřed bezvýznamného vyprávění jeho oči zalily slzami a on vstal tiše odstolu, vytratil se z kuchyně a zavřel za sebou dveře.

Thorne nemohl dělat nic jiného než tam sedět a nenávidět sám sebe za to, že se cítil lépe při ohledáváníobětí.

Stará známá debata o Vánocích přišla na řadu teprve ve chvíli, kdy se Thorne chystal k odchodu, a i pak

to byla obvyklá nudná tahanice na zápraží.

„Tak tati… přijdeš, nebo ne?“

„Proč to potřebuješ vědět? Snad ne kvůli počtům?“

„Do Vánoc zbývá jen týden a…“

„Devět dní.“

„Chci jen vědět, jestli s tebou mám počítat.“

„Nevím… mohlo by být fajn zkusit jednou něco jiného.“

„No, záleží na tobě, ale…“

„Možná pojedu k Eileen…“

„Dobrá. Už ses jí ptal?“

„Vyjmenuj šest posledních ministerských předsedů…“

„Tati…“

„Blair, Major, Thatcherová.“

„Ptal ses už Eileen?“

„Je to jednoduché. Callaghan…“

Začínalo se stmívat, a tak Thorne rozsvítil světla. Zvolna se mondeem zařadil do krajního jízdního pruhu.Jízda domů ho uklidňovala a rozhodně nikam nespěchal.

Pustil si rádio a naladil Rádio 5 Live. Druhý poločas zápasu mezi Ipswich a Leicester City. Rozhodně tonebyl žádný extra zápas, ale komentář jej brzy vtáhl do hry, zatímco se prodíral přeplněnou dálnicí ksevernímu Londýnu. Přesouval se: z polovenkova do klidného městského bludiště Brent Crossu, SwissCottage a Camdenu. Přesouval se: z tátova života, se kterým to šlo mimochodem pěkně z kopce, kmyšlenkám na čtyři mladé ženy, které nikdy ani takovou příležitost nedostanou. Přesouval se k možnosti…

Vzdaloval se odpoledni a přibližoval se večeru.

Odkulili se od sebe a leželi celí zpocení a unavení. Oba přemýšleli, co by měli říct. Něco, co by mohlopomoci. Holland nakonec něco zamumlal, ale Sophie už k němu ležela zády a snažila se usnout. Sex byldobrý, víc než jen dobrý, jenže k němu došlo vždycky až po hádce. Velkou část dne se spolu hádali azbytek prošoustali, jako by se snažili předstírat, že k hádce nikdy nedošlo.

Hádka se k nim blížila děsivě jako klouzající náklaďák na náledí. Čím víc se chýlila ke konci ta pitománeděle, tím víc se nuda měnila v podrážděnost a nakonec ve vztek. Byl to vztek, který se s nimi držel pocelou dobu jako zápach v uzamčené místnosti. A jakmile jednou pronikl ven, dostal se všude a do všeho.Pronásledoval je po celém bytě, zatímco oni pronásledovali jeden druhého z pokoje do pokoje, nadávali,křičeli a bušili do zdí. Ještě před dvěma hodinami se nechali oba tímto vztekem ovládat. Křičeli a třáslijeden s druhým, až se začali líbat.

Ústa jednoho se najednou vrhla na ústa toho druhého. Na ústa, která ještě před chvílí křičela a zraňovala.

Některá slova používali častěji než jiná. Práce, zaměstnání, podpora, flákač, sobecký, děvka, děti, navýběr, Thorne…

Sophie začala pravidelně oddychovat a Holland tak poznal, že usnula. Věděl, že jemu se to tak brzynepodaří. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek.

Přemýšlel, jak moc tyto víkendové hádky škodí jejich vztahu a jestli peníze, které společně utratili, čas,který spolu strávili, a nakonec i stěhování do nového bytu nebudou promarněny.

Divil se proč, jelikož to bývalo obvykle naopak, ještě pořád usiluje o Sophii, přestože se mu už tolik nelíbí.Proč, když měl pořád ještě tolik chuť na Sophii, při milování většinu času přemýšlel o Sarah McEvoyové?

Jacqui uvařila večeři pro sedm lidí, aniž by jí někdo poděkoval. Roštěnku a ostatní pokrmy pro manžela,

matku a rodinu své sestry. Když dovařila, jako obvykle už sama neměla hlad. Jak se tak dívala na svoutvář v zrcadle a přemýšlela o tom, jaký odstín rtěnky má použít, rozhodla se, že si koupí něco k snědku,až bude na místě. Možná si některé holky dají něco dobrého s ní. Pokud se tam krucinál vůbec dostane…

Ne, že by čekala nějaké dobrovolníky, kteří by jí pomohli uklidit, určitě ne nikoho z vlastní rodiny, ale byloby to milé. Její sestra tam seděla jako vždy na tlustém pozadí a nehnula prstem, a tak než Jacqui umylanádobí a uklidila nepořádek, který udělaly sestřiny příšerné děti v obýváku, měla už skutečně zpoždění.

Nestalo se to poprvé.

Proboha, vždyť šlo jen o každou druhou neděli. Jeden večer jednou za čtrnáct dní, kdy ona a s ní párholek mohly zvolnit a poklábosit si úplně o všem, co se doma děje, a pak se vrátit před půl jedenáctoudomů.

Snažila se navrhnout, že každou druhou neděli by mohla její sestra sezvat všechny k sobě. Nápad se všakneujal a tím tato debata skončila…

Mim stála v kalhotkách, v jedné ruce žehličku, v druhé dálkový ovladač a projížděla televizní kanály.Krátce se zastavila, když přepnula na Chcete být milionářem. Věděla, že se její matka bude také dívat,pokud nemá špatnou náladu po jejich nedávné hádce nebo pokud neřádí po celém domě jako vichřice anevybíjí si vztek na ubohém tátovi. Pokračovala v přepínání a nakonec si vybrala dokumentární pořad ožralocích. Vrátila se zpátky k žehlení džínsů. Byla to hádka, o níž věděla, že přijde pokaždé, když skončísemestr a ona okamžitě nenaskočí na první možný vlak domů. Miriam, tos raději zůstala v tom špinavémkutlochu než jela domů ke svým vlastním rodičům bla, bla, bla…!

Snažila se ujistit mámu, že na Vánoce bude dávno doma, ale jakmile přišly na řadu slzy, všechno bylomarné. Ne že by se jí domů nechtělo, ale pár lidí z ročníku se rozhodlo zůstat ještě na kolejích, a to pakteprve nastala zábava. Každý večer chodili do hospody a pak vyspávali po flámech.

Natáhla si džíny a prohrábla věšáky ve skříni, aby našla vhodné tričko. V hospodě ten večer pořádalivědomostní soutěže, a tak tam chtěla dorazit včas, aby se dostala do týmu s tím novým klukem z prvníhoročníku s kroužkem v nose a zelenýma očima…

Jacqui byla připravená a čekala na zápraží, až se vrátí manžel. Ten šel vyprovodit její matku. Natáhl se aotevřel dveře spolujezdce, zatímco ona cupitala po chodníku k autu. To už byl jejich rituál. Zabouchladveře, do klína si položila kabelku a auto se rozjelo. Začala jejich desetiminutová jízda na stanici metra

beze slov.

Mim vypnula televizi, dříve než začal seriál Případy otce Dowlinga. V neděli večer se vážně nedalo dělatnic jiného než sedět v hospodě. Studovala vážně poctivě, tak proč ne, k sakru? Přibouchla za seboudveře, seběhla dolů ze schodů a vykročila na ulici. Zaslechla hluk naftového motoru. Když se ohlédla,spatřila zpoza rohu vyjíždět autobus. Zaklela tak, že by její matka omdlela, a rozběhla se.

Jacqui a Mim žily daleko od sebe. Jedna druhou vůbec neznaly. Nikdy se neměly potkat. Nakonec sesblížily jako dvě jména, poslední dvojice jmen napsaná velkými písmeny na bílé plastové tabuli, jedno nad

druhým.

Dvě jména.

Jedno z nich patří mrtvé ženě.

Hendricks volal, když zrovna krmil kočku. Thorne si okamžitě uvědomil, že není jediný, kdo prožívá hnusnou neděli. Pan Šikovný Kuchtík, který se vlastně jmenoval Brendan, se ukázal jako pan Naprosto

Nespolehlivý.

„Tak kam si připíchneš další piercing, Phile? Víš co, raději mi to ani neříkej…“

Hendricks se smál, ale Thorne poznal, jak je naštvaný. „Ani za milión let, kámo. Nevím… nebyl jsem

upjatý, nebyl jsem rezervovaný, já se tentokrát vážně… snažil, Tome.“

„Nesmíš zapomínat, že mluvíš s naprosto nepravým člověkem, ale pokud ti mohu něco radit, možná byses neměl tak moc snažit. Možná právě tohle děláš špatně.“

Hendricks vzdychl, chvíli mlčel a pak pronesl: „Vím přesně, co dělám špatně. Řežu mrtvá těla, preparuju

mozky, srdce a plíce…“

Thorne okamžitě pochopil. Bavili se o tom již několikrát. „Ach tak. Další, který se nesmířil s výběrem tvého

povolání?“

„Nikdy to neřekl přímo, ale poznal jsem to. Vždycky to bylo těžké, ale od začátku tohoto roku mi připadá,jako bych lidem říkal, že jsem terorista, vrah nebo tak něco…“

Na počátku roku zdiskreditoval veškeré odběry orgánů a obzvlášť patology skandál týkající seobchodování s orgány mrtvých dětí. Hysterie sice ustala, ale škoda se nedala jen tak vymazat. Početdárců orgánů výrazně poklesl. Počet transplantací se snížil. Patologové si jen těžko nacházeli novépřátele.

„Víš, když lidem řeknu, co dělám, vždycky nastane trapné ticho.“ Thorne to věděl velmi dobře. Hendrickspak začal trochu plácat páté přes deváté a Thorna napadlo, že asi kouří. O marijánce spolu nikdynemluvili, ale Thorne ji často cítil. Skoro ji cítil i teď, když se Hendricksův hlas v telefonu změnil v šepot.„Chtěl bych vědět, jestli… to, co dělám, na mně nějak ulpívá. Co myslíš?“

„Phile…“

„Ne ten zápach. Vím, jak se ho zbavit… Myslím něco jako stín. Ne, počkej… spíše, jako když si pod UV

lampou na diskotéce, chápeš… má to stejný efekt, jako když používáme Luminol… vidíš pak všechno to

smetí na šatech, všechny ty lupy, jak se třpytí… zářivě bíle. Možná je to ono… Objevují na mě malé

kousky smrti.“

Thorne si udělal míchaná vejce a snědl je na malém kuchyňském stole. Myslel na tátu. Proč, když se tenhloupý staroušek ztrácel v dáli, se Thorne cítil tak… divně. Možná, že i on potřeboval občas trochu trávy.Uvolnit trochu mysl. Jan občas kouřila joint. Nikdy ne před ním, ale i kdyby, nevadilo by mu to. Nemělproti tomu žádné zásadní námitky; ještě stále se plýtvalo časem a úsilím na kriminalizaci marihuany, aleto nebylo nic pro něj. Vždycky si našel něco lepšího, za co utratit peníze. Třeba pivo a víno…

Náhle si představil Jan a toho učitele, se kterým za jeho zády šoustala, chichotala se, zatímco vedlepostele hořela vonná svíčka. Otevřel si láhev vinné drogy a přinesl si ji do obýváku.

Poté, co Thorne zoufale hledal a nenašel rozptýlení v televizi, chvíli seděl a přemýšlel o tom, co mu řeklHendricks. Vzpomínal a myslel na to, co přijde. Myslel na ubodané a uškrcené oběti. Myslel na párkartónových rakví v zavazadlovém prostoru letadla směřujícího k Amsterodamu…

Dokážou se někdy ti, kteří pracují se smrtí, od toho všeho oprostit?

Vstal a přešel k stereu. Prsty přejížděl po řadě cédéček a zastavil se nad trojalbem Johnnyho Cashe; pakpokračoval dál. Koupil si je už před rokem. Šlo o sadu tří cédéček, z nichž každé obsahovalo písně najedno konkrétní téma. Bůh, Láska a Vražda. Jakkoli moc miloval Johnnyho Cashe, pořád ještě zbývalo

jedno, které zatím neposlouchal.

Později, když ležel potmě v posteli s puštěným rádiem, nemohl Hendricksův tichý monolog vypudit zhlavy. Byly to kecy způsobené marihuanou. Byla to paranoia, sebelítost. Bylo to klišé schované za filozofii.

Svazovalo jej to.

Od jeho posledního vztahu uplynul už víc než rok. Na obzoru nebyl žádný další. Cožpak si také nesl

kousek toho svinstva na sobě? Hrst fosforeskující smrti, kterou vidí ti, kdo pro takové věci mají zvláštnícit? Představil si, jak jeho bunda visí přes opěradlo kuchyňské židle v úplné tmě. Zavřel oči a viděl detaily,

světélkující a zachycené v paprsku měsíčního svitu, který přicházel skrz kuchyňské okno…

Pár nepatrných úlomků třpytících se na límci a v záhybech rukávů. Jako diamanty zla.

Karen, neudělal jsem to.

Přeji si, abych ti mohl říct, že to bylo proto, že jsem odmítl. Protože jsem vstal a řekl ne tomu, co mělopřijít. Přeji si, abych ti mohl říct, že jsem byl silný a že jsem se rozhodl to už nespáchat.

Pravdou ovšem je, že jsem to zkusil a selhal jsem.

Díky Bohu. Díky Bohu jsem selhal. Možná, že větší část mého já to tak chtěla, chtěla, aby to takto

dopadlo, a tak se to stalo. Možná jsem jen vybral špatnou dívku. Nebo tu správnou.

Seděl jsem v hospodě a sledoval ji. Chtěl jsem utéct a chtěl jsem zůstat. Počítal jsem každou skleničku,kterou vypila, poslouchal jsem, jak se směje, a cítil jsem tu těžkou věc v kapse. Popíjel jsem minerálku,pobrukoval si melodie a přál si, aby to všechno už skončilo.

Když konečně odešla, bylo už hodně pozdě; ve skutečnosti šla s posledními, které odtamtud odcházely, azdálo se to strašně dokonalé, Karen. Mohly jít stejným směrem, mohly jít domů společně a já bych pakmusel hledat znovu, namířit si to někam do města a najít nějaký klub, ale ona šla domů sama a já nemohl

dělat nic jiného než ji sledovat.

Nemluvím sprostě často, Karen, ale když jsem vytáhl tu pistoli, byl jsem kurevsky vyděšený. Trčela mi zruky jako něco mrtvého a její ústa se otevřela tak doširoka, že jsem chvíli jen stál, sledoval je aposlouchal, jak křičí. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Ale místo toho, abych to udělal rychle, místo toho,

abych vystřelil, místo toho, abych udělal… to, proč jsem tam byl, jsem jen zíral, jak se na mě vrhla, aschovával jsem si hlavu, zatímco mě mlátila a mlátila. Couval jsem a postřehl, jak se sklonila dolů, jako by

něco sbírala. Pak ke mně znovu přistoupila a začalo to vážně bolet. Vím, že to zní hloupě, ale téměř jsem

se rozesmál, protože jsem si náhle uvědomil, že nyní ten křik vychází ze mě.

Sledoval jsem ji, jak utíká ke světlům a křičí, a utíral jsem si krev, která mi stékala po čele do tváře.

Strčil jsem pistoli zpátky do kapsy a odešel jsem.

Teď to musí skončit, Karen.

Kéž bych měl dost odvahy, abych mohl přijít za tebou, ale ty víš, že ji nemám. Myslím, že ten jed, kterýmám uvnitř, sežral každý kousek odvahy, co jsem kdy měl.

Musím jí v sobě najít trochu víc.

Zavolat před pár týdny milujícím rodičům Martina Palmera úplně stačilo. Nepřekvapilo ho, že senepřestěhovali. Zřejmě se nikdy nepřestěhují. Trochu diplomacie a šarmu a za pár minut znal adresy domů i do práce, telefonní čísla, prostě všechno.

Stál před restaurací a nakukoval oknem dovnitř. V popředí se vyjímala nápadná měděná pípa a hlubokékožené sedačky, zatímco stoly byly zastrčeny více vzadu. Neviděl jej. Sledoval ho, jak vchází sám dovnitř,ale možná se uvnitř s někým sešel a nyní obědvali…

Jeho oběd se začal roztékat. Nacpal si zbytek čokolády do pusy, obal strčil do kapsy od kalhot a vstoupildo dveří. Barman na něj pohlédl a usmál se, avšak Nicklin zakroutil hlavou a kráčel dál do zadní částirestaurace. Stoly měl mimo dohled, jelikož stály za rohem.

Lechtivý pocit u pupku nebyl tak úplně příznakem nervozity. Takovými pocity nikdy netrpěl, přinejmenšímne kvůli strachu. Nikdy se nebál. Pokud si pamatoval, dělal vždycky věci, kterých by se odvážilo či byloschopno vykonat jen pár lidí. Ne proto, že by byl tak statečný, ale proto, že ho nic nedokázalo vyděsit.Věděl, že mezi tím je velký rozdíl.

Teď cítil vzrušení. Možnost něčeho nového a intenzivnějšího než cokoliv předtím. Svým způsobemnavazoval na to, kde kdysi dávno skončil. Něco starého teď pojil s něčím novým…

Došel na konec místnosti, pohlédl vlevo a okamžitě ho uviděl. Seděl u stolu s dvěma muži s podbradky,měli na sobě košile s krátkými rukávy. Pili víno, pořvávali, zhýralí frajírci.

Vykročil ke stolu.

Když byl asi tři metry od nich, Palmer se na něj podíval, zaregistroval ho a vrátil se ke svému rozhovoru.Samozřejmě jej nepoznal. Nicklin si byl téměř jistý, že jej nepozná. Docela by jej zklamalo, kdyby mu to

nevyšlo. Kdyby to nebylo dramatické, stálo by to celé za hovno.

Zastavil se. Rozhovor ustal. Udělal ještě jeden krok a stehny vrazil do kraje stolu, až se jim začaly

kymácet sklenice na víno.

„Můžeme ti nějak pomoct?“ ozval se jeden z Palmerových kámošů. Byl nervózní, ale snažil se ze všech sil,aby vypadal drsně. Ignoroval jej. Pohled upřený na Palmera. Čekal, až se mu podívá do očí. Když k tomudošlo, záblesk v očích se změnil v peklo. Byla to chvíle, které se nic v předchozích týdnech nevyrovnalo.

„Martine? Je ti dobře, kámo?“ Druhý muž, starostlivý kamarád, teď vstával ze židle a rozhlížel se kolem.

Palmer vyvalil oči a čelist mu klesla, ano… vlastně mu úplně spadla. Byl bledý jako stěna.

Nicklin přikývl a široce se usmál. „Ahoj, Marte. Rád tě zase vidím.“

Palmer jako by oněměl. Z pootevřených úst mu pomalu stékala slina na čistě bílý ubrus.

Vyděšeně zíral na svou minulost.

Od chvíle, kdy Charlie Garner viděl umírat svou mámu, uplynuly téměř tři týdny. Dva týdny ode dne, kdyoficiálně zahájili vyšetřování. Do Vánoc zbývalo osm dnů.

Kancelář byla plná čekajících lidí…

Thorne sledoval, jak kolem něj procházejí většinou se skloněnými hlavami. Když už nebylo vyhnutí,rezignovaně se na ně usmíval. Všichni nosili dokumenty, zvedali telefony a ťukali do klávesnic trochurázněji, než bylo nutné. Tvářili se zklamaně, znuděně, někteří z nich z různých důvodů i naštvaně, jiní se už těšili na víkend, ale všem bylo naprosto jasné, že nedělají nic jiného, než předstírají pracovní činnost.

Elektronický portrét muže, kterého viděla Margie Knightová i Michael Murrell, podezřelého z vražd JaneLovellové a Ruth Murrayové, byl na předních stránkách většiny dnešních novin. Thorne však nečekal, žeby telefony okamžitě vyzváněly. Nečekal na blbečky, kteří byli celí žhaví sdělit informaci, že ten chlap naobrázku je možná bratr jejich přítele nebo že vypadá jako kolega manžela či trochu jako ten muž, který

bydlí o poschodí výše.

Čekal na další oběti.

Od chvíle, kdy bylo jasné, že hledají dva vrahy, se začaly násilné činy spáchané na ženách důkladněmonitorovat po celém městě. Monitorovat a přezkoumávat. Zaměřovali se na vraždy, pokusy o vraždu,možná i napadení… a pak čekali, zda se někde neobjeví děsivá kopie. Hledali dvě poloviny. Thorne sivzpomněl na dětskou hru pexeso: smyslem bylo najít co nejvíce dvojic stejných obrázků.

Mám dvě ubodání, dvě zardoušení… kolik máš ty?

Díky Bohu nedělní noc nebyla zvlášť náročná. Objevilo se mnoho poplašných zpráv, ale všechny byly brzyprověřeny. Z případů, které vzbudily alespoň nepatrný zájem, se žádný nezdál být příliš slibný. Ženanapadená jinou ženou láhví před hospodou v Canning Town. Pobodání ve Willesdenu bylo téměř jistěpřípadem domácího násilí. Žena, jíž bylo kdesi v Claphamu vyhrožováno zbraní, byla pravděpodobněpřípadem neúspěšné loupeže nebo pokusu o znásilnění…

Portrét rovněž zveřejnili ve všech časopisech, což přineslo výsledky již brzy. Lidé začali volat. Už předpolednem vyhotovili seznamy podezřelých. Žádný z nich se neobjevil víc než jednou.

Brigstocke se snažil ze všech sil, aby své lidi povzbudil a přestal se potit. Thorne se pokoušel na něcopřijít. Všichni jako by se brodili po kolena v blátě. V polední pauze si dali v hospodě každý dvě piva arajčatový džus. Holland se pokusil frustraci, kterou cítili, poněkud neohrabaně zformulovat.

„Je to, jako když máte sex a nemůžete vyvrcholit…“

Thorne vyprskl. „Opravdu zajímavé přirovnání…“

McEvoyová se zakřenila. „No, asi to moc dobře znáš.“ Rozesmála se a Thorne se přidal. Holland zčervenal

a usrkl rajčatového džusu. „Jen jsem žertovala. Dave,“ dodala McEvoyová. „Sophie určitě nemá důvod sistěžovat.“

Holland mlčel. Thorne ale slyšel, jak to kdysi sám Dave říkal.

„Pardon. Řekla jsem něco…?“ Přejela pohledem z Thorna na Hollanda a zase zpátky. „Co je? Nemluvímsnad jako správná dáma?“ Zdůraznila komicky poslední slovo a vyslovila přitom hlásku á neuvěřitelně

dlouze.

Thorne se usmál. „Aspoň že máte lepší náladu než v sobotu. Užila jste si víkendu?“

Nyní zčervenala pro změnu McEvoyová. „Za tu sobotu se omlouvám. Prostě jsem neměla svůj den. Víkendcelkem… ušel. Vlastně skvělý, díky.“

Ještě dříve, než se ticho stalo nepříjemným, Thorne zahlédl Brigstocka jak vchází do hospody. Prohlížel sihosty a hledal je. Thorne na něj zamával a šéfinspektor zamířil rovnou k nim. Ještě než došel ke stolu,Thorne z jeho tváře vyčetl, že nese nějakou novinu.

Bylo jen otázkou, jak moc špatné zprávy měl…

„Před deseti minutami jsem dostal fax. Jde o popis muže, který se zbraní v ruce vyhrožoval ženě poblížstanice metra Clapham South včera v noci…“

Thorne zvedl obočí. Celým jeho tělem proběhlo reflexivní zachvění. Vzrušení. To vůbec nebyly špatné

zprávy.

McEvoyová pochopila, kam tím Brigstocke míří. „Takže nešlo o pokus o loupež či znásilnění?“

Thorne jí tiše odpověděl. „Pokus o vraždu.“

Brigstocke přikývl. „Vypadá to na našeho muže. Vysoký, podsaditý, blond vlasy, brýle. A taky bych měldodat krvácející. Ta ženská, co na ni vytáhl zbraň, říká, že ho pořádně zmlátila podpatkem.“

McEvoyová polkla plnou pusu piva. „Kruci, to je skvělé.“

„Kdy s ní můžeme mluvit,“ zeptal se Holland.

„Snažím se to zařídit. Teď je v péči rodiny, pochopitelně je stále velmi rozrušená.“ Brigstocke přikročil ke

stolu, aby si sedl. Thorne se posunul a udělal mu místo. „Snad až večer…“ Brigstocke vzdychl a usmál se.

Byl to první úsměv, který Thorne za posledních pár dní viděl.

Thorne vstal a natáhl se po bundě. Pokud byl muž s pistolí jedním z těch, které hledají, pak díkybohujeden zabiják selhal. Thorne věděl jistě, že ten druhý nikoliv…

Smysl hry: sbírat páry.

Thorne nebyl nadšen tím, že musí Brigstockovi ukrást úsměv z tváře, ale nezdráhal se jít rovnou k věci.

V hlavě to znělo jako výkřik. Vyslovil to však skoro šeptem. „Někde musí být ta druhá zastřelená žena.

Chci ji najít.“

Londýn bylo město duchů, přičemž někteří byli strašidelnější než ti druzí.

Thorne věděl, že z tohoto pohledu se Londýn podobá jiným velkým městům, New Yorku, Paříži neboSydney, ale instinktivně cítil, že je více… výjimečný. Možná to bylo kvůli jeho historii. Ta temnějšístránka vytvářela protiklad k parkům, palácům a vznešeným králům, díky nimž stovky japonských aamerických turistů valili oči na to, co doma nemají. Historie města, ve které osamělí nemajetníbezdomovci křižují ulicemi a oprašují si ramena stíny těch, kteří tudy chodili před nimi, zůstává očímturistů skryta. Historie města, ve kterém se chudí, stižení morem, oběšení za krádež chleba či zavražděnípro jediný šilink tlačili o místo s lidmi, žebrajícími o jídlo, drobné či místo k přespání.

V tom městě mrtvé nikdo nepostrádal.

Thorne o dovednosti Londýna ukrývat mrtvé věděl tak dlouho, co byl policistou, ale stále jej toznepokojovalo. Ti, kdo zemřeli doma poklidnou smrtí, mohli ležet a hnít ve svých pokojích celé týdny aměsíce. Přitahovali krysy a mouchy, a teprve později pozornost souseda s citlivým čichem.

Lidé, kteří zemřeli násilnou smrtí a jejichž vrahové nestáli o to, aby byli nalezeni, mohli ležet někde vústraní mnohem déle. Pohřbeni, spáleni, zazděni, rozčtvrcení, pohozeni či vhozeni do vody, až se samihledající stali jen vzpomínkami. Mrtví pak už nebyli ničím jiným než stránkou v zažloutlém spise či jménem

v záznamech zubních lékařů.

Takové věci se pochopitelně stávaly i v malých městech, vesničkách a na místech, kde stále ještě bylyněčím mimořádným. Avšak v Londýně existovalo něco, čemu, jak Thorne vycítil, anonymní smrtvyhovovala. Někteří si libovali, že právě ta jejich část města je malou komunitou, takovou doopravdypřátelskou a vstřícnou… Thorne však věděl, že to ve skutečnosti neznamenalo nic víc než to, že vástrafikant oslovoval křestním jménem a barman ve vašem lokále si možná pamatoval, co obvykle pijete.Když došlo na lámání chleba, klidně jste mohli ztratit kontakt s nejlepším přítelem, který žil dvě ulice odvás. A většina Londýňanů reagovala na znásilňování ženy ve stejném kupé tak, že své noviny zvedli o

trochu výše.

Thornovo depresivní vnímání města, kde se narodil, kde žil a pracoval, dnes navíc podpořila prostá anepřekvapující skutečnost: na konci tohoto dne ještě stále neměli tělo, o němž věděli, že na ně někdevenku čeká. Pochopitelně bedlivě sledovali hlášení o nezvěstných osobách, ale nic zvláštního tonepřineslo. Oběť ještě nebyla pohřešována. Mohly existovat stovky důvodů proč.

Teď když Holland jel k Wandsworthu vyslýchat ženu, která přežila minulou noc pokus o vraždu, Thorne se

snažil nemyslet na ženu, která nepřežila. Ať už její tělo leželo kdekoliv, mohlo jim poskytnout cennéstopy, které i v tuto chvíli pomalu mizely; to jak mrtvola měnila tvar a rozkládala se. Město ji vydá, ažbude chtít.

Mezitím měl Thorne celý seznam věcí, které ho trápily.

Vážně jej například znepokojovala skutečnost, že se doba mezi vraždami zkracovala. Od smrti CarolGarnerové a Ruth Murrayové uběhlo devatenáct dní. Jane Lowellová a Katie Choiová zemřely čtyři měsícepředtím. Zkracování intervalů mezi vraždami se dalo předpokládat, ale v tomto případě to bylo až přílišrychlé. Pokud se ovšem nestaly mezi těmito dvěma páry další vraždy, o kterých nevěděli… Thorne tutoděsivou představu rychle zapudil a přemýšlel teď o něčem méně nepříjemném: třeba jak s jídlem rostechut, což platí pro vrahy stejně jako pro ostatní.

Vrahové…

Další velká potíž. Dva zabijáci, ale jeden z nich nebyl doposud víc než jen teorií. Stínem. Jeli teď za ženou,

která se jednomu z nich postavila tváří v tvář. Tomu samému, jenž byl spatřen Margie Knightovou aMichaelem Murrellem. Tomu, jehož tvář teď plnila každou stránku novin a televizní obrazovku. Stal se tímneopatrným. Ledabylým. Nebo prostě jeho partner uměl lépe zahladit stopy, vraždit a vraždit, a zůstatpřitom neviditelný?

Vrah, který jim poskytl jediné stopy a jehož bledá obrýlená tvář nyní shlížela ze statisíce plakátů, byl tím,jenž zabíjel rychle a chladnokrevně; jediné bodnutí, trvalé sevření krku… vrah, který plakal. Nebyl tím,kdo prováděl řezničinu a mizel ve tmě zbrocený krví. Nebyl tím, kdo zardousil Carol Garnerovou, mlátil ji a

drtil, zatímco její chlapeček vše sledoval.

To nebyl on…

Thorne chtěl dostat zabijáka z plakátů. Chtěl jej strašně moc. Ale jeho parťáka chtěl ještě víc.

Zatímco Sean Bracher postával u baru a čekal, až mu ten břídil za pultem přinese pití, pohlédl na hodinky.Měla zpoždění.

Neměl strach, že by nepřišla, jen byl trochu rozmrzelý, že bude muset zase vstát a přinést jí pití, až sekonečně uráčí přijít. Beze slova zaplatil pivo, z misky na baru si nabral plnou hrst arašídů a vykročil ke

stolu.

Neměl v plánu s ní dneska večer spát. Pochopitelně by neřekl ne, kdyby se vše vyvíjelo jinak, alepředpokládal, že Jo byla přes všechno to flirtování takovým tím typem, který si dává načas. Jane honechala také čekat, ale jen jednu jedinou noc, a jistě to stálo za to. Vždycky to bral jen jako známost najednu noc, což jí jasně naznačil slovem jdi, ale ona to vzala docela klidně. Nechtěl se na nikoho vázat,tím spíš na recepční, ale pracovní den to dělalo zatraceně zajímavějším. O víkendové služební cestě aninemluvě. Ukázalo se, že je pěkně divoká…

Nacpal si plnou hrst oříšků do úst a rozhlédl se kolem. Hospoda se začala plnit těmi, co byli rádi, že majíza sebou další pondělí, a kteří si dali rychle skleničku před návratem domů v přeplněném vlaku čiautobusu. Na vedlejším stole někdo nechal výtisk deníku Standard srolovaný do ruličky. Natáhl se pro něj

a ledabyle listoval sportovní rubrikou.

Byla to docela hezká hospoda. Dají si tady pár skleniček a pak si dají něco italského nebo tak něco. Nic,kde je hodně česneku. Na jeho první schůzce s Jane před šesti měsíci to udělal úplně stejně.

Jo ve skutečnosti vypadala lépe než Jane, ale nebyla s ní taková legrace. Postrádal narážky a legračnípoznámky, které Jane sypala z rukávu. Navedl ji, aby flirtovala s jedním frajírkem z oddělení zahraničníhoobchodu. Bylo to docela hysterické. Ten blbec jí to sežral i s navijákem. Koktal a červenal se. Když zjistil,že ho napálili, řádil jako pominutý. Panebože, kdyby ani v práci nebyla žádná legrace…

Podíval se znovu na hodinky. Zkontroloval, jestli mu na mobil nepřišly nějaké zprávy. Proč měly, krucinál,ženské vždycky takové zpoždění? Když ji pozval na rande, byla docela ráda. Naťukal krátkou textovouzprávu a odeslal ji. Kde jsi? Pravděpodobně se stále ještě fintila v práci na toaletě. Když se tak znovuzamyslel, možná by si to s ní dneska klidně rozdal. Nejlépe u ní, alespoň by nemusel zůstat přes noc…

Když pohodil Standard zpátky na stůl, usmíval se a myšlenkami byl už s ní v posteli.

Pak pohlédl na první stranu a téměř se zadusil oříšky.

Z autobusu na Kingsland High Street vystoupil mladý student. Odsud do jejího bytu na Dalston Road to

byly jen dvě minuty chůze.

Večer se ukázal jako překvapivě příjemný. Sundal si bundu a přehodil si ji přes rameno. Kráčel rychle anakukoval do výkladů hudebních bazarů a řeckých kaváren, zatímco přemýšlel o tom, jak se na něj

minulou noc dívala.

Hodně se usmívala, zvedala obočí a špičkou jazyka si viditelně přejížděla po horních zubech. Smála se tak,

až se lidé na druhé straně hospody otáčeli. Byli všichni trochu unavení, jelikož oslavovali výhru jejichtýmu ve vědomostní soutěži, přičemž pili první cenu. Pak oba stáli na zastávce v Highbury Corner, povídali

si, zatímco tři nebo čtyři autobusy odjely. Pak se rozešli domů, ona směrem k Dalstonu a on druhýmsměrem k malému vlhkému kamrlíku, který si pronajal v Tufnell Park.

Dohodli se, že si dneska dají společný oběd v Pizza Express. Vyspával dlouho, a tak nakonec muselspěchat, aby tam dorazil včas. Přišel celý udýchaný a zpocený. Čekal více jak hodinu.

Považoval to za normální pozvání na rande, možná normálnější než obvykle, vypil strašně moc piva –,ale čekal, že přijde. Neměla v bytě telefon a tak jí několikrát v průběhu odpoledne volal na mobil, posílalzprávy. Už měl poněkolikáté napůl vyťukané její telefonní číslo, když se rozhodl, že k ní zajde. Cestatrvala jen deset minut a autobus jel prakticky až ke dveřím jejího bytu. Byl si jistý, že ho uvidí ráda. Obasice vypili hodně piva, ale nepochyboval o tom, že bude ráda.

Došel k matně bílým dveřím umístěným mezi prodejnou obuvi a levnou cestovní kanceláří. U dveří tři

zvonky. Její jméno stálo na nejvyšším z nich.

Zazvonil.

Zase si oblékl bundu; minulou noc mu řekla, že se jí líbí. Pohlédl do oken nad hlavou. Z prvního patra naněj zíral nějaký starý muž. Možná by ji mohl pozvat na pizzu, v Islingtonu bylo mnoho hezkýchrestaurací. Nebo si jen mohli jít někam sednout a vykouřit cigaretku nebo si později něco objednat. Takjako tak, rád by ji zase viděl.

Zazvonil znovu.

„Nenechte Brachera odejít. Nějak ho zabavte…“

Thornův mobil zazvonil, právě když s Hollandem ujížděli k Blackfriars Bridge. Sdělili mu, že Sean Bracherprávě otravuje policisty na stanici Charing Cross a vyřvává, že si je na sto procent jistý, že ten muž naportrétu je někdo, s kým pracuje, někdo z Baynham & Smout…

Thorne málem vytrhl Hollandovi volant z rukou. Žena ve Wandsworthu, Jacqueline Kayeová, může počkatdo zítřka. Tohle byl někdo, s kým potřebovali mluvit hned. Byli v té firmě… Ježíši! Lickwood byl v té firmě

a ten hajzl tam celou tu dobu pracoval…

Nyní Thorne hovořil s inspektorem z Charing Cross a zároveň se snažil Hollandovi ukazovat, kudy má jet.

„Jak se jmenuje?“ Thorne vážně přikyvoval tomu, co mu říkali do telefonu, pak začal mávat rukouHollandovi před nosem. „Jeďte doprava. Zkrátíme si to přes Lincoln’s Inn Fields.“

Holland zuřivě pleskl přes ruku na volantu a jedním okem sledoval Thorna a jeho reakce, jako by se

nemohl dočkat podrobností.

„Řekl to Bracher ještě někomu? Někomu v práci? Dobrá…“

Thorne i nadále ukazoval, mručel do telefonu, pošilhával po Hollandovi a přikyvoval. Bylo to vážné.

Když vyleštěný rover projížděl ulicí Strand, Thorne začal křičet do telefonu, jako by začal ztrácet signál.

„Budeme tam asi za deset minut… ano deset.“

Stiskl knoflík, aby ukončil hovor a obrátil se na Hollanda. „Sean Bracher…“ Hollandův telefon začal vyzvánět.

„Kruci…“ Holland sáhl do bundy pro mobil.

„Vsadím se, že je to pro mě,“ řekl Thorne. „Slyšel jsem ve svém telefonu signalizaci příchozího hovoru…“

„O pět liber?“ zeptal se Holland a vytáhl telefon. Thorne přikývl.

Holland přijal hovor. „Haló? Jasně…“ Předal telefon Thornovi. „McEvoyová.“

S výhrou pěti liber v kapse přebral usmívající se Thorne telefon. Sarah McEvoyová nemohla popadnout

dech. Doběhla právě k telefonu.

„Máme muže, který sedí popisu. Jmenuje se Martin Palmer…“ Thornovi zmrzl úsměv na rtech. Šlo o stejné

jméno, jaké slyšel před chvílí. Jméno, které nahlásil Bracher. „Palmer vešel před půl hodinou na policejní

stanici West Hampstead, hodil pistoli na stůl a přiznal se ke dvěma vraždám.“

„Fajn. Jsme na cestě.“

Holland se zašklebil rozpaky nad tím, kterým směrem má jet. Thorne ukázal na sever. Stále rovně.

„Vyskytl se malý problém,“ řekla McEvoyová. „Ve West Hampsteadu nemají vazební celu.“

„Kurva.“ Thorne přemýšlel nahlas. „Dobrá. Kentish Town je asi nejblíž. Sežeňte někoho, aby ho tam

převezli.“

„Zavolám jim a hned tam jedu.“

„Dobrá. Sejdeme se tam asi za patnáct minut.“

Když Thorne s Hollandem dorazili na smluvené místo, McEvoyová tam už byla. Všichni tři stáli předmístností, kde byl držen Martin Palmer. McEvoyová je informovala o detailech. Vešel klidně na stanici, aby

se vzdal. Přibližně ve stejnou dobu, kdy Bracher dorazil na Charing Cross a vyřvával jeho jméno. Palmernebyl přinucen. Přišel z vlastní vůle. Holland se posadil na jednu ze zelených plastových židlí, které bylysrovnány v řadě podél zdi. „Viděl ten portrét. Musel ho vidět. Věděl, že ho někdo pozná. Myslel, že si takpolepší.“ McEvoyová na něj pohlédla a souhlasně přikývla.

Thorne hleděl na dveře. „Možná…“

„Myslíte, že udá svého parťáka?“ Thorne se otočil a hleděl na McEvoyovou. Zeptala se, jako by věděla, naco myslí, a sledovala napjatý výraz ve tváři, když pozoroval poškrábané šedé dveře a představoval si

muže, který je za nimi.

Udá svého parťáka?

Tuto otázku si Thorne kladl od chvíle, co slyšel podruhé Palmerovo jméno. Panebože, mohlo by to být tak

prosté. Možná měli šanci, pokud na něj udeří rychle a tvrdě.

„Přijede Brigstocke?“ zeptal se Holland.

McEvoyová se vrátila zpátky do hlavní recepce a zdvořile se usmála na skupinku uniformovaných blbečků

sedících kolem stolu. „Je na cestě.“

„Měli bychom na něj počkat?“

„Pravděpodobně ano,“ řekl Thorne a otevřel dveře.

Během několika vteřin, během nichž přešel místnost, aby vzal kazetový nahrávač, si všechno důkladně

rozmyslel. Když Thorne zabouchl dveře, uniformovaný policista v rohu mírně nadskočil. Chlad. Palmer,jehož bílý límeček byl celý umouněný, seděl u vyleštěného kovového stolu s hlavou skloněnou. Chomáčobvazů měl neúhledně přilepený na hlavě. Prosakující krev již dávno zaschla a zhnědla.

Thorne sebral dvě nové kazety a začal hrubě trhat plastový obal, aniž by na okamžik spustil z očí muže

sedícího u stolu.

Palmer byl očividně mohutný chlap, ale hrbil se. Jemné světlé vlasy a brýle s kovovými obroučkami.Murrell a Knightová odvedli dobrou práci. Portrét sestavili perfektně.

„Jsem detektiv inspektor Thorne a nemám náladu na blbé kecy. Je to jasné?“

Palmer mlčel. Ani se nepohnul.

Thorne vsunul do kazeťáku pásky, klepl po červeném tlačítku a čekal. Jakmile ustalo bzučení a začalonahrávání, poučil vyslýchaného. Hovořil rychle, slova vyslovoval, jako by prskal něco kyselého. SdělilPalmerovi, že může kdykoliv odejít, že není zatčen a že má nárok na bezplatnou a nezávislou právníasistenci. Řekl to, protože musel, ale příliš o tom nepřemýšlel a ani jej to příliš nezajímalo. Jedinézaváhání přišlo v okamžiku, kdy pohlédl na uniformovaného strážníka v rohu, aby zjistil jeho jméno kvůli

záznamu.

Konstábl vytřeštil oči a vyslovil jméno, jako by je pronášel z lavice obžalovaných.

Thorne stál proti Palmerovi, rukama se opíral o kovovou desku stolu a přísně na něj zíral. Vnímal, jak

konstábl Stephen Legge v rohu místnosti nervózně šoupe nohama. V pořádku, napadlo Thorna. Pokud

děsím tebe, musím děsit i toho hajzla…

Palmer se na něj ani nepodíval.

„Tak tedy, tyto dvě vraždy, které si tak odvážně berete na svědomí. Jsou to dvě vraždy ze čtyř, pokud

máme být přesní, že? Čtyři vraždy celkem. Je tady ještě někdo další, nebo ne?“

Nic. Thorne čekal asi půl minuty, pak se rozhodl zkoušet to dál.

„Vlastně bychom měli hovořit o pěti vraždách. Ty jsi to minulou noc zkurvil nebo jsi na poslední chvíli

couvl, to už je jedno, ale jsem si zatraceně jistý, že on ne.“ Pomalu zopakoval otázku. „Přece v tom

nejedeš sám, že?“

Palmer přikývl. Potáhl. Málem se rozbrečel.

„Kdo je to?“ Mluvil nenuceně. Jako by se ptal, kolik je hodin. Jen mi řekni to jméno…

Thorne obešel stůl a postavil se za něj. Šlo jen o zvyk, ale fungovalo to. Sklonil se níž a přiblížil se k němunatolik, že cítil pot a viděl, jak první velká slza dopadla na okrovou desku stolu.

„Někde leží… ženské tělo. V tuto chvíli je pouze pohřešovaná. Nejsem si ani jist, jestli už ji někdopohřešuje, ale někomu určitě schází. Existují lidé, kteří mají předtuchu a právě ji začnou pociťovat. Tenprvní náznak starostí se změní v obavu, a pak dokonce v paniku. V tu chvíli to opravdu začne bolet. Je tojako nějaká vnitřní křeč, která jim znemožňuje dýchat. Všechno se jim v břiše stáhne. Ti všichni, všichni ti

lidé, přátelé a příbuzní se semknou, protože se všichni cítí stejně a všichni mají pocit, jako by se částjejich já začala kousek po kousku bortit. Jako by přestala fungovat. Cítí se tak zle, cítí se úplně nejhůř…“

Palmerova hlava klesala pomalu dolů, dokud se bradou neopřel o stůl. Po tváři se mu stále kutálely slzy,

ale z úst nevyšel ani hlásek.

Thornův hlas se ztišil. „Ale omyl, to není to nejhorší. Nic takového. Teprve když se jejich pohřešovanážena, dcera či matka stane jejich mrtvou ženou, dcerou či matkou, pak teprve nastane skutečná bolest.

Když se tu zprávu dozví, jako by je někdo udeřil kladivem do hlavy. A ty rány neustávají. Identifikace těla.Pak čekání, až proběhne ohledání a pitva. Vyřizování pohřbu. Ale ani tím to zdaleka nekončí. Následujepřevzetí osobních věcí. Často odevzdají oblečení na charitu, ale nejprve do těch věcí zaboří svou tvář…

Životy, které i přes tu nezměrnou bolest musí pokračovat. Svírání žaludku a rozbolavělá duše. Zuřivost avina. To je agónie, která daleko překonává veškeré fyzické utrpení, Martine.

Nezlepší se to do rána, ani do týdne, ani do měsíce. Trvá to pořád…“

Atmosféra v místnosti zhoustla. Přestože tam bylo chladno, všichni cítili napjaté dusno. Nakonec přišlapomalu a zřetelně vyslovená otázka.

„Jak se jmenuje?“

Thorne sebou škubl, když Palmer překvapivě rychle zvedl hlavu. Oči pod tlustými skly měl červené azoufalé. Jeho hlas jako by přicházel z velké dálky.

„Já nevím.“

Thorne se s řevem odstrčil od stolu a vyrazil zpátky ke dveřím. Strašně moc teď chtěl dvě věci. Chtěl

Palmerovi udělat díru do obličeje a zároveň chtěl, aby si Palmer myslel, že to udělá.

„Dostal jsi šanci, zatraceně…“

„Ne, prosím.“ Hlas plný hrůzy a beznaděje. Thorne se zastavil ve dveřích a otočil se. „Nechápete to.

Chodili jsme spolu do školy…“

Thorne pokrčil rameny, obrátil dlaně vzhůru a čekal. A co…?

Palmer od něj pomalu odvrátil tvář. Upřel pohled zpátky na slzami skropenou desku stolu. Zpátky na svůj

rozmazaný odraz ve strašidelném a špinavém kovu. „Opravdu… nevím, kdo je. Ale vím, kým kdysi byl.“

část druhá

KAŽDÝ JE NĚČÍ DÍTĚ Šéfinspektor Trevor Jesmond se usmíval, jako by právě kousl do citrónu.

„Takže pokud tomu dobře rozumím, máme teď v Kentish Town za mřížemi dvojnásobného vraha a vynavrhujete, že si tuto skutečnost nejen máme nechat pro sebe, ale abychom začali tisk krmit příběhy o

dalších vraždách, které se ani nestaly? Vraždách, které si… vymyslíme.“

Jesmond zvedl obočí a pohlédl k mužům stojícím po jeho stranách, Russellu Brigstockovi a Stevu

Normanovi.

Čtvrtý muž v místnosti přejížděl rukou po záhadné bílé skvrně na rukávu své hnědé kožené bundy.

„V podstatě… ano.“

Thorne sledoval stejně pozorně Brigstocka a Normana a snažil se odhadnout, kolika lidem musí čelit.

Napadlo jej, že Brigstocke vypadá nerozhodně, význam jeho nepatrného potřepání hlavou se nedal

odhadnout. Norman, úlisný zaprodanec médií, se tvářil znuděně.

Když Thorne znovu promluvil, napadlo jej: už jsem porazil silnější protivníky, než jsou tito. „My jsme ho

nechytili.“ Jesmond vytřeštil oči. „Cože?“

„Palmera jsme nechytili. Přihlásil se sám.“

Brigstocke se naklonil dopředu. „Tome, nebuďte malicherný…“

„To je rozdíl.“

Šéfinspektor se opřel zpátky do židle. Kroucení hlavou bylo tentokrát zřetelné. Nebuď namyšlený aneposer si to, Tome. Celý tenhle nápad už tak zní dost pitomě…

Uplynuly dva dny od okamžiku, kdy Palmer vešel poněkud nerozhodně na policejní stanici se zraněnímhlavy, revolverem a několika děsivými tajemstvími, které chtěl někomu pošeptat.

Ten nápad se Thornovi usadil v hlavě od chvíle, kdy Palmer poprvé promluvil.

Nevím, kým je…

Ten nápad se mu honil hlavou a rostl jako sněhová koule, kterou valíte po poli a která dělá tím víc hluku,

čím je těžší. Ale jen do chvíle, než se její rozměry zvětší natolik, že se stane nepohyblivou.

Palmer byl jako snílek, který se obává probuzení do kruté reality, v níž ho noční můra straší dál.

Řekl Thornovi všechno, co ví. O minulosti a vzkazech, o hrůze a Ježíši, o vzrušení. Řekl mu o všem, co

udělal. Svým nožem, rukama a slzami, které musel setřít, aby viděl do jejich tváří, když je zabíjel. Teď

nežádal nic jiného, než aby byl potrestán. Aby ho odklidili někam do bezpečí. Aby tomu unikl.

Přesto chtěl Thorne mnohem víc. A sotva se mu v hlavě zrodil plán, nabídl Palmerovi způsob, překvapivý

a jednoduchý, jak se probudit ze snu celkem bezbolestně. Jak ukončit noční můru…

Palmer v podstatě se vším souhlasil.

Nyní seděl a čekal. Stejně jako Thorne čekající na souhlas k nestandardnímu postupu, jež mohl v

nejhorším případě ukončit jednu či dvě kariéry.

Jesmond si přisunul židli blíž ke stolu a napřímil se. „Musím vám říct, že jste mě tím nijak nepřesvědčil.“

Nemusíš mi nic říkat, napadlo Thorna. Všechno to máš vepsáno v tom přiblblém vyzáblém ksichtu. V

červených žilkách na nose a tvářích…

Jesmond pokračoval. „Palmer je mnohonásobný vrah, sériový vrah, pokud si potrpíte na senzace…“

Norman přikývl. „Proč ne? Přesně to si tisk žádá.“

„Správně. Teď jim ho můžeme předhodit. Máme šanci si polepšit. A ujišťuji vás, inspektore, je to skvěláodpověď na volání po nějakém výsledku. Konečně musím říct, že mám sto chutí toho využít.“

Thorne se to pokusil zastavit, jak nejlépe uměl. „Pokud ohlásíme, že máme Palmera, ztratíme mnohemnebezpečnějšího zabijáka.“

Jesmond si položil prst přes svá úzká ústa a podíval se na poznámky, které měl na stole před sebou.

„Stuarta Anthonyho Nicklina. Kdysi.“

Kdysi…

Thorne přikývl. „Ano.“

„‚Mnohem nebezpečnějšího‘ je trochu přitažené za vlasy, ne? Odpornějšího, možná, ale on i Palmer

vraždili dvakrát, takže…“

„To jsou ty, o kterých víme.“

Brigstocke přikývl. „Musím souhlasit s inspektorem Thornem. Nicklin se zdá být z těch dvou tímbezohlednějším. Určitě je brutálnější.“

Thorne přemýšlel nahlas. „Nicklin je ten, kdo vraždy plánoval. Bez něj to zabíjení skončí. Bez Palmera… semyslím někam zašije.“

Nastalo ticho. Thorne se podíval na Brigstocka, ale šéfinspektor se díval do stolu. Thorne pohlédl z okna.

Nebe mělo barvu dlouho mrtvé ryby. Tiše mrholilo.

Norman promluvil jako první. „A to je… zlé, že ano? Pokud Nicklin zmizí.“

Thorne se mu to snažil vysvětlit a neudělat z Normana úplného pitomce. „On nezmizí navždy. Chvílipočká, a až se bude opět cítit bezpečně, znovu začne. Tentokrát jinak. Možná se přestěhuje a začne

vraždit jinde.“

Norman pokyvoval hlavou, ale Thorne z jeho výrazu poznal, že jeho snaha přišla nazmar. Norman se cítil

jako pitomec…

Brigstocke si sundal brýle a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu. Thorne si náhle zděšeně vybavil,že totéž udělal těsně předtím, než vyrazil jednomu pedofilovi přední zub. „Nejsem si jistý, že tiskpodstoupí takové riziko, Tome. Zveřejňovat vědomě smyšlené případy vražd je později může u čtenářů

poslat ke dnu. Hru podle našich pravidel budou hrát jen tak dlouho, dokud to bude zvedat jejich náklad.“

„Nicklin si musí myslet, že je Palmer stále na svobodě a vraždí pro něj. Copak nemůžeme noviny přinutit,

aby vytiskly, co chceme?“

Jesmond pohlédl na Normana. „Steve?“ Norman se podíval na Thorna. A pak, kdo se ptá jako pitomec.

„Na tom, co říká šéfinspektor Brigstocke, něco je. Musíme porušit rovnováhu. Musíme je přimět k tomu,aby si mysleli, že jednají nesobecky. A zároveň jim nabídnout senzační odhalení, pokud to vyjde a myNicklina dopadneme.“ Thorne přikývl. Znělo to rozumně.

Norman však ještě neskončil. „Pochopitelně nastanou i jiné, mnohem větší problémy. Možná… spíš zcelajistě dojde k únikům informací přímo z vyšetřovacího týmu. A to už ani nemluvím o poněkud vzácnémtypu novináře se zvláštním smyslem pro pravdomluvnost.“ Usmál se poněkud trpce na Thorna a pokrčil

rameny.

„Možná jsem trochu pomalejší,“ řekl Jesmond a vycenil ostré řezáky. „Ale pořád mi nějak nedochází, pročprostě v novinách neotiskneme pravdu. Myslím tu o nezdařeném útoku na paní Kayeovou.“

Norman pokyvoval hlavou, zatímco poslouchal Jesmonda, a nepřestal, ani když Jesmond domluvil. „Jasně.‚Vraždící monstra opět útočí. Jedno neúspěšně.‘“

„Nebo něco podobného,“ souhlasil Jesmond. „Nevystraší trochu Nicklina zpráva o selhání jeho kolegy?

Možná ho to popíchne k tomu, aby Palmera kontaktoval?“

Všichni teď upřeně pozorovali Thorna. Vážně pochyboval, že by to Nicklina vyděsilo, ale přestože vJesmondově nápadu viděl cosi logického, držel se svých vlastních argumentů. „Jsem přesvědčen, že bypřerušení jejich spolupráce bylo velmi nebezpečné.“

Jesmond si však také stál za svým. Beran s policejním odznakem. „Možná, že o tom stejně ví. Třebasledoval, jak to Palmer podělal. Možná viděl, jak selhal při vraždě Jacqueline Kayeové. Co pak?“

„Ani to samozřejmě nemůžeme zcela vyloučit, dokud neobjevíme i druhou oběť a neurčíme dobu úmrtí,ale vraždy Lovellové a Choiové naznačují, že to není jejich zvykem. Myslím, že Nicklin si udělá svoje, apak prožívá další vzrušení při tom, když sedí někde v koutku, a sleduje zprávy o Palmerově vraždě v

televizi nebo novinách.“

Jesmond pomalu kroutil hlavou. „Musí existovat i jiné možnosti. Běžnější postupy vyšetřování. Pro začátekmáme popis a vypadá to, že právě správný popis nám pomohl dostat Palmera.“

„To máte pravdu,“ řekl Thorne a pomyslel si: ano, a kdo má na tom zásluhu? „Bohužel popis, který námPalmer dal, je založen na jediném jejich setkání v restauraci, a proto je jen stěží spolehlivý. Nicklin mívalvousy. Podle toho, co víme, je už nemá. Vše, co Palmer skutečně ví, je založeno spíše na dojmu z tohotomuže. Na popisu, který vychází spíše z jeho vzpomínek než z toho, jak ve skutečnosti vypadá.“ Thorne sivykreslil zmatený výraz na Palmerově tváři, když se neúspěšně pokoušel vzpomenout si na to, jak tenchlápek, kterého kdysi znal, vypadal onoho dne, kdy přišel k jeho stolu a obrátil mu život vzhůru nohama.

„Palmer dokáže popsat patnáctiletého chlapce, jako by ho viděl včera, ale nedokáže nám dát přesnýpopis muže, který před šesti měsíci přišel do restaurace. Známe výšku, přibližnou váhu, barvu oblečení,ale neznáme jeho tvář. Ukázali jsme mu záběry bezpečnostních kamer z Eustonu, ale Nicklina nepoznal.“

„Nebo nechtěl,“ řekl Jesmond. „Nemůžeme si být jistí, že touží po dopadení přítele tolik, jak říká.“

Thorne zakroutil hlavou. „Tím jsem si jist.“

Ale přece jen…

Palmer něco skrýval. Zdálo se, že plně spolupracuje a že odpovídá na každou otázku, ale Thorne vycítil,že jsou věci, o kterých mluvit nechce. Vzpomínky, které si nechce úplně vybavit.

Thorne nehodlal ustoupit. Pokud mu vůbec dají šanci…

„A co ty e-maily?“ Jesmond otevřel zelenou složku a začal vytahovat kopie zpráv, které Nicklin poslalPalmerovi. Policejní technici je vytiskli z Palmerova domácího počítače.

„Nedají se vystopovat,“ řekl Thorne zkroušeně. „Pocházejí z anonymních serverů. E-mailové schránky bylyotevřeny díky kradeným kreditním kartám. Byl velmi opatrný.“

Jesmond si rychle přečetl pár zpráv a zatnul zuby, když četl ty nejděsivější, ty, které Palmerovi sdělovalyInstrukce: termíny, místa a způsob provedení vražd.

„Copak nemůžeme sledovat jeho e-maily?“ zeptal se Jesmond. „Nemůžeme je přeposílat na našepočítače?“

Thorne se naklonil dopředu. „Budeme samozřejmě hlídat jakoukoliv komunikaci Nicklina a využívat popis,který máme, ale přesto si nemyslím, že s tím vystačíme. Budeme muset hrát vabank.“ Vytáhl list papíru aposunul ho před Jesmonda.

„Podívejte se na tohle. Napsal to pár týdnů před prvními vraždami.“

Jesmond uchopil papír a začal číst.

Doručeno: (qmail 27003 účet beze jména);

28. června 2001 11:35:29, 0000 Datum: 28. června 2001 11:35:29, 0000

Identifikace: <921065729,27000@coolmail.co.uk> Komu: martpalmer@netmail.org.uk

Věc: PLÁNY NA LÉTO

Od: Starý přítel

Ahoj Martine. Už máš nějaké plány? Vidím, jak o tom přemýšlíš. Díváš se kamsi do dáli a já vím, že si topředstavuješ. Brzy to bude víc než jen představa. Myslím (a nikdy jsem se v tobě nemýlil), že do tohopůjdeš. Podrobnosti zašlu atd. atd. Vidím ti ve tváři, žes na ta léta nezapomněl. Mysli na léta, která teprve

přijdou…

Jesmond se napřímil a pohlédl na Thorna výrazem, z nějž se nedalo nic poznat. Pitomec nebo si na

pitomce jen hrál. Thorne to nedokázal rozpoznat.

„On ho sleduje, přímo to říká. ‚Vidím, jak o tom přemýšlíš‘, ‚díváš se kamsi do dáli‘, ‚vidím ti ve tváři‘.

Sleduje ho.“

„Ano, vypadá to, že ho sledoval,“ řekl Jesmond.

„Myslím, že ho sleduje dál. Má rád věci pod kontrolou.“

Norman se nemohl dočkat, až prokáže, že jestli byla jeho poslední otázka poněkud… pitomá, bylo to zcela

neobvyklé. „Pokud ho ještě stále sleduje, o čem se tedy bavíme? Vy sám jste řekl, že nevíme jistě, jestlineviděl, jak to Palmer s Jacqueline Kayeovou podělal. Mohl klidně vidět, jak v pondělí vchází na tupolicejní stanici. A pokud už ví, že Palmera máme, pak to, o co žádáte, inspektore, by bylo zbytečné amožná i nebezpečné mrhání časem. Nemyslíte?“

Byla to logická otázka, které se Thorne obával ze všeho nejvíc. Věděl, že je jeho odpověď sotvapřesvědčí, ale jinou neměl. „Stojí za to, abychom to riskovali, a proto musíme jednat rychle.“ Jesmondhleděl do papírů před sebou. Norman odložil pero. Thorne to zkusil jinak. „Netvrdím, že sleduje Palmeranepřetržitě. To ani nemůže. Palmer se domnívá, že někde pracuje na plný úvazek…“

Jesmond si začal sbírat poznámky, jako by se už rozhodl. „Riskovali, říkáte. Riskovali je to správné slovo,Thorne. Chcete, abychom vraha, který zabil přinejmenším dvě ženy, poslali zpátky do ulic…“

Thorne zoufale vzdychl. „Ale tak to přece vůbec není. Řekl jsem vám…“

„Tak jak byste to tedy nazval?“

„Nechat ho jít… a pěkně si ho ohlídat. Nevyděsit Nicklina. Až bude po všem, Palmer stejně půjde sedět.“Thorne pohlédl zpátky na Brigstocka hledaje u něj podporu, ale žádnou nedostal. Věděl, že na pomocšéfinspektora nemůže spoléhat. Brigstocke Thornovi stále neodpustil, že na něj předevčírem nepočkal.Vyslýchal Palmera bez něho. O tom, jak ho Thorne vyšachoval, si ještě teď štěbetali vrabci na střeše na

míle daleko.

Zkusil to u Jesmonda. „Chlapi z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dělají takové věci pořád,“ řekl Thorne. „Když potřebují svědka na své straně. Nechápu, proč nemůžeme udělat totéž. PropustímePalmera na kauci do vyšetření dalších skutečností. Je to docela běžný postup…“

To pravděpodobně stačilo k tomu, aby Jesmond ztratil trpělivost. „Jaký je postup, si dobře uvědomuji,Thorne, ale Palmer není nějaký pitomý lichvář. Zabil dvě ženy, a pokud vím, vrahy normálně na kauci

nepouštíme.“

Proti takovému argumentu nemohl Thorne nic namítat a Jesmond se rychle uklidnil. Měl teď navrch.Vytáhl kapesník a jeden jeho rožek si strčil do nosní dírky, aby si ji prošťáral, přičemž se mu tvář zkřivilado grimasy. „Takže, zcela hypoteticky: Palmer si bude chodit po světě a my ho budeme sledovat. A codál? Myslíte, že Nicklin udělá hloupou chybu? Doposud jich mnoho neudělal, že? Takže budeme čekat, ažznovu zabije?“ Thorne mlčel. Věděl, že k tomu může dojít. „Myslím, že jste to úplně nedomyslel,

inspektore.“

„Při vší úctě, pane…,“ zvýšil hlas. Zbytky respektu se rozptýlily.

Brigstocke se naklonil přes stůl. „Poslyšte, Tome…“

Thorne přivřel oči a přerušil ho. „Sedíte na plotě a nemůžete se rozhodnout, na kterou stranu skočit. Máte

už z prdele úplnou fašírku, Russelle.“

Jesmond zvedl ruku, aby jej zarazil, ale Thorne pokračoval. Když mluvil, střídavě se díval z jednoho nadruhého. Věděl, že má poslední šanci. „Ano, Palmer je vrah, hnusný hajzl, a až bude po všem, ať už serozhodneme udělat cokoliv, půjde sedět do konce života. On chce jít sedět, o nic neusiluje, nesnaží sesmlouvat.“ Nadechl se a pokračoval. „Přesto jsem pevně přesvědčen, že pokud toto vyšetřování budepokračovat tak, jak jsem navrhl já, nebude pro nikoho nebezpečný…“

Jesmond se ho chystal přerušit. Thorne jej však nepustil ke slovu. „Myslím, že je to naše jediná šance, jak

dostat Nicklina, a pokud jí nevyužijeme, budeme toho hluboce litovat. Teď se věci mají tak, že mámevraha za mřížemi, a tak nás plácají po zádech, povyšují nás a tak podobně. Ale později zase poteče krev.“

Sledoval Jesmonda. O co se zatraceně bojíš? V té době už budeš pravděpodobně dávno pryč. Zatímcomluvil, zmínil se o tom, že ‚přebírá plnou odpovědnost‘, ale cosi v Jesmondových malých krysích očičkáchThornovi napovědělo, že to brali jako samozřejmost. Pokud by nastaly problémy, jeho kariéra by tímpatrně utrpěla ze všech nejméně. Něco mu však napovídalo, že to všechno bylo stejně jen teoretické. Oni

se k tomu neodhodlají ani za milión let…

Thorne vstal. „To je z mé strany vše.“

Jesmond pohlédl na kolegy, přerovnal si své dokumenty před ním jako nějaký čtenář novin, který nemánic lepšího na práci. „Děkuji vám inspektore. Takový postup je třeba prodiskutovat na jiných místech.Mám dnes telefonicky hovořit se zástupcem vrchního komisaře a možná to bude třeba postoupit kezvážení ještě vyšším místům. Takže…“

Takže… Thorne seděl ve vedlejší kanceláři a zaháněl dětinské nutkání mrštit sklenicí o zeď a zatracovatsvoje vlastní nepatrná vlákna DNA, která ho nutila dělat… takové věci. Činila ho neschopným jakékoliv

poslušnosti.

Nikdy nepatřil mezi ty, kteří rádi vyprávěli napínavé příběhy. Chlapy v hospodě mohl pobavit těminejdrsnějšími, ale když se řeč stočila na to, koho kdy zatkl, vždycky se jen usmál, gestem naznačil, abymu políbili prdel, a stáhl se do sebe, kde mohl v tichosti přemítat o svých nezdarech. Úspěch ho přílišnezajímal, ale nezdar byl všude kolem a čekal jen na svou příležitost.

Koneckonců byl Angličan se vším všudy.

Thorne nevzpomínal na ty, které chytil. Vzpomínal sice pořád. Ale ne na ty, které nakonec dostal dovyšetřovacích místností či za mříže nebo do soudní síně. Na ty ne.

Žádný Palmer a jemu podobní.

Thorne už za ta léta na tváře tuctů usvědčených vrahů zapomněl, ale stále zřetelně viděl ty, kteří nikdynedostali konkrétní tvář. Udělá všechno pro to, aby se Stuart Anthony Nicklin nedostal do této zvláštní

galerie.

Snadno jej mohli označit jako škodolibého, tvrdohlavého a zabedněného. To všechno na něj sedělo. Ano,ano a ještě jednou ano. Ale nebyla to úplně přesná označení.

Bylo by tak snadné přijímat potlesk a brát to, co mu někdo podstrčí pod nos na talíři. Bylo by snadnédívat se na fotografii Martina Palmera na úvodní straně novin a bavit jeden či dva večery celou hospodu.Bylo by snadné pózovat s příbuznými obětí, třást si s nimi rukou a pohlížet do vděčných tváří, pak seotočit a pustit se znovu do práce. Začít další lov.

Chlapy v hospodě mohl pobavit snadno. Tvářit se nafoukaně a spokojeně.

Zapomenout na malého chlapce s vrzajícím kladívkem však bylo tak těžké.

„Dokážeš zapomenout na jeho tvář, Charlie? Doufám, že ano…“

Holland a McEvoyová teď kráčeli přes operační místnost k otevřeným dveřím jeho kanceláře. Sledoval, jak

se blíží. Trvalo jim to celou věčnost. Zarazil se při pohledu na jejich napjatý a pochmurný výraz ve tváři,na papír v Hollandově ruce a na sevřenou pěst McEvoyové. Pak už se ocitli v jeho kanceláři a list papíruležel na jeho stole. Snažil se vnímat vše, co McEvoyová říkala.

„Tělo Miriam Vincentové bylo nalezeno dnes ráno v jejím bytě na Laurel Street v Dalstonu. Byla už pár dnímrtvá. Střelná rána na hlavě.“ Hlas McEvoyové zněl profesionálně, klidně a věcně. Teď však její tvář

zrudla v návalu zlosti. „Byla studentkou na North London University. Proboha, bylo jí devatenáct… byla

ještě dítě, zatraceně…“

Holland na ni pohlédl překvapený náhlým výlevem emocí. Thornovi její hněv rázem vyčistil hlavu. Ještěpřed pár okamžiky se cítil malátný a dezorientovaný, nyní byl náhle ve střehu a plně se soustředil. Vědělpřesně, co dělat.

„Tohle jsem neviděl.“

McEvoyová zvedla hlavu. „Cože…?“

„Nemohli jste mě najít. Jasné?“ Podal list papíru Hollandovi a ukázal na vedlejší kancelář. „Jděte to říct

jim.“

Holland se na chvíli zdráhal, a tak mu McEvoyová vytrhla papír z rukou. „Udělám to…“

Thorne ji pohybem ruky zarazil. „Ne, vy ne. Jste příliš v ráži. Já jsem jim před chvílí hnul žlučí až až.“

McEvoyová vrátila arch papíru, zavrčela a odvrátila se. Thorne jej podal Hollandovi, chytil ho pevně za

rameno. „Klídek…“

Holland přikývl a rázně vykročil z kanceláře. Aniž se ohlédl, šel rovnou ke dveřím sousední kanceláře,zaklepal a vešel, přestože nebyl vyzván.

McEvoyová šla zpátky do operační místnosti. Zatímco Thorne čekal, pozoroval ji, jak chodí mezi kolegynepříčetná kvůli vraždě Miriam Vincentové. Z očí jí sršely blesky. Její hněv se mu líbil. Rozuměl mu.Poslední dobou měl však o ni strach, zdálo se, že svůj hněv nemá tak úplně pod kontrolou.

McEvoyová a Holland byli jediní lidé kromě těch tří ve vedlejší kanceláři, kteří věděli o jeho návrhu.Ostatní, kteří dělali na tomto případu, byli ještě stále omámení úspěchem z Palmerova zatčení. Všude bylo

najednou plno smíchu a ti, kteří se nesmáli, tak činili jen proto, že si léčili kocovinu z velkolepé oslavy.Pochopil, že pokud se mají pohnout kupředu, oslavování bude muset skončit. Bude třeba tomu udělatpřítrž.

Thorne náhle pochopil, jak nevýslovně hloupě se zachoval. Hloupě se domníval, že jeho nadřízení budou souhlasit s propuštěním Palmera, a hloupě je o to žádal. Začínal se cítit uvolněně a nad věcí a snažil sepochopit jejich zdvořilé, ale zároveň rozhodné zamítnutí.

Došlo mu, že jeho plán by z mnoha důvodů nebyl k ničemu. Nejen proto, že se blížily Vánoce. Přemýšlel,jestli nedluží kolegům trochu odpočinku, odreagování a pár dní, které by si prožili se svými rodinami.

Záhy si však připomněl, že tu byli i jiní, mrtví či živí, kterým dluží mnohem víc.

Lidé, kteří by protáhli obličeje, kdyby Thorne prosadil svou, kteří by ho za zády pomlouvali a po práci vhospodě ignorovali, ti se nikdy nesetkali s matkou a otcem Carol Garnerové. Nikdy se nesetkali s jejímsynem. Možná by měl zbytek této rodiny na jeden den pozvat a provést Charlieho po policejní stanici.Každého policistu či člena civilního personálu by měl posadit, aby s nimi strávili zasraných patnáct minut.

Napadlo jej, jestli Carol už před svou smrtí koupila Charliemu vánoční dárky. Řeknou její rodiče

Charliemu, od koho jsou…?

Thorne zaslechl, jak se rozletěly dveře, a zahlédl Brigstocka vycházet z vedlejší kanceláře. Rozhlížel se pooperační místnosti. Hledal ho.

„Russelle…“

Brigstocke se k němu obrátil. Když si pohlédli do očí, Thorne pochopil, že jeho poznámka, kterou sicemyslel vážně, ale nyní jí litoval, nebyla ani zapomenuta, ani odpuštěna. Budou si muset promluvit.

Thorne se nemohl dočkat. Potřeboval se pohnout z místa. V těch několika málo vteřinách, kdy čekal nanějaké znamení od Brigstocka, toužil po šanci zastavit Stuarta Nicklina. Zbavit se jej a vykašlat se nakariéru, na provokování lidí a oslavy práce, která byla hotová jen napůl, či dokonce ještě méně…

Brigstocke zavřel oči a přikývl. Tak dobrá.

Thorne se na něj vděčně podíval a pak tiše promluvil.

„Skvělé.“

Muž, kterému kdysi říkali Stuart Nicklin, nebyl nadšeným příznivcem předvánočního shonu, ale musel tonějak přetrpět. V polední přestávce si odskočil, a docela jej potěšilo, jak čas rychle běžel. Další víkend sespoustou hemžících se lidí by už nevydržel. Všichni předstírali, jak jsou při vyhazování peněz zanepotřebné kraviny a lesklý balící papír šťastní. Jeho žena ty tlačenice samozřejmě vydrží. Má tolikshánění. Pro rodiče, přátele a kolegy v práci. Jeho kolegové se nikdy něčím takovým neobtěžovali. Vánoce

pro ně byly příležitostí zapomenout alespoň na chvíli na práci…

Postavil kávu na stůl u okna a pohodil tašky na zem vedle židle. Věděl jistě, že náhrdelník a voňavka se jíbudou líbit, ale se svetrem trochu zariskoval. Má ale účtenku, a tak jej může kdykoliv vrátit. Dvacátéhosedmého nebo dvacátého osmého ráno se obvykle už zase tlačili ve frontě s tucty dalších lidí předreklamační přepážkou obchodního domu Marks & Spencer. Všichni nevěřícně kroutili hlavou, co se to s

nimi stalo.

Na tuto část dne se náramně těšil. Normálně by zalezl do svého pokoje a možná by strávil půl hodinyklidu čtením novin. Měl možnost pročíst si všechny příběhy, všechna líčení, novinky či mimořádné zprávy.Samozřejmě také sledoval televizi. Ve dnech, jež následovaly po jeho dobrodružství, byl doslova otrokemteletextu, ale nebylo nic lepšího než získávat zprávy čerstvé. Vidět to před sebou na stránkách novin. Cítitto po zbytek dne na konečcích prstů. Vždycky si kupoval dvoje noviny. Bulvární a seriózní. Potřeboval jak úplnost, tak stručnost, detail i znechucení.

Čekal už čtyři dny na poslední… zprávy. Vraždy se nakonec vždy objevily bok po boku vedle politické

analýzy v seriózních novinách nebo nacpané v rohu vedle prsaté blondýny s našpulenými rty na stránkách

věnovaných oplzlostem. Šíleně to miloval. Očekávání podobně jako při samotné akci rostlo téměřnesnesitelně každým dnem, který uplynul beze zpráv o tom, co udělal.

Čekání skončilo. Dnes byl ten velký den a on se doopravdy těšil, co tentokrát řeknou. A tentokrát to bude

velmi zajímavé.

Usrkl předražené cappuccino a sáhl do igelitové tašky s potiskem W. H. Smith pro dvoje noviny. Dnes sivybral vydání deníků Independent a Mirror. Starší paní sedící naproti se zakousla do pečiva a usmála sena něj. Opětoval úsměv a otevřel Independent…

Bylo to tam. Černé na bílém.

Podíval se na hodinky. Zbývalo mu ještě čtvrt hodiny. Patnáct úžasných minut, ve kterých mohl vypnout,pochutnávat si na kávě a vnořit se do zpráv o dvou brutálních vraždách. O jedné věděl samozřejmě velmidobře. O té, která byla tak skutečná a čerstvá v jeho paměti, že si ještě stále dokázal vybavit zápachzvratků té mladé dívky. Kyselý a alkoholický. Pozvracela se ve chvíli, kdy vytáhl zbraň. Otevřela ústa, jako

by chtěla křičet, a místo toho se pozvracela. Musel udělat krok vzad, aby mu nepozvracela boty. Pak topřekročil a přiložil jí zbraň k hlavě.

Tu druhou, Palmerovu vraždu… si ti chytráci vymysleli.

Detaily propracovali, takže to znělo docela přesvědčivě, ale plýtvali časem. Palmer byl motivovánstrachem, ničím jiným. To platilo vždycky. Když měl zabíjet, byl především vyděšen z Nicklina, ale čeho se

bál doopravdy, jej poněkud zklamalo. Jen jediná věc mohla Martina vyděsit natolik, aby se sám vzdalpolicii. Určitě to podělal. Poté, co Nicklin zastřelil tu holku v jejím bytě, sledoval Palmera celý další den.Viděl jej, jak vychází z bytu jako ve snách, a sledoval ho celou cestu na policejní stanici. Viděl, jak sevpotácel dovnitř jako opilý. Že to podělal, bylo na něm vidět stejně dobře jako zkrvavený obvaz na jehotlusté hlavě.

Takže teď nechtěli, aby věděl o Palmerově zatčení. Pozdě. Jedinou otázkou ovšem bylo, jak na to

zareagovat…

Později o tom bude hodně přemýšlet, místo aby pracoval. Teď mu zbývalo deset minut, aby si přečetlvšechno o těch vraždách.

O jedné skutečné, jedné smyšlené…

Zamyslel se, o které z nich si přečte radši.

Thorne sledoval, jak se zbytek světa kolem něj bláznivě točí a zmateně motá. Sledoval, jak kolem nějpobíhají lidé jako mravenci, kupují dárky, které pro nikoho nepotřebují, a tahají tašky nacpané jídlem,které stejně nesní. Jako by se nemohli zastavit. Úplně je to pohltilo. Mír, dobrá vůle a punčochy pro

všechny…

Viděl, že někteří jsou absurdně šťastní.

Viděl i ty, kteří to nenáviděli a chystali se na možné komplikace.

Viděl pár zdrcených rodičů, kteří organizovali pohřeb své dcery.

Mezitím Tom Thorne strávil několik posledních dní před Vánocemi prací ve svém obvyklém tempu.Pomalu, ale zcela jistě, znervózňoval opravdu každého, s kým se setkal.

Pro většinu policajtů byl „přesčas“ kouzelné slůvko a v některých případech se mohl dokonce zaměnit za

výraz „smysl pro povinnost“.

Ale ne o Vánocích.

Nyní před Vánocemi byli policisté poněkud rozmrzelí. Pokrytečtí, sentimentální a samozřejmě rozhořčení.

Ježíši… (bez narážky na jakýkoliv náboženský význam) … cožpak si oni ani jejich rodiny nezaslouží

přestávku, poté co se zbylých padesát jedna týdnů v roce brodí tím svinstvem? Pro Thorna to bylodiskutabilní. Přesčasy mu stejně nikdo neproplácel. Inspektoři a vyšší šarže dostávali místo toho několikprémií k ročnímu platu. Právě případy, jako byl tento, nejlépe dokazovaly, jak moc byli vytížení. PřestožeThorne často sám sobě nadával, že se cítí vyčerpaný a že potřebuje trochu odpočinku, nikohoneobviňoval. Celé to totiž mělo jeden háček…

Vrahové nemají dovolenou ani o Vánocích.

Sebevraždy teď byly na programu dne, ale nebyla to jediná zábava, která teď získala na oblibě. Mezitímse jim na stolech začaly hromadit nové a nové případy. Počet zločinů o svátcích vzrůstal a vraždy nebylyvýjimkou. Domácí násilí, trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu, takové případy se teď množily aoběti či příbuzní obětí se dožadovali jejich vyřešení. Všem bylo úplně jedno, jestli vám na svátky přijedourodiče, jestli jste si zarezervovali chatu na horách nebo to byly první Vánoce vašeho dítěte.

Obzvlášť tehdy, když jejich dítě už další Vánoce neuvidí. Když jste rušili lidem dovolenou, většinou jste tozdůvodnili právě takto. Jenže žádné pečlivě vypracované rozpisy služeb a žádný počet přesčasů většinupolicistů pracujících na tomto případu nepřinutí, aby uvažovali stejně jako Tom Thorne. Ani Brigstocka.Ani McEvoyovou. Nebyl si dokonce jistý ani Davem Hollandem. Skutečnost byla taková, že díky němu

budou trávit Vánoce hlídáním dvojnásobného vraha.

Palmer se před Novým rokem do práce nevrátí, ale Sean Bracher byl dobře poučen, a tak tonepředstavovalo žádný problém. Palmerova předvánoční absence bude svedena na nemoc a záležitosttýkající se jeho podobnosti s mužem, kterého hledala policie, bude smetena ze stolu. Na předvolání sedostavil na policii a byl okamžitě vyloučen z vyšetřování. Tečka. Bracher bude asistovat při šíření tétoinformace, stejně tak jako při zaškolení nové zaměstnankyně firmy Baynham & Smout, která budepracovat společně s Martinem Palmerem. Jedna policistka smolařka, vyslaná ze Skupiny pro odhalovánízávažné trestné činnosti, stráví Vánoce předstíranou kontrolou účetnictví…

Monitorovat Palmerovu domácnost bude snadné. Bydlel v druhém patře činžovního domu z padesátých let

ve West Hampsteadu. Vedl tam jediný vchod. Bude sledován cestou do práce i z práce, přičemž předdomem bude trvale postávat hlídka a alespoň jeden policista v civilu bude neustále uvnitř. Palmera všaknebude nikdy nikdo doprovázet, když bude vstupovat do budovy.

Podle vlastní výpovědi vycházel Palmer z domu jen zřídka a nikdy si nikoho do bytu nezval, takže anipříchody a odchody by neměly být problém. Thorne trval na tom, aby Palmerův pohyb vypadal přirozeně,a tak se do jisté míry rozhodli improvizovat. Pokud by byl pozván na skleničku (což se podle něj občasstávalo, ale ne často), rozhodnou operativně, zda pozvání přijmout či ne. Také v práci ho budedoprovázet na oběd nastrčená policistka, jež bude mít k dispozici záložní tým pro případ, že by se děloněco podezřelého. Jedinou změnou v jeho obvyklé rutině bude ve skutečnosti pouze volání rodičům, abyjim sdělil, že letos na Štědrý den nepřijede. To byla také jediná část celé řady opatření, která se

Palmerovi samotnému nelíbila.

Thorne chtěl mít všechno do detailu promyšlené. Žádná pochybení. Muž, po kterém pátral, byl chytrý.Thorne moc dobře věděl, že se bude mít alespoň po určitou dobu na pozoru. Mohl už také samozřejměpřijít na to, že je Palmer ve vazbě. Pak by to všechno bylo k ničemu…

Jak Thorne řekl Jesmondovi, jedná se o riziko, které musí podstoupit.

Rizika zde pochopitelně existovala…

Norman si několika z nich povšiml ihned. Thorne sám by média zvládl, ale tým se nechoval podle instrukcí

týkajících se úniku informací, které on vyhlásil, protože je považoval za nezbytné. Chtěl po Brigstockovi,aby byl oficiálním mluvčím, ale šéfinspektor stále ještě neměl chuť Thornovi jakkoliv vycházet vstříc.Pokud šlo o averzi po tom ostrém jednání, chápal, že jinak tomu ani být nemohlo. Krom toho, normálně si

znepřátelil jen nejvyšší nadřízené. Nyní už lezl na nervy všem. Alespoň nějaká změna…

Thorne to chtěl provést bezchybně. Nechtěl na veřejnost vypustit zhola nic. Ledaže by to mohlo pocházetz jiného zdroje než byl Martin Palmer. Mohli například uveřejnit Palmerův popis Nicklina, vždycky si mohli

vymyslet svědka, který jim jej mohl poskytnout –, ale s jakoukoliv stopou, kterou jim mohl poskytnoutjedině Palmer, museli nakládat s největší opatrností a diskrétností.

Thorne se dokázal vyrovnat s nevraživými pohledy, rafinovanými komentáři a podobně, ale jedinýskutečný okamžik, kdy zapochyboval, nastal v průběhu sobotní tiskové konference, kdy neuplynulo aniosmačtyřicet hodin od nalezení těla Miriam Vincentové.

Šlo o lži, osvětlené září stovek reflektorů a nestoudně vyřčené za přítomnosti truchlící matky MiriamVincentové, se kterými se jen těžko vyrovnával. Někdo, snad Steve Norman, navrhl, aby najali herce, kteří

by před kamerami hráli rodiče Palmerovy smyšlené oběti. Thorne byl rád, že tomu udělal přítrž a řeklrozhodné ne. Už tak to bylo hrozné…

Norman si na tiskovku přivedl působivou společnost, jež se skládala z Jesmonda, Brigstocka, mladépolicistky, která hrála styčného důstojníka pro spolupráci s rodinou oběti a paní Vincentovou. Poočekávaném řečnění Jesmonda Norman představil Rosemary Vincentovou. Bylo jí něco přes padesát, byla

vysoká a poněkud rozpačitá. Z její tváře se dalo pravděpodobně hodně vyčíst až do okamžiku předdvěma dny, kdy se stala zrcadlem emocí, jež pro ni byly do té doby neznámé.

Křeče v břiše, svíravá bolest. Nenávist a vina…

Hovořila pohnutě o své jediné dceři, v rukou svírala fotografii Miriam a málem se zhroutila, když hovořila

o jejich posledním společném rozhovoru, hádce kvůli tomu, že nepřijede domů. Thorne stál v zadní částimístnosti za novináři, mimo objektivy televizních kamer a nemohl od této ženy odtrhnout oči. Viděl už lidiv podobné situaci stokrát, ale sotva kdy pozoroval jejich zoufalství tak zřetelně. Bylo to v každém jejímnervózním úsměvu, každém zatahání za konečky vlasů a zachvění rtu. Otřepal se, když hovořila o žalu,který musí cítit rodiče té druhé oběti. Cítil se zahanben, jako by mu někdo vyťal políček, když jim přesobrazovku vzkázala, že s nimi v tuto chvíli soucítí a že je myšlenkami s nimi, neboť dobře zná tu svíravoubolest, se kterou se nemohou vypořádat sami…

Thorne sám sobě slíbil, že ať se stane cokoliv, až bude po všem, navštíví Rosemary Vincentovou avysvětlí jí, proč to musel udělat.

Ten večer sledoval záznam tiskové konference na půl tuctu různých televizních kanálů a cítil ten políčekve tváři znovu a znovu.

Už se chystal do postele, když vtom zazvonil telefon. „Jo…“

„Tome? Je tam Tom?“

„Kdo volá?“

„Tady Eileen, drahoušku. Sestra tvého táty.“

„Á…“

„Promiň, jestli je trochu pozdě, ale dívali jsme se na film a chtěli jsme vědět, jak to dopadne.“

„To je v pořádku…“ Když telefon zazvonil, Thorne právě nesl poloprázdnou láhev vína a špinavou sklenicizpátky do kuchyně.

Teď si sedl na pohovku, láhev stiskl koleny a vytáhl z hrdla korkový špunt.

„Tak jak se ti daří, drahoušku?“ Mluvila, jako by byl nemocný nebo poněkud slabomyslný.

Thorne se chystal nalít si další sklenku, když vtom se rozhodl, že na podobnou konverzaci opravdu nemá

náladu. Věděl, co chtěla, a nemohl se dočkat, až to z ní vypadne. Panebože, jak dlouho to bylo, co se stouto ženou viděl naposledy? Určitě to bylo předtím, než od něj odešla Jan. Na nějakém pohřbu, alenemohl si vzpomenout, čí byl. Možná někoho z rodičů jejího manžela…

„Poslyš tetičko, Eileen…“

„Bylo mi líto, když jsem slyšela o tobě a tvé ženě…“

Thorne si nakonec nalil víno a pronesl krátký, nudný monolog. Pak čekal, až se dostane k jádru věci; ažřekne, proč doopravdy volá. Varoval otce před tím, aby jí telefonoval. Ten starý paličák. Teď z toho budepěkný trapas. Zatímco začínal být více a více podrážděný, postupně ji tlačil k tomu, aby řekla, jak líto jí toje, ale že opravdu nemůže vzít Jima na Vánoce k sobě. Že má plný barák lidí a nemá, kam by ho uložila, a

škoda, že jí nedal vědět dříve…

Jdi se vycpat, pomyslel si Thorne. Bude nám dobře ve dvou…

„Takže jsme o tom mluvili a rozhodli jsme se, že k nám letos tvůj táta přijede.“

Thorne držel sklenici vína napůl cesty mezi kolenem a ústy. Věděl, že slyšel správně, ale nenapadlo honic, co by na to řekl. „Cože? Ale…“

„Pokud ho zavezeš na nádraží, my už si ho vyzvedneme, až k nám dojede.“

Thorne cítil, jak se začíná červenat. „Poslyš, možná bych si měl ještě s tátou promluvit…“

„Jen žádný strach, všechno už je zařízené, drahoušku.“

„Ale budete mít plno hostů. Nemáte pokoj…“

„Zvládneme to. Podívej, rádi ho tu uvidíme a odvažuji se říct, že i pro tebe to bude takový malý

odpočinek.“

Následovalo pět minut tlachání, když vtom Thorne uslyšel signál dalšího příchozího hovoru a chopil se

příležitosti. Tetička Eileen to pochopila a prohlásila, že už měla být dávno v posteli, a řekla Thornovi, jak

ráda by čas od času viděla i jeho…

Thorne o tom pověděl Philu Hendricksovi dříve, než měl vůbec čas si to celé srovnat v hlavě. Jednalo se

pravděpodobně o Hendricksovu slabou chvilku, že Thorna pozval, a ten nedokázal určit, zdali šlo o

pitomost či zoufalství, které jej přinutily pozvání přijmout. Tak jako tak, o dva dny později se sešli vedle

sebe…

Štědrý večer. Dělal křena. Seděl v hospodě a neposlouchal. „Tome? Krucinál…“

Thorne se cítil, jako by vyjížděl vysokou rychlostí z dlouhého, dlouhého tunelu. Před očima se mu míhalazlatá, stříbmá a červená. Levné vánoční dekorace, odrážející světlo, visely z dřevěných trámů. Zamrkal.„Promiň, Phile. Je řada na mně?“

Hendricks na něj zíral. „Hej! Brendan je tamhle a objednává. Tys mě vůbec neposlouchal, že?“

Thorne dopil pivo. „Ale jo, poslouchal.“ „Takže? Co myslíš?“

Thorne vyfoukl vzduch z tváří, aby získal vteřinu či dvě. Začal si vybavovat útržky jednostrannékonverzace. Brendan se k němu vrátil. Ano, o to šlo. Hendricks chtěl vědět, jestli to, že vzal pana Neúplně-tak-špatného zpátky na milost, byl dobrý nápad.

Thorne nakonec řekl: „Ale fakt není dobrý nápad, že mám u tebe přespat a dělat vám tak třetího.“

Hendricks vzdychl. „Podívej se, to už jsme probrali. O nic přece nejde.“

Thorne se rozhlédl. Hospoda byla plná lidí, a tak nebylo snadné, aby se přes hluk a hlasitou vánoční

hudbu navzájem slyšeli. Slade, Wizzard, Mud. Vše jak má být. Pohlédl k baru, kde Brendan platil pití. „Ptal ses ho?“

„To s ním přece nemá nic společného. Nejsem úplně blbej, vím, že je zpátky jenom proto, že doma by

nevydržel. Jeho máma a táta neví, že je gay, a on prostě nemá kam jít…“

„Tak to jsem na tom stejně.“

„Nech toho, jasný? Prostě zůstaneš. Buď ty, nebo nějaký starý bezdomovec z Armády spásy.“

Thorne se zašklebil. „Nevadil by ti ten zápach?“

Hendricks zlomyslně odpověděl. „No snad ses umyl aspoň na Vánoce.“

Když Brendan dorazil s pitím, ještě se smáli, ale sotva postavil sklenice na stůl, Thorne vstal a oblékal si

bundu.

„Poslyš, nebudu překážet…“

Brendan zvedl Thornův půllitr. Zatvářil se naštvaně a chystal se něco říct, ale Hendricks mu položil ruku

na paži, aby jej zastavil. Věděl, že nemá smysl se hádat.

„Uvidíme se později, jo?“

Thorne mlčel. Obešel stůl a položil ruku Brendanovi na rameno. „Omlouvám se za to pivo…“

„Takže zítra na oběd?“ zeptal se Hendricks.

Thorne přikývl, ale dobře věděl, že jeho přítel poznal, že to nemyslí vážně. Sundal ruku z Brendanova

ramena a natáhl ji k Hendricksovi. „Tak šťastné a veselé, Phile.“

Hendricks vstal, podal mu ruku a přitáhl si Thorna do poněkud trapného objetí.

„Tobě taky. A teď padej…“

A Thorne jej poslechl.

Konstábl otevřel dveře a Thorne mu ukázal svůj služební průkaz. Ať už policista, jenž měl zrzavé vlasy,zavalité tělo a byl jen o málo vyšší, než stanovil předpis, ucítil pivo z Thornova dechu či nikoliv, nedal tona sobě znát. Ve tváři se mu však mihla stejná nenávist, kterou Thorne zahlédl ve tvářích dvou poldůhlídkujících venku v autě.

Mají přijet rodiče… chata… první Vánoce mých dětí…

„Nezdržím se dlouho.“ Thorne mu kývnutím hlavy naznačil, aby se posadil do křesla na chodbě. Důstojníkvyšel ven a posadil se, přičemž cosi mumlal a bručel. Thorne za sebou zavřel vstupní dveře.Pravděpodobně z něho alkohol ucítil. Bylo mu to však jedno.

Thorne si povšiml výtisku deníku Sun na stolku hned za dveřmi. Znovu tedy otevřel dveře a podal novinykonstáblovi, který je přijal se zavrčením. Polib mi prdel, napadlo Thorna a zavřel za sebou. Otočil se avešel do obývacího pokoje. Palmer si právě nesl z kuchyně hrnek čaje. Klepání na dveře zřejmě neslyšel,a tak když uviděl Thorna, malinko sebou trhnul.

Několik vteřin hleděli jeden na druhého. Pak Palmer promluvil hlubokým, poněkud přiškrceným hlasem.„Stalo se něco…?“ Thorne zakroutil hlavou.

Palmer zvedl hrnek, až pára, která z něj vycházela, mu na okamžik zamlžila brýle. „Dáte si?“

Thorne mlčel a kráčel k oknu, kde stál na malém stolku počítač. Byl nepřetržitě připojen k serveru. Vokamžiku, kdy dá o sobě Nicklin vědět, budou o tom informováni.

Thorne hleděl na spořič obrazovky, několik pestrobarevných ciferníků, které pluly po celé obrazovce,bzučelo, tikalo a odbíjelo každou hodinu. Sklonil se k počítači, pohnul myší, a hodiny zmizely. Odtáhl židliod stolu, otočil ji tak, aby směřovala do pokoje, a posadil se.

Ani kabát si nesundal.

„Co děláš? Surfuješ po internetu? Povídáš si po síti? Hraješ hry?“

Palmer se vzpřímeně posadil na pohovce. Hrnek čaje teď držel v dlaních před sebou. „Ano. Hraju si sinternetem. Někdy.“

„A…?“

„No, s policajtem za zády budu asi těžko projíždět pornostránky, že?“

„Ale kdybys byl sám?“ zeptal se Thorne rychle.

Palmer upřeně hleděl do hrnku s čajem. „Aha. Co by tak ten nechutný břídil mohl na internetu hledat? No,

hledal bych něco perverzního, to jistě. Znáte to, něco zvráceného.“ Pohlédl na Thorna. Hlavu měl mírnězakloněnou a krčil nos, aby zastavil sjíždějící brýle. „Možná nějaké mrtvoly. Pitevní fotografie, to všechnotam je, pokud víte, kde to hledat.“ Začal mluvit rychleji a hlasitěji, dýchal teď v krátkých intervalech aponěkud povrchně; byl to ten nejlepší výraz vzrušení, který uměl napodobit. „Možná i nějaké video sezvukem, pokud je to vůbec možné, abych mohl poslouchat… kvílení pilky. Znáte takové ty věci. Nebezpečí

a pitvy, to má obvykle šťávu pro citlivé, sexuálně nevýkonné…“

„Tak dost.“

Palmer ztichl. Thorne se v duchu proklínal. K tomu se nikdy neměl snížit. V tom lepším případě to bylochlípné. V tom horším to zavánělo lacinou psychologií, na kterou by mohl přijít leda úplný pitomec. Hledělna Palmera, který držel hrnek s čajem a zíral před sebe. Thorne ten výraz nedokázal zcela odhadnout.

Smutek? Ne, zklamání.

Spořič obrazovky opět naskočil a hrobové ticho bylo nyní přerušováno vzdáleným elektronickým tikáním.

„Zítra bych mohl jít ven,“ řekl náhle Palmer. Pohlédl na Thorna, naklonil se a jeho tvář se rozjasnilanadšením. „Jen na procházku, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Tady už mi z toho trochupřeskakuje…“

Thorne zabručel. Palmer zamyšleně pokyvoval hlavou, avšak vyznělo to spíš komicky. „Vím, že bych si nato měl zvykat. Až to skončí, příliš pohodlí si neužiju. No nic…“

Rychle vstal. Reflexivně. Thorne byl vmžiku na nohou. Palmer na něj nervózně pohlédl. „Mám v kuchynipár plechovek piva.“ Vykročil a pak se zastavil. „Dejte si jedno. Jedno si přece můžete dát.“

Thorne bez přemýšlení přikývl a Palmer se vydal do kuchyně. „Myslím, že je to světlý ležák, nevadí?“Thorne mlčel a opět se posadil.

Rozhlédl se po pokoji. Jako obvykle všechno stálo na svém místě. Uspořádání nábytku bylo prosté,nábytek moderní a praktický. Když sem Thorne přišel poprvé, něco mu to připomínalo, ale po chvíli semírně otřásl, když si uvědomil, že ten byt vypadá jako jeho vlastní. Možná zde bylo trochu víc knih akvětin a chyběly zde rodinné fotografie či suvenýry. Chyběly zde důkazy o normálním životě. Nic tadynepřipomínalo domov…

Skrz otevřené dveře do kuchyně Thorne pozoroval Palmera. Slyšel, jak vytahuje sklenice ze skříňky aoplachuje je vodou. Byl to mohutný muž; typ hromotluka, ale přesto byl jaksi podivně šarmantní.Vzhledem ke své výšce a váze měl velmi malé ruce i chodidla a občas to vypadalo, jako by měl každouchvíli upadnout na svůj bledý, baculatý obličej.

Těchto rysů si Thorne všiml už na počátku případu, když spolu trávili mnoho hodin tím, že to celéprocházeli. Dávali celý příběh dohromady. Pak řadu dní plánovali a organizovali, jak by to mohlo

fungovat; jak dát Palmerovi naposledy okusit svobodu a Nicklina možná… možná vylákat z úkrytu. Tolik

hodin v přetopených vyšetřovacích místnostech, a přesto spolu vlastně nikdy nemluvili, ne doopravdy.

Když teď seděl v Palmerově obýváku, Thorne o tom přemýšlel. Ne, že by litoval, netoužil toho mužepoznat –, ale vzal-li v úvahu, kde se teď nacházeli, bylo to zajímavé, toť vše.

A stále se mu vnucovalo, že Palmer něco tají. Něco si schovává v rukávu…

Palmer se vrátil se dvěma sklenicemi piva a na tváři se mu objevil podivný výraz pýchy, jako by právěpřinášel hlavy svých poražených nepřátel. Thorne přijal nabízenou sklenici a položil ji na podlahu vedlekřesla. Palmer zůstal stát, hleděl z okna a mírně pokyvoval hlavou. Usmíval se. „Vlastně mám docelaštěstí. Všude kolem jsou policajti, dokonce i přede dveřmi… když nic jiného, alespoň mě neobtěžují

koledníci.“

Thorne na něj pohlédl. Palmer měl na sobě vytahané šedé tepláky, modré bačkory připomínající mokasíny

a oranžovou mikinu s kapuci. Šaty vypadaly lacině, nikde ani známka po přírodních materiálech. Thornesi už poněkolikáté položil otázku, za co Palmer utrácí peníze. Měl dobrou práci, ale auto nic moc, nikdežádná známka luxusu.

„Kam jdou všechny ty peníze?“

Palmer přešel k pohovce a posadil se. Podíval se na Thorna přivřenýma očima, jako by se snažil pochopitnějakou skrytou narážku této otázky.

Thorne to zkusil znovu. „Za co utrácíš peníze?“

Palmer zakroutil hlavou a pokrčil rameny. „Šetřím.“

„Na dovolenou?“

„Šetřím. Všechny peníze mám ve stavební spořitelně. Čas od času pošlu nějaké peníze domů, vlastnějsem posílal, ale mí rodiče je nechtějí přijmout. A tak jim teď kupuju různé věci. Víte, když něco potřebují.

Před pár měsíci jsem jim koupil nový bojler.“ Opět začal nepatrně kývat hlavou tak, jak to dělal pořád.Jako by sám se sebou souhlasil a snažil se něco si potvrdit.

Thorne si opět vzpomněl na jejich první setkání, když hovořil a křičel o postižení zvaném bolestná ztráta akdy se Palmer poprvé zmínil o Nicklinovi. Později ho vzali na ošetřovnu, aby mu zašili zranění na hlavě –Jacqui Kayeová se s ním rozhodně nemazlila. Když se pak vrátil, mluvil o Nicklinovi dál, tentokrát mnohemuvolněněji, o jejich setkání v restauraci, o návrhu a instrukcích k zabíjení. Už dříve, když spolu hovořili o

jeho prvním setkání s Nicklinem, Palmer dvakrát či třikrát zmínil nějaké dívčí jméno, jež se nakrátkozjevilo jako nějaká matná vzpomínka; jako by se něco objevilo těsně pod vodní hladinou a záhy opětzmizelo v hlubinách. To jméno nyní plavalo na povrchu Thornova vědomí připomínajícího bažinu.

„Řekni mi o Karen.“

Palmer se napil. Držel pivo několik vteřin v ústech, než je polkl. „Karen zemřela.“ Opět kýval hlavou.Thorne čekal. „Nasedla do auta a zemřela. Jednoho slunečného dne vlezla do modrého Vauxhallu cavalier

, bylo to i ve zprávách. Možná byste sehnal videozáznam. Šlo o to, že jí bylo čtrnáct.“ Třemi mohutnýmiloky dopil téměř vše, co zbylo z jeho piva, položil skoro prázdnou sklenici opatrně na podlahu a pak sepodíval na Thorna. „Modrý Vauxhall cavalier řízený vrahem, jako jsem já.“

Ticho, které následovalo, mohl Thorne vyplnit jediným způsobem. Vyslovil ta slova při stovce různýchpříležitostí. Nyní pocítil ve vzduchu stejnou pachuť ztráty a zoufalství. Trpkost v ústech.

„To je mi líto.“

Instinktivně to myslel vážně. Pak si však uvědomil, co právě řekl, a pocítil potřebu to upřesnit.

„Ne kvůli tobě. Kvůli ní a její rodině. Ne kvůli tobě, Palmere.“

Pak nastalo ticho, jen jedno či dvě přikývnutí. Tikání z kreslených počítačových hodin se najednou zdálomnohem hlasitější, jako by plnilo prostor mezi nimi.

Při vyzvánění zvonů sebou Thorne trochu trhl a pohlédl k monitoru. Zkontroloval čas na hodinkách.Půlnoc. První svátek vánoční. Když se otočil zpátky, Palmer už seděl na kraji pohovky. Útrpně se na nějusmíval a v rukou držel téměř prázdnou sklenici, na jejímž dně zbyl nanejvýš hlt piva.

„Veselé Vánoce, inspektore Thorne.“

Thorne rychle vstal a cítil se, jako by měl každou chvíli začít zvracet. Rychle to pominulo, ale přestovykročil rázně ke dveřím. Při říhnutí se mu do úst nahrnuly žaludeční šťávy a on je opět polkl.

Otevřel vstupní dveře. Policista na chodbě odložil noviny a vstal. Thorne se na chvíli zastavil ve dveřích, apřestože se sklenice piva ani nedotkl, cítil se trochu opilý. Slyšel, jak za ním v obýváku vrzla pohovka, to

jak Palmer vstal.

„Proč jste vlastně přišel?“ zeptal se Palmer.

Thorne kývnutím přivolal konstábla zpátky dovnitř. Vyklonil se ze dveří, aby se zhluboka nadechl dříve,než vykročil ze dveří.

„To bych taky rád věděl…“

Palmer přitiskl tvář k oknu. Přímo pod ním vyšel Thorne ze dveří a postavil se na trávník. Zhluboka dýchal.

Napil se z Thornovy sklenice a pak ještě jednou. Když pivo polykal, jeho obrovský ohryzek poskakovalnahoru a dolů, až mu trocha piva stékala po bradě. Zavřel oči, aby zadržel slzy, které se mu hromadily vočích.

Když oči opět otevřel a pohlédl dolů, Thorne už byl pryč.

Vždycky se snadno rozplakal. Dokonce i dřív. Než potkal Stuarta Nicklina. Pláč a červenání, nikdynedokázal ani jedno dokonale ovládat. Vybavil si, jak kolem něj Stuart na hřišti tancoval a zpíval s pusouumazanou od čokolády.

Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály…

A on se pomalu šinul ke zdi, co byla za ním, jako by poháněn žárem z vlastní tváře rudnoucí víc a víc.

Vzpomněl si na hlas dospělého Stuarta, jejž slyšel jedno odpoledne před šesti měsíci v restauraci, poté coutekl z práce dřív. Stuart si s ním promluvil a všechno začalo znovu. Hlas měl teď hlubší a znavenější, alestále v něm zněl ten smích, který tak zvláštním způsobem přitahoval, přestože se v něm dal vycítit led.

„Myslíš někdy na Karen? Nikdy jsem jim neřekl, že o tom víš, Marte. Chci říct ne všechno. Nebylo tozapotřebí nebo ano? Co se stalo, nebyla tvoje chyba. To, jak si to zavařila s tím klukem, nemělo s tímostatním nic společného. S tím, v čem jsi byl namočený i ty.“ Pak zmlkl a naklonil se s ustaranou tváříblíž. „Myslíš, že to byla tvoje chyba? Samozřejmě, že ne. Ano, byla naštvaná, ale to přece nic neznamená,

nebo ano? Nezapomeň, co by si teď lidé mysleli, kdyby věděli, co se tehdy odehrálo. Co myslíš,obviňovali by tě? Víš, jak to dneska chodí, každý má plnou hubu řečí o sexuálním zneužívání a ochranědětí. Lidi jsou tím úplně posedlí…“

Palmer se snažil zakrýt hrůzu ve tváři, když Nicklin domluvil, ale věděl, že naprosto neúspěšně.

„Netvrdím, že bych to někdy někomu řekl, Martine, ale znáš to, někteří lidé jsou jako smyslu zbavení…“

Sally z Glasgow: „Děláme to vlastně jenom pro děti, ne?“

Arthur z Newcastlu: „Proč by to nemohlo být komerční? Nakupování přece znamená pro tyhle dětimnohem víc než nějaký Ježíš Kristus, zatraceně…“

Bridget ze Slough: „Jak můžeme v tomhle světě vůbec něco oslavovat? Lidé hladoví. Všude plno feťáků.Lidé žijí na ulicích. A co třeba rodiny těch dvou nebohých žen, které před pár týdny někdo zastřelil? Jaké

Vánoce asi budou mít?“

Muž, který se kdysi jmenoval Stuart Nicklin, uvázal malou zlatou mašličku na poslední balíček, naklonil sek rádiu a zesílil zvuk. Šlo o víc než jen o tohle. Tahle namyšlená Bridget samozřejmě měla právo sehněvat: šlo o nesmírně nechutnou záležitost. Přestože zpráva o smrti jedné z těch „nebohých žen“ byla

naprosto smyšlená.

Bob, rozhlasový moderátor, který hovořil po telefonu s různými lidmi, souhlasil s volající. Naprosto. Nakonci telefonátu jí vřele poděkoval, ale zároveň se už nemohl dočkat, až ho spojí s Alanem z Leedsu,který chtěl hovořit o šokujícím nárůstu cen doporučené pošty…

Vypnul rádio, vstal a promasíroval si ztuhlé svaly na nohou po půlhodinovém dřepění, kdy pracoval slepící páskou a nůžkami. Tohle se stalo téměř tradicí, Caroline šla v klidu brzy spát a on balil dárky

dlouho do noci.

Zbývalo už jen pár hodin, než to všechno propukne. Dům bude plný lidí: rodiče Caroline, její sestra a jejítři děti, které budou pobíhat kolem jako šílené.

Možná, že příští rok o tomto čase už budou mít své vlastní. Samozřejmě ne, pokud se tomu bude mocivyhnout. Snažil se ze všech sil, aby se tomuto tématu vyhnul, ale Caroline mu to neustále předhazovala.Ačkoliv nyní ne. Ještě ne. Než se vydá touto cestou, čeká jej ještě spousta práce. Když si měl sám sebe vduchu představit, stál zpříma a vysoko nad tělem své oběti, krev mu rychle kolovala v žilách a světlo seod něj odráželo jako mračna od křídel výkonného tryskáče. Prodíral se životem, prokousával se a bylschopen čehokoliv. Nedokázal stát na jednom místě. Nedokázal být… jako ostatní. Přece se nebude točit a

sklánět nad dětským kočárkem a dívat se, jak mu dítě poblinká sako. Do hajzlu. Tohle přece není on.

Přenesl manželčiny dárky k vánočnímu stromku a zasunul je pod něj. Postavil se, naklonil se a pozorně siprohlížel svůj temný zkroucený odraz ve velké stříbrné baňce. Ještě stále jej šokovalo, když se viděl bezvousů. Když si je měl oholit, trochu se bál, ale zcela zbytečně. Jiný účes, buclaté tváře a plastika nosu, na

kterou celé ty roky šetřil, mu zajistily obličej úplně jiný, než jaký bylo možno po šestnácti letechočekávat.

Nakonec si vousy mohl i nechat. Portréty, které viděl v novinách a v televizi, mu byly tak vzdálené, až tobylo k smíchu. Palmerův popis musel být všude kolem. Možná, že hormony, endorfiny nebo cokoliv, cotělo produkovalo při strachu, nebyl to náhodou adrenalin? –, úplně zamlžilo jeho paměť.

Právě toho možná diktátoři využívali. Od Robespierra až po Pol-Pota všichni využívali teror, aby samizůstali v bezpečí. Vyděste své nepřátele, a ještě lépe své přátele, tak, že zapomenou na všechnyzrůdnosti, které jim působíte. Je otázka, jestli to funguje i obráceně.

Pokud byste je přestali děsit, vzpomněli by si?

Poklekl k zásuvce, zhasl světla a zůstal stát. Dýchal nádhernou vůni jehličí a přemýšlel o Palmerovi.

Představil si, jak je nyní vystrašený a osamělý. Nějaký polda s kamenným výrazem ho hlídá a naštvaně jej

pozoruje, zatímco si v duchu představuje, jak by mu nejvíc ublížil, čímž by prokázal službu veřejnosti.Představil si Palmerův široký, měkký, buclatý obličej, jeho truchlivý výraz ve vytřeštěných očích. Jistě teďhleděl do tmy, přemýšlel o Karen a čekal, až bude zachráněn. Kouše si svůj velký spodní ret a červená sepřitom jako holka.

Co chceš od Ježíška, Martine?

Mou hlavu na talíři? Mé jméno na zatykači, aby ses mohl konečně zašít do vězení a cítit se tak trochuméně vinen?

Promiň, Marte…

Přemýšlel o tom, že mu pošle vzkaz, aby ho trochu rozveselil. Vánoční pohledy posílané přes internet bylyposlední dobou velmi oblíbené. Něco vánočního a jednoduchého. Snad obrázek drozda usazeného nanásadě lopaty zapadané sněhem a krátký vzkaz.

Myslím na tebe…

Byla to lákavá představa, ale věděl, že by tím byl jen příliš nápadný. I když neexistoval způsob, jak by homohli vypátrat. Tím si byl jist. Ale přesto ještě nenastala ta správná chvíle. Nejprve musí přečkat Vánoce,nechat věci, aby se trochu zklidnily. Pak se rozhodne, co udělá dál.

Nečekal, že to za něj rozhodne někdo jiný.

Začínalo pršet.

Thorne si mávl na černý taxík na Abbey Road. Nebyl příliš daleko od přechodu pro chodce, po kterém

Beatles před třiceti lety tak slavně přecházeli, McCartney bosý a nedržel krok.

Otevřel dveře. „Kentish Town…“

Řidič se na něj ani nepodíval. „Dneska je to třikrát dražší, kámo, nevadí?“

Thorne se usmál lesklé cetce omotané kolem antény taxíku. Taková vánoční ozdoba byla spíš ironická.

Přikývl a nastoupil. „Jasně, že ne. Kolik si řeknete…“

Z rádia vyřvávala písnička „Chtěl bych mít Vánoce každý den“. Byla to píseň, kterou Thorne miloval.

Vždycky znamenala, že ihned vyrazí nakoupit cesmínu a jmelí, ale tentokrát poprvé v životě chtěl, aby už

byly Vánoce za ním. Vánoce a Nový rok dohromady. Chtěl… ne… potřeboval, aby už to měl za sebou…

Vzpomněl si na Charlieho Garnera.

Možná teď leží v posteli, poslouchá, jestli mu už Ježíšek nepřinesl dárky. Možná nemůže spát už celý

měsíc, leží teď v posteli a slyší křik své mámy. Taxík prohrčel skrz Swiss Cottage po vlhkých, opuštěných ulicích a směřoval k Chalk Farm. Taxikář na nějmluvil, významně na něj přes rameno pomrkával, ale Thorne neposlouchal.

Chlapec jménem Stuart Anthony Nicklin…

Thorne si přál, aby těch příštích čtrnáct dní už bylo pryč. Ne proto, jak je pravděpodobně stráví, ani kvůlisvému otci, ani Charliemu Garnerovi. Potřeboval skok v čase, aby pohnuli případem.

Existovala sice velká šance, že během Vánoc může dojít k nějakému průlomu, ale on o tom vážněpochyboval. Byl si však jist tlakem ze strany Jesmonda a Brigstocka, který se za něj bude schovávat.Vysocí důstojníci budou chtít vědět, co se děje. Kdy konečně jeho hloupý nápad přinese něcovýznamného kromě astronomického nárůstu přesčasových hodin?

Taxík s pískotem zastavil na semaforech. Hlouček opilých prostopášníků přecházel přes ulici. Mávali azpívali. Řidič mávl rukou také a zamumlal: „Idioti.“

Taxík se znovu rozjel a ocitli se v Camdenu. Thorne se opřel do sedadla a zavřel oči. Dva týdnychlácholení nadřízených pomůže alespoň zabít čas. Přesně tohle potřeboval. Chtěl, aby byl naprostý klid.

Nemohl toho moc udělat, když byl zbytek světa na dovolené. A někteří si vzali delší dovolenou než

ostatní…

Thorne se rozhodl, že pokud se má pohnout dopředu, musí se vrátit nazpátek. Rozhodl se začít tam, kde to všechno začalo.

část třetí

ODVRÁCENÁ TVÁŘ

Škola stála v tiché části Harrow plné zeleně asi jen míli od poněkud známější školy, jež měla vlastnídivadlo, farmu a golfové hřiště a mezi jejíž bývalé žáky patřili Byron, Nehru a Churchill. Když se autoblížilo k hlavní budově, Thorne si uvědomil, že Chlapecké gymnázium krále Edwarda IV. bude mít již brzy

o důvod méně pyšnit se svými absolventy.

První týden roku 2002. Vyšetřování zoufale potřebovalo nějaký posun vpřed.

Čtrnáct dní po Vánocích proběhlo přesně tak, jak se Thorne obával: téměř žádný pokrok a spousta lítosti.Svátky zakryly mnohé nedostatky, chabé výsledky vyšetřování by byly v každém jiném období vystavenymnohem tvrdší kritice, avšak ve spojení se zvýšenými nároky na personální zajištění i tak přitahovalynežádoucí pozornost velitelů.

Brigstocke si to patrně seshora pěkně schytal a zdálo se, že si dokonale vychutnal, když to mohl přenést

na ty pod sebou.

„Trpělivost je u konce, Tome.“

„Jejich nebo vaše?“

„V tom není žádný rozdíl.“

„Jasně, chápu to. Hele, jakmile se rozběhne výuka, hned…“

„Co? Zkontrolujete záznamy o Nicklinově záškoláctví? Zjistíte, jestli ho často nechávali po škole?“

„Máte snad lepší nápad?“

„Vy jste ten, který má vždycky nějaké nápady, Tome. My jenom čekáme, jestli alespoň jeden z nich budek něčemu dobrý…“

„Ještě pořád jste se nepřenesl přes mou poznámku o natržené prdeli na plotě? Heleďte, pořád seomlouvám a už mě to začíná unavovat.“

„No mě teda rozhodně ne, jasné?“

Zatímco Thorne pomalu popojížděl po dlouhé příjezdové cestě, žáci uhýbali do strany, aby mohlo autoprojet. Na konci cesty zajel na parkoviště. Chlapci v šedých kalhotách a modrých blejzrech ozdobenýchpurpurovými lemy vypadali elegantně. Pokud škola trpěla komplexem méněcennosti, zvenčí to patrné

nebylo.

Holland vystoupil z auta a vytřeštil oči.

„Tak takhle moje škola nevypadala…“

Ani moje, napadlo Thorna. Pozoroval malého, podsaditého kluka, jak vyskakuje z autobusu a je náležitěpyšný na svůj módní střih, svou novou školní aktovku a moderní svetr. Thorne jej sledoval, jak se loudádo kopce, zatímco si zpívá „Je to paráda“ a „Mámo sme všichni šílený“, místo těžkých bot měl na nohouboty s vysokou podešví, jelikož se mu hodil každý centimetr. Usmál se, když chlapec došel na hřiště azačal klábosit s kamarádem. Probírali spolu plány na víkend, sprostě nadávali, bavili se o hudbě avýsledcích nedělních zápasů.

Zazvonilo a ve chvíli, kdy Thorne kráčel za Hollandem k hlavnímu vchodu, zahlédl toho kluka znovu, jakmizí v dálce. Třináctiletý Tom Thorne by si v takové situaci přehodil špinavý zelený ruksak přes rameno.Plátno měl počmárané jmény hudebních skupin a fotbalistů, Slade a Martin Chivers; taška byla obvyklenacpaná různými hrami, sendviči a možná i podivnými sešity obalenými v novinovém papíře.

Sekretářka ředitele školy vypadala jako každá sekretářka ředitele školy, na kterou si Thorne vzpomnělnebo si kdy představil. Možná je někde vychovávali, učili je, jak si česat vlasy do drdolu a dívat se přesšpičaté nosy. Pak je vypustili do světa s velkými brýlemi, zálibou ve tvídových kostýmech a něčím

nepohodlným na zadku.

„Pan Marsden tady bude za okamžik. Už o vás ví.“

Thorne se na ni usmál. „Děkuji mnohokrát.“

On i Holland se posadili na hnědé plastové židle před kanceláří ředitele. Naproti nim seděl asi dvanáctiletý

chlapec, který vypadal vyděšeně. Thorne se mu podíval do očí, ale chlapec uhnul pohledem.

„To mi něco připomíná,“ zamumlal Holland.

„Co? Čekání před kanceláří starýho? Nemůžu uvěřit, že byste měl někdy takové potíže, Hollande.“

„I já měl svoje chvilky.“

„Ale jděte, syn policajta?“

Holland se trochu pousmál, ale pak začal o něčem přemýšlet a úsměv rychle zmizel. Thorne vzpomínal na

svého otce. Jen stěží si ho vybavil jako tátu dospívajícího chlapce. Existovalo nebezpečí, že vzpomínky na

Jima Thorna budou navždy spojovány s obavou a povinností a podivnými telefonními rozhovory.

„Hezké Vánoce, tati. Stará se o tebe Eileen dobře?“

„Rozvařila kapustu…“

„Fajn. Líbilo se ti to video? Nevěděl jsem, co jiného ti mám koupit.“

„Vyjmenuj všechny soby Santa Klause!“

„Můžeš se na to podívat později…“ „Je jich celkem devět. Devět sobů…“

„Tati…“

„No tak. Napovím ti Rudolfa. To je ten nejznámější. Potom Dasher, Vixen, Comet…“

Thorne zavřel oči a pátral po portrétu otce z dětství. Dokázal si vybavit vůni dezinfekce, chuť krupice,pištění tenisek na podlaze tělocvičny, ale obraz táty jako mladého muže tam momentálně scházel.

Otevřel oči a viděl, že vystrašený chlapec na něj zírá, než pak rychle uhnul pohledem.

Thorne už dávno neviděl strach v dětských tvářích. Alespoň ne ve tvářích těch, se kterými měl důvodmluvit. Možná to ti puberťáci jen velmi dobře maskovali nebo možná nebyli vystrašení. Viděl jen arogancia opovržení, někdy dokonce cosi jako lítost, ale nevzpomínal si, kdy naposled nějaké dítě vyděsil.

Thorne se podíval na hodiny nade dveřmi sekretariátu a pak zpátky na chlapce. „Bylo teprve devět,

synku. Jak to, že už máš potíže?“

Chlapec na něj pohlédl a otevřel ústa, ale Thorne odpověď na svou otázku nikdy nedostal. V tu chvíli setotiž otevřely dveře a neskutečně vysoký muž se kšticí bílých vlasů vyšel z místnosti.

„Jsem Brian Marsden. Pojďte dál.“

Thorne a Holland vstoupili dovnitř.

Následujících deset minut patřilo mezi ty nejpodivnější v celém případu. Marsden věděl naprosto přesně,proč přijeli, věděl o Palmerovi a Nicklinovi, a přesto se rozhodl jednat s Thornem a Hollandem spíše jako s

potenciálními rodiči než policejními důstojníky vyšetřujícími případ vraždy. Každému z nich poskytlnákladnou brožuru obsahující nástin školních osnov, detaily působivého sportovního vybavení, a dokoncevzorek jídelníčku. Dříve než jej některý z nich dokázal zastavit, začal jim vyprávět stručnou historii školy.Bylo to státní gymnázium až do konce osmdesátých let, kdy se škola stala soukromou. Tím se potvrdiloněkolik věcí, které již Thorne věděl: Palmer a Nicklin byli na škole díky studijním výsledkům; ačkoliv bylNicklin vychováván pouze matkou v nedalekém obecním domě, složil předepsané zkoušky, aby se dostalna nejlepší státní školu v okolí. Byl to velmi chytrý chlapec.

O tom všem už Thorne věděl…

Zaklepání na dveře vyrušilo Marsdena v plném proudu. Jakmile do místnosti vstoupil další učitel, postavilse. Tento byl spíš menší a nerozhodný a Thorne viděl, že je mu poněkud trapně, že tam vůbec musí být.Marsden vykročil ke dveřím, aby je všechny vyprovodil.

„Andrew Cookson je náš vedoucí kabinetu angličtiny. Provede vás po škole, zodpoví vaše otázky, možnáse zde ještě stavíte, než odejdete…“

Cookson zavedl Thorna a Hollanda zpátky přes sekretariát k hlavnímu vstupu do budovy. Bylo to tady cítit

leštidlem na podlahy a taky trochu potem.

„Víte, my vlastně nepotřebujeme prohlídku,“ řekl Holland.

Cookson pomalu přikývl. Tvářil se poněkud zmateně.

Thorne měl ale jiný nápad. „Ne, to je v pořádku…“ Holland se na něj podíval, jako by se zbláznil, aleThorne jen pokrčil rameny. Napadlo jej, že prohlídka školy jim nemůže ublížit, a ve skutečnosti se docelatěšil, že si to tady prohlédne.

„Dobrá, následujte mě,“ řekl Cookson. „Určitě si budete chtít prohlédnout hlavní chodbu, pak se projdeme

kolem a nakonec vás zavedu za Bowlesem.“ Zvedl ruce. Je to jasné? Thorne přikývl a Cookson se usmál.Thorne okamžitě poznal, že je to určitě oblíbený učitel. Úsměv měl široký a nakažlivý. Thorne si takévšiml, že Cooksonovy tmavé oči jsou rošťácké, a přestože mu určitě bylo kolem třiceti, má stále ještěenergii a svěžest dítěte.

Přesně jak předpokládal, Thornovi se prohlídka školy náramně líbila. Cooksonův ironický komentář bylstejně zábavný jako znuděný výraz v Hollandově tváři.

„Myslím, že váš seržant musí mít na svá školní léta špatné vzpomínky,“ pronesl Cookson s úšklebkem. „Aco vy?“

Thorne zakroutil hlavou. „Bude to vypadat, že jsem byl šprt. Věřte mi ale, že jsem šprt opravdu nebyl, aškolu jsem přesto strašně miloval.“

„To já taky,“ řekl Cookson. „A pořád miluju…“

Gymnázium krále Edwarda IV. se zjevně zformovalo do podoby soukromé střední školy; patrně to bylonevyhnutelné vzhledem k blízkosti své oslavované konkurentky. Podobnost byla velmi dokonalá, včetněpěti tenisových kurtů, ubytovacího zařízení, a dokonce i slavnostních baretů a talárů, které, jak jimCookson s úlevou sdělil, se používaly výlučně při slavnostních příležitostech.

Zahájení školního roku, předávání ocenění, školní fotografování…

„Ty vás budou určitě zajímat…“

Celá zadní stěna školní auly byla osázená zarámovanými fotografiemi, z nichž některé pocházely dokonceze čtyřicátých let. Visely jich tam tucty, jedna řada vedle druhé. Cookson vedl Thorna a Hollanda keskupině fotografií z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let.

„Tak tady to je. Osmdesát dva, osmdesát tři a osmdesát čtyři.“

Každá fotografie byla přibližně metr dlouhá; vlastně zachycovala celou školu, přičemž některé postavyklečely, seděly nebo stály na židlích, zatímco fotoaparát pomalu popojížděl podél celé řady. Thorne sivzpomněl na své školní fotografie a kluka jménem Fox. Ten měl nesmímou radost z toho, že počkal, až se

fotoaparát začne pohybovat, a pak zezadu přeběhl celou řadu, aby se vynořil na druhé straně, a tak sena výsledné fotomontáži objevil na obou koncích. Pokaždé dostal důtku, ale stejně to vždycky zopakoval…

Thorne si prohlížel první fotografii. Palmera poznal skoro okamžitě. Byl o hlavu vyšší než kluci kolem aměl stále stejný účes i stejné tlusté brýle. Prostudoval si seznam jmen na spodním okraji fotografie, ažnakonec objevil Nicklina. Ve chvíli, kdy fotograf stiskl spoušť, se chlapec pohnul. Jeho tvář bylarozmazaná, ale i tak to vypadalo, jako by se šklebil. Na snímku z roku tisíc devět set osmdesát tři stáliPalmer a Nicklin vedle sebe. Palmer hleděl do objektivu s kamenným výrazem ve tváři. Nicklinová hlavana úrovni Palmerových ramen byla mírně skloněná, ale oči měl zvednuté, tmavé a plné vzdoru.

Thorne se naklonil k fotografii blíž.

„Nazdar Stuarte…“

Po chvíli se Thorne přesunul k fotografii z osmdesátého čtvrtého roku a přitiskl nos až ke sklu. Ani zde seNicklinova hlava nedívala přímo do objektivu, jelikož něco šeptal Palmerovi, který strnule stál vedle něj apodivně se usmíval.

Thorne pokračoval a zběžně si prohlédl fotku z osmdesátého pátého, ale Palmer ani Nicklin na nípochopitelně nebyli. Vrátil se tedy zpět a prohlížel si rozmazané obrysy i odvrácenou tvář. Věděl, že tonení možné, ale nemohl si pomoci, aby jej nenapadlo, že už před sedmnácti lety se Nicklin záměrně snažil

svou tvář skrýt. Už jako třináctiletý chlapec jako by dokázal předpovědět den, kdy si někdo jako Thornebude prohlížet tuto fotografii a dívat se na něj.

Hledat ho.

Cookson se obrátil k Hollandovi. „Možná je to pitomost, ale… to je poprvé, co jej vidíte, že?“ Holland

přikývl. „Nedají se opatřit nějaké fotografie od jeho rodiny?“

Už se o to pokusili.

Nicklinovu rodinu našli rychle. Žila už jen matka; měla skoro sedmdesát a bydlela v domově spečovatelskou službou. Holland jí zavolal. Hlas té staré ženy byl poněkud roztřesený, ale zřetelný. Holland

se představil a vysvětlil jí, že jméno jejího syna se objevilo ve spojitosti s vyšetřováním a že má pár jednoduchých otázek. Její odpovědi byly téměř jednoslabičné. Viděla ho? Ne. Je s ním v kontaktu? Ne.Holland neměl nejmenší pochybnosti o tom, že mluvila pravdu, ale připadalo mu velmi podivné, že jinaprosto nezajímalo, co její syn, kterého neviděla posledních patnáct let, dělá nebo kde může být. Na nic

se nezeptala.

Nejpodivnější odpověď ze všech přišla na Hollandovu poslední otázku, kterou předhodil jakobymimochodem. Bylo to až děsivé. Zeptal se, jestli by jí nevadilo, kdyby si půjčili pár fotografií, které bysamozřejmě dostala zpátky. Čím novější, tím lepší, možná nějaké pořízené těsně před tím, než Stuart

odešel z domu…

Řekla, že to není možné. Paní Nicklinová mu v klidu vysvětlila, že žádné fotografie svého syna Stuarta

nemá. Ani jednu.

Bylo to podivné, ale neznamenalo to konec světa. Thorne na základě toho, co Palmer řekl, stejně nebylpřesvědčen, že by jim patnáct let stará fotografie mohla nějak pomoci.

Holland se učitele zeptal, kde jsou nejbližší toalety, a omluvil se.

Cookson měl na sobě semišové sako, košili a pláťáky. Thorne si pomyslel, že vypadá docelakonzervativně. Když ho Cookson vedl po schodech nahoru a dolů přes dlouhou, rovnou chodbu, rozléhalse zvuk jeho drahých amerických mokasínů, které klapaly po naleštěné podlaze. K šourajícím sesadistickým učitelům v manšestrákách nebo sportovních soupravách, jak si je Thorne pamatoval, to mělohodně daleko.

Cookson nakoukl do každých dveří všech učeben, jež míjeli. Hledali Kena Bowlese, učitele matematiky ajediného člena učitelského sboru, který zde byl na počátku osmdesátých let, ve stejné době jako Palmer a

Nicklin.

Thorne přemýšlel, proč zde teď působí tak málo učitelů z té doby. Vždyť uplynulo teprve patnáct let.

„Učitelé setrvávali na jednom místě mnohem déle,“ vysvětloval Cookson. „Ale teď je všechno jinak. Jesnadné… zakrnět a otázka peněz také není zanedbatelná. Tato škola je ještě dobrá. Pokud si zdeodkroutíte pár let, máte docela dobré vyhlídky, že můžete v soukromém školství dostat hned dvakráttolik. Ta sousední škola jich každý rok několik přetáhne…“

Thorne teď kráčel první. Podíval se do další učebny a uviděl starého muže se kšticí šedivých vlasů, jak

sedí za katedrou a zírá z okna. „A co vy?“

„Už mě lákali… no, ale stále zůstávám. Letos už jsem tady sedmým rokem, a tak už patřím mezi starépáprdy.“ Cookson pohlédl Thornovi přes rameno. „Tak… tady je…“

Zaklepal na dveře, zatlačil do nich a přidržel je Thornovi otevřené. „Možná se uvidíme později…“

Sarah McEvoyová se znovu napila z láhve na stole. Vypila jich už několik, ale voda nedokázala zahnatpocit žízně a trpké pachuti z jejích úst o nic lépe než cigarety.

Cítila se provinile za to, že před pěti minutami konstábla seřvala. Vylila si zlost na mladšího důstojníka,stejně jako si předtím vylil někdo jiný zlost na ni. Přišla do práce pozdě, cítila se mizerně, a to, že jiBrigstocke seřval, rozhodně nepomohlo, aby se cítila lépe. Špatná nálada se šířila celým vyšetřovánímjako nějaký virus, zatímco ten chlap, který to všechno způsobil, se teď honil za duchy v nějaké škole.

Od chvíle, kdy jim Palmer spadl do klína, se mohli všichni štěstím zbláznit, ale pro Toma Thorna to bylo ažpříliš jednoduché. Vypadalo to, jako by se mu podobné chování příčilo. Ve skutečnosti šlo o úplné

hovadiny. Jako by každá minuta, která uplynula, aniž by chytili druhého vraha, byla jejich chybou. Jako by

chtěl vidět hanbu vrytou do tváře každého policajta a jeho skalp viset v každé šatní skříňce. A přitom siklidně nechal vraha chodit po světě a dýchat stejný vzduch jako normální lidé.

Sevřela pevně oči a pokoušela se trochu uklidnit. Věděla, že Thorne dělá to, co považuje za správné.

Dneska se cítila nejhůř od vánočních svátků. Pár dlouhých, předlouhých dní, kdy byla zavřená v doměsvých rodičů v Mill Hill. Celá chanuka jí mohla být ukradená i s jejím nudným bratrem a jeho ještěnudnější rodinou. Zoufale toužila vyrazit si někam ven mezi cizí lidi.

Na Nový rok našla všechny ty neznámé, které potřebovala. Tváře zářící bílou barvou či osvětlené záblesky

červených a zelených reflektorů byly roztomile neznámé. Noci se prodlužovaly a byly čím dál bouřlivější.Všechno bylo tak úžasné. A náhle se několik rán proměnilo v utrpení, ne kvůli brzkému stávání, ale kvůlitomu, že si uvědomila, že je čas vrátit se opět do práce…

Do háje, Thorne i Brigstocke ji stejně neměli rádi. Ti dva, kteří komentovali její oblečení a vzhled. Vědělazatraceně dobře, že by to nedělali, kdyby neměla kozy.

Natáhla se pro láhev vody a odšroubovala uzávěr. Její mobil zazvonil.

„McEvoyová.“ „Tady Holland…“

Pořádně se napila a čekala, až jí Holland sdělí, co potřebuje, ale na druhé straně telefonu bylo ticho.Naslouchala přes telefonní sluchátko podivnému syčení, polkla a utřela si ústa do rukávu košile. „Jak to

tam jde?“

Dalších pár vteřin syčení. „Nic zvláštního. Navazujeme spojení.“

Navazujeme spojení? „Ve kterým filmu jsi to slyšel?“ „Cože?“

„Zapomeň na to. Mám prostě blbej den. Kde je Thorne?“

„Snaží se něco dostat z Nicklinova bývalého učitele…“

Zatímco McEvoyová poslouchala, konstábl, kterého před chvílí seřvala, prošel kolem jejího stolu.

McEvoyová se na něj usmála, jako pokus o omluvu. Konstábl však vůbec nezareagoval. „Slyším tě s

ozvěnou.“

„Jsem na záchodě,“ řekl Holland. „Člověk rád vidí, že i tyhle děti snobů čurají na podlahu.“

„Tak moc nóbl zase nejsou, nebo jo?“

„Neviděl jsem, že by jich hodně hrálo na hřišti fotbal.“ „Jo, ale taky nehrajou… třeba sušenkovou hru.“

„Co…?“

McEvoyová se rozesmála. „Vysvětlím ti to později.“

„Přesně tohle jim tady schází,“ řekl Holland. „Je to chlapecká škola…“

„No a?“

„To neuvěřitelné potěšení z toho, že můžeš vběhnout na dívčí záchodky a smát se do zblbnutí.“

McEvoyová si vzpomněla, že totéž se dělo na její škole. Představila si sama sebe, jako by jí opět bylodvanáct a jak znechuceně třásla hlavou, když poslouchala pokřikování a povzbuzování půl tuctudospívajících kluků, kteří byli pobláznění testosterony.

Ta vzpomínka ji rozesmála. Telefonní rozhovor s Hollandem jí docela zlepšil náladu. „Proč jste to vůbecdělali? Nikdy jsem to nedokázala pochopit.“

„Myslím, že to byla záležitost genů. Vymezování svého teritoria nebo tak něco…“

McEvoyová přelétla pohledem operační místnost. Na druhé straně spatřila Brigstocka, jak právě hovoří se

Stevem Normanem. Brigstocke na ni pohlédl a pak se obrátil zpátky k Normanovi. Ten slizký had. Ráda by

věděla, jestli ji slyšeli smát se. Znovu se napila vody, přesto však měla stále sucho v ústech. „Tak máteněco zajímavého?“

„Ani ne. A ty?“

„Nic. Drsňák Derek Lickwood už zase volal. Dožadoval se jakýchkoliv informací. Myslí si, že ho držíme vnevědomosti, a tak stále vyhrožuje, že sem vlítne a pěkně nám to zavaří. Proč bych se s ním vůbec měla

bavit?“

„Máš prostě smůlu. Lovellová byla jeho případ, takže s ním musíme spolupracovat. Šéf si myslí, že tobě topůjde lépe než jemu…“ McEvoyová zavrčela. „A co Palmer?“

„Je v práci.“ Neřekla nic víc, ale její hlas vše prozradil. Neřekla to sice nahlas, ale bylo to jasné. Sedí vpráci, sečítá čísla a popíjí kafe, místo aby seděl u studené kamenné zdi a poslouchal, jak klíče chrastí vzámcích; s koleny přitaženými k hrudi a srdcem až v kalhotách, bez opasku a tkaniček od bot.

Před Hollandem by Thorna nikdy nekritizovala. Kromě toho jaksi pochopila, že její úsudek byl možná vtěchto dnech poněkud neadekvátní. Její myšlení bylo možná příliš extrémní…

„Fajn,“ řekl Holland. „Chceš si později zajít na pivo?“

Podívala se na Brigstocka. On i Norman byli stále zabráni do rozhovoru. „Ještě nikdy mě nezval na randechlap na toaletě.“ Úplně slyšela, jak Holland zčervenal. „Dělám si legraci, Hollande.“

„Aha…“

Chraptivě zamumlala do telefonu. „Chlapi na záchodě mě zvali na rande už mnohokrát.“ Holland se

nesmál.

McEvoyová hlasitě vyprskla. Natáhla se po láhvi s vodou. Byla prázdná. „Poslyš, Dave…“

„Myslel jsem jen… zajít spolu na pivo. To je vše.“

Nechtěla si ho dobírat, ale nedokázala si pomoc. „To známe.“

„Nepamatuji si, že by se některý z nich obzvlášť zajímal o matematiku.“

Thorne trpělivě přikyvoval. Nezdálo se, že by si Ken Bowles vůbec něco pamatoval. Věděl, že učení jenáročné povolání, ale Bowles pravděpodobně nebyl zase tak starý, jak vypadal. Měl vlasy barvypudinkového krému a bledou pleť. Za brýlemi s tenkou obroučkou se schovávaly vlhké oči a v ústech mělbílé zuby připomínající staromódní cukrátka v dóze, které o sebe hlasitě klapaly, když mluvil a někdy i

když nemluvil.

„Vzpomínáte si na to, že by se Palmer a Nicklin spolu přátelili?“ zeptal se Thorne.

Bowles se odstrčil od kraje stolu, odkašlal si a postavil se k oknu. Vázanku měl nakřivo a kalhoty měl vrozkroku špinavé od křídy. „Moc si na ně už nevzpomínám. Nepamatuji si, že bych si některého z nichoblíbil, ale to není nic neobvyklého. Matematika je předmět, kde je vyrušování docela běžné. Ten vyšší…byl to Palmer?“ Thorne přikývl. „Ten měl alespoň matematické nadání, ale nechal se stáhnout svýmpřítelem. Tamhle…“ Ukázal do rohu místnosti. „Ti dva tam vzadu vyváděli lumpárny. Posílali si psaníčka apořád se smáli. Palmerovy domácí práce byly myslím dobré, ale ve třídě byl… někým jiným.“

„Nemohl jste je rozsadit? Přesunout Palmera dopředu…?“

Bowles pokrčil rameny a pohlédl z okna. „Vlastně jsem je neučil zase tak dlouho, víte? Od září by byli pravděpodobně stejně rozděleni do jiných tříd dle prospěchu, ale nakonec je vyloučili.“ Zvedl ruku aprstem přejížděl po špinavé skvrně na okně. „Starší chlapec, nemohu si teď vybavit jeho jméno… Popadliho před školními branami a myslím, že ho zatáhli do parku…“

Thorne ten příběh znal. Palmer mu ho vyprávěl. Oči za brýlemi se mu přitom plnily slzami, pomalu aútrpně přikyvoval, jako by se ohlížel za svou minulostí obrácenou stranou dalekohledu. Jakmile si vševybavil, začal se potit. Uchoval si každý detail své ohavné, hanebné minulosti. Velké nohy v odřenýchstřevících jako přibité k zemi a odmítající poslušnost. Tlusté prsty pomalu obepínající hnědou skvrnitou

pažbu vzduchové pistole.

Thorne věděl, že tehdy nastala ta chvíle, kdy se všechno změnilo. Od té doby už to bylo nevyhnutelné.Přemýšlel o tom, co mu Bowles právě řekl. Dalších pár měsíců a Palmer i Nicklin by skončili v jinýchtřídách a kráčeli by každý svou vlastní cestou; Nicklinův vliv na toho mladšího chlapce by nebyl tak silný.Rozešli by se skutečně? Mohlo těch pár měsíců před tolika lety zachránit životy pěti žen?

Nejméně pěti žen…

Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil Holland. Thorne pokynul hlavou jeho směrem. „To je konstábl

Holland…“

Bowles se na něj teatrálně podíval, jako by předstíral údiv. „Zatraceně, vždyť vypadá jako šesťák.“Holland pokrčil rameny a usmál se hloupému vtipu.

„Zajímal jste se někdy, co s nimi bylo po jejich vyloučení?“ zeptal se Thorne.

Učitel energicky zakroutil hlavou. „Nepostrádal jsem je ani vteřinu. S Nicklinem byly jen potíže a Palmerbyl taková velká kulička. Myslím, že to nebyla jeho chyba. Chlapci jeho věku mohou být strašně stydliví.Mohou mít problémy s tím, aby zapadli do kolektivu. Jsou jako kousek plastelíny, která potřebuje

vytvarovat. Myslím, že Palmer byl vytvarován nesprávnou osobou.“

Thorne kývl na Hollanda. Byl čas jít. „Děkuji pane Bowlesi.“ Thorne mu podal navštívenku, kterou Bowlespřijal, aniž se na ni podíval. „Kdybyste si na něco vzpomněl…“

„Když jsem byl mladší, naučil jsem se žonglovat,“ prohlásil Bowles. „Předváděl jsem to i před žáky.Zpravidla na konci pololetí. Pamatuji si, jak jsem žongloval v jejich třídě, ve třídě Palmerově a Nicklinově.

Byla to kaskáda pěti balónků, a když se dařilo, tak i šesti. Balancování se židlí…“ Ukázal na těžkoudřevěnou židli za katedrou na stupínku, „…takovou židli jsem udržel v zubech. Víte, že Marsden je mladšínež já?“

Thorne už se nemohl dočkat, až odsud vypadne. „Cože?“

„Ředitel. Dosadili ho sem před pár lety odněkud zvenčí. Jsem o deset let starší než on.“ Rozhodil paže,jako by smysl toho, co říká, měl být srozumitelný všem. „Abych pravdu řekl, budu rád, až se odsuddostanu. Dnes už nezvládnu ani tři míčky…“

Holland otevřel dveře a Thorne k nim s vděčností vykročil. „Musíme už jít.“

Bowles přikývl a tiše promluvil. „Co Nicklin udělal?“

„Obávám se, že nemůžeme…“

„Samozřejmě, promiňte, že jsem se ptal. Víte, že jsem na žádného z těch chlapců celá ta léta nepomyslel,

dokud mi neřekli, že jsou to právě oni, o kterých se mnou chcete hovořit. Učil jsem stovky chlapců.Upřímně řečeno, většinu z nich si nepamatuji. Někdy si vybavím jejich výsledky, ale tváře ne. Od chvíle,co jsem však znovu slyšel ta dvě jména, jsem o nich skutečně hodně přemýšlel. Přemýšlel jsem o něm.Kdykoliv se o něm zmíníte, máte ve tváři podivný výraz, inspektore Thorne, věděl jste to?“

Thorne věděl, že by nemělo smysl to popírat či vyjadřovat překvapení. Jeho tvář nedokázala nic skrýt.Nikdy to neuměl. Ani pohrdání, ani lítost. Vrásky ve tváři se mu přirozeně zkrabatily do jedinečnéhovýrazu hrůzy, znechucení a vzteku stejně dokonale, jako by i průměrný herec dokázal svým výrazemvyjádřit jejich falešné protiklady. Jeho tvář se snadno zasmušila; častěji se mračil než usmíval. Ačkoliv byl úsměv na jeho tváři vzácnější, rozhodně byl účinnější.

Mračení i úsměv jej dostaly do spousty problémů.

Bowles je doprovodil ke dveřím. „Obávám se, že nyní budu muset myslet na Stuarta Nicklina často.“ Vlhkéoči si pozorně prohlížely Thornovu tvář. „Ten kluk si už nehraje jen se vzduchovkou, že?“

Thorne pomyslel na Rosemary Vincentovou: vzpomínka na hádku po telefonu, na fotografii, kterou držela

v ruce ten den na tiskové konferenci, na díru v hlavě její milované dcery.

Když odpovídal na učitelovu otázku, Thornovi se ve tváři mihl stín.

„Ano, se vzduchovkou si už nehraje.“

Přemýšlel o tom, co se stalo už dávno.

O mnoho let dříve, když byl ještě Stuartem Nicklinem a vydělával si tím, že obšťastňoval starší muže apletl hlavy těm mladším, se naučil adekvátně reagovat na momentální situaci. Nějaký jiný prostitut, ubohý

hajzlík, který byl starší a ošklivější, mu přebral několik jeho zákazníků. Ne z jeho stálé klientely, ti byliloajální, ale spíše příležitostné zákazníky. Ten hajzl se prodával pod cenou. Tady o pětku, tamhle o dvacet

liber méně. Za malou přirážku ochotně zapomněl na kondom, lákal zákazníky, aby si vydělal pořádnéprachy dříve, než bude vypadat úplně sešle. Pochopitelné, ale zatraceně nechutné.

Zuřil. Chtěl udělat něco, aby tu zlodějskou špínu, tu malou děvku potrestal, ale věděl, že rozumná věc asprávná věc by byla, aby to ignoroval. Nechal to být a staral se sám o sebe. Všude kolem bylo plnozákazníků a neměl důvod riskovat potíže s policií. Neměl důvod čeřit vodu. To by mu připadalo hloupé.

Přemýšlel také o tom, co se dělo právě teď.

Báli se, že zmizí. Byli podělaní strachy, že se po zatčení jeho parťáka sebere a zamíří někam do teplýchkrajin. Pokud se báli právě tohoto, pak věděl, že přesně to by měl udělat. Šlo by o vhodnou reakci.Nechtěli, aby se vypařil a později se zase někde objevil ve chvíli, až nastane správný čas začít od začátku.

Takže takhle se měl správně zachovat. Bylo to prostý a logický pud sebezáchovy.

Nepůjde to snadno, o tom nebylo pochyb. Co právě dělal, miloval. A navíc se mu náramně dařilo.Nevzpomínal si, že by to někdy mělo takový spád. Dokonce i bez toho druhého, bez Palmera, který si vpovzdálí hrál na skutečnost, věděl, že až s tím skončí, otupí tím všechny své smysly. Přestat budeznamenat totéž, co zastavit přísun kyslíku k vůbec nejlepší části jeho samotného. Když to teď vzdá, budeto, jako by šel na chvíli spát. Nebude to trvat věčně, dokonce to možná nebude trvat ani dlouho, ale bude

to zatraceně těžké. Přesto to dávalo smysl. Jednalo se o správnou věc, a tak se bude muset snažit.

Pokusí se přestat.

O mnoho let dříve, když byl ještě Stuartem Nicklinem, vytelefonoval poté, co se rozhodl neudělat nichloupého, několik hovorů a vylákal toho zlodějského prostituta do prázdného bytu, který někdy používalna Glasshouse Street. Byl únor a mrzlo. Z malého okna viděl davy lidí v šálách a těžkých kabátech

procházet po Piccadilly Circus. I na tu dálku rozpoznal rampouchy visící z luku Erota a námrazu na

schodech vedoucí k soše, jež se třpytila v pestrobarevném neonovém světle z obrovských reklamníchnápisů.

Když ten chlap dorazil, Nicklin jej udeřil cihlou, až ztratil vědomí. Do úst mu vložil trychtýř a do krku nalilgalon světle modré nemrznoucí kapaliny.

Svým způsobem to byla správná reakce. Vždyť byla velmi chladná noc.

Přemýšlel.

Pokusí se přestat…

I Thorne uvažoval o tom, co se stalo už mnohem dříve…

Vybavil si chlapce, který se loudal ke škole, celý pyšný na svůj moderní účes. Přestože o mnohonepovyrostl, alespoň trochu přibral.

Uplynuly další tři roky. Odehrálo se to před pětadvaceti lety.

Druhý svátek vánoční. Tisíc devět set šedesát šest. Výsledek 2:2 na stadionu domácích proti Arsenalu,hřiště pod sněhovou pokrývkou a na něm oranžový balón. Šlo o výjimečný výsledek v sezóně, která sejevila jako čím dál horší.

Jeho táta se stavil s kamarády na pivo poblíž stadionu a nechal jej, aby šel domů sám. Loudal se poSeven Sisters Road, špinavá sněhová břečka mu brzy promáčela boty a zachytávala se na záhybechkalhot. Černobílou šálu měl na sobě nejen kvůli teplu, ale také aby dal najevo svou klubovou příslušnost.

Z dálky vypadali jako dospělí muži, ale když přišli blíž, viděl, že byli jen o rok či dva starší než on. Byli takévyšší, v zelených bundách a červenobílých šálách.

Když procházeli kolem, otřel se jednomu o rameno a vyměnil si s ním pohled. Mírně pokrčil ramena a

usmál se.

„Dva-dva. To je docela férový výsledek, nemyslíš?“

O pár minut později za sebou zaslechl kroky, a než stačil zareagovat, první z nich jej strhl paží kolem krkuna zledovatělý chodník.

Auta projížděla kolem, šplíchala vodu, svítila na ty tři postavy, ale nezpomalila.

Vydrápal se na kolena a dostal první z několika úderů do tváře. Jak rány padaly, podařilo se mu pažemiodvrátit několik výpadů a zároveň cítil, jak mu v ruce něco prasklo. Ve stejnou chvíli ho něco dlouhého atěžkého udeřilo přes lopatky. Křičel a ze všech sil se snažil schoulit na zem, aby si mohl přitáhnout kolenak hrudi. Nedokázal už rozeznat, co byly výkřiky bolesti a co zvuk pěstí bušících do lícních kostí a ramen.

Zaslechl nějaký hlas a zahlédl stín paže, která se nad ním roztáhla. Ten největší z fanoušků Arsenalu sezaklením o krok ustoupil, a tak se konečně podařilo dopadnout zpátky na zem. Schoulil se, naříkal, a kdyžse začal plížit pryč, ohlédl se a viděl, jak tlučou staršího muže v tričku. Jeden z nich ho držel za vlasy,zatímco druhý ho udeřil čelem přímo do tváře. Napadlo jej, že ten muž je Řek nebo Kypřan. Přes všechnutu krev se to dalo jen těžko odhadnout. Možná to byl majitel obchodu, který slyšel hluk a vyšel na ulici,aby zasáhl. Když ho ti dva lumpové srazili k vlhké zemi a přestali na chvíli kopat, křičel a nadával.

Tom Thorne v tu chvíli začal křičet také a doufal, že někdo přijde. Křičel o pomoc, když vtom ho zasáhlyprvní kopance do slabin a břicha. Křičel ještě hlasitěji než ten muž na zemi, zatímco těžké boty kopalyznovu a znovu. Křičel o pomoc a utíkal rychle pryč…

Chodil po bytě a zhasínal světla. Chystal se jít spát. Usmál se, když si vzpomněl, jak jeho táta sprostě aobvykle úplně pitomě křičel z tribuny: „Kurva, Hoddle, hraješ na hovno!“

Rád by věděl, co se tomu muži, který se mu snažil tenkrát pomoct, stalo. Pravděpodobně už stejnou

chybu nezopakoval.

Stále se cítil vinný, že se tehdy nevrátil. Ještě několik dní po té události pročítal noviny, ale nic nenašel.Ten muž nebyl pravděpodobně vážně zraněn, ale Thorne nemohl zapomenout na bolest a vztek v jehotváři. Uplynulo dvacet pět let a stále to viděl před sebou. Dokonce si vybavoval vlhké žuchnutí, to jak tenmuž spadl na záda do sněhové břečky.

Thorne zavřel dveře ložnice, posadil se na kraj postele a začal si rozvazovat tkaničky. Už je dvacet letpolicajtem a stále nepochopil, proč jej tehdy napadli.

Vždyť se na ně jen usmál.

Thorne si pomyslel: tak tohle je stáří.

Těžké křeslo poblíž televize s upatlaným sedadlem potaženým igelitem a všude kolem tlačítka propřivolání pomoci. Kolem vany madla a pomočené kalhotky ve dřezu. Ženská, která se nijak zvlášťnepřetrhne, se dvakrát za den přijde podívat, jestli už zemřeli.

„Sladíte, paní Nicklinová?“ McEvoyová vystrčila hlavu z kuchyňských dveří.

Annie Nicklinová zakroutila hlavou neurčitým směrem a Thorne předal odpověď McEvoyové poněkud vícevýmluvným gestem. Ačkoliv toho moc nenamluvila, tato žena v těžkém křesle s rukama složenýma nazelené dece byla rozumově stále docela bystrá. Ale tělo jí už dosluhovalo. Artritida, cukrovka, angínapectoris… Pečovatelka Margaret s přísnou tváří jim zvesela vyjmenovala celý katalog nemocí, zatímco jeprovázela k bytu Annie, a vysvětlovala jim, že se od ní příliš nedozví. Nikomu se to zatím nepovedlo.

Zatímco jim McEvoyová servírovala čaj, Thorne uvažoval o otázce, která ho zcela zaujala od chvíle, kdyvstoupil do dveří. Co bylo důležitější? Zachovalý mozek a odepsané tělo, nebo zdravé svaly i kosti, ale vhlavě prázdno. Nikdo pochopitelně nemá na výběr, ale přesto si Thorne nemohl pomoct, aby o tomnepřemýšlel. Zvažoval obě možnosti. Vše nasvědčovalo tomu, že se jeho táta rozhodl pro tu druhou.Thorne nakonec došel k závěru, že pokud jde o něj, dal by přednost zkáze těla i mysli najednou. Seděl by

pak ve svých vlastních výkalech a žil by v blažené nevědomosti…

Napil se čaje a přemýšlel o včerejším setkání s Kenem Bowlesem. Ten muž viděl bolest a samotu přímopřed sebou. Vzal si sušenku a myslel na Enrightovy. Jako by každodenní útrapy spojené se stářím nebylydost kruté samy o sobě.

Stejně ponuré myšlenky ho teď přepadly, když myslel na Charlieho Garnera, který však ještě ani nestačilzestárnout. Celý život měl teprve před sebou a už ho měl zničený. Matku mu zavraždil syn této starédámy, která seděla kousek od něj v upatlaném sedadle potaženém igelitem a popíjela čaj.

Thorne pohlédl na Annie Nicklinovou. Jakou budoucnost si pro svého syna Stuarta v době, kdy nebyl omoc starší než Charlie Garner, představovala? Co si pro něj vysnila?

„Je to tak dobré, Annie?“ zeptala se McEvoyová.

Paní Nicklinová opět přikývla, usrkla čaje a znovu zírala na televizní obrazovku, i když nebyla zapnutá.

Thorne se s námahou vyprostil z hluboké měkké sedačky a naklonil se dopředu. „Chtěli jsme vám položit

pár otázek o Stuartovi.“

Nic. Jen zvuk srkání. Nekonečné píp píp couvajícího náklaďáku odkudsi zvenčí. V jednom z vedlejších bytů

vyl pes.

Thorne pohlédl na McEvoyovou a zvedl obočí. Teď je to na tobě a snaž se.

McEvoyová díky své protivnosti vyhrála ranní losování. Thorne se nemohl rozhodnout, co na starou dámu

zapůsobí lépe, Hollandův chlapecký rozcuchaný šarm nebo soucit mladší ženy? Los padl na McEvoyovoua cestou do Stanmoru se rozhodně nezdráhala Thornovi říct, proč je kvůli tomu tak naštvaná, zatímcoThorne řídil a pokoušel se z rozbitého topení mondea vymačkat alespoň trochu tepla.

„Rozhodně nemám moc chuť lichotit nějaké staré sladké dámě, z jejíhož syna se vyklubal psychopat.Člověk nemusí nastudovat mnoho literatury, aby mu došlo, že ona s tím může mít něco společného.“

Thorne žádnou takovou publikaci nečetl a vlastně ani žádnou takovou neměl. „Co jako? Že ho zavírala vkůlně? Oblékala ho do ženských šatů a malovala rtěnkou? Potřebujeme s tou ženou promluvit, aupřímně řečeno, debata na téma geny versus výchova mě příliš nezajímá…“

McEvoyové bylo očividně fuk, jestli ho to zajímá nebo ne. „Pokaždé jde o výchovu. Pokaždé.“

Thorne zastavil na semaforech a zatáhl ruční brzdu. „Dejme tomu, že máte pravdu. Sice nemáte, alepředpokládejme, že ano…,“, McEvoyová se mlčky dívala z okna, „a co Nicklinův otec? Proč by tonemohl být právě on, kdo mlátil chudáčka Stuarta řemenem?“ Palmer už mu řekl, že Nicklinův otec odešel

od rodiny, když byl ještě nemluvně. Nikdo nevěděl ani se nezajímal, jestli ještě žije nebo ne.

McEvoyová na chvíli přemýšlela o tom, co Thorne řekl, či alespoň předstírala, že o tom přemýšlí. „Ne.

Matky a synové. Otcové a dcery…“

Když se bílá dodávka na světlech prudce rozjela a kličkou se zařadila před něj, Thorne zmáčkl klakson.„Nikdy jste se nesetkala s mým otcem, nebo ano?“ McEvoyová se nesmála, a tak Thorne přestal být milý.„Poslyšte, pokud je něco, co by nám tato žena mohla říct a co by nám mohlo pomoci, pak to chci slyšet,jasné? Jste policajt a ne psychiatr amatér, takže laskavě dělejte svou práci…“

Od chvíle, co k ní přišli, se McEvoyová snažila být přehnaně milá.

„Možná bychom mohli začít tím, jak Stuart odešel z domova, Annie.“

Stará žena si odkašlala. V hrudi jí chrastilo ještě chvíli poté, co přestala. Pak promluvila. „Tam to všechnozačíná i končí. Odešel. Konec.“ Byla to doposud její nejdelší věta. Thorne se podíval na McEvoyovou.Pokračuj…

„Takže se vám nikdy neozval?“

Armie Nicklinová uchopila prázdný šálek, podívala se na něj a položila ho zpátky. „Jednou napsal dopis. Z

Londýna.“

„Máte ho ještě?“ Pomalu se k nim obrátila, a ačkoliv ji to jistě zabolelo, usmála se. „Nikdy jsem ho

neotevřela.“

„Copak jste nechtěla vědět, kde je?“ zeptal se Thorne.

Nebyl si jist, jestli se rozhodla ignorovat jej nebo právě vyslovenou otázku. Tak jako tak neodpověděla.

McEvoyová pokračovala. „Odešel v září roku 1985. Je to tak?“

Stará paní přikývla.

„Jen tak? Z ničeho nic?“

„Nebyla jsem… nijak zvlášť překvapená.“

Thorna napadlo: ani mě to nezajímalo…

„Bylo to asi měsíc po zmizení Karen McMahonové?“ Paní Nicklinová si navlhčila rty a hleděla do prázdna.

McEvoyová to zkusila znovu. „Když Stuart odešel, mohlo to být asi tak měsíc poté…?“

S nepatrným zasténáním se paní Nicklinová natáhla pro svou hůl, která byla opřena o křeslo, a snámahou s ní ukázala na lahvičku léků stojící na televizi. Thorne vstal a lahvičku přinesl. „Tyto?“ Otevřellahvičku. „Kolik? Jednu?“ Paní Nicklinová přikývla a Thorne jí podal jednu tabletku. Na tácku připevněném

k její židli stála sklenice vody, kterou jí Thorne podal. Polkla.

Thorne se znovu posadil. Léky pro Annienino tělo, které ji udržovaly při životě. Přesto jí to stále myslelo.Byla dost bystrá na to, aby všemu rozuměla. Vybrala si správnou chvíli na užití léků, aby se vyhnulaotázce, na kterou nechtěla odpovídat…

„Byl naštvaný na Karen? Byl to důvod jeho odchodu?“ McEvoyová natáhla krk, aby se jí mohla podívat doočí. „Jak často se stýkal s Martinem Palmerem předtím, než odešel?“ Kdesi v dáli stále vyl pes a AnnieNicklinová se teď vyhýbala i otázkám McEvoyové.

Thorne vstal a postavil se před ni. Začala mlaskat a snažila se odvrátit hlavu. Thorne stál nehnutě mezi

tou starou ženou a televizí, která nebyla zapnutá.

Z Thornova hlasu se vytratila laskavost. „Řekněte mi o Karen, paní Nicklinová.“ Kdesi hluboko v krku se jíozvalo zasténání, které však bylo tak sdílné jak ona sama. „Řekněte mi o Karen McMahonové.“

Když Palmer poprvé zmínil její jméno, ten případ se mu trochu vybavil. Thorne si pochopitelněnevzpomněl na vše, pohřešovaná dívka, celonárodní pátrání, detaily si nepamatoval. Když si ověřildatum, uvědomil si proč. Léto roku 1985. Tehdy byl zcela… pohlcen případem, na kterém pracoval.Johnny. Francis John Calvert, zabiják teploušů, který vycítil, že mu je policie v patách. Tak blízko, že užneměl jinou možnost…

Noční můra mladého konstábla jménem Thorne…

„Řekněte mi o Karen.“

Pozoroval, jak jí bledá, tenká pokožka obtáhla čelist, když zatnula umělý chrup. S vypětím všech sil, kteréjí zůstaly v sepjatých rukou, uchopila přikrývku přehozenou přes klín a přitáhla si ji blíž k sobě.

„Řekněte nám to a my půjdeme, Annie,“ řekla McEvoyová.

„Nasedla do auta.“ Mluvila pomalu a důrazně, jako by vysvětlovala něco strašně komplikovaného. Aby se

ujistila, že to Thorne pochopil, zopakovala to. „Nasedla do auta.“ „Když byla se Stuartem?“

„Krátce poté. Stála před ním a to auto zastavilo.“

„Modrý Vauxhall cavalier…“

Dívala se na svou přikrývku a mačkala ji. „Vždyť všechno víte.“

Thorne zakroutil hlavou. Odvrátila se od něj. „Stuart musel být velmi rozrušený. Viděl, jak se to stalo,

ne?“

Rychle se k němu obrátila. „Ano, byl rozrušený. Ještě dlouho po tom plakal. Stuart všechno viděl. Viděl,jak nastupuje do toho auta. Viděl toho muže, který řídil. Řekl policii, jak ten muž, který řídil, vypadal.Můžete si to zkontrolovat.“

„On to řekl policii? Nebo to řekl vám a vy jste to pak řekla policii?“

„On i já.“ Začala mlaskat a jednou rukou pokrytou stařeckými skvrnami začala zlehka poklepávat naopěrku křesla.

McEvoyová už byla na nohou. Stála přímo za křeslem Annie Nicklinově. „Ten muž, kterého Stuart viděl,Karen unesl? Vystoupil z auta? Přinutil ji?“ McEvoyová si mohla klidně povídat sama pro sebe. Pohlédla na

Thorna přes skloněnou bělovlasou hlavu Annie Nicklinové. Pokrčila rameny. Stačí?

I přesto, co Thorne řekl McEvoyové v autě cestou sem, měl teď sto chutí na tu starou ženu křičet,vyhrožovat jí. Nepatrně zvýšil hlas, ale jakmile začal mluvit, Annie Nicklinová zvedla hlavu. Poprvé se mupodívala do očí.

„Měl Stuart ponětí proč? Pokud ji ten muž nepřinutil, měl Stuart ponětí, proč Karen McMahonovánastoupila do auta? Řekl vám to, Annie?“

Thorne cítil, jak mu jeho přísný pohled opětuje. Pak náhle, jako by byl ten pohled bolestivý, sklopila zrak a dívala se teď na podlahu. Jednou rukou plácala do přikrývky a druhou se natahovala po holi.

Teprve po pár vteřinách si Thorne uvědomil, co se stalo, a sklonil hlavu. Klepání hole do jeho holeněnebylo téměř cítit. Dotek gumového ukončení hole byl sotva patrný, což se však nedalo říct o úsilí, kterévynaložila. Annie Nicklinová do něj šťouchala, bodala, snažila se ho odtlačit a vystrkat ven. Dloubala abušila do něj. Zároveň s trhavými pohyby své vrásčité paže a zdobené hole promluvila. Její hlas byl čistý a

vysoký a zněl podivně, jako by zpívala píseň. Opakovala ta tři slova stále dokola.

„Nastoupila do auta…“

Zatímco hnal své mondeo podivně pojmenovanou ulicí Honeypot Lane v Hendonu, Thorne si představildívku v bílých šatech, ve skutečnosti neměl ponětí, co měla Karen McMahonová ten letní den na sobě –,jak otevírá dveře modrého auta. Odhrnula si vlasy za ucho a nastoupila.

Na kraji tohoto výjevu stál chlapec jménem Stuart Nicklin, jakoby rozmazaný s hlavou mírně skloněnou,ale s tmavýma očima, které bystře pozorovaly sebemenší detail. Chyběl tam a zároveň tam byl muž, který

zůstal ještě po dvaceti letech naprosto podělaný strachy. Jmenoval se Martin Palmer a vypadal spíš jakonějaký přízrak či stín.

S tím výjevem nebylo něco v pořádku…

„Takže, geny nebo výchova?“ zeptala se McEvoyová, když se blížili k Becke House.

Thorne se usmál. „Já už nic neříkám.“

„Vypadá to, že má se svou matkou hodně společného…“

Thorne musel souhlasit. „Setkal jsem se s ozbrojenými lupiči, násilníky… vyslýchal jsem lidi, co vraždilisekyrou. Ti všichni se přiznali docela snadno.“ McEvoyová se smála, ale Thorne zůstal smrtelně vážný.„Jestli má Nicklin v sobě jen zlomek téhle zatvrzelosti nebo spíš… mazanosti, pak máme co dělat.“

„A co Palmerovi rodiče?“

Thorne zakroutil hlavou. To nebylo třeba a navíc by jim brzy došlo, o co jde. Když jim Palmer den či dvapoté, co se přihlásil policii, zavolal, vysvětlilo se, jak jej Nicklin vystopoval. „Abych nezapomněla, volalnějaký milý chlapec, se kterým jsi chodil do školy. Chtěl se s tebou sejít… neřekl své jméno… myslím, žechtěl, aby to bylo překvapení.“ Takže by to nemělo smysl a nakonec by stejně museli s pravdou ven.

Byl zmatený, ale také jej trochu zarazilo, že Annie Nicklinová neprojevila sebemenší zájem o to, kde se

její syn nachází a co dělá. Bylo by to rozhodně mazané.

„Ale ano, objevil se… Ale…“

Když přijeli na Peel Centre, zastavili u bezpečnostní závory a Thorne začal lovit svůj průkaz. McEvoyová senaklonila a ukázala strážnému svůj vlastní. Po chvíli se závora zvedla a Thorne zajel autem do

parkovacího prostoru.

„Máte na večer nějaké plány?“ zeptal se Thorne.

McEvoyová se odvrátila a hleděla ven z okna. Přibližně tucet nováčků cvičilo se psy na druhé straněnástupiště. „Ani ne. Myslím, že půjdu brzy spát. A vy?“

„Já a pan Philip Hendricks máme rande u sportovního přenosu a čínského jídla baleného do krabičky.“

„To zní dobře.“

„Jo, pokud vám ovšem nevadí probírání osobních vztahů, zatímco se snažíte sledovat fotbalový zápas.“Udělal obličej místo McEvoyové, ale ve skutečnosti se na návštěvu Hendrickse těšil.

Odpočine si. Trochu to z něj spadne…

Thorne zaparkoval auto vedle Brigstockova Volva a vypnul motor. Zahleděl se na šedohnědé zdi aodlupující se olivovou kresbu na tříposchoďovém monstru ze šedesátých let, ve kterém museli naneštěstípracovat. Pokud by mělo vedení alespoň špetku rozumu a přání udržet si počet nováčků, určitě byinstruovali filmaře, aby se drželi s kamerami od Becke House na míle daleko.

„Je to až neskutečně šeredná budova,“ řekla McEvoyová po chvíli.

Thorne přikývl a pomyslel si: my v ní pracujeme a snažíme se chytat lidi, kteří dělají neskutečně šerednévěci.

McEvoyová si odepnula bezpečnostní pás. „Do čeho se teď pustíte?“

Thorne se zhluboka nadechl. „No, zavolám pár lidem a zkusím zjistit, co bude stát víc, jestli oprava topenínebo nákup celého auta.“

„Tak to jdete s křížkem po funuse. Strávím teď půl hodiny tím, že mi budou rozmrzat nohy…“ Thorne se

smál. „To je příšerné. Proč nepoužíváte auto, které vám přidělili.“

Thorne pokrčil rameny. „Nevím… je hnědé.“

McEvoyová byla Thornovou odpovědí vyvedena z míry stejně jako tím, že náhle vypadal jako zmatený a

otrávený puberťák. „Tak si pořiďte jiné…“

„Mně se tohle auto líbí,“ řekl Thorne. „Mám v něm všechny své nahrávky a tak.“

„Jo, jasně. Dolly Partonovou a Tammyho Wynetta.“

Thorne vzdychl a otevřel dveře. „Jdu zabít Hollanda. Ne, nejdříve ho přinutím poslechnout si nějakou

pořádnou country muziku a teprve pak ho zabiju…“ McEvoyová vystoupila z auta a hihňala se jako nějaká postavička z kresleného seriálu. „On za nic nemůže.Nic neřekl…“ „Vlastně mi může vlézt na záda, takové hudby je pro něj škoda. Prostě ho jenom zabiju.“ Thorne otočil

klíčem v zámku a přes střechu mondea se podíval na McEvoyovou. „Zatímco budu mít plné ruce práce s

mordováním konstábla Hollanda, chci, abyste pro mě něco udělala.“

„Myslím, že už dělám dost, když od vás držím Dereka Lickwooda na míle daleko. Ví, že se mu vyhýbáte.“

Thorne se usmál. „Nebojte se, tohle bude mnohem jednodušší.“ McEvoyová čekala. „Sedněte si k telefonu

a zjistěte, kdo měl na starost případ Karen McMahonové.“

Alf ze Stoku: „Oprátka je pro ty hajzly až příliš mírný trest. Strašně rád bych jim sám podkopl stoličku pod

nohama…“

Zakroutil hlavou a ulomil si další kousek čokoládové tyčinky. Pomyslel si: No tak Alfe, nemůžeš mítvšechno. Přesto věděl, že velká část britské veřejnosti věřila, že on a jemu podobní si přesně takový trest

zaslouží. Považovali to za správnou reakci.

Rozhlasový moderátor, který za normálních okolností spíš hrál ďáblova advokáta, s Alfem srdečněsouhlasil a oba dva začali vášnivě diskutovat, zda bychom v případě, že opět dostaneme rozum azavedeme trest smrti, měli zůstat u šibenice nebo se snad přenést do jednadvacátého století a začít

používat smrtící injekci.

Zavřel oči a přestal poslouchat.

Jemu podobní…

Nemohl říct, že by ve skutečnosti někdy potkal někoho sobě podobného. Vážně ne. Projížděl si v duchuseznam těch, pro něž úcta k zákonu byla zbytečným luxusem a pro něž nějaká morálka nikdyneexistovala či byla zcela zdevastována. Znal spoustu mužů, kteří byli dost zoufalí na to, aby přemýšleli očemkoliv, ale nikdy nepoznal jedince, jenž by byl šťasten, že může přemýšlet úplně o všem. Tatoskutečnost ho nijak neznepokojovala, ale zároveň mu neposkytla žádný zvláštní klid. Smířil se s tím, žetak se věci mají. Nebyl až tak arogantní, aby věřil, že je naprosto unikátní. Smířil se s myšlenkou, žejednoho dne se může rozhlédnout po ulici, po nástupišti, nebo dokonce se může podívat na televizní

obrazovku a setká se s pohledem, který se bude podobat tomu jeho.

V očích Martina Palmera takový pohled jistě nikdy neviděl. Nyní byl čas, aby se se svým starým přítelemopět spojil.

Vstal z křesla a přešel do pokoje, kde na jídelním stole ležel notebook zakoupený den předtím v obchoděDixons za hotovost. Zapnul ho, a zatímco nabíhal operační systém, přinesl si čerstvě ukradený mobilnítelefon, který sehnal v jižním Londýně cestou domů. Počítače i telefonu se zbaví zítra ráno cestou do

práce.

Vždycky opatrně měnil své metody. Otevřít si jeden ze stovek účtů elektronické pošty bylo jednoduché a

tak si vždy dal velmi záležet také na tom, aby pokud možno nebylo jednoduché vystopovat ani hardware.

Zpočátku chodil do internetové kavárny. Upřednostňoval ty malé nedávno otevřené putyky, kteréinzerovaly levné kopírování a měly pár upatlaných zastaralých počítačů připojených k síti kdesi v zadnímístnosti. Taková místa byla zapadlá, téměř neviditelná mezi masážními salóny a neútulnými dispečinkytaxíků: místa, o nichž nevěděli ani turisté, kde se nepodávalo cappuccino a nikdo se nestaral, jaké pornostránky si právě prohlížíte. Na takových místech scházely bezpečnostní kamery.

Později začal používat notebooky, které byly pochopitelně pro jeho účely ideální, a pak už bylo jenotázkou, kde se připojit. Nebylo to poprvé, co použil kradený mobil, měl známého, který mu ho prodalskoro za babku, ale v minulosti také rád využíval telekomunikačních služeb nabízených řadoupodřadných hotelů v samotném centru Londýna a okolí. Šlo jen o to zapsat se na recepci, připojit se k sítia vypadnout. Pokud, a bylo to jen velké pokud, by někdy takové místo vystopovali, stěží by si tam někdovzpomněl na anonymního obchodníka s malým koženým kufříkem.

Připojil telefon k notebooku a posadil se před něj. Začal přemýšlet o tom, co vlastně napíše. Vždycky sipotrpěl na správné formulace.

Bylo legrační, že téměř předvídal, že se něco takového stane. Jakýmsi podivným způsobem ho k tomupřinutili. Nyní neměl jinou možnost než reagovat. Taková reakce, ať už správná či ne, byla tím jediným,co mohl učinit.

Připojil se k síti a počítač začal vytáčet číslo. Během několika minut si otevřel nový účet, vymyslel jméno a

vytvořil heslo. Rád se vydával za někoho jiného, ať už to mělo trvat léta nebo pár hodin ve špinavémhotelovém pokoji. Cítil se šťastný, když mohl užívat i jména, jako bylo toto a které potřeboval jen na párkrátkých minut, během nichž odeslal několik slov na druhou stranu města.

Byla to jediná možná reakce…

Nebyl si přesně jist, co si Thorne sliboval od návštěvy školy, ale tak to prostě bylo. Ulomil další kousekčokolády. Inspektor zjevně nepatřil k těm, jejichž chování se dalo předvídat nebo okamžitě vysvětlit. Tobylo v pořádku.

Ani on takový nebyl.

Pečlivě napsal instrukce do e-mailu. Nesmělo dojít k žádným nepochopením. Vždycky usiloval o to, aby toPalmer pochopil hned napoprvé. Martin to tak vždycky potřeboval.

Tohle udělej hned. Tohle udělej jen, když ti řeknu.

V tuto chvíli jen nebylo tak úplně jasné, proč se vůbec obtěžoval s něčím takovým. Proč vůbec takovédetaily Palmerovi posílal? Proč vydával instrukce, které nikdy nebudou splněny, s výjimkou smyšlenéhonovinového článku o vraždě, která se nikdy nestane. Vždyť přece jakmile by jim předhodil vraždu, která se opravdu stala, nemuseli by vymýšlet žádné další příběhy.

Tak proč se do toho vůbec pouštěl? Proč hrál tuhle hru?

Palmer se rozhodl sám sebe z této rovnice odstranit, a tím také odstranil určitou část celkového… smyslu.Vzal tomu šťávu. Možná by se ale naopak jemu takhle mohlo podařit získat trochu něčeho zpátky.Potřeboval to, aby si mohl pohrávat s tím jejich ne tak úplně chytrým předstíráním a aby mohl sledovat,

kam je to všechny zavede.

Ale to nebyl jediný důvod.

Po pravdě řečeno, měl rád svůj zaběhnutý způsob a jenom on měl právo rozhodnout, kdy se změní.Takže ano, tohle bylo odmítnutí… absolutně odmítl vzdát se kontroly, ale musel také uznat, že to dělalkvůli své perverzní touze… touze pokračovat jako obvykle. Jet alespoň pro tuto chvíli v zaběhnutýchkolejích. Vždycky tajně obdivoval tu typicky britskou skupinu bláznů, kteří považovali potopu, požár či mor

za pouhou zanedbatelnou nepříjemnost a odmítali se přizpůsobit. Nikdy neměli potřebu přestěhovat se,navštívit lékaře či udělat scénu. Tvrdohlaví a hloupí. Stateční a naprosto šílení. Samozřejmě to fungovalo i

obráceně. Jen v této zemi se mohlo stát, že se lidé, kteří v loterii vyhrají milióny, rozhodnou i nadálepracovat v továrně. Nakonec se tito podivíni vždycky přizpůsobili stejně jako on, když prostě musel. Nešlo

přece o jadernou fyziku. Buď půjdeš s davem, nebo shniješ tam, kde jsi. Buď se přizpůsobíš, nebo tědostanou.

Pro tuto chvíli se však pokusí riskovat a uvidí.

Slyšel, jak Caroline nahoře ze spánku zakašlala. Chudáček se už pár dní cítila mizerně. Jakmilezkontroloval text kvůli pravopisu, vzpomněl si, že jí zítra musí v lékárně vyzvednout nějaký lék.

Strčil si do úst poslední kousek čokolády a kliknul na ikonu „odeslat“.

Odkulili se jeden od druhého a leželi tam zpocení a vyčerpaní.

Holland se opřel o loket a naoko svádivě zašeptal do ucha ženě vedle sebe.

„No tak, řekni mi o té tajemné sušenkové hře.“

McEvoyová stále ještě nemohla popadnout dech a usmívala se nad tím, jak před hodinou a půl doraziladomů a našla chudáčka Hollanda u dveří s lahví vína koktajícího jako Hugh Grant.

Sedm třicet: rozpačité řeči, zatímco nemohla najít klíče. Dvacet minut po osmé: otevřená druhá láhev,laškují spolu jako nějací studenti. Devět hodin: je z nich pár, smějí se, jsou nazí a zpocení.

Poslední dobou byla určitě až příliš impulzivní.

„No tak…“

Že by se vážně styděla? „Je to jen taková kravina, asi to ani není pravda, je to jako ty povídačky o hře,která se hraje na soukromých školách.“ Obrátila se na bok, díval se na ni, usmíval se a čekal, až budepokračovat. „Tak jo. V podstatě jde o to, že kluci stojí v kruhu a honí si ho.“

„Honí si ho?“

„Jo, vždyť říkám. Uprostřed je sušenka a oni všichni na ni vystříknou, a ten, kdo je poslední, ji musí

sníst.“

Než se Holland znechuceně otřepal, udělal několik příšerných obličejů, za něž by se nemusel stydět ani

filmový komik. „Ty si vymýšlíš.“

McEvoyová se začala chechtat. „Přísahám…“

„Ten, kdo se udělá poslední?“

Jeho zmatený výraz ji rozesmál ještě víc. „Říkala jsem, že je to pitomost…“

„Takže v postatě trénovali na to, aby se udělali rychle.“

„Já vím, však to taky jasně vysvětluje, proč všichni kluci ze soukromých škol, se kterými jsem spala,

nestáli v posteli za nic.“

Chvíli tam mlčky leželi, smáli se znovu a znovu a snažili se pochopit tenhle nový, poněkud nepochopitelnýsvět. McEvoyová přemýšlela, jak dlouho asi hodlá zůstat. Holland se právě rozhodl, že by měl jít domů, a

poprvé od chvíle, kdy mu McEvoyová vložila jazyk do úst a vzala do ruky jeho penis, pomyslel na Sophii.

Vtom promluvila.

„A co ty?“

„Co?“

„Chodil jsi na soukromou školu?“

Holland zvedl hlavu z polštáře. „Nestál jsem za nic?“

Noha McEvoyové sklouzla po jeho a její ruka mu začala jezdit po břiše. „Klídek, Hollande. Jen žertuju. Tyuž jsi to jasně dokázal.“ Usmála se, lehla si na něj a vsunula si ho dovnitř. Holland jí položil ruce na ramena a podíval se jí zpříma do očí. „Jaký druh používají?“ Zmateně se na něj

podívala, a tak jí to vysvětlil. „Sušenku. Dietní, s náplní, slanou…?“ Když oba vyvrcholili, ještě pořád se smála.

Ukázalo se, že Thorne se ohledně partnerských vztahů rozhodně nemýlil. Neuplynulo ani deset minut odúvodního výkopu, co se dověděl, že Brendan se nejen nevytratil, poté co mu Hendricks předal vánočnídárky, ale naopak setrval a nyní, světe div se, nenápadně navrhoval, že by se k němu mohl nastěhovat.

V poločase Thorne vstal a vyhodil zbytky čínského jídla do odpadkového koše. Moc toho nezůstalo, jelikožElvis vylízala oba talíře ve chvíli, kdy odložili vidličky.

Přinesl z ledničky dvě vychlazené plechovky. „Takže z toho máš docela radost, ne? Že s tebou Brendanzůstává.“ Hendricks vypadal naprosto nejistě. Thorne mu podal plechovku. „Sakra, Phile.“

„Je to prostě nečekané, musím si to trochu promyslet…“

„Tebe asi není snadné potěšit, co?“

Thorne si otevřel pivo a rozvalil se do křesla. V televizním studiu se nějaký holohlavý chlápek, který vyhrál

tři poháry na počátku sedmdesátých let, snažil diváky přesvědčit, že předcházejících pětačtyřicet minutbylo zajímavých. Aston Villa a Leeds United ukončili první poločas za příšerného lijáku za stavu 0:0, cožmělo k zajímavému fotbalu hodně daleko.

„Co si třeba myslí o tomhle? Brendan…“

„Není to žádný fanda. Rozhodně o fotbalu neví víc, než že Thierry Henry má hezké nohy. Prostě ho to

moc nezajímá.“

Thorne se napil a hleděl na televizi. „Ne, myslel jsem něco jiného, chápeš? Že jsi šel za mnou…“

Hendricks se na chvíli odmlčel a Thorne uvažoval, jestli stejně jako on přemýšlí o tom, co se mezi nimiodehrálo před rokem.

Zle se pohádali uprostřed vyšetřování. Hendricks Thornovi přiznal, že je gay, a zároveň mu vytkl, že jesobecký hajzl. Thorne byl přiznáním šokován a styděl se kvůli takovému obvinění, věděl totiž, že máHendricks pravdu. Jeho kamarád pro něj riskoval a těžce na to doplatil. Thorne se svého přítele, když tonejvíc potřeboval, ani nezastal.

Jak se tehdy objevovala nová a nová těla, Thorne nedokázal obhájit ani sám sebe.

Teprve smrt dalších lidí je svedla zase zpátky stejně jako kdysi.

„Chceš vědět, co si o tobě Brendan myslí?“

Thorne pokrčil rameny a rukou, ve které držel plechovku, ukázal na zpomalený záběr na obrazovce.„Hele, měl dát gól. Byl tam úplně sám. Ten by se netrefil ani do letištního hangáru. Ne nechci… však

víš…“

„Čím to je, že se mě nakonec stejně vždycky zeptáš, jestli se líbíš mým přátelům nebo ne?“

„To je kravina.“

„Nechápej mě špatně, jdeš na to obvykle od lesa, ale nikdy si to neodpustíš a vždycky vyzvídáš…“

„Tak leda v tvé pomatené hlavě, kámo…“

„Myslí si, že jsi trochu při těle.“

Thornův předstíraný vztek, zvýšený hlas a uražený výraz ve tváři stěží zamaskoval, jak ho to ve

skutečnosti štve. „Při těle? Co tím sakra myslí?“

Hendricks se zasmál a sáhl po dálkovém ovladači. Týmy přicházely na hrací plochu odehrát druhý

poločas. „Zavři hubu ty troubo…“

Sledovali, jak dvaadvacet znuděných postav s otřesnými účesy vběhlo znechuceně na deštěm rozmáčený

trávník. Hendricks vzal opět ovladač a vypnul zvuk.

„A co ty? Pícháš aspoň někoho?“

„Jdi do hajzlu. A zapni ten zvuk…“

„Anně Coburnové jsi nikdy nezavolal, že?“

Thorne zakroutil hlavou a vybavil si ženu, se kterou se před rokem zapletl.

„Proč jí nezavoláš?“

Tuto otázku si Thorne sám často pokládal. „To nejde, kámo. Je to příliš komplikované.“

„Máš pravdu. Samotnému je ti lépe.“ Hendricks zatřepal zápěstím, jako by masturboval. „Tohle…

komplikované není.“

„Přesně tak a dál se o tom nehodlám bavit.“

Hendricks znovu zesílil hlasitost, ale ne moc. Minutu či dvě mlčeli a poslouchali vychytralé komentátory,

kteří teď však mlčeli také.

„Ještě jsi mi toho o tom případu moc neřekl…,“ pokračoval Hendricks.

Thorne se o něm ještě nezmínil, ale nebylo ani třeba. Byl tam s nimi celou tu dobu. Ačkoliv se usilovně

snažil, nemohl si pomoci, aby na něj stále nemyslel. Hlavou se mu neustále honily nejrůznější myšlenky.

Matka a otec Katie Choiové vlastnili čínskou restauraci ve Forest Hill…

Tento televizní program sponzoruje Vauxhall…

Až Charlie Garner vyroste, bude fandit klubu Aston Villa, když teď žije v Midlands? Nebo už začal fanditlondýnskému klubu? Byl Charlie fanouškem Arsenalu stejně jako muž ležící na pohovce? Muž, kterýprováděl pitvu jeho matky…

Thorne se zavrtěl v křesle a podíval se na Hendrickse. „Nevím, co bych ti měl říct…“

Hendricks přikývl. „Čekáš…“

„Jo, na hodně věcí. Na trochu zatracenýho štěstí. Čekám, až jim dojde trpělivost a oblečou mě zpátky do

uniformy. Čekám, až se objeví další tělo.“

„Přivezte mi ho dříve, než vychladne, jasné?“

Thorne zvedl obočí a zabručel. „Vynasnažíme se, Phile.“

„Chci získat co nejvíce čerstvých stop, chápeš?“

Thorne to nechápal. Ještě teplé tělo, zločin a s ním hned důkazy. Přesně tohle všichni chtěli.

Kývl na Hendrickse a zvedl plechovku, jako by si s ním chtěl připít. Jeho přítel byl někdo, koho jste si

vždycky mohli vážit. I Thorne si ho vážil. Hendricks měl monotónní hlas a jeho slova mohla znít často

cynicky a zvráceně, ale ve skutečnosti vycházela odněkud z nitra, které bylo velmi čisté, vášnivé a čestné.

„Myslíš, že je pořád někde tady?“ Mluvil nenuceně, jako by se Thorna ptal, zda ve druhém poločase

padne gól.

„Jo… někde tady je,“ řekl Thorne. „Je jen otázkou, jestli se rozhodne a dá nám o sobě vědět.“

Hendricks chvilku přemýšlel. „Myslím, že se na to můžeme spolehnout. Chlap, který tak rád krájí své obětina plátky a na kostičky…“

Thorne málem vyprskl pivo z úst. To se Hendricksovi skutečně povedlo. „Na plátky a na kostičky? Kurva,a oni tě nechají hovořit s truchlícími pozůstalými?“

„Jenom když nejsou lidi.“

„Zesil to.“ Začínal druhý poločas. Zatímco sledovali televizi, mlčeli a oba se snažili myslet na něco jiného

než na teplá těla obětí a studené kousky masa.

Asi po deseti minutách se Thorne opět otočil k Hendricksovi.

„Do hajzlu, já, že jsem ‚při těle‘?“

Druhý poločas byl, když nic jiného, ještě méně zajímavý než první. Tato skutečnost společně s pivem,ústředním topením a celkovým vyčerpáním, které přepadalo každého, kdo na tomto případu pracoval,způsobila, že oba usnuli těsně po jedenácté. Náhle zazvonil telefon.

Volal Martin Palmer.

„Přišly mi další instrukce. Chce to udělat znovu.“

Thorne se okamžitě probral, jako by ho někdo popíchl. „Kdy?“

„Zítra.“

„Sakra.“ Pohlédl na Hendrickse, který už kráčel do kuchyně a otvíral pusu, jako by říkal „kafe“. Thornepřikývl.

„Zítra to udělá znovu.“ Palmer mluvil, jako by se měl každou chvíli rozplakat. „Můžete ho zastavit?“

„Zavři hubu, Palmere, jasné? Zavři hubu. Do prdele…“

Thorne uslyšel v telefonu pípnutí signalizující další příchozí hovor. To se ho určitě snaží kontaktovat

chlapci z technického. Monitorovali Palmerův počítač a dostali tak jeho e-mail ve stejnou dobu jako on.

„Palmere…“

Pípání ve sluchátku ustalo a okamžitě začala vyzvánět pevná linka. Hendricks přišel z kuchyně a zvedl

telefon.

Thorne mohl klidně zavěsit a promluvit si s techniky, ale chtěl to slyšet hned a od muže, kterému byla

zpráva určena.

„Palmere, je tam ještě něco? Co přesně se v tom vzkazu říká?“

Palmer dokázal zadržet vzlykot natolik, aby mu to ještě pověděl.

Datum: 10. ledna

Cíl: muž (nebuďme tak předvídatelní) Věk: jsi tak starý, jak se cítíš

Místo kontaktu: ve tvé mysli

Místo činu: interiér, domov oběti Způsob provedeni: tupý nástroj… ve spojeni s ostrou myslí

Ten muž vykonával každé ráno stejnou rutinu. Chodil z pokoje do pokoje a připravoval se na svůj den svelkou pečlivostí a precizností. V těchto dnech znamenala výkonnost hodně. Kde kdysi bývala připravenačistá bílá košile již z minulého večera, tam dnes sebral další nevyžehlenou košili z hromady a často jenpřevrátil ponožky z minulého dne naruby. Zapnul rychlovarnou konvici a rádio, při holení se řízl a pak sipřed těžkým volně postaveným zrcadlem v dubovém rámu, které před mnoha lety dostal jako svatebnídar, oblékl vytahaný svetr. Otlučený a vypouklý kufřík postavil vedle vstupních dveří, připravil si jeden

toast a posadil se, aby asi deset minut poslouchal ranní zprávy na Rádiu 4.

Zaklepání na dveře bylo podivné, ale nic kvůli čemu by se měl znepokojovat. Podíval se na hodinky. Napošťáka bylo příliš brzy. Možná soused nebo chlápek, co chodí odečítat plynoměr. Odložil toast, pomaluse zvedl z kuchyňské židle a kráčel ke vstupním dveřím.

Jeho žena ho vždycky škádlívala kvůli jeho slabosti pro rituály a kvůli tomu, jak ho dokázala jakákolivnepravidelnost v jeho zaběhlém řádu naštvat. Tehdy to možná byla pravda, ale dnes už ne. Dnes sejakékoliv překvapení dalo chápat jako nečekané zpestření. Cosi, co vítal s otevřenou náručí. Než došel kedveřím, zaznělo druhé, poněkud ráznější zaklepání. „Už jdu…“

Sotva se dveře otevřely, muž s koženou sportovní taškou u nohou se usmál, odkašlal si a udeřil muže v pomačkané bílé košili vší silou do tváře.

Pak se sehnul pro svou tašku a vstoupil dovnitř.

Muž na zemi si držel ruku u rozbitého nosu, ale krev mu stékala skrz prsty na košili a koberec. Tekoucí

krev byla zvláštní a teplá. Na jeho čerstvě oholené tváři mu připadala podivně hladká. Brečel, což hosamotného nesmírně popudilo, a zoufale se snažil trochu si to v hlavě přebrat. Snažil se alespoňnatáhnout pro rozbité brýle, aby zjistil, odkud přichází ten zvuk. Zvuk, který připomínal bubnování, tlukot,jako by pod podlahou projíždělo metro. Zvuk, který byl přerušen šustěním otevírající se sportovní tašky.

Zzzzzzzíp…

Pak zaslechl, jak z ní cosi vytahuje. Muž ležící na podlaze si náhle uvědomil, že ten tajemný zvuk patřítlukotu jeho vlastního srdce, které se mu v hrudi škubalo jako zvíře chycené do pasti. Byl rád, že na topřišel.

Nyní už cítil jen bolest v obličeji a strach…

Pohlédl nahoru a jeho tělo zachvátila křeč. Když uviděl, jak se na něj něco dlouhého a tmavého řítí,vykřikl dívčí jméno. Zavřel pevně oči a rukama si zakryl hlavu. Všechny jeho prsty byly zlomeny těsněpředtím, než se jeho lebka roztříštila.

Muž s kriketovou pálkou v ruce chtěl být rychle hotov. Štvalo jej to. A také děsilo. Pozorování… arozmýšlení pro něj vždy bylo součástí toho všeho. Poté, co zabil, si zřídkakdy pamatoval detaily svéhočinu. Zatímco to dělal, myšlenkami byl úplně někde jinde.

Dnes neměl na potěšení mnoho času.

Zavrčel a švihl pálkou.

Zdálo se, jako by muž na kolenou poskočil a vykřikl jméno, o němž ten s pálkou věděl, že patřilo jehodávno zemřelé ženě. Zvuk dopadající pálky připomínal praskot, jako když někdo skočí na lísku vajec.

Muž, který kdysi býval Stuart, zvedl pálku, která teď byla vlhká a trochu lepkavá. Dřevěné ostří, z něhožkapala krev, zvedl vysoko nad hlavu a vší silou udeřil opět dolů. Cítil, jak mu paží až do ramen projelozachvění. Zavřel oči a barvy a tvary, které se vznášely ve tmě, byly jako krev padající do prachu arozdrcené tělo žáby letící nádherně k obloze a pak do vysoké trávy…

Muž, jenž kdysi býval prvním skutečným přítelem, závanem minulosti a někdy také přízrakem léta, zvedal

a mlátil, zvedal a mlátil a pokaždé si myslel, že už to bude naposledy. Ale každý nový dopad, každá další

vibrace jako by v něm probudila touhu, on pocítil v hlavě nutkání a vše se opakovalo znovu…

Po několika minutách konečně muž, jenž svůj poslední e-mail podepsal jako Noční Hlídač, přestal apohlédl na změť kostí, mozku a krve, která vytvářela na už tak dost nevkusném koberci nové vzory.

Trvalo mu přibližně půl minuty, než popadl dech, a pak začal rychle jednat. Sundal si rukavice, otřel pálku

a schoval ji zpátky do tašky, ze které nejdříve vytáhl čisté oblečení. Odstoupil od těla, aby si neumazalboty. Nechtěl po zbytek dne dělat krvavé šlápoty všude kolem.

Za necelých deset minut byl převlečen a připraven k odchodu. Zbývala mu ještě spousta času, než musíbýt v práci. Když za sebou zavřel vstupní dveře, zkontroloval hodinky a zakroutil hlavou nad svou

neopatrností.

Ciferník byl postříkaný od krve.

Někdo, nebyl si jist kdo, kdysi řekl větu, která se Thornovi obzvlášť líbila. Šlo o frázi, kterou slyšel a nikdynezapomněl.

Klepejte pořádné, život je hluchý.

Snažil se ze všech sil řídit se tímto úslovím, ale byly chvíle, ve skutečnosti jich bylo hodně, kdy ti kolemněj by byli mnohem šťastnější, pokud by se snažil hlasitost klepání částečně zredukovat. Zdálo se, ženěkteří si nepřejí zjistit, co může být za dveřmi.

Toma Thorna to obvykle přinutilo klepat ještě hlasitěji či spíše bušit hlasitěji. Dnes si však ani on nebyljist, že chce tyto dveře otevřít.

Nějaký muž dnes zemře násilnou smrtí. Muž, který, nebýt Thorna, nebýt postupu, pro nějž se Thornerozhodl, mohl jinak žít. Zdálo se to tak prosté, a přitom to nebyla příjemná myšlenka, kterou byste mělirádi v hlavě od chvíle, co ráno otevřete oči.

Thorne se hnal do práce jako šílený, ale pokud si myslel, že by to ve společnosti lidí či uprostřed týmumohlo být snazší, pak se neuvěřitelně mýlil.

Vypadalo to, jako by jeho kolegové, nejenom jeho kolegové, i žena v novinovém stánku, pošťák, každýřidič, kterého potkal na severním obchvatu cestou do práce –, ti všichni, jako by rozeznali jeho pocitprovinění, jeho temnou mysl. Jako by mu to viděli na očích. Ti všichni si tu strašnou myšlenku přebrali posvém a okamžitě přišli s vlastním závěrem:

Máš pravdu. Byla/je/bude to tvoje vina…

Středa 10. ledna. Vlhká, větrná a odporná středa. Všem bylo jasné, proč ji tak nenávidí. Zasraný,pochmurný a odporný den. Den, který se hodil leda tak ke sledování hodin, ztrácení nervů a čekání na

telefon.

Den, kdy to mohli řádně probrat.

Thorne, Brigstocke, Holland a McEvoyová. Seděli kolem stolu, déšť mlátil do oken. Mluvili o tom.

„Tentokrát to bude muž. Je to nějak důležité?“

„Jak říkal v tom mailu, život je změna.“

„Vypadá to, jako by hrál nějakou hru.“

„S Palmerem nebo s námi?“

„Co má krucinál znamenat to ‚Noční hlídač‘?“

„Jako nějaký strážný…“

„Nebo v kriketu, znáte to? Někdo, koho poslali pozdě. Někdo, kdo je postradatelný.“

„To zní divně. Myslí tím, že je postradatelný?“

„To sotva…“

„Nejsem si jist, jak vážně bychom měli brát kteroukoliv část jeho vzkazu.“

„Kteroukoliv,“ řekl Thorne. „S výjimkou samotného zabíjení.“

Probírali to, neboť to bylo to jediné, co mohli dělat. Každý se snažil nějak přispět.

Jesmond řekl po telefonu Brigstockovi: „Tohle bude pravděpodobně naše jediná šance, Russelle. Dejte si

pozor, ať to nezvoráte.“

Steve Norman, kterého Thorne nesnášel víc a víc pokaždé, když se s ním setkal, je přišel povzbudit z

tiskového odboru. Ten bohužel sídlil jen co by kamenem dohodil od policejní stanice, v Colindale: „Tady u

nás už je všechno připraveno, Tome.“ Pak se rozesmál. „Ten zatracený tisk si stejně vymýšlí své příběhyuž léta. Teď je čas, abychom jim to natřeli.“ Thorne se tomu odmítl zasmát, ale Norman si toho ani nevšiml. „Chci vám jen říct, že jsme připraveni a čekáme, až to začne.“

Čekání.

Svým způsobem vždycky jen čekali: Thorne, Brigstocke i ti ostatní. Ti na tom hnusném konci toho všeho.Čekali, až zazvoní telefon a otevře se nový případ. Čekali, až jim někdo ustřelí hlavu nebo zničí život.Čekali, až otevřou nesprávné dveře nebo nastartují nesprávný motor připojený k výbušnému zařízení.Čekali na nůž nebo kulku nebo, pokud byli chytří a měli štěstí, čekali někde za bukem. Čekali na penzi.

Tohle byl ale jiný druh čekání. Tohle bylo mnohem horší. Nyní věděli, že se určitě… dočkají.

Svým způsobem věděli kdy. Znali pohlaví oběti. Proboha, oni dokonce věděli, jak bude zavražděn, znalismrt, ke které byl tento muž, ať už to byl kdokoliv, odsouzen. Něco podobného zažil jen málokterýpolicajt a zároveň neměli možnost cokoliv změnit. Jako by byli někým, téměř vševědoucím, téměřvševidoucím, avšak s chromými či chybějícími údy. Všemocní a bezmocní.

Jako by byli bohem s Alzheimerovou chorobou.

Bylo to jen otázkou, kdy a kde přesně. Pak, ano teprve pak se budou moci pohnout z místa. Pak se

všechny ty pružiny držené na kraji únosnosti uvolní a oni se vymrští jako blesk a vpadnou, kamkoliv je

násilí tohoto muže zavede, a budou se modlit, aby to alespoň mělo nějaký smysl.

Thorne seděl za stolem a přemýšlel, co vlastně má smysl, když vtom si vzpomněl na rozhovor, který vedlpřed několika málo hodinami. Díval se skrz deštěm zmáčené okno na zamračenou šedou oblohu. Do tváře

Phila Hendrickse, jehož tmavé oči svítily.

Přivezte mi ho dříve, než vychladne, jasné?

V poledne jim poslíčci dovezli horu pizzy. Thorne a Brigstocke se dělili o extra velkou pikantní, avšak nerovným dílem. Poté co byl na tuto skutečnost upozorněn, Thorne nepovažoval Brigstockovu odpověď zaprovokaci, přestože se šéfinspektor doširoka usmíval.

„Pokud sedím na plotě, potřebuju mnohem tlustší zadek, ne? Tak přestaňte naříkat.“

Thorne stejně neměl velký hlad. Následující rozhovor nebyl nucený ani trapný. Jen poněkud nepatřičný.Jako nepodařený vtip na pohřbu, kdy se všichni dostaví příliš brzy, postávají kolem a čekají, až přivezou

nebožtíka.

Což samozřejmě přesně dělali.

„Jak se mají děti?“

Brigstocke vyvalil oči, když vtáhl do úst dlouhou nudli pálivé mozzarelly. Měl čtyři děti, kterým ještěnebylo ani šest, a tak nebylo divu, že jej často uprostřed odpoledne zastihli, jak pospává za stolem.Často, ale ne během tohoto případu.

„Rošťáci,“ zamumlal Brigstocke. „Upřímně řečeno, přes všechny nepříjemné okolnosti jsem docela rád, žemůžu být teď tady.“

Thorne věděl, co tím myslí. Nejednou přišel do práce ze zcela stejného důvodu s jedinou výjimkou. Jedináosoba, před kterou utíkal, byl on sám.

„Každý říká, že se to zlepší. To bych rád věděl kdy. Až budou dost staré na to, aby si samy připravilysnídani a seděly u televizních pořadů pro děti, zatímco člověk může zůstat trochu déle v posteli, budouzároveň dost staré na to, aby chodily za školu a dělaly vylomeniny. Přijdou prostě jiné problémy. Chcete

ten poslední kousek?“

Thorne zavrtěl hlavou a sledoval, jak si Brigstocke nacpal celý dílek pizzy do úst. Zachrochtal blahem apak se začal rozhlížet a hledat, do čeho by si utřel mastné prsty.

„Přinesu pár papírových ubrousků ze záchodu,“ řekl Thorne. Když zamířil ke dveřím, zaslechl Hollanda aMcEvoyovou, jak se něčemu smějí ve vedlejší kanceláři.

Zůstal stát a otočil se s rukou na kovové klice. Dlaň měl kluzkou potem a mastnotou. „Už vím, co bych munejradši udělal. Nacpal ho do hajzlu.“ Zhluboka se nadechl. „Ale to by bylo málo.“

Brigstocke spolkl poslední kousek pizzy a čistým prstem si posunul brýle. „To jo. Nemyslete si, že jstejediný, kdo se cítí mizerně.“

„Já vím, ale…“

„Tome, jsem jediný šéfinspektor v této místnosti a nikdo mi nedrží pistoli u hlavy. Říkám vám na rovinu –Jesmond mi dal šanci říct ne.“

„Tak proč to neudělal on sám?“

Brigstocke vstal, nacpal krabici od pizzy do odpadkového koše a kopl do něj botou velikosti jedenáct, abyjej zavřel. „Protože má strach.“

Thorne otevřel dveře. „Když už jdu ven, přinesu kávu…“

Celý den v práci přemýšlel o tom, co asi policie zrovna dělá.

Představoval si je v jejich kancelářích, v jejich operační místnosti. Někteří z nich jistě hledí do země ačekají na nějaké zprávy. Jiní reagují jinak, chodí sem a tam, a jelikož se snaží cítit užitečně, hledají sijakoukoliv práci. Další den vyšetřování.

Představil si je na toaletách. Vtipkující zavalité typy u zapáchajících pisoárů s hlavami skloněnými avystrčenými pinďoury. Někteří méně otrlí zalezlí v kabinkách, lokty opřené o kolena, usínající po dlouhémvysedávání na teplém záchodovém prkýnku. Zírají na prasklou dlaždici a těžce oddychují. Sračky z nich

letí jako voda. Idioti.

Hromada trapných vtípků, které mají zmírnit napjatou atmosféru. Záchodové dveře se rozletí, to jak sijdou jejich kolegové také ulevit, chechot a smích se rozléhá, jako by měl zahnat strach.

Doufal, že cítí strach.

Představil si bledé tlusté tváře těchto mužů a žen, kteří se ho tak zoufale snažili chytit. Tihle policejnídůstojníci, tlustí a nešťastní, vychrtlí a zamlklí, něžní jako štěňata a tvrdí jako cihly. Představil si je, jaksedí za svými stoly a zírají z oken, mluví do upatlaných sluchátek šedých telefonů. Jak procházejí pochodbách a dělí se o cigarety u otevřených oken v místnostech, kde je kouření normálně zakázáno.Zápach cigaret však nikdy zcela nepřerazí kyselý zápach potu zachyceného v látce levných košil apokrčených sak.

Představoval si to celý den, ať už byl sám či s kolegy za zády, u stolu či kdekoliv jinde. Každý nový obraz,každý čerstvý nápad ho neuvěřitelně pobavil.

Přesto si však nedokázal jasně vybavit, jak vypadá Thorne.

Jeho tvář ano, ale ne její výraz. Ne jeho náturu. Thorne určitě nebyl podělaný zbabělec, ale ani ten typ,který by přemýšlel a čekal bezmocně na místě. Věděl, že Thorne si to vezme nejvíc osobně, až se najdedalší oběť. Až někdo zavolá a začne to jiskřit.

Nebude už to dlouho trvat.

Den mu ubíhal docela rychle. Pochyboval však, že by stejně ubíhal i Tomu Thornovi.

„Kurva fix zatraceně…“

Cestou zpátky do kanceláře se dvěma kouřícími šálky kávy se Thorne nabodl na ostrý roh stolu, který jejsnad přímo nenáviděl. Bolest čerstvé odřeniny na již existující modřině spolu s bolestí rukou opařenýchkávou byla nesnesitelná. Na okamžik se mu udělalo nevolno.

„Podejte mi tu zasranou pásku.“

Policista procházející kolem udělal, co mu přikázal, zatímco Thorne sebral ze stolu kus papíru a klesl na

podlahu.

Brigstocke vyplašený hrubými nadávkami vyšel z kanceláře a našel Thorna, jak klečí na kolenou, mačkápapíry formátu A4 a neohrabaně je páskou lepí k rohu toho strašného stolu.

„Mám si přinést novou kávu?“

„Do hajzlu!“

Brigstocke se smál. Tahle groteska jim všem pozvedla náladu. „Doufám, že jste zkontroloval, že nejde o

nic důležitého…“

„Cože?“

Brigstocke ukázal na roh stolu. „Ty papíry. Nechceme, aby se po šesti měsících vyšetřování případzhroutil, protože výpověď korunního svědka je přilepená na roh stolu v Hendonu.“

„To je mi fuk…“

Ozval se další smích, tentokrát od Hollanda a McEvoyové, kteří stáli ve dveřích malé kanceláře a hihňali sejako malé děti. Thorne vstal a škaredě se na ně podíval. Promnul si bolavou nohu.

Ježíši, to bolelo…

Thorne si uvědomil, že tato bolest, jakkoliv byla její příčina směšná, byla ve skutečnosti první věcí, kteroupo mnoha hodinách cítil. Nesnesitelná bolest jej probudila a připomněla mu, kde se nachází. Najednou mu

to pálení odřeniny a štípání spáleniny zajelo až do mozku a jeho mysl se náhle zaostřila. Hromadazmatených slov a rozmazaných obrázků se zformovala do konkrétní otázky. Cosi kluzkého se stalo snadno

uchopitelným a on to polapil.

Vzpomněl si na citát. Thorne nyní klepal pořádně.

„To, že máme Palmera venku na očích mělo jediný cíl, aby se způsob, jakým zabíjeli, nezměnil. Aby seten druhý vrah nevyplašil. Aby vše mohl dělat jako obvykle. Teď ale své chování změnil. Proč?“ Seskřípěním zubů Thorne vpochodoval zpátky do své kanceláře. Brigstocke, Holland a McEvoyová jej

následovali.

„On ho ve skutečnosti nezměnil,“ řekl Brigstocke a zavřel za nimi dveře. „Chci říct, detaily se měnilyvždycky, případ od případu. Vražedné zbraně, místa…“

Thorne přešel na druhou stranu místnosti. Opřel se zády o okno a přísně se podíval na ty tři. „Přesto to

vždycky byla žena.“

Holland pokrčil rameny. „Třikrát. To přece není vždycky.“

„Ale ano, Hollande, to je vždycky.“ Hovořil pomalu, důrazně, jako by jeho další věta kompletně popsalamuže, po kterém pátrali. „On vraždí ženy. I Palmera přinutil vraždit ženy. Tak proč najednou muže?“

McEvoyová kýchla, pak odpověděla stejně nenuceným způsobem jako kdysi. „Myslím, že rád věci mění,má rád změnu. On sám přece napsal v e-mailu ten hloupý vtip o tom, že je předvídatelný…“

„To je další záhada. Ten vtip je nějaký divný. Jeho tón je jaksi vynucený. Nic z toho, co dělá, neníobvyklé. Chce, abychom věřili, že je to náhoda, jeho vrtoch, že mu nezáleží na tom, koho zabije.

Nechce, abychom poznali, že možná poprvé má nějaký úmysl.“ Podíval se každému z nich do očí.„Myslím, že k tomu má dobrý důvod, právě dnes…“

McEvoyová to pochopila jako první. „Do prdele.“

Brigstocke a Holland se na ni podívali a rádi by věděli, co si myslí. Zároveň byli naštvaní, že na to nepřišli

sami.

„Došlo nám to pozdě,“ řekla McEvoyová.

Thorne přikývl, odstrčil se od okna a rychle přešel ke stolu. „On si s námi hraje. Ví, že máme Palmera.“

Brigstocke zůstal stát jako opařený. „Cože?“

Thorne sebral bundu z opěradla židle a vyrazil rychle ke dveřím. Bolest v noze byla rázem pryč. „Špatně

jsem to pochopil. Ví o Palmerovi všechno. Musíme ho okamžitě dostat z práce, dostat ho domů. Nicklin se

chystá zabít Martina Palmera…“

Brigstocke zvedl telefon a zakřičel na něj. „Počkejte, Tome. Vždyť tam s ním je alespoň půl tuctupolicajtů…“

Thorne kráčel dál a ani se neohlédl.

„Ale nejsem tam já.“

Thorna napadlo, že Palmer vypadá vyděšeně, ale pak si uvědomil, že tak vypadá vždycky. Nicméně, kdyžmu Thorne řekl, co se děje, proč byl přinucen vzít si po zbytek dne nemocenskou, Palmerův smíchvypadal naprosto přirozeně.

Sundal si tlusté brýle, promnul si oči a mžoural na Thorna. „Ať je jaký je, inspektore, je to pořád můjpřítel. Jsem si jist, že i on to tak cítí. Nepokusil by se mě zabít…“

Thorne mlčel a přitáhl si židli k oknu.

Uplynulo několik hodin. Mezitím seděli, chodili a prakticky mlčeli, zatímco se stmívalo. Thorne čas od časumluvil přes vysílačku s policisty v neoznačených autech před domem i za ním, stejně jako s těmi, kteříhlídkovali na chodníku. Měl tam šest policistů, s Thornem jich bylo sedm. Přesto náhlé zachrastění vevysílačce, ostré zvonění telefonu nebo křik ze sousedního bytu způsobily mrazení v zádech aněkolikanásobné zvýšení srdečního rytmu.

„Co si o mně myslíte, pane Thorne?“

Palmer seděl u televize, Thorne ztišil hlasitost. Palmer se naklonil, vypnul televizi a otočil se k Thornovi,který seděl na pohovce s očima zavřenýma. V jedné ruce držel mobil, v druhé vysílačku.

Promluvil, aniž by otevřel oči. „Nic. Nemyslím si o tobě… nic.“

„Promiňte, tomu nerozumím. Nemyslíte si o mně nic, nebo o mně vůbec nepřemýšlíte? To mi není jasné.

Co z toho jste myslel?“

Thorne teď otevřel oči a hlas měl jakoby sevřený podrážděním. „To i to. A zapni zase televizi…“

Palmer vstal a šel si sednout do křesla naproti Thornovi. Když se posadil, Thorne vstal, protáhl se azhluboka zívl. „Dám si ještě jedno kafe…“

„Musel jste vidět hodně vrahů, inspektore.“ Palmer mluvil tiše, skoro šeptal, ale i tak jeho hlas zněl, jakoby měl těžkou rýmu: mluvil přes nos, dýchavičně a mezi slovy jako by nepatrn ě sípal. „Často jste býval vblízkosti lidí, kteří udělali totéž co já. Setkal jste se s několika, kteří udělali ještě něco horšího. Nevím,možná vrahové dětí… Co?“ Thorne mlčel, ale zdálo se, že na kávu zapomněl. Nikam nešel. „Tak proč vám

tak vadím?“

Thorne přistoupil k Palmerovi a náhle mu bylo trapně, že se zdál být tak v pohodě. Palmer se trochuschoulil v křesle. „Víš dobře, že jsem tady, abych chytl jeho. Ne, abych chránil tebe. To víš zatracenědobře. Nebo snad ne?“

Palmer přikývl. Thorne byl vzteky bez sebe, že ani nedokázal nalézt správná slova. „Mimochodem, vadí mimoje nemocné koleno, často mi vadí jeden nebo dva z mých nadřízených a příšerně mi vadí buzerace.

Ty…“

„Co? Je vám ze mě špatně? Máte chuť mě praštit?“

Thorne se otočil a šel k oknu. Cestou se podíval na hodinky. Bylo krátce po půl desáté.

Pohlédl dolů na dvůr s vysokým zeleným plotem a tichou ulici za ním. Viděl jedno z aut postávat asi stometrů daleko, dokonce rozeznal postavy dvou policistů uvnitř. Představil si jejich únavu a podráždění. Tajeho začala mizet jako špinavá voda v kanále. Minutu či dvě počkal. „Jsem překvapen, žes čekal tak

dlouho.“

Palmer si posunul brýle a mírně zakroutil hlavou. „Čekal na co?“

„Abys mi tady vykládal, že nejsi jako on.“

„Nebyl jsem…“

Aniž odtrhl zrak od ulice dole, Thorne zvedl ruku, aby Palmera zarazil. „Pokud ti jde o tohle, nemusíš se

bát. Mně je to jedno. Ba co víc, myslím si, že jsi vlastně ještě horší.“ Otočil se a viděl, jak Palmer sklopilhlavu a složil ruce na prsou. „Nicklin, ten kterého stále považuješ za svého přítele, je maniak. Psychopat,sociopat a co já vím co ještě. Nevím, proč vraždí. Ne přesně. Líbí se mu to, užívá si to a je to jedinýzpůsob, jakým se ten hnusný mizera dokáže vyjádřit. A má ohromnou legraci z toho, že to nutí dělat i

tebe.

S tebou je to o něco jednodušší. Víme přesně, proč vraždíš.“ Palmer zvedl hlavu a pomalu mrkl. Thornepostřehl v jeho očích nepatrný výraz nesouhlasu.

„No dobrá, minulý čas, víme přesně, proč jsi vraždil. Zabíjel jsi, protože ti to přikázal. V tom není nicsložitého. Podle mě jsi právě proto horší než on.“

Thorne se otočil zpátky k oknu. „Vraždí ženy před jejich dětmi a ty jsi ještě horší.“

O několik minut později Thorne slyšel vrznutí křesla, to jak Palmer vstal, a za chvíli zahlédl u nohou plíživý

stín. Ucítil, že Palmer stojí za ním.

„Měl jste někdy doopravdy strach, inspektore Thorne?“

Venku bylo chladno a jasno, ale jak tak hleděl do tmy, vracely se mu nepříjemné vzpomínky.

Zatímco uháněl tmou po mokrých ulicích jihozápadního Londýna a držel se v závěsu auta, jehož koncovásvětla připomínala strašidelnou příšeru, Thorne pozoroval, jak se venku vydatně rozpršelo…

Pohyboval se v chodbách domu plného šepotu lidí, pro něž to měly být poslední chvíle na tomto světě.

Vystoupal ve tmě po schodech do podkroví, které se už brzy mělo zalít krví. Co uviděl, když si jeho očipřivykly na ostré světlo, ho naprosto ochromilo, jako když sevřete ruku v pěst. Úplně mu to vyrazilo

dech…

Nyní, o rok později, byla noc jasná a chladná, a zatímco se mu vzpomínky zvolna vytrácely, bušení srdcese zpomalovalo. Když začal opět volně dýchat, bez pohnutí sledoval v okenní tabuli přibližující se odrazmuže. Vrah se k němu blížil.

Palmer promluvil pomalu hlubokým hlasem, ale přes nos a bez emocí, téměř jako robot. Zíral přímo předsebe, jako by mluvil se svým vlastním pokřiveným odrazem v okenní tabuli. „Ať už si myslíte cokoliv,jakkoliv je to ošklivé, či bylo. Představte si, jaké to je, když s tím musíte žít. Nejen tehdy, když si dáte párpanáků a najednou to na vás dolehne. Ne uprostřed noci, když se vzbudíte celý zpocený a děkujete bohunebo komukoliv jinému za to, že vás ta noční můra milostivě opustí, ale bez přestání.

Mluvím o tom, jaké to je žít s něčím, co vás paralyzuje, co mění vaši pleť v cosi vlhkého a podivnéhodokonce i pro váš vlastní hmat. Něco, co vám kroutí střevy a mrazí krev v žilách. Co vás naprostopřipoutává a zároveň dělí od každého s výjimkou osoby, která vás děsí. Toho, kdo dokáže zhmotnitsamotný strach. Toho, s nímž jste svázán a jemuž naprosto patříte.

A teď si představte, že i přesto, jak moc to nenávidíte a děsíte se toho, s tím žijete tak dlouho, až beztoho nemůžete žít. Stane se to něčím, po čem toužíte, svíravou bolestí v hrudi, náhlým pocitem lítosti iotřesem, když vás to dostane. Je to jako by se vás jemně a smrtelně dotkl pavouk, který vám leze po těle

od nohou až kamsi za oči a samozřejmě i po vašich slabinách, tam vždycky…

Nakonec se člověk bojí i žít. Strach je ten nejhorší pocit na světe. Ten úplně nejhorší až do chvíle, kdynajednou zmizí a vy zjistíte, že existuje ještě něco horšího.

Vím, že to tak zní, ale nejsou to výmluvy. Není to tak jednoduché, jak se zdá, to rozhodně netvrdím. Cojsem udělal, nebylo jen… ze zbabělosti. I ve mně byla pochopitelně nějaká špatná zoufalá část mého já,která chtěla všechno ničit a nutit ostatní, aby se báli.“

Palmer zakroutil hlavou, jako by zdvořile nesouhlasil se svým obrazem v tmavé části okenní tabule. „Ne.Ne, nedělal jsem ty strašné věci jen proto, že jsem se bál. Vždyť ani nevím, jestli to byl on, koho jsem sebál, nebo jestli jsem se bál za něj, jeho jménem.

On se nebál ničeho, chápete? On se vůbec ničeho nebojí…“ Thorne se k Palmerovi nechtěl otočit. Místotoho přísně hleděl na svůj odraz: koutky úst lítostivě svěšené dolů, v očích slzy, které byly patrné i přesšpínu na okně a slabé světlo. V tu chvíli, a Thorne na to nikdy nezapomene, mu Palmer nepřipomněl nicjiného, než jednoho z těch obrovských medvědů v jakési východoevropské prdeli. Malátné zvíře zbavenédrápů, degradované, tančící v řetězech s obojkem na krku, zatímco idioti stojící kolem házejí mince a ti,kteří to viděli doma ve zprávách, dávají mnohem víc, aby se to pokusili zastavit.

Zrovna tak byl Thorne překvapen tónem jeho hlasu, který byl, když nic jiného, klidný, na rozdíl od jehohněvu před pár minutami. Promluvil, aby potěšil Palmera stejně jako sebe.

„Jestli je tam někde venku, pak by měl mít strach,“ řekl Thorne.

Palmer pomalu vykročil a položil svou velkou ruku na okno. Konečky mohutných prstů mu tlakem naokenní tabuli zbělaly. Thorne se napůl otočil a uviděl Palmera, jak zírá hluboko do tmy na svou minulost:vzdálenou, nedávnou a někde mezitím.

„On tam je. Vždycky tam někde byl.“

Holland se probudil a s hrůzou pohlédl na hodinky.

Do hajzlu…

Už před hodinou a půl si řekl, že musí vstát, ale bez problému znovu usnul. Teď bude muset hodněvysvětlovat. Potřeboval si dát sprchu a rychle odsud vypadnout.

Musel jet domů.

Když otevřel dveře do koupelny a uviděl ji skloněnou nad umyvadlem, nejprve jej napadlo, že zvrací.Přistoupil k ní s nataženou paží.

„Sarah…“

Otočila se a nad jejím horním rtem spatřil bílý prášek.

Chvíli jeden na druhého hleděli. Byl nahý, měl husí kůži a třel si rukama paže. Ona měla na sobě bílý frotéžupan, měla mokré vlasy a její ústa se podivně kroutila.

Nakonec se usmála. „Dáš si?“

Holland hystericky odfrkl. Našpulil rty, jako by se chtěl zeptat proč, ale z jeho úst nevyšla ani hláska.Ještě pevněji se obemknul pažemi, zatnul zuby a přísně se díval na dlaždičky kolem vany, na zašedlou aodlupující se spárovací hmotu, dokud nevěděl, co říct.

„No, vypadá to, že mě povýší mnohem dříve, než jsem si myslel…“

McEvoyové zmizel ze rtů úsměv a odvrátila se od něj. Podívala se na sebe v zrcadle, naklonila se blíže azamrkala. Jediným rychlým nacvičeným pohybem si utřela zbytky kokainu kolem nosních dírek a strčilapopráškovaný prst do úst. Přejela si jazykem po dásních a okomentovala jeho výraz, přičemž jen stěží

zakrývala vztek.

„Nepotřebuju žádnou zasranou přednášku, Hollande. Jasné?“

„Taky žádnou zasranou přednášku nedostaneš,“ řekl. „Chci se jen osprchovat a vypadnout…“

Na tvář se jí vrátil úsměv, tentokrát však zcela jiný. „Jasně, hezky domů do její náruče, jen co si ze svého

ptáka smyješ mou vůni…“

Holland se natáhl pro ručník a uvázal si ho kolem pasu. „Jo, přesně tak. A vůbec, změň téma.“ Naklonil se

do sprchovacího koutu, otočil kohoutkem, strčil ruku pod proud vody a čekal, až bude téct teplá.

„Šlehneš si občas i v práci?“

McEvoyová se zároveň rozesmála a rozkašlala. Vyplivla cosi do umyvadla. „Šlehneš? Ježíši Hollande, jsi

jako můj táta…“

Voda byla najednou vařící. Holland rychle stáhl ruku. Měl chuť ji udeřit. Měl chuť křičet, a tak křičel. „Jak

to mám říct… dát si lajnu, voddělat se, zhulit se, fetnout si, sjet se… cokoliv se ti z toho blbého,

zasraného feťáckého žargonu líbí. Jasný?“

„A ták, takže my jsme si četli odbornou literaturu. Jó?“

„Odpověz.“

„Co myslíš? Myslíš, že beru drogy i na pracovišti? Myslíš, že nemůžu dělat svou práci?“

„Ne. Pokud to bereš i v práci, tak ne.“

McEvoyová hrdě zvedla hlavu, jako by přemýšlela o odpovědi. Chvíli tam jen tak stála, mlčela a malákoupelna se začala plnit párou. Prohrábla si rukou mokré vlasy a potáhla nosem. „Tak co teď bude,

konstáble?“

Holland nevěděl co říct. Její župan se začal rozevírat a jeho oči sjely na okamžik k jejím ňadrům. Cítil, jakse mu okamžitě dostavila erekce. Ihned si toho všimla, usmála se, rozevřela župan úplně.

„Jestli chceš, jsem pořád ještě připravená. Víš, kokain tě tak úplně nenažhaví jako extáze, ale i tak…“

Dříve než se stačil ovládnout, Holland se na ni vrhl, strhl jí župan z ramen a zatlačil ji k zemi.

Bylo to mnohem lepší, než když to dělali před hodinou, lepší než kdykoliv předtím. Jejich hlasy, vzdychání,

výkřiky a nadávky se odrážely od koupelnové dlažby. Syčení a cákání sprchy nebylo dost hlasité, aby jepřehlušilo.

Thorne stál v koupelně Martina Palmera a hleděl do zrcadla. Zvažoval své možnosti pro případ, že by, apokud vůbec, odešel.

Thorne, majitel hospody. Pár jich to už zkusilo. Proč se do toho nepustit raději dříve než později? Pár liber

navíc a možná by si nechal narůst vousy. Vstávání časně ráno, narážení sudů, pivo či dvě zdarma promístní pochůzkáře. Taková kravina…

Thorne, majitel obchodu. Proč ne, zatraceně? Šedivé vlasy sčesané dozadu a pomocník, který by mu vedlúčetnictví. Nemusel by nikomu podlézat. Typicky nabručený obchodník se stálou klientelou…

Thorne, jednačtyřicátník a úplně v prdeli. Polda, který nikoho neoblafne.

Nakláněl se pomalu dopředu, až se čelem opřel o chladné zrcadlo. Když otevřel doširoka své velké hnědéoči, zadíval se na dlouhé, tenké žilky na bělmu, ospalky uvízlé na řasách a na vrásky pod očima jako vetváři starého muže.

Jako ve tváři jeho otce.

Thorne otevřel ústa. Vydal táhlý a hluboký vzdech, který se ztratil v cákání vody, tekoucí do umyvadla.Dlouhý výdech zamlžil zrcadlo. Odstrčil se od něj a rukou setřel sraženou páru. Hleděl do tváře muže, ježvypadal jako živá mrtvola. Byl znavený probdělými nocemi. Těly v koupelnách a na studentskýchubytovnách, klábosením s vrahy a neustálou potřebou připomínat si, kdo a co jsou zač.

Znavený sám sebou. Znavený tím, jak strašně je naštvaný. Znavený čekáním.

Hluk tekoucí vody pomalu slábl, až to byl jen vzdálený šum. V tu chvíli se jeho mysl nádherně vyčistila a

vyprázdnila. Trvalo to jen okamžik…

Pak to šlo ráz na ráz: ve vodovodním potrubí zabublalo, přišel šok z ledové vody na rukou a ve tváři, akdyž zavřel oči, jako by tam s ním ještě stále byl Charlie Garner bušící kladívkem. Někde zvonil telefon…

Když Thorne vběhl zpátky do obýváku, Palmer mu podával cvrlikající mobil jako perfektně vycvičený pes sruličkou dynamitu v tlamě. Dříve než Thorne stačil hovor přijmout, zvonění ustalo.

„Sakra…“

Vytrhl mu z rukou telefon, zmáčkl tlačítko a vyvolal tak číslo posledního zmeškaného hovoru. Neznal ho. Hlas, který se mu ozval, byl strohý a profesionální. Mužský hlas policejního důstojníka.

„Ano?“

„Tady Tom Thorne. Před chvílí jste…“

„A výborné. Tady detektiv seržant Jay z policejní stanice Harrow. Jsem právě na místě vraždy, a přestoženěkteří chlapi od vás jsou už na cestě sem, napadlo mě, že bych mohl zkusit zavolat i vám, protože oběť

má v kapse vaši navštívenku.“

Thornova mysl začala pracovat na plné obrátky. „Znáte totožnost oběti?“ Podíval se na Palmera, který mělprsty spojeny na tlustém zátylku, hlava se mu třásla, oči měl skleněné.

„Ano. Bylo to docela jednoduché,“ řekl Jay. „Všechno bylo v peněžence, což se nám hodí. Ten chudák máhlavu úplně roztřískanou. Vypadá to, že to byl učitel místního gymnázia.“

Okamžitě mu to došlo a bylo to strašné. Vůbec to do toho všeho nezapadalo. Jako když nosičům rakvírakev spadne z ramen a s rámusem dopadne na betonový chodník. Thorne nevěděl proč, ale najednou sivybavil usměvavou tvář učitele angličtiny, který provázel jeho a Hollanda po škole.

„Cookson… Andrew, myslím…“

„Cože?“

„Středně vysoký, tmavé vlasy, věk kolem pětatřiceti.“

„Promiňte, ale tenhle chlápek vypadá mnohem starší…“

V telefonu to zachraptělo, ale Thorne slyšel stejně jen ten strašný hluk rakve dopadající na zem, tenohlušující zvuk praskajícího dřeva. Dříve než seržant Jay mohl jméno toho mrtvého muže vyslovit, Thornevěděl, že Ken Bowles měl pravdu, když říkal, že má z budoucnosti strach.

Nyní se bál i Thorne.

Thorna tentokrát na schůzku ani nepřizvali…

V Londýně lze najít tucty hospod, které nemají zrovna nejlepší pověst. Místa, kde dobré pití a násilí patříneodmyslitelně k sobě, často tvořily neblaze proslulé momenty historie města.

Deset zvonů u špitálu. Hospoda, která se dříve nazývala U Jacka Rozparovače. Říkalo se, že sem tentomuž chodíval pít a několik jeho obětí prý zde šmelilo. Ještě sto let poté, co zde údajně rozpáral pětprostitutek, se tu o něm prodávaly knihy stejně jako hrnky a čepice s jeho vyobrazením, a co bylo vůbecnejpodivnější, několikrát týdně tu v pravé poledne tancovaly striptérky.

Dalším takovým místem byla hospoda U Slepého žebráka v Bethnal Green, kde, jak pověst praví, alespoňtisíc Londýňanů přihlíželo, jak Ronnie Kray zastřelil George Cornella údajně za to, že ho nazval „velkým,

tlustým teploušem“.

A pak taverna Magdala v Hampsteadu, kde Ruth Ellisová pětkrát střelila do ptáka chlápkovi, který jí vyznal

lásku tři měsíce před tím, než se stala poslední ženou ve Velké Británii, jež skončila na šibenici. TavernaMagdala, kde v pondělí v podvečer seděl Tom Thorne, v rukou zahříval půllitr piva a čekal, až vyslechnesvůj rozsudek.

Přesto to byla hospoda, která se mu líbila; bylo to místo, kam se dalo zapadnout po hodinové procházcepo Heath a obdivování taškařic odrostlých mužů, kteří svůj volný čas trávili pouštěním draků. Pivo tu mělidobré, hospodský byl docela příjemný a jídlo ušlo. Přesto právě temná minulost tohoto místa Thornapřitahovala a fascinovala. Nikdy nedokázal odolat pokušení, aby strčil prst do děr po kulkách, které stálezely v obložení na zdi. Cítil, jako by sem jaksi patřil. Vždycky se otočil a představil si ji.

Vždy v černobílých barvách.

Odbarvené vlasy, bledá přepudrovaná tvář a nádherné lícní kosti, prsty s dlouhými nehty svírající těžkýrevolver Smith & Wesson. Bylo jí dvacet osm let a neměla kam jít. Prsty v dírách po kulkách, pokud šlo o

duchovní stránku, jen stěží se to dalo srovnat s dotekem Kristových ran, ale k čertu s tím. Když si dátepár piv v neděli po obědě…

Velikonoční neděle 10. dubna 1955. V Hampsteadu nastává okamžik šílenství. Je čas vykonat rozsudek.První krok na cestě k šibeničnímu propadlišti v popravčí místnosti vězení v Holloway. Téměř půl stoletípoté, co oběsili Ruth Ellisovou, život pro lidi vraždící pro radost ještě stále neměl žádnou cenu.

Nyní Thorne seděl a čekal na šéfinspektora Russella Brigstocka a přemýšlel, jak moc se mu chystajíutáhnou oprátku kolem krku. Hleděl na dno sklenice a přemítal o několika významných událostechminulých dnů.

Přípravné řízení před odsouzením.

Čtvrteční časné ranní hodiny: dívá se na kousky učitelova mozku na koberci, zatímco Jesmond významněvstupuje na scénu. Jeho tvář zosobňuje hrůzu a příkrou rozhodnost. Následuje úsměv, jež sisuperintendant připravil výlučně pro něj. „Myslím, že nejlepší by bylo, kdybyste si na pár dní z ničehonedělal hlavu.“

„Nejlepší pro koho?“

Čtvrtek večer: Hendricks mu po telefonu sděluje závěry pitevní zprávy. Jako obvykle, nic moc, ale alespoňse vysvětlil ten zvláštní podpis v e-mailu. „V tom, co zbylo z Bowlesovy lebky jsme našli zapíchnuténepatrné dřevěné třísky. Vrbové dřevo.“

„Kriketová pálka…“

„Tak proto. Noční hlídač. To je krucinál dobrý…“

Pátek odpoledne: Jeho otec. „Ach… nemyslel jsem, že tě zastihnu. Chtěl jsem nechat vzkaz na

záznamníku… Chtěl jsem se tě něco zeptat. Co do počtu obětí, kdo byl největší zabiják v britské historii?“

„Největší? Ježíši, tati…“

„Má to být chyták, abych napálil chlapy v hospodě. Zeptám se na největší zabijáky. Oni třeba řeknou

Christie a já jim řeknu, že největší zabijáci byli ve skutečnosti dýmějový mor či neštovice nebo tak něco.

Rozumíš?“

„Jasně…“

„Ale potřebuju ta jména. Myslím, že největším zabijákem byl Shipman nebo ne…?“

Sobota ráno: Holland mu sděluje novinku. „Upřímně řečeno, nikdo neví, co se děje. Objevilo se tu pár

nových tváří, ale všechno je vzhůru nohama. V pondělí má být nějaká pracovní schůzka. Šéfinspektor,

Jesmond, však to znáte…“

„Jo, díky. Je McEvoyová v pohodě?“

„Jak to mám sakra vědět?“

Thorne zahlédl, jak k němu rychle kráčí Brigstocke. Dopil zbytek piva ve sklenici. Kvůli čemu byl Holland

tak nabroušený?

Brigstocke si sedl vedle něj a naklonil se k němu. Patka mu slušela víc. Byly z něho cítit levné doutníky,

jež si tak oblíbil.

„Mám u vás skleničku. Mám u vás hodně skleniček.“

Thorne přikývl a potlačil v sobě nutkání ukázat gesto, jaké obvykle dělá fotbalista, který právě vstřelil gól.Zašel k baru a koupil každému dvě piva. Brigstocke Thorna během chvilky informoval o tomnejdůležitějším.

„Zůstáváte u případu. Tečka.“

„Proč mám pocit, že to není všechno?“

„Záleží, jak se na to díváte. Někteří lidé jsou strašně naštvaní.“

„Předpokládám, že mezi ně patří i rodina Kena Bowlese.“

Brigstocke škrtl zápalkou a přidržel ji na konci jednoho ze svých levných doutníků. „Mně osobně je to

jedno, ale jako přítel vám radím, abyste zavřel tu svou nevymáchanou hubu, Tome.“

„Promiňte, Russelle.“ Thorne skutečně litoval. Věděl, že Brigstocke za něj nasazoval krk. Bude si to

pamatovat. „Takže co bude dál?“

„Je třeba zmírnit napáchané škody.“ Thorne otevřel ústa, ale pak si vzpomněl, co mu před chvílíBrigstocke poradil, a opět je zavřel. „Případ bude pokračovat jako obvykle,“ pronesl Brigstocke pomalu.„Zdůrazňuji jako obvykle. Žádné další opičárny. Budeme prohledávat místa činu, vyslýchat, shromaždovatdůkazy. Pokračujeme přesně podle schváleného postupu.“

„A co Palmer?“

„Martin Palmer byl dneska ráno vzat do vazby a obviněn z vraždy Ruth Murrayové. Odpoledne serozhodne o tom, do které věznice bude umístěn. Bude se losovat mezi Belmarsh a Brixtonem, Tome.“

Thorne nemohl nic namítat. Zkrátka neměl, co by dodal. Nicklin zabil Bowlese jako varování. Určitě.Věděl, že Thorne a Holland jeli do školy a že je tam mohl zavést jedině Palmer. Nemělo smysl o tom dál

spekulovat.

Když tak o tom přemýšlel…

„Proč poslal Palmerovi e-mail, když věděl, že ho hlídáme?“ Thorne položil tuto otázku Brigstockovi. Vuplynulých dnech se ptali jeden druhého i sami sebe alespoň stokrát. Odpověď, kterou dostal, byla zatímta nejlepší, jakou kdo mohl vůbec nabídnout.

„Hraje s námi jakousi hru. Dělá si z nás blázny.“

„Dělá si blázny ze mě. To já jsem šel do té školy. To mě musí sledovat…“

Brigstocke se předklonil, aby oklepal popel do velkého plastového popelníku. Zakroutil hlavou. „Je jenvelmi mazaný, to je vše. Chce, abychom dělali přesně tohle, abychom si kladli tyto otázky.“

Thorne pokrčil rameny, zvedl ze stolu svůj půllitr a podíval se na něj. Nemohl se zbavit pocitu, že zabitímKena Bowlese, někoho s kým osobně hovořil, mu Nicklin posílá jakýsi vzkaz. Nedokázal určit, jestli tenpocit přicházel z jeho ega nebo to byl nějaký instinkt. Už kdysi si je spletl.

Dopil sklenici a postavil ji na stůl. Přemýšlel, jestli tady má zůstat a opít se do němoty nebo raději utíkatdomů a zabouchnout za sebou dveře. „Předhodí Palmera tisku?“

„O tom se ještě rozhoduje. Jesmond a pár dalších se zavřelo na tiskovém oddělení. Za jistých okolností by

to byl dobrý tah, chápete, vraha máme ve vazbě, sežene se pár starých známých, kteří půjdou dělattyjátr před soudní síň v Bailey. To nám všem pomůže, obzvláště teď…“ Odmlčel se dostatečně dlouho,aby si Thorne vyplnil mezeru vlastní úvahou. … když jsem nechal zabít Kena Bowlese. „Je těžké si přiznat, že jsme to podělali.“ Thorne zavrčel. „Díky za to jsme.“ „Neobviňujte se kvůli Bowlesovi, Tome.“ „Proč ne?“

Brigstocke zamžoural a chopil se piva. Neznal odpověď. Za daných okolností mu Thorne položil jedinouvhodnou otázku. „Ještě jedno?“

Brigstocke dopil pivo, které držel v ruce, a zatímco polykal, zakroutil hlavou. Thorne se natáhl po své

bundě. Vypadá to, že půjde domů.

„Z nejhoršího jste venku. A to ze stejného důvodu, z jakého jste se do potíží dostal, znáte to,“ řeklBrigstocke. Thorne zvedl nechápavě obočí. „Strach. Báli se, že budou chybovat, že to poserou. Teď se

bojí, že všichni uvidí, že to posrali, což je tisíckrát horší.“

Thorne vstal a oblékl si bundu. Brigstocke zůstal sedět, doutník skoro dokouřený. „Nemají se čeho bát.Veškerou odpovědnost vezmu na sebe.“

Brigstocke típl zbytek doutníku. „Žádné strachy, už to na vás hodili.“

Oba se rozesmáli trochu více a déle, než bylo nutné. „Stále nemůžu uvěřit, že jsem se vyhrabal z

nejhoršího.“

„Na chvíli možná,“ řekl Brigstocke. „Ale je jen otázkou času, kdy si to pořádně slíznete…“

„Poprava byla odložena.“

Brigstocke se na něj podíval, usmál se, ale narážku nepochopil. Thorne v tu chvíli přemýšlel, kolik by toho

musel vypít. Kolik by musel vypít, než by se dokázal zabalit do deky a usnout, aniž by viděl Kena Bowlese

s očima otevřenýma v kaluži krve, ruce zaryté do koberce a za nehty kousky vlastního mozku.

Aniž by viděl Martina Palmera, mohutného a shrbeného u bílé zdi vězeňské cely.

Když začali pouštět reklamy, nízkorozpočtové upoutávky na penzijní připojištění či pojišťovny –, vstal ašel si udělat šálek čaje. Dnes večer vysílání stejně za moc nestálo, což byla škoda. Těšil se na voláníposluchačů více než obvykle.

V práci se mu dnes nedařilo. Zažívali teď hektické období: spousta úkolů a on, jako obvykle, byl ze všechnejvytíženější.

Po pravdě řečeno, byla to jeho vlastní vina. Všechno musel mít pod kontrolou. Zatímco si stěžoval napracovní vytížení, nevěřil nikomu jinému, že by to dokázal stejně dobře jako on. A tak nakonec vždyckyvšechno udělal raději sám.

Ve skutečnosti mu práce navíc nevadila. Posledních pár dní potřeboval něco, co by ho přivedlo na jinémyšlenky. Bojoval ze všech sil, aby se přizpůsobil nové situaci.

Palmer byl pryč: už zbyl jen on.

Jelikož chtěl mít neustále všechno pod kontrolou, chtěl být tím, kdo věci mění, nemohl se teď příliš zlobitkvůli tomu, co se stalo. Vždycky bylo jasné, že Palmer půjde po té poslední vraždě z kola ven.Koneckonců to byla jeho vlastní volba. On se rozhodl zabít Bowlese. Právě když se pomalu dostával do téThornovy malé hry, která se mu líbila čím dál víc, musel změnit směr a teď se musel smířit s následky

svého rozhodnutí.

Je zase sám. Líbilo se mu to, ale přesto teď bude muset přijít na nějaký jiný způsob, jak zvýšit svévýkony. Nudu a stagnaci by nesnesl. Setrvalý stav znamenal úpadek a on udělá vše pro to, aby se tomuvyhnul. Musel se k něčemu rychle upnout, k nějakému novému bodu na obzoru. Kdysi jej našel vPalmerovi, ale nyní, když byl Palmer mimo hru, musí vymyslet jiný způsob, jak dát všechno do pohybu.Zatímco čekal na inspiraci, dal se znova do práce.

Práce, práce, práce, domov, klábosení, večeře s Caroline a pak hodina či dvě u rádia s láhví vína.Vychutnával si důvtip a moudrost dalších neústupných spoluobčanů, kteří nemohou usnout. Později bymohl Caroline vzbudit a opíchat ji. Zasunout ho dovnitř, začít s ním hýbat, zatímco by zavřel oči a myslel při tom na Bowlesův mozek, který vypadal jako nedovařená kaše. Nebo na hezkou díru v hlavě studentkyči snad na způsob, jakým ta žena s chlapečkem ztuhla, když jí položil ruku přes ústa.

Zatímco v konvici začala vřít voda, myslel na Thorna.

Přemýšlel, jak inspektor po těžkém dni odpočíval. Po několika těžkých dnech. Nic horšího než další oběťpřece nemůže být. Tělo někoho, s kým se znal. Jak rychle se s něčím takovým muž, jako je Thorne,vypořádá. Obzvlášť když to nebylo… nutné? S kým o takových věcech mluvil? S rodinou? Přáteli?Najednou ho náramně pobavilo pomyšlení, že zapne rádio a uslyší Thorna, jak volá moderátorovi.

„Máme teď na drátě Toma z Londýna, který má nějaký problém. Jak ti můžeme pomoci, Tome?“

Pak se ozval hlas s typicky londýnským přízvukem. Poněkud drsný, stejně jako ten muž sám. Hluboký ajistě dojemný. Uklidňující a zvučný, to záleží na náladě či dojmu, který se snaží vytvořit. Dnes v noci mávšak hlas poněkud vyšší a nervózní…

„No, Bobe, je to trochu trapné.“ „Tome, voláš poprvé?“

„Ano, volám, promiň…“

„Hezky se uvolni. Jsme tví přátelé.“

„Jde o to, že bych rád věděl, jestli mi nějaký posluchač nemůže pomoci. Snažím se chytitněkolikanásobného vraha, chápete, a vůbec se mi nedaří…“

Uchopil kouřící hrnek čaje a nesl ho zpátky do obýváku, zatímco se stále pochechtával. V rádiu právěpromlouval k národu další volající. Nebyl to samozřejmě Thorne, ale znělo to stejně zajímavě.

Leonard z Cheshire: „Ten chlap, co ho minulý týden umlátili. Ten učitel. Ve zprávách říkali, že to byl tenpár, co spáchal všechny tyhle vraždy. Ale já si myslím, že to byl nějaký malý bastard, promiňte mi tofrancouzské slovo, který neměl domácí úkol. Chci říct, mohl to být, ne? Víte, jak to dneska na takových

školách chodí…?“

Rozesmál se tak, že musel držet hrnek oběma rukama.

Když Thorne dorazil příští ráno do práce, to poslední, na co byl duševně připraven, byla hádka se Stevem

Normanem. Tiskový mluvčí čekající na Thorna v jeho kanceláři se naopak docela těšil.

„Kvůli vám jsme všichni vypadali jako pitomci, Thorne.“

Thorne vztyčil hlavu, zamířil ke stolu a pomyslel si, že to pro něj nemohlo být zase tak obtížné.

Norman kráčel za ním, zastavil se těsně vedle něj a Thorne, aniž se na něj podíval, začal přerovnávat

hromadu dokumentů na stole. „Znepřátelil jste si většinu kolegů a teď se snažíte ze všech sil, abyste

naštval i ty ostatní.“

Thorne přenesl svazek dokumentů k oknu a začal předstírat, že je čte. Nevěděl přesně, co po němNorman chce a proč má tak špatnou náladu. Rozhodně však chtěl, aby co nejdřív odešel, a napadlo jej, že

by zřejmě nebylo nejlepší, kdyby z jeho kanceláře odcházel s rozbitým nosem a vyraženými zuby.

Pohodil dokumenty na okenní parapet a otočil se. Pohlédl mu do tváře, přičemž nasadil spíše unavený nežnaštvaný výraz. „V čem je problém, Normane?“

„Žádný problém. Chci jen, abyste věděl, jaké problémy jste způsobil. Mohli jsme se zpřetrhat, abychom sito u tisku nerozházeli a získali důvěru novinářů…“

„To musela být fuška. Vypít všechno to značkové víno…“

Norman se rozesmál v předstíraném zmatení. „Promiňte, nevzpomínáte si náhodou, čí nápad to byl?Nápad, který mimochodem většina z nás považovala už tehdy za naprostý propadák.“ Thorne pokrčilrameny. Nezapomněl. „Tentokrát to schytali lidé jako já. To vy jste chtěl smyšlené příběhy otištěné vnovinách. Vy jste potřeboval, abychom zveřejnili lež, a my jsme vám vyhověli. Nádhera. Teď je všechno v

prdeli, protože vy jste se mýlil, a my teď musíme dát věci do pořádku.“

„Řeknu vám to na rovinu,“ řekl Thorne a začal pociťovat cukání. „Řvete tady na mě, protože musíte dělat

svou práci.“

„Já ne…“

Thorne k němu vykročil. „Tak laskavě zavřete hubu a udělejte ji!“

Norman neustoupil ani o krok, zvedl prst a zabodl ho Thornovi do hrudi. „Já ji udělám a vy můžete býtzatraceně vděčný, že aspoň někdo tady svou práci dělá. Možná, ale jen možná to s tiskem urovnám.Možná budu schopen očistit tuto operaci od sraček a zachránit tak zbytky pošramocené pověsti.“ Otočil se

a vyrazil ke dveřím, kde se zastavil. „Když říkám tuto operaci, nemyslím tím samozřejmě vás. Vy už jste v

hajzlu a neexistuje způsob, jak vás odtamtud znovu vytáhnout…“

Thorne se rozesmál, přistoupil ke křeslu za stolem. „Poslyšte, Normane, mám teď práci, a jestli jen chcetepostávat a říkat to, co všichni dávno vědí…“

Norman už otevíral dveře. „Ještě se uvidíme, Thorne…“

Thorne mluvil klidně, přerovnával si věci na stole, skládal propisovačky jednu vedle druhé. „Chci vám jenříct, že jestli se mě ještě jednou dotknete svým prstem, tak vám ho zlomím. Řekl jsem to jasně?“

Norman se ohlédl. Thorne viděl, jak se mu krev nahrnula do tváře, a byl docela rád, když viděl, jak se mutrochu té panovačnosti vytratilo z výrazu. Dívali se několik dlouhých vteřin jeden na druhého bez mrknutí

oka.

„Mezi důstojníky a civilními zaměstnanci policie existuje teoretická rovnost hodností. Věděl jste toThorne?“ Thorne to věděl, ale mlčel. „Je to ve skutečnosti jen otázka zdvořilosti, ale většina lidí se tosnaží dodržovat. Tiskový mluvčí v mém týmu odpovídá hodnosti detektiva inspektora, jako jste vy. Jájsem hlavní tiskový mluvčí, což, pokud se nepletu, a já se nepletu –, odpovídá hodnosti šéfinspektora… a

to je vám přímo nadřazená hodnost. Posloucháte mě, Thorne?“

Thorne vzhlédl od stolu, který byl nyní čistý a upravený. V očích milý, ale přesto prázdný výraz.

„Jak jste řekl. Je to teorie. A teď jděte do prdele.“

Norman udělal, jak mu bylo poručeno, a ve dveřích jej okamžitě vystřídala mnohem přátelštější tvář.Holland se opřel o zárubně a sledoval Normana, jak pochoduje přes operační místnost.

„Řekněte mi něco povzbudivého,“ požádal jej Thorne. „Řekněte mi, že se napíchl na ten zatracený stůlzkázy a má teď v noze velkou díru. Nebo ještě lépe, že si urazil jednu ze svých koulí.“

„Bohužel, tolik štěstí nemáme. Vždyť jste ten roh sám obalil papírem.“ Thorne zamručel. Úplně na tozapomněl. „Co se tady dělo?“ zeptal se Holland. „Slyšel jsem to až ve vedlejší kanceláři.“

Thorne vstal a došel až k Hollandovi, který postával ve dveřích. „Myslíte si totéž co já. Někdo mu asipořádně nakopal do prdele.“

„No, ať už to byl kdokoliv, vypadá to, že teď už je vše zapomenuto…“

Oba sledovali, jak Norman hovoří se Sarah McEvoyovou. Usmíval se a gestikuloval rukama. Ona se na něj

smála také, naklonila se k němu a krátce mu položila ruku na paži. Její oči zamířily přímo k Thornovi aHollandovi. Oba okamžitě odvrátili zrak.

Holland vstoupil do kanceláře. Thorne jej následoval.

„Poslyšte, omlouvám se za to ráno, kdy jsme spolu telefonovali,“ řekl Holland. „Ptal jste se naMcEvoyovou, jak se má nebo něco takového, a já jsem byl trochu nevrlý. Moc jsem se nevyspal…“

Thorne čekal, jestli se o tom Holland zmíní. Zareagoval však naprosto nečekaně. Pokrčil rameny. „Nevím,

o čem to mluvíte.“

Holland se zhluboka nadechl a vydechl. Jako by právě překonal něco nepříjemného. „Takže Norman to za

vás schytal?“

„Vypadá to tak,“ řekl Thorne. „I když nechápu proč. Nejhorší na tom je, že se s ním ve skutečnostinemohu přít. Většina z toho, co řekl, byla pravda.“

Holland otevřel ústa, aby něco namítl, ale Thorne ho zarazil. „Nechápejte mě špatně. Je to blbeček, ale ví,

o čem mluví.“

„Přesto není zapotřebí, aby z toho dělal osobní záležitost, nebo ano?“

Thorne se posadil. „Je to trpaslík, chápete? Všichni máme nějaký mindrák.“ Holland se na něj podíval,

zvedl obočí a s obavami se zaculil. Thornova tvář se na oplátku sarkasticky zašklebila. „Je menší než já,

jasný? Já jsem průměr…“

Holland zvedl ruce. „Já nic neříkám. A jaký mindrák máte vy?“

Thorne se na chvíli zamyslel, pak se usmál, jako by si na něco vzpomněl.

„Já? Vám to tak zrovna budu vykládat. Dave.“

Holland se hlasitě smál a v té chvíli byl Thorne šťastný. Ježíši, on byl opravdu šťastný. Chtěl jen zavřít očia poslouchat ten smích celý den. Nejraději by zavřel dveře, na všechno se vykašlal a jen by tak seděl ačekal, až se venku setmí. Počkal by, až přijde tma a celá ho pohltí. Seděl by v kanceláři, popíjel čaj apovídal by si s Hollandem: o jeho přítelkyni Sophii a jeho poslední dovolené, o marné snaze Tottenhamuprosadit se v evropské soutěži a o filmech, které nedávno viděl, a o tom, že je veřejná doprava naprostopříšerná…

O čemkoliv.

Ale věděl, že každých pár vteřin by se jeho hlas, i kdyby zrovna mluvil, zeslaboval, jako by někdo otáčel

knoflíkem hlasitosti v jeho mozku, a místo toho by se ozýval nový zvuk. Zvuk, který teprve musí vymyslet.

Zvuk, který by existoval jen v jeho představách. Zvuk, který zatím slyšelo jen velmi málo lidí, velmi máložijících lidí. Nepříjemný, vlhký úder kriketové pálky do lebky. Znovu a znovu. Nechal jsem zabít Kena Bowlese. Zazvonil telefon. Thorne se po něm nepřítomně natáhl, zvedl sluchátko, ale mlčel. Po krátké chvíli se ozval hlas. Napjatý, netrpělivý, s nepatrným přízvukem. „Je to Thorne?“ „Ano…“

„Tady Vic Perks. Snažil jste se mě zastihnout.“

„Já?“

Perks vzdychl. „No, někdo to zkoušel. Jsem bývalý šéfinspektor Vic Perks. V roce 1985 jsem měl nastarost vyšetřování případu Karen McMahonové.“

Thorne popadl zápisník a začal psát…

Když si zapsal detaily a smluvil si s Perksem schůzku, v hlavě se mu začal tvořit nový obraz. Chvíli tam byla hned zase zmizel. A pak znovu: obraz, který na okamžik vykoukne zpoza mraků či ze stínu.

Viděl neznámého člověka, jak se k němu sklání a natahuje ruku, aby jej vytáhl. Vytáhl z chladné tmavévody ve chvíli, kdy se měl už každou chvíli potopit.

Setkali se v hospodě U Námořníka na Isle Of Dogs.

Nevypadalo to tady nic moc. Tlusté nylonové koberce, terč na šipky a pivo. Ve středu v poledne tamkromě Thorna a Perkse byli jen dva lidé: barman, vyhlížející jako student s obarvenými vlasy a

problematickou pletí, který neustále sledoval malou televizi nad barem; a pak vyzáblý starý muž v

ošuntělém hnědém plstěném klobouku, který v rohu četl noviny, popíjel pivo Guinness a u nohou měl nezrovna přítulně vypadajícího vlčáka.

Zatímco popíjeli pivo a čekali, až se objeví sýrové rolky, takže někdo musel být také v kuchyni, jelikožrolky nakonec dorazily –, probírali každý svůj život. Sejít se v této hospodě byl Perksův nápad. Nechtělcestovat daleko z malého bytu v Eppingu, kam se se ženou nastěhovali, když odešli na důchod. Sotva tenstarý pán zmínil, kde bydlí, Thorne na něj na okamžik pohlédl, ale Perks si toho okamžitě všiml a jehoreakci dokonale pochopil. Tento kousek světa neměl zrovna nejlepší pověst.

„Přesně tak. Nastěhoval jsem se na to samé místo, kde skončila většina zloduchů, které jsem celé ty rokypronásledoval. Sem tam některého z nich potkám. Kupují si noviny nebo nakupují v zahradním centru.

Pozdravíme se…“

Thorne se v jeho středoanglického přízvuku nemýlil: vsadil by se, že pochází z Birminghamu nebo možnáz Coventry. Perks byl vysoký muž. Obličej měl protáhlý a silně vrásčitý, ale Thorne tipoval, že vráskyzpůsobil smích stejně jako starosti. Bylo mu něco přes šedesát, měl krátce střižené prošedivělé vlasy apečlivě zastřižený knírek. Pod zatepleným tříčtvrtečním kabátem nosil košili a vázanku.

Perks dojedl poslední sousto sýrové rolky, otřel si ústa papírovým ubrouskem a podíval se Thornovi doočí.

„Nenašli jste ji. Nenašli jste Karen, protože jinak byste mi to už řekl.“

Thorne stále jedl. Rychle polkl. „Ne, ale snažíme se.“ Perks vstal, rozhlédl se po místnosti, aby našel

toaletu. Než odešel od stolu, opět se podíval na Thorna. „Taky jsem se snažil…“

Později spolu kráčeli podél řeky směrem na východ. Jemné mrholení bylo krajně nepříjemné, nepršelodost, aby stálo za to vytáhnout deštník, ale dost na to, aby člověk musel přivírat oči a hrbit ramena.Temže byla v těchto místech široká. Míjeli levné činžovní domy ze šedesátých let, které vypadalymonotónně a depresivně. Na druhé straně řeky stála na kopci Greenwichská observatoř. Královskánámořní akademie a plachetnice Cutty Sark.

Šli pomalu; Thorne o něco pomaleji, než měl ve zvyku. Znečištěná řeka se pod nimi valila, hučela apěnila. Před nimi se v jemném dešti tyčilo bizarní monstrum Millennium Dome, jež nyní rezivělo avypadalo nehezky. Odhadovalo se, že týdenní provoz této stavby přijde na víc než milión liber.

„Každých pár měsíců by za ty peníze byla slušná nemocnice,“ řekl Perks. „Každých pár týdnů škola.“

„Myslel jste si, že je naživu?“ zeptal se Thorne. „Když jste po ní pátral?“

Perks odvrátil tvář a díval se teď k řece, do větru. Když konečně promluvil, Thorne musel pozorněnaslouchat, aby ho slyšel. „Týden, možná čtrnáct dní jsme v to doufali. Já jsem si to možná myslel déle

než kdokoliv jiný. Myslím, že to byla má práce.“

Thorne udělal ještě několik dalších kroků, než si uvědomil, že Perks zůstal stát. Otočil se a vrátil se kněmu. „Několikrát ji prý viděli nebo ne?“

„Několikrát. Vždycky se najde plno svědků, kteří něco vidí. Lidé to většinou myslí dobře, ale najdou se itací, kteří jsou prostě jen škodolibí. To se dá v tu chvíli těžko odhadnout. Ačkoliv jedno svědectví bylo

opravdu zvláštní…“

„V Carlisle?“

Perks přikývl a setřel si kapky deště z tváře hnědou koženou rukavicí. „Ve skutečnosti to bylo několik milza městem. Tři dny poté, co zmizela. Takové svědectví se dalo jen těžko ignorovat. Popsali dokonce ioblečení, nikdy jsme nezveřejnili vše, a přesto byl ten popis prostě dokonalý. Vlasy, šaty i to auto.Vypadalo to nadějně.“ Perks řekl ještě něco dalšího, ale zaniklo to v křiku racka, který jim přelétl nadhlavami a jehož hlas se mísil s rachotem blížící se helikoptéry. Thorne pohlédl vzhůru a uviděl velkou rajčatově červenou helikoptéru snášející se na letiště City Airport.

Perks prošel kolem něj. Thorne vykročil za ním, ale nepřestával sledovat helikoptéru. Nedokázal vysvětlit,jak ho náhle tato nepříjemná otázka napadla, ale zároveň nechtěl zmeškat příležitost, i kdyby to mělovyústit v nepříjemnosti.

„Takže proto jste nikdy neprovedli místní pátrání?“ zeptal se Thorne.

„Pátrali jsme všude…“

„Promiňte, myslel jsem… jestli jste nehledali tělo, jestli jste nehledali na místech, kde zmizela. V parku, uželezniční trati…“

„Svědectví o tom, že ji někdo viděl, bylo samozřejmě jedním z důvodů. Nedávalo smysl, aby ji někdounesl, zabil a pak se vrátil zpátky, aby se zbavil těla. Ne, že by tahle zvířata dělala něco normálního…“

Perksův výraz byl klidný, ale i přes znechucení v jeho hlase Thorne poznal, že mu v očích něco schází.Něco, co Thorne vídával každé ráno v zrcadle své koupelny, když na sebe pohlédl. Ve dnech, kdy se mudařilo, by řekl, že to je nadšení. V ostatních případech se to dalo nazvat panikou.

„A pak tu byla také výpověď toho kluka,“ řekl Perks. „Kluka, který viděl, jak ji někdo veze pryč. Měli jsmeočitého svědka, který viděl, jak Karen nasedá do toho auta.“

„Stuart Nicklin.“

Perks na chvíli přimhouřil oči. „Ano, Nicklin.“

Několik dalších minut kráčeli v tichosti. Minuli pestré panorama průmyslové části nábřeží na druhé straněřeky. Některá místa vzkvétala, jiná byla už dávno mrtvá. Všechna však byla odporná. Uzavřenáelektrárna, závod na zpracování obilí, kovošrot, kde řezali a tavili tuny oceli, přístavní hráze s hromadamištěrku a chátrajícím strojním zařízením, rezavějící jeřáby tyčící se do nebe.

Nebe, nábřeží, voda a stavby. Černá, šedá a hnědá…

„Řekněte mi o Nicklinovi.“

„Bylo to zvláštní dítě…“

Thorne přikývl a myslel si sám pro sebe Ježíši…

„Nedokážete si představit, jak moc takové věci dokážou děti poznamenat na celý život. Byl opravdu celýpryč. Viděl, jak nastupovala do toho auta. Věděl, že to neměla dělat, víte? Myslím, že pochopil, že se měl pokusit něco udělat, aby tomu zabránil. Nikdy to neřekl, ale… věděl to. Otřáslo jím, když viděl, jak jiunesli. Byli si velmi blízcí, nechodili spolu, ale byli si blízcí. Člověk by řekl nejlepší přátelé. Vlastně s nimibylo ještě jedno dítě, Martin Palmer. Byla to taková trojka. Ten den byli všichni tři spolu, ale později serozdělili a Palmer šel domů.“

„Nevíte, proč se rozdělili?“

Perks na něj mžoural, usilovně přemýšlel, až ho z toho začínala bolet hlava. „Ne…“

„Věděl jste, že Nicklin byl už předtím vyloučen ze školy? On i Palmer?“ Výraz v Perksově tváři, zmatek azoufalá touha o tom vědět, způsobil, že se Thorne najednou cítil vinný. Chodil kolem horké kaše. Nemělnejmenší důvod, aby si dobíral tohoto slušného bývalého policajta. Měl Perksovi jednoduše říct, co od nějchce, už když seděli v hospodě, co chce, aby potvrdil.

Thorne položil Perksovi ruku na rameno. „Chtěl jsem s vámi mluvit o Stuartu Nicklinovi. O Palmerovi taky,

ale především… především o Nicklinovi. Chtěl jsem si ověřit, že jeho výpověď byla jediným důvodem,proč jste ji nehledali v okolí jejího bydliště; a jak moc s tím souvisí to, co tehdy řekl…“

Dále už nemohli jít. Došli až k Saunders Ness, na samý konec nábřeží. Byl to jakýsi výběžek či nospevniny vytvořený prudkým ohybem řeky, která zde obtékala kolem Isle Of Dogs a pak pokračovala až ke

svému ústí.

Perks se opřel o zábradlí a díval se přes řeku do dáli. „Temže byla více či méně mrtvá už před několikalety. Věděl jste to? Nic v ní nepřežije.“ Thorna to nepřekvapilo. Všechen ten svinčík, který plaval v řece,většinu lidí nezajímal nebo o tom nevěděli. Pro průměrného Londýňana Temže byla prostě něčím, coněkdy musí přejít. Perks si ho prohlížel, jako by mu četl myšlenky. „Pár lidí, kterým to ale nebylo jedno, se

s tím pokusilo něco udělat. Dnes žije v řece téměř sto druhů ryb, pstruh, losos, medúza. Udartfordského zdymadla našli dokonce mořské koníky. Přivedli sem zpátky život. Je fajn, že se jim topovedlo, ne?“ Thorne přikývl a potvrdil, že je to fajn.

Perks se usmál a ukázal na vodu. Thorne zaostřil na břeh řeky a uviděl, čím byl jeho společník takpotěšen; příběh posmrtného vzkříšení byl vyobrazen právě zde. V mělké vodě u břehu stála na pozadítmavé vodní masy bílá volavka a čekala na oběd.

Thorne se nadechl a spustil. „Stuart Nicklin zabil nejméně čtyři lidi. On… přinutil Martina Palmera, abyzabil další dva. Je mi líto, jestli se vám to neposlouchá snadno. Chci jen říct, že ho chci chytit stejně tak,jako vy chcete chytit muže, který unesl Karen McMahonovou. Nicklin, ať už si teď říká jakkoliv, čikýmkoliv je… je člověk, který zabíjí pro zábavu.“ Na okamžik počkal a pak řekl tu nejhorší věc ze všech.„Takže asi nebudete překvapen, když vám řeknu, že si nemyslím, že vám tehdy řekl pravdu o tom, co se

stalo Karen.“

Thorne zmlkl a čekal. Nebylo snadné přesně odhadnout, jak Perks zareaguje. Když vám někdo řekne,jakkoliv opatrně, že něco, co jste udělal, bylo špatné nebo v lepším případě poněkud nedokonalé,většinou to vyprovokuje obrannou reakci. Thorne si vzpomněl na zlost Lickwoodovu: očekávaná reakce na

obvinění z nekompetence. Tohle bylo něco úplně jiného, ale přesto se podobná reakce dala očekávat.

Perks se k němu otočil a podíval se mu do očí. Thorne se mýlil, když si myslel, že se naštve. Hovořillaskavě, téměř chlácholivě. Vic Perks neudělal nic víc nic míň než to, co mu napovědělo jeho svědomí.Byla to slova, která se mu připomínala denně: prostá, přímá slova, která slyšel před mnoha lety a nyní jevyslovil zcela bez zdráhání. Zatímco Perks hovořil, Thorne pochopil, že se mýlil i v něčem jiném. Nadšenímu rozhodně nechybělo.

„Nasedla do modrého auta, pane. Myslím, že se jmenuje cavalier. Bylo modré, na předním nárazníku bylarez a na zadním okně nálepka. Poznávací značka obsahovala čísla šest a tři. Tvářila se tak podivně.Vzpomínám si, jak mě napadlo, co si asi myslí, ale nezdálo se, že by měla strach. Těsně předtím, než jejíhlava zmizela ve dveřích auta, na mě, myslím, dokonce zamávala. Jen takové malé mávnutí. Možná mávla

nebo si jen odhrnula vlasy za ucho. Dělala to často. Těžko říct, protože slunce mi svítilo do očí…“

Perks domluvil a přivřel oči. Snažil si připomenout ještě něco dalšího nebo si možná jen vybavoval tvářchlapce, který tato slova kdysi pronesl. Thorne nevěděl.

„Bylo mu čtrnáct, Thorne. Byl o pár týdnů starší než ona. To je vše. Karen právě slavila čtrnácténarozeniny. 17. července 1985.“ Dvakrát pomalu zamrkal. „Letos by Karen měla třicet jedna let.“ Thornepřikývl. Tento výpočet by patrně Perks mohl dělat i ve spánku. „Byl pořád ještě dítě. Neměl jsem důvodmu nevěřit.“

„Já vím.“

„Ježíši, lidi to auto viděli. Ti pitomí idioti si mysleli, že to auto viděli, že viděli Karen…“

Thorne se už chystal položit ruku na rameno toho starého muže, když se Perks odvrátil a zakroutil hlavou.

Opřel se o zeď a upřeně hleděl na nábřeží. Příliv už téměř končil. Thorne pohlédl dolů na rozmanitou sutvyplavenou ustupující vodou, usazenou v blátě. Tucty pneumatik, polámané bedýnky a pochopitelněvšudypřítomné vozíky ze supermarketů. Jak se tam k čertu takové věci dostaly? Nedokázal si představit,že by někdo vyložil týdenní nákup do kufru auta a pak s radostí shodil svůj vozík z nejbližšího mostu.Přesto tam byly. Pravděpodobně působily velmi symbolicky, ale pro Thorna to v tuto chvíli byla jenhromada starých vozíků zapadlá v blátě.

Byl to docela typický poklad, který řeka vydala, ačkoliv Thorne často narazil na exotičtější věci. Několikumělých protéz. Harley-Davidson z roku 1968. Mrtvý bílý bulteriér nafouklý jako odporná vesmírná

kreatura.

A občas také tělo.

Čas od času řeka nějaká těla vydala. Něžně je položila na písčitý břeh, vykašlala je zamotaná do říčníchtravin nebo je vyplivla do bahna. Většina z nich nikdy nebyla identifikována, nikdy pohřešována a zůstalatak anonymní jako vozíky ze supermarketu. Mnohá ještě stále čekala na to, až budou objevena, a plavalasi v řece hluboko pod hladinou. Jejich řasy a nehty, kousky kůže okusovali pstruzi, lososi a mořští koníci.

Thorne přemýšlel, jak rychle, pokud vůbec, by tělo Karen McMahonové muselo být objeveno a předánodo jeho péče, aby se z něj vůbec něco dověděl…

„Dvě věci,“ řekl Perks náhle. Thorne se k němu otočil a čekal. „Vím, že nebudu první osoba, kterézavoláte, ani druhá. Možná vůbec nebudu mezi prvními na vašem seznamu. Ale dejte mi vědět, jakmile to

bude možné, ano? Až ji najdete.“

Thorne přikývl. O to ho ani nemusel žádat.

„A ta druhá věc?“

Perks se k němu otočil, třásl se a zastrkával si šálu hlouběji do kabátu. „Chci být tím, kdo to řekne matce

Karen McMahonové.“

Holland stál ve dveřích a blokoval je. McEvoyová vykročila, aby se kolem něj protáhla. Pohnul se, aby jí v

tom zabránil.

Zasmála se a naoko předstírala, že je to legrace. „To je ale blbá sranda.“

„Jo, to teda je,“ řekl Holland. „Když vejdeš do kanceláře a já jsem tady, otočíš se a jdeš pryč. Přijdu já,

když jsi tady ty, zase se zvedneš a jdeš…“

„Tak se zeptej šéfinspektora, jestli si můžeš přestěhovat kancelář.“

„Fajn a co mu mám asi tak říct?“

„Co chceš.“

„…že si najednou nerozumíme?“

Holland vzdychl a vykročil, čímž nedal McEvoyové jinou možnost než pár kroků ustoupit. Zavřel dveře.

„Neděláme svou práci pořádně, Sarah.“

McEvoyová přimhouřila oči a ztišila hlas. „Takže ty mi nedáš pokoj, jo?“

„Řekl jsem my, Sarah. Oba to potřebujeme vyřešit dříve, než to zajde příliš daleko.“

„To má být výhrůžka? Chceš mi nahnat strach, Hollande?“

Holland se kolem ní protáhl a rozvalil se do křesla. „Panebože, Sarah, ty jsi tak paranoidní.“

„Jo? No to bys mě měl vidět, když si párkrát šňupnu.“ Hleděla na něj, stála na místě, ale nepřála si nic

jiného než vyrazit dveře a utéct. Chtěla zapadnout na toaletu, otevřít kabelku a šňupnout si trochu

sebedůvěry…

Holland jako by tu potřebu zahlédl v její tváři. „A dala sis? Dala sis dneska párkrát?“ McEvoyová mlčela,

ale cítila, jak jí krev vře v žilách. „Kde to schováváš? Myslím, když jsi tady. Máš to v kabelce? Nebo někde

tady…?“ Holland přejel očima po místnosti. „Měla by ses modlit, aby tady žádný z těch cvičených psů na

vyhledávání drog nedostal od pána volno…“

V těchto dnech plakala snadno. Slzy se objevily téměř každou chvíli. Vždycky se jí nahrnuly do očí, jenkapka nebo dvě, a snadno se daly zatlačit zpátky hřbetem ruky. Stačilo to však na to, aby Holland zůstalstát jako opařený.

„Sarah…“ „Ne!“

Ruce jí klesly zpátky k boku a zvedla hlavu. Ve tváři jí nezůstala ani stopa křehkosti. Po slzách vždynásledovala zlost a ona to docela vítala. Cítila se pak bezpečnější. Zaťatá pěst a bolest na prsou jí bylymilejší než chuť slané vody na rtech.

„Poslyš, nechci tvou pomoc a nepotřebuji tvoje rady. Rozhodně nepotřebuju, abys mi říkal, co je pro mědobré. Pracovně ani nijak jinak.“

„Nikdo se ti nesnaží říkat…“

„Že jsme spolu párkrát šoustali a muchlovali se na parkovišti ti nedává žádná práva, jasné? A nevšimla

jsem si, že by sis stěžoval ten den, kdy jsi mě píchal v koupelně na podlaze. Když jsi hekal a tlačil mě nazeď toalety…“

„Já jen chtěl…“

„Tak dost. V práci nic neberu.“

Krátké zaklepání předcházelo okamžitému zvuku otevírajících se dveří, a tak se oba dva ve stejnou chvíliotočili. McEvoyová instinktivně vykročila ke dveřím. Ani ona, ani Holland neměli ponětí, zdali muž vperfektně střiženém obleku a vlasy sčesanými dozadu, který vcházel do kanceláře, zaslechl cokoliv z jejich

rozhovoru, ale bylo to to jediné, na co oba dva mysleli po celou dobu následující rozmluvy. „Hledám McEvoyovou.“ „Já jsem seržantka McEvoyová. Vy nevíte, jak se klepe?“ „Já jsem klepal.“

„Zaklepáte, počkáte, pak jste vyzván, abyste vstoupil, a pak teprve vstoupíte. Je to zatraceně

jednoduché.“

„Kdo má dneska na takové věci čas? Jsem šéfinspektor Derek Lickwood ze Skupiny pro odhalovánízávažné trestné činnosti.“ Pohodil kabát přes opěradlo židle a podal jí ruku. „V telefonu jste zněla úplně

jinak.“

Thorne nastoupil do vlaku směr Docklands Light Railway na stanici Island Gardens, která se nacházelapřímo na greenwichském nultém poledníku. Z tohoto místa vedl vydlážděný podchod pro pěší přímo podřekou až na jižní nábřeží poblíž historické plachetnice Cutty Sark.

Za několik okamžiků už vlak uháněl srdcem Canary Wharf; naskytl se mu pohled přes Temži, který senedal s ničím srovnat.

Byla to podivná trasa. Jednu z nejstarších čtvrtí Londýna dělily od naprosto moderních budov, kteréjednou provždy změnily panorama města, pouhé minuty: od klipru, který kdysi převážel čaj a nyní stál vsuchém greenwichském doku, k jedenáctimetrové jachtě v zátoce Limehouse; od klasické eleganceQueen’s House ke zcela odlišné kráse nového mrakodrapu, jehož jen několik dní dělilo od chvíle, kdy sestane nejvyšší budovou ve městě; od štukové omítky a břidlice k oceli a zrcadlovým sklům jen za pár

minut.

Tato železnice znamenala pro město téměř totéž, co stroj času.

Thorne se však potřeboval vrátit zpátky do minulosti jen o malý kousek. Jen drobný skok o sedmnáct letzpět do léta roku 1985.

Parné léto. Francie provádí nukleární testování, ve vězení Brixton se schyluje ke vzpouře. Konstábl TomThorne, čerstvě ženatý, stojí v nevětrané vyšetřovací místnosti s mužem jménem Francis Calvert. Od tétochvíle se všechno změní.

A zatímco se Thorne pokoušel zbavit zápachu smrti, který mu ulpěl na šatech, mladá holka možnánasedla do auta, a možná taky ne. Holka, jejíž fotografie se postupně zmenšovaly, až nakonec zmizely ztitulních stránek novin nadobro a vystřídaly je významnější události. Dívka, která téměř jistě zemřelajedné vlahé noci osamocená a vystrašená, zatímco lidé tančili na stadionu ve Wembley či házeli zápalnéláhve na Electric Avenue nebo prostě seděli doma jako Tom Thorne a snažili se na svět kolem

zapomenout.

Thorne se probral a podíval se z okna. Venku se míhaly zdi, okna a nekonečné kovové konstrukcepostříkané sprejery. Před sedmnácti lety, když Karen McMahonová zmizela, byl někde jinde. Nyní mohlikonečně jeden druhému pomoct.

Vlak vjel na Nábřeží, kde chtěl přestoupit na Severní trasu zpátky do Hendonu, aby strávil pár hodin vkanceláři, než se opět bude vracet do jihovýchodní části Londýna. Tentokrát autem.

Zavřel oči a představil si, co bude za dvacet let, bude sedět v nějaké zapadlé hospodě nebo se budeprocházet podél řeky s jakýmsi rádoby odvážlivcem; s policejním inspektorem, kterému je sotva třicet akterý se nebude moct dočkat, až mu řekne, jak se tehdy před léty mýlil, jak to zpackal a jak teď znovaotevírají ten případ a jak to všechno konečně dají do pořádku…

Představil si sám sebe, jak se usměje a přátelským tónem se zeptá, o kterém že to případu vlastně mluví.Který konkrétní zpackaný případ má na mysli.

Je to zatraceně dlouhý seznam…

Když se později blížil k věznici Belmarsh, Thorne začal jako obvykle myslet na domácí potřeby čizahradničení. Nemohl si pomoct, ale když přijel na toto místo, vždycky se mu vybavil nějaký ten Bauhausnebo jiné obchodní monstrum, které viděl z okna své kanceláře, když měl tu smůlu, že byl zrovna jasnýden. Věznice Belmarsh vypadala, jako by byla postavena po vzoru nějakého amerického nápravnéhozařízení: prakticky a účelně. Přestože velké viktoriánské věznice jako Strangeways a Brixton bylybezpochyby umouněné a přeplněné, Thorne si stejně myslel, že mají poněkud více… ducha.

Pochopitelně to nehrálo žádnou roli.

Ta podivná londýnská směsice starého a nového tu byla zase a obklopila Thorna cestou na jih odgreenwichských močálů přes Charlton až k místu, kde se nacházela budova věznice, někde mezi městečky

Woolwich a Thamesmead. Byla to rovná cesta podél řeky, a ačkoliv scenerie ani na jedné straně nebylamalebná, byl zde patrný rozdíl. Napravo stály kus od cesty přestavěné viktoriánské kasárny a armádníbudovy. Zašedlé a špinavé, na půdě, která byla jistě za ty stovky let nasáklá olejem a buzerací. PoThornově levé straně se pod zamračenou a stmívající se oblohou, přestože byly teprve čtyři hodiny, tyčilyřady nových rodinných domů. Byl to takový ten typ, co se objevoval v reklamách s chlapem s hranatoubradou a hlubokým hlasem, který se snáší dolů v helikoptéře. Červené cihly a zelené střechy, které určitěspadnou dříve, než o něco tmavší budovy na druhé straně silnice.

A pak věznice samotná. Její bezpečnostní úroveň byla stejná jako všude jinde. Útočiště zde našli JeffreyArcher, Ronnie Biggs a mnoho dalších teroristů jejich formátu. Nikomu se nikdy nepodařilo utéct. Budovavěznice byla nízká, šedivá a špinavá. V pozadí stály rodinné domy. Thorne si nebyl jist, kdo má horšívýhled: nešťastné rodiny ve svých miloučkých domcích z červených cihel nebo vězni…

Od okamžiku, kdy Thorne poprvé vytáhl svůj služební průkaz, do chvíle, kdy seděl v místnosti pronávštěvy a čekal na Martina Palmera, uplynulo něco přes půl hodiny.

Šlo o zdlouhavý a byrokratický postup. Z oddělení pro návštěvníky, kde musel Thorne zanechat všechnyosobní věci v uzamykatelné skříňce, pokračoval do hlavní budovy, kde ověřili jeho povolení a na hřbetruky mu otiskli ultrafialové razítko. Pak se ocitl na chodbě, kde překontrolovali jeho průkaz, dále prošelrentgenovým zařízením a poté labyrintem prosklených přetlakových průchodů, kde se musí nejprve zavřítjedny dveře, aby se mohly otevřít další. A pak čekání na dodávku, která návštěvníky přepravuje odsamostatné budovy kategorie A. Jakmile tam dorazil, proběhla třetí kontrola jeho povolení, dalšírentgenové zařízení a notná dávka bručení a nevraživých pohledů, než Thorna uvedli do malé čtvercové

místnosti.

Délka dalšího čekání nezávisela na ničem jiném, než na náladě bachařů. Bylo to pokaždé stejné a Thornato rozčilovalo. Policejní důstojníci a pracovníci vězeňské ostrahy byli staří nepřátelé. Ti, co dopadávají, ati, co střeží, se navzájem nesnášeli. Na bachaře se pohlíželo jako na neschopné policajty. Policisté mělipověst dohazovačů v hezkých oblecích s čistýma rukama. A tak zde, na půdě vězeňské ostrahy, se jimprodlužovalo a znepříjemňovalo vše, co se dalo.

O deset minut později přivedl do místnosti Martina Palmera posmutnělý strážný, jenž měl tetování pocelém těle. Palmer přišel a posadil se ke stolu naproti Thornovi. Strážný, o němž si Thorne pomyslel, ževypadá jako posera s pravičáckými sklony, odešel z místnosti a zaujal místo za dveřmi, odkud mohl vše

sledovat skrze okno.

Palmer byl bledý. Na sobě měl oranžovou mikinu s kapuci, kterou na něm Thorne viděl, když byl v jehobytě o Vánocích. Hleděl na Thorna a pomalu mžoural. Vypadal spíše jako člověk, který se právě probudil,než jako někdo, koho sledují, aby nespáchal sebevraždu.

Přes časovou ztrátu a úsilí, které Thorne vynaložil, aby se sem dostal, to chtěl mít rychle za sebou.Vlastně sem přišel, jen aby mu sdělil své rozhodnutí.

„Chci najít Karen,“ řekl.

část čtvrtá

STRACH

Palmer vypadal zmateně.

Rozhlížel se kolem a hledal, na co by si vzpomněl, nějaký orientační bod, podle kterého by je dokázalnavádět, ale všechno kolem vypadalo cizí a neznámé.

Thorne jej sledoval a snažil se představit si tohoto muže na stejném místě, když byl ještě kluk a život mělcelý před sebou. Nedařilo se mu o nic lépe než Palmerovi.

Dalo se to samozřejmě pochopit. Násep se za těch téměř dvacet let změnil k nepoznání. Tato slepá větevtrati, která asi o dva kilometry dál míjela hřiště gymnázia krále Edwarda, se už léta nepoužívala. Bylaurčena k rekonstrukci, jež naštěstí pro tento případ nebyla nikdy realizována. Traťové domky –údržbářské dílny a sklady nářadí, dávno srovnali se zemí. Trať byla poničená a zarostlá. Křoví dorůstalomísty do výšky dvou metrů. Palmer se na tomto místě, které kdysi dobře znal, cítil, jako by tu stál poprvé.

Pouta, která měl na rukou, mohla jen stěží něčemu pomoci.

Thorne k němu přistoupil a postavil se za něj. „Mám takový pocit, že to nepůjde snadno.“

„Změnilo se to tady. Vypadá to tu úplně jinak.“

„Nikde to není úplně stejné, jak si to pamatujeme.“

„Já vím, ale tohle…“ Palmer se vydal ke skupince stromů. Thorne šel za ním. Obloha byla jasná, ale v noci

vydatně pršelo a vítr teď sfoukával kapky vody z hnědých kapradin a platanů. Vysoká tráva otírající sejim o nohy byla těžká a mokrá. Thorne měl na sobě nepromokavé galoše, ale Palmerovy džíny už bylyúplně promáčené.

„Možná ohyb řeky,“ řekl Thorne. „Zvláštní uspořádání stromů. Cokoliv, co by nám mohlo alespoň vymezit

okruh pátrání.“

Palmer přikývl. „Snažím se.“

Thorne v Palmerově tváři rozpoznal zmatek, ale pod ním se ukrýval stejný výraz, jeho trvalý výraz, kterýse mu ve tváři jakoby usadil. Ten, který spatřil, když dnes ráno zahlédl jeho tvář na titulních stranáchvětšiny novin. Palmer před šesti měsíci, mžourající a rozmazaný, držel v rukou nějakou limonádu nabezpochyby příšerném večírku v práci. Snímek ukazoval, jak se krčí v koutě, oči vytřeštěné a bělmo rudéod blesku fotoaparátu; ze všech sil se snažil vypadat uvolněně. Ale marně.

Thorne by se vsadil, že autorem fotografie byl Sean Bracher. Kdyby teď měl toho ubožáka před sebou, asi

by mu jednu vrazil, ale momentálně v sobě neshromáždil tolik energie, aby jej to doopravdy rozčílilo.Bracher, stejně jako poskok v hotelu, který vydělal prachy na tom vraždění, nic lepšího neuměl. Přiživovalse na osobní tragédii druhých. Za jednu pomuchlanou fotku hezké sportovní auto a pár týdnů s přítelkynína Kanárských ostrovech. Byla to jen fotka. Sakra, co má být…

Palmer se teď tvářil naprosto stejně.

Thorne ten výraz znenadání dokonale rozšifroval: rozpaky. Rozpaky, že se zúčastnil toho večírku. Že vešel

na policejní stanici a přiznal se k vraždě. Rozpaky z toho, že tady teď stojí. Thorne si uvědomil, žePalmer je v rozpacích prakticky úplně ze všeho.

Palmer si povzdychl, jelikož se zdálo, že jeho dezorientace je větší a větší. Thorna najednou napadlo, že ani roční období mu nepřeje, jim oběma nepřeje. Palmer si to místo pamatoval, jak vypadalo v létě.Stromy se prohýbaly pod tíhou ovoce a květů. Dnes z nich stékala voda, vypadaly potemněle a neměly

listí.

„Možná by pomohlo, kdyby sis to tady vybavil ve spojitosti s těmi budovami,“ navrhl Thorne. „Vzpomínášsi, ve kterém domě tehdy Nicklin bydlel?“ Oba se podívali k vrcholu náspu. Za vršky stromů viděli jenbezpočet televizních antén a satelitních talířů.

Palmer zakroutil hlavou. „Jsou jiné. Novější.“

„A co ten most? Připomíná ti něco?“

Palmer pohlédl na kovovou konstrukci mostu pro pěší, jenž stál asi půl kilometru od nich a klenul se nadúdolím tvořeným náspem. „Ten tady vůbec nebyl. Teprve ho stavěli. Vzpomínám si na ten hluk…“

Thorna něco napadlo a náhle se otřásl zimou. Jak zkažený a mazaný mohl být čtrnáctiletý Stuart Nicklin?Pohřbil Karen McMahonovou pod stovku tun betonového mostního pilíře? Pokud ano, téměř jistě ji nikdynenajdou. Už tak Jesmond a ti nad ním jen stěží souhlasili s pátráním. I to, co prováděli nyní, stáloThorna přímo nelidské úsilí. Nakonec se mu je podařilo přesvědčit třemi magickými písmeny. Poté, cohovořil s Hendricksem, si vůbec nebyl jist, jestli by to vůbec šlo, ale i ta minimální možnost, že by vrahovu

DNA mohli získat, nakonec rozhodla. Ze současných Nicklinových obětí žádné vzorky nezískali, ale kdyžzačínal, možná tak opatrný nebyl.

Palmer přejel pohledem ke kopcům, které vyrůstaly na okrajích mostu. Pozoroval malou skupinuuniformovaných policistů rozmístěných podél náspu po jeho pravici. Někteří stáli nehybně, vysílačku vruce, a někteří se pomalu pohybovali, jako by kráčeli ve stejném tempu jako on a Thorne.

„Co se stane?“ zeptal se Palmer. „Co si od toho slibujete?“

„Jakmile se něčeho chytíme, kdekoliv nám ukážeš, abychom začali, tým policistů celou oblast prohledá –nechají posekat trávu, přivezou sem nějaké stroje, aby to bylo snazší. Nějakou dobu to bude vypadatspíše jako oraniště.“

Palmer rychle přikývl. Tohle vědět nechtěl. „Myslím jako, co bude pak? Samotné hledání. Kopání…“

Thorne zprudka odfrkl. Sám se podobné operace neúčastnil už mnoho let, a tak si nebyl na sto procentjistý. „Přijede skupina speciálně vycvičených policistů. Asi se psy…“ Palmer sebou trhl. Thorne sezamyslel, jak asi psy trénují na takové… speciální úkoly. Rozhodně o tom nechtěl přemýšlet dlouho. Psicvičení k vyhledávání drog, prosím, ale vyhledávání mrtvol? Ve Spojených státech jim říkají „hrobaři“.

Živá představa na chvíli zaměstnala jeho pozornost a trochu mu vzala dech…

Vyplazený jazyk a tlapky hrabající v zemi. Prodírají se nepatrnými zbytky tkání a tisknou čumák k zetlelým

kostem.

Thorne na pár vteřin zmlkl. „Pak, pokud najdeme tělo, povoláme soudního archeologa…“

Palmer ho přerušil. „Nic nenajdete.“ Zmlkl a podíval se na Thorna. Ruce měl spoutané před sebou a jehopřirozený předklon při chůzi se nyní jevil jako absurdně přehnaný. Vypadal jako hrbáč. „Proč právě tady?“

Tato zdánlivě upřímná otázka přinutila Thorna, aby sám sobě položil jinou. Tu, o které přemýšlel již dříve.

Proč Palmer odmítal možnost, že by Nicklin mohl mít něco společného se zmizením Karen McMahonové?„Tehdy možná ne,“ řekl Thorne. „Tehdy bych to chápal. Ale teď, poté co se vrátil a začalo to zabíjení.Teď, když víš, jaký je. Copak si ani nepřipouštíš, že to je možné?“

Na Palmerově tváři se objevilo cosi jako úsměv stejně jako už několikrát, když mu Thorne položil tutootázku a on více méně opakoval stejnou odpověď, jako by si ji připravil předem.

„Myslím, že možné je všechno. Ale pokud je někdo zodpovědný za to, co se Karen toho dne stalo, pak

jsem to já…“

„Řekni mi proč.“

Palmer se naklonil kupředu, jako by padal, ale v poslední chvíli učinil rázný krok vpřed a odcházel pryč.

Thorne jej okamžik sledoval a zamyslel se. Mělo snad to, co si Palmer schovával pro sebe, něco

společného s Karen? Nebo tu bylo ještě něco jiného? Něco, co nechtěl na Nicklina prozradit?

Thorne vyrazil v jeho stopách, zatímco Palmer hlasitě dupal po chodníčku. Kráčeli po rezavě zbarvené,

větrem ošlehané a mokré trávě. Dost ostrá na to, aby se člověk pořezal. Půda pod jejich nohama byla

úplně zmáčená. Bahno Thornovi čvachtalo pod nohama.

„Občas s ní mluvím.“ Palmer náhle promluvil. „Vím, že to zní strašně pitomě.“

Thorne si to nemyslel. Po celá ta léta si hovory s mrtvými docela oblíbil, či přesněji, zvykl si.

„O čem s ní mluvíš?“

„Teď už tak moc ne, ale dříve jsem jí říkával o tom, co jsem udělal.“

„Jako přiznání?“

Palmer o několik kroků vpředu zamručel. „Stejně to věděla.“

„Odpustila ti?“

„Nikdy jste přesně nevěděl, co si Karen myslí. Myslím, že ani Stuart to tehdy nevěděl…“

Palmer se začal Thornovi vzdalovat. Zahnul prudce doleva, pryč z náspu, který příkře stoupal nahoru až knovým domům. Zamířil k mírnějšímu kopci na druhé straně. Na jeho vrcholu odděloval vysoký drátěnýplot tento divoký neupravený kus země od záře nové průmyslové zóny. Thorne pohlédl na násep po jehopravici. Policisté ještě stále kráčeli za nimi, jeden či dva opatrně scházeli z kluzkého srázu.

„Samozřejmě vždycky věděla, co si myslím já. Vždycky…“ Řekl pak ještě něco dalšího, ale přestože seThorne snažil, vítr Palmerova slova přehlušil.

Palmer postupně zrychloval a vzdálenost mezi ním a Thornem se výrazně zvětšovala. Thorne trochu přidal

do kroku, ale jelikož šli vysokou trávou, nebylo pro něj snadné Palmera dohonit. Přestože půda zde bylamnohem sušší, na botách mu ulpívalo bahno a nohy mu tak ztěžkly. Nedokázal už ani překračovatnesčetné trsy kapradin a šípku. Klopýtal přes hustý ostružiník a změť uschlých bodláků. Když si poškrábalruku o nějaký trn, zaklel, a zatímco si poraněnou ruku přiložil k ústům, ztratil na okamžik Palmera zdohledu. Rychle se rozhlédl kolem a ve vzdálenosti asi sta metrů spatřil policistu, jak sjíždí po zadku zmokrého svahu. Už se chystal zavolat o pomoc, když vtom uslyšel Palmerův hlas…

„Myslím, že asi proto, že jsem ji miloval. Vždycky jsem ji miloval…“

Thorne odhmul seschlé pruty ostružiníku a spatřil ho asi deset metrů od sebe. Thorne ztěžka oddychoval.Náhle se cítil jako hlupák. Podíval se na Palmera, který nehnutě stál ve svahu nad ním. Čeho se vlastně

bál?

Kráčel vysokým kapradím až k Palmerovi.

„Byla Karen jedinou ženou, kterou jsi miloval?“

„Ano. Jedinou ženou.“ Otočil se k Thornovi a smutně se na něj usmál jako nějaký idiot. „Samozřejmě

jsem vždycky miloval i Stuarta.“

Palmer zvedl spoutané ruce a ukázal, jak mu to jen pouta umožňovala, ke zkrouceným kořenům smutněvyhlížejícího dubu, který se tyčil několik metrů od nich.

„Tady to je. Kdysi jsem tu našel ptáče.“ Otáčel se dokola a začal se vzrušeně rozhlížet kolem. „Ty kůlny,kde jsme si hrávali, stávaly tamhle. Stuartův dům byl tam nahoře.“ Podíval se na Thorna a přikývl. „Tadyněkde jsme chodívali, my tři. Tady jsem naposledy viděl Karen.“

Thorne se rozhlédl kolem. Po pár vteřinách rozpoznal na náspu postavu Davida Hollanda. Hovořil právě se

dvěma policisty a popíjel čaj. Thorne ostře zapískal na prsty, aby upoutal Hollandovu pozornost. Když jejHolland zpozoroval, Thorne mu rukou ukázal na místo, kde právě stál.

Holland zamával a začal mluvit do vysílačky.

Když se Thorne podíval do zpětného zrcátka, viděl Palmera, jak se sklání nad kovovými náramky, jež hopoutaly k Davidu Hollandovi sedícímu vedle něj. Palmer tiše uvažoval, jak k těm poutům vlastně přišel.Jak se vlastně dostal na zadní sedadla tohoto auta. Detektiv, který za nimi řídil Opel vectra, zachytilThornův pohled do zrcátka a zablikal. Thorne zvedl ruku a zamával na něj.

Malá kolona aut zabočila doleva těsně před blackwallským tumelem a zamířila zpátky k věznici Belmarsh.

Palmer mluvil, jako by jen žádal spolucestující o otevření okna, ale i přes hluk mondea a dalších aut, které

je míjely, Thorne zaslechl v jeho hlase strach.

„Dostanu doživotí, že? Ven už se nedostanu…“

Thorne se vždycky snažil na soudní proces nemyslet. Jeho práce spočívala v tom, že shromaždovaldůkazy, ale pokud vše udělal pořádně, tím to pro něj ve skutečnosti končilo. Když dopadeného zločincesoudili, on už obvykle pracoval na dalším případu. Čas od času, ale v posledních pár letech spíše často, se

vždycky našel nějaký podivínský soudce, nějaký dinosaurus, který nevěděl, co je rap, a který si myslel, že

ženy v minisukních si o to říkají, a který dokázal často všechno podělat: dostal se na stránky novin apodkopal měsíce, možná roky policejní práce tím, že odsoudil nějakého vraha stejně rychle, jako by šlo opřípad nevrácení vypůjčených knih z městské knihovny…

„Dostanu doživotí?“ Zdůraznil slovo dostanu. „Myslíte, že ano…?“

Thorne pohledem do zrcátka zjistil, že Palmer teď hledí zpříma před sebe. Thorne mu dal jedinoupravdivou odpověď, jakou mohl. „Ano, doufám, že ano.“

Palmer několikrát pokývl hlavou, nejdříve pro sebe, pak k Hollandovi. Thorna napadlo, že vypadáspokojeně. „Taky je možné, že mě dají na samotku, že? Až tam budu. Někde jsem četl, že se to vězňům,kteří zabili ženy, dělá. Izolují je, protože ostatní spoluvězni, ti méně provinilí malí zlodějíčci a pachateléozbrojených loupeží či nájemní vrazi takové, jako jsem já, likvidují při první příležitosti. Je to pravda?“

Thorne neměl důvod to popírat. „Někdy ano. Ale obvykle spíš sexuální násilníky, takové ty úchyláky, coubližují dětem…“

„Já vím, ale i tak budu asi dobrým terčem.“ Nešlo o otázku. Thorne pokrčil rameny a nechal Palmerapokračovat. „Stejně není možné, aby vás drželi odděleně celou dobu, že? Dokonce i když jste pohromaděs takovými jako vy, takovými těmi obzvlášť těžkými případy. Dokážu si představit, že existuje nějakáhierarchie. Když jste úchyl, který zabil nějakou školačku, jste pochopitelně horší než zvíře, které zabilostarého důchodce. Chlap, co umlátil svou ženu k smrti, není tak nenáviděný jako někdo, kdo zabil dvě

ženy, které ani neznal…“

Thorne už to dál nechtěl poslouchat. Na začátku to znělo jako způsob, kterým se chtěl Palmer trochuuklidnit. Nyní se to však zvrhlo v sebelítost. „Poslyš, Palmere, jestli chceš, abych ti vyprávěl, jak tvrdé totam uvnitř bude, tak já ti to tedy povím. A nebude se ti to líbit, to mi věř. Vždyť nejsi žádný hlupák.

Nemám pravdu?“

„Ano, samozřejmě…“

„Ale pokud po mně chceš, abych tě litoval…“

„Ne. To v žádném případě.“

„Tak fajn.“ Thorne šlápl na plyn, chytil oranžovou a projel rychle malým kruhovým objezdem na Woolwich

Church Street. Řeka protékala po jeho levé straně. Koukl do zpětného zrcátka, aby se přesvědčil, že tostihla i vectra jedoucí za ním. Pohlédl na Hollanda, který neřekl ani slovo od chvíle, kdy nasedli do auta.Hleděl zamyšleně z okna. Vypadal jako tělo, ke kterému připoutali vězně.

„Měl bys spíš myslet na něco jiného, Palmere. Jasně, máš pravdu, budou tě nenávidět, protože jsi zabíjelženy. Je úplně jedno, proč jsi to dělal, protože ti, kteří ti za to budou chtít ublížit, si budou stejně myslet,že v tom byl sex. Nad psychologií tam rozhodně nikdo moc nepřemýšlí. Ne, že by neměli čas, toho tammají spoustu. Zkrátka si jen nechtějí lámat hlavu. Prostě budou předpokládat.“

Palmer zvedl zápěstí i s Hollandovou paží a poškrábal se na hlavě. „Asi by bylo hloupé se ptát, jestli jimněkdy někdo řekne, jak se věci mají. Jaká je skutečnost.“

„Jo, to by bylo hodně hloupé. Navíc to pro tebe bude ještě horší. K tomu, aby tě nenáviděli, budou mítvlastně dva důvody.“

„Cože…?“

„Dva důvody pro to, aby ti rozbili ksicht o záchodovou mísu. Aby tě shodili ze schodů nebo čmajzli vnářaďovně něco, s čím by tě pak propíchli, až budeš stát v řadě na jídlo. Nechápej mě špatně, tito lidémají morálku. Jenže není tak úplně normální.“ Podíval se přes zpětné zrcátko Palmerovi do očí. „Nenávidímuže, kteří ubližují ženám, nebo to alespoň předstírají, což je celkem jedno, a pokud budeš mít štěstí, tak

se ti jenom vymočí do čaje. Ale pokud existuje něco, co je naštve ještě víc, pak je to práskač. V tvémpřípadě tak zabijí dvě mouchy jednou ranou.“

Ve zpětném zrcátku se opět objevila vectra, to jak Palmer sklopil hlavu a sesunul se na sedadle. Tentoproslov se mu náramně vydařil. Thorne si nemohl pomoct, aby se necítil jako dospělý muž, který si hrajes dítětem a nechce jej nechat vyhrát.

O deset minut později Thorne prudce zatočil a zajel na křižovatku ve tvaru písmene T. Vectra zastavilavedle něj a čtyři policisté sedící uvnitř si vyměnili pohledy. Obě auta čekala, až se budou moci zařadit dokolony aut jedoucích zleva. O tisíc metrů dál na druhé straně vozovky se na vyschlé bažině rozprostíralavěznice. Vypadala jako nízké betonové skladiště…

Tady vládneme my. Vítejte v Království vrahů.

Řidič doprovodného vozidla zvedl palec na znamení, že je vše v pořádku a rychle se zařadil do proudu aut

směřujících zpátky do města. Thorne odbočil do opačného jízdního pruhu a pomalu se blížil k hlavníbráně věznice. Cítil první příznaky palčivé bolesti hlavy.

Když pomalu přijížděl k závoře, pohlédl na hodiny na přístrojové desce. Bylo krátce po půl druhé. Začal

myslet na to, kde má být za necelou hodinu.

Tenhle den nebude stát za nic.

Pokud by Thornovi někdo řekl, že má hezký zpěvný hlas, pravděpodobně by měl na sobě zrovna smuteční

šaty…

Na to, jak vypadal a mluvil, měl skutečně překvapivě vysoký lahodný hlas. Ti, co jej slyšeli zpívat poprvé,obvykle zažívali šok. Zatímco zpíval, napadlo jej, že jedinými okamžiky, kdy zpívá stejně hezky jakovětšina ostatních lidí, byly svatby a ještě častěji pohřby.

Dozpívali Hospodin je pastýř můj víceméně jednotně a posadili se. Než Brian Marsden došel k pultu,

Thorne si prohlédl lidi kolem.

Bylo to velké shromáždění čítající šedesát pět, možná sedmdesát lidí. Většinou šlo o přátele a kolegy,několik generací učitelů a bývalých studentů, ale našlo se i dost těch, kteří zde seděli a šoupali nohamačistě ze služebních důvodů.

Sešlo se zde víc policistů než rodinných příslušníků.

Thorne a McEvoyová zde zastupovali hlavní vyšetřovací tým. Malcolm Jay, seržant ze stanice v Harrow,

byl v kostele i s Derekem Lickwoodem. Steve Norman se potuloval kolem, aby udržoval spojení s

kterýmkoliv nevítaným novinářem, který by se mohl pokusit o rozhovor s truchlícími pozůstalými.

Zatímco se vyjadřovala upřímná soustrast, střežili pečlivě pozůstalé pro případ, kdyby se vrah náhodourozhodl objevit a hodit hlínu na rakev své oběti osobně. Nestalo by se to poprvé, ale Thorne považoval zamálo pravděpodobné, že by si ho on nebo kdokoliv jiný vůbec všiml. Sotva se dalo předpokládat, že bypřišel oblečen v zářivě světlých barvách a hihňal se během smutečního proslovu. Nemohli očekávat, že by

se vyplašeně rozhlížel nebo nervózně pokašlával, když farář mluvil o tom, jak nám byl zesnulý „vyrván znáruče“. Přesto to mohlo přinést výsledky.

Diskrétně požádají o seznam hostů a ještě diskrétněji někdo tyto hosty při odchodu z kostela nafilmuje.

Thorne se rozhlížel kolem. V úplně poslední řadě sedělo strnule několik šesťáků. Měli na sobě to, čemu se

v době, kdy Thorne chodil do školy, říkalo „všední pánský oblek“. Jeden z nich si jej všiml a usmál se.Thorne odvrátil vyhýbavě hlavu. Patnáct dvacet učitelů sedělo vedle sebe na levé straně. Někteří si oblékli

slavnostní talár a biret. Všichni pozorně sledovali vysokého bělovlasého muže u řečnického pultu. Hlasředitele školy se v kostele rozléhal, stejně jako každé ráno v aule gymnázia krále Edwarda. Thornepohlédl na ponurý výraz ve tváři Briana Marsdena a odhadl, že stejně vypadá každý den při zahájenívyučování.

Rodina seděla v přední řadě. Náctiletý synovec a neteř. Sestře mohlo být asi čtyřicet. Otec…

Thorne se podíval na toho starého muže a zahlédl stín dědečka Charlieho Garnera. Možná měl třicet letnavíc a vypadal mnohem chatrněji, ale ve tváři se objevil ten stejný uštvaný výraz. Jako by se rozpadal

zaživa a scházelo mu cokoliv, co by kosti drželo na svých místech.

Shromáždění povstalo, aby opět zpívali. Varhaník hrál falešně úvodní tóny písně „Stůj při mně“. KdyžThorne vstával, pohledem se setkal s ředitelem školy, který se právě vrátil na své místo, poté co vzdalhold Kenu Bowlesovi. Thorne otevřel ústa a začal zpívat, když vtom si uvědomil, že z projevu neslyšel ani

slovo.

Později před kostelem lidé sledovali, jak se rakev nakládá do pohřebního vozu. McEvoyová si někde vzadu

upravovala make-up a k Thornovi se mezitím připojili Malcolm Jay a Derek Lickwood. Oba si zapálilinedočkavě cigaretu a všichni tři postávali, jako by nevěděli co dělat, aby tolik nevypadali jako policajti.

„Inspektor Thorne…?“

Thorne se otočil za známým hlasem a spatřil úsměv na tváři Andrewa Cooksona, učitele, který jejprováděl po škole. Učitel, o němž si Thorne před čtrnácti dny myslel, že se stal obětí, kterou dnes přišlipohřbít.

„Dnes je vás tu víc než dost, že?“ smál se Cookson.

Thorne přikývl a otočil se ke svým kolegům. „Seržant Jay, šéfinspektor Lickwood…“

„Andrew Cookson. Pracoval jsem s Kenem.“

Zatímco si potřásali rukama, Thorne si prohlížel muže, jenž byl zavěšen v Cooksonově paži. Byl zcela bezvlasů a na hlavě měl stařecké skvrny. Opíral se o hůl a hleděl kamsi do dáli. Spodní čelist se mupohybovala, jako by neustále něco přežvykoval.

Náhle se otočil k Thornovi. „Díky, že jste přišel.“

„Je mi líto, co se stalo vašemu synovi,“ řekl Thorne.

Cookson ustoupil dozadu a vzal starého pána za loket. „To je Leslie Bowles, Kenův otec.“

Thorne viděl, jak si Jay a Lickwood vyměnili rozpačité pohledy. Dříve než dostali příležitost vysoukat ze

sebe trapné zdvořilostní fráze, starý muž promluvil.

„Andrew je velmi laskavý, že se o mě stará…“

„To nestojí za řeč,“ řekl Cookson.

„Nezná mě zas tak dlouho.“

„Ale znal jsem Kena…“

„Ne tak dobře jako jiní.“

Cookson pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Bowles udělal malý krok k Thornovi a ostatním. „Mělo by toskončit, ne?“ řekl. „Každý říká, že se to obrátí, když zestárnete, a oni se o vás musí starat. Rodič se stávádítětem…“ Mluvil velmi rozumně. Hlas měl silný a hluboký. Thorne pochopil, že tento muž má mnohemtužší kořínek, než se zdá. „Přesto je to nesmysl, opravdu. I když vám vaří a nosí nákupy, víte? I když vám

zapínají pyžamo a předstírají, že poslouchají vaše hloupé řeči, i…“ Hovořil teď skoro šeptem a v očích mu

zajiskřilo, „…i když vám utírají zadek, stále jste otcem…“ Hlas mu najednou přeskočil. Polkl, nadechl se apokračoval, nyní však v kratších větách a slova pronášel mezi vzlyky. „Nikdy se to nezmění. Vy jste pořádotec a on je pořád syn. Pořád…“ Odvrátil od nich hlavu. Čelist se mu opět začala pohybovat.

„Tati. Už je čas…“ Dcera Leslieho Bowlese se objevila za ním. Thorne je sledoval, jak pomalu kráčejí kekoloně aut, a viděl McEvoyovou, jak je minula na úzkém hřbitovním chodníku a míří k nim.

„Je úžasný,“ řekl Cookson s pohledem upřeným na starého muže. „Musí mu být už skoro devadesát.“

McEvoyová dorazila. Kývla na Lickwooda a Jaye a přistoupila k Thornovi. „Tak jsem tu v plné zbroji. Co seděje?“

Thorne postřehl Cooksonův tázavý pohled a představil je. „Andrew Cookson, učí na gymnáziu krále

Edwarda. Toto je seržant McEvoyová…“

McEvoyová a Cookson si potřásli rukama. „Mýlil jsem se,“ řekl Cookson. „Nevypadáte jako oni.“

„Och, vy jste si toho všiml?“ řekla McEvoyová a sarkasticky se usmála. „A vy jste, tuším, učitel, že?“

Auta postupně odjížděla od kostela. Účastníci pohřbu se vzdalovali také a roztahovali přitom deštníky,jelikož začalo mírně mrholit. Thornovi se to líbilo. Stejně byl ještě promáčený z brouzdání po železničnímnáspu a nohy měl promrzlé na kost. Připadalo mu však, že za daných okolností by na pohřbu mělo pršet.Všude kolem měly být roztažené černé deštníky a déšť měl bubnovat na víko rakve, zatímco tajemnážena, kterou nikdo nezná, měla plakat… a pak se všichni měli pořádně opít.

Možná jen přemýšlel o svém pohřbu…

„Pojďme,“ řekl Thorne a všichni vykročili k parkovišti. Hřbitov ležel asi čtyři nebo pět kilometrů odsud. Vtakových případech měl hřbitov samozřejmě přednost před krematoriem. Uložení rakve do země propřípad, že by bylo nezbytné provést exhumaci těla.

„Myslím jako, co bude pak? Samotné hledání. Kopání…“

Vzpomněl si na to, co dělal dnes ráno, a znovu musel myslet na ty psy. Štěkající, vyjící a tlapami hrabajícív zemi. Čmuchající zápach smrti pod plechovkami od Coca-Coly, nedopalky cigaret a trávou.

Když došli k autům, začalo doopravdy pršet. Thorne a McEvoyová nasedli do mondea. Nastartoval motora vzpomněl si, že ještě nedal spravit topení, a tak jen zapnul vrzající stěrače. Vyjel na hlavní cestu a zařadil se za kolonu větších a tmavších aut.

Nechal jsem zabít Kena Bowlese.

Thorne věděl, že je to tak, že toho vždycky bude litovat a že chytí toho muže, který vraždil. Věděl, že ažbude stát nad hrobem, ucítí svou vinu, pálivou a nesnesitelnou, jak se mu kroutí a usazuje v těle.

Věděl také, že až budou spouštět rakev, bude myslet na matku Charlieho Garnera Carol, která teď leží vesvém vlastním hrobě. Na Katie Choiovou a Miriam Vincentovou v jejich hrobech. Až budou pohřbívat Kena

Bowlese, bude myslet na Karen McMahonovou, která leží v hrobě, jenž prozatím nebyl objeven a nikdose o něj nestaral.

Hrob, jenž je mnohem mělčí.

Seděl a třásl se. Na protější straně stolu plakala Caroline a upřímně řečeno ani on neměl daleko k pláči…

Ten večer uvařila těstoviny. Seděli u stolu a povídali si o každodenních starostech, s nimiž se oba muselivyrovnávat, když vtom náhle začala zase mluvit o dětech. Opakovalo se to každých pár měsíců a pro nějto vždy znamenalo nějakým vhodným způsobem jí to rozmluvit. Vždycky pokýval hlavou a usmál se. Pak jí

vysvětlil, že má celou svou kariéru před sebou. Zeptal se jí, jestli právě teď je ta vhodná doba a stiskl jíruku. Pak ji ujistil, že i on by chtěl mít jednou děti, ale musí si být jistý. Musí o tom rozhodnout společně…

Dnes večer ale neměl na podobné žvásty náladu.

Celý den mu třeštila hlava. Tolik toho musel promyslet, tolik možností zvážit. Stále hledal něco, co by jejvzrušilo, co by zaměstnalo jeho představivost. Věděl, co musí udělat, ale ještě si to nedokázal živěpředstavit. Skvělý nápad. Koncept, jenž by nahradil jeho krátké dobrodružství s Palmerem.

Caroline mluvila o jeslích a mateřské dovolené…

Musel vymyslet nový scénář. Nové pozadí pro celé dějství, které samo o sobě bylo vcelku prosté ažpřímočaré. Pohrával si s myšlenkou, že vraždění dá trochu říz. Představoval si nové a zajímavé způsoby,jak to udělá, ale nakonec to skončilo jako scénář k nějakému filmu pro pamětníky s Vincentem Pricem: po

vzoru shakespearovských tragédií likviduje lidi, kteří ho naštvali.

Ne. Potřeboval vymyslet něco celistvého, dát všemu přesný tvar, aby jej to povzbudilo, zocelilo a dodalo

mu to energii.

Především však musel jít kupředu. Nikdy se nesmí zastavit ani vrátit.

Tím se měl zabývat, ale v cestě mu stál vztek. Nemohl kreativně myslet, když mu zlost nedovoliladoopravdy se soustředit. Fakt, že hledali Karen, jej rozzuřil.

Caroline se naklonila přes stůl a vzala ho za ruku. Bude snad někdy vhodnější příležitost? Měli jistou prácia vydělávali dost peněz. Samozřejmě, že to nebude procházka růžovým sadem, budou se musetpřizpůsobit, ale mohlo by to fungovat…

Sledoval Thorna a Palmera u trati. Thorne mu domlouval a radil. Palmer vypadal v poutech úplně zoufale.Díval se, jak jdou podél náspu jako párek teploušů, kteří mají chuť na sado maso. Co si od toho, kurva,

Thorne sliboval, i kdyby ji našel?

Její rodina by jim pomohla. Ráda by jim zajistila hlídání. A oni by si tak mohli vždycky spolu někam vyjít,třeba na večeři…

Byla to jeho minulost a nedovolí nikomu, aby se v ní šťáral. Až bude chtít, aby něco našli, bude to on, kdoje k tomu přivede. On bude tím, kdo má všechno pod kontrolou.

Jde jen o spolupráci, o vzájemnou podporu…

Musel se toho vzteku zbavit, uložit ho do nějaké jiné části mozku. Ano, to by mohlo pomoct. Ať se ta

druhá část mozku soustředí na budoucnost, na hledání nového pohonu.

Caroline to nechtěla odkládat na pozdější dobu. Chtěla si užívat mateřství, dokud je mladá…

On na to přijde, to je jasné, ale potřebuje trochu času. Jenže Thorne a ti ostatní ho začínali znervózňovat.

Dítě by je sblížilo. Bezpochyby…

Téměř to viděl před sebou, ale scházely tomu jasné obrysy.

Cožpak on nechce dítě? Vždyť říkal, že ano.

Jako by to měl na jazyku, jen to vyslovit… Ale co si, sakra, Thorne myslí, že udělá?

Cožpak už ji nemiluje…? Naklonil se a uhodil ji.

Nebyla to jeho vina. Nedokázala ani na okamžik zavřít hubu, být zticha, aby se mohl soustředit. Asi tonebyla ani její vina, vždyť nevěděla, co se mu honí hlavou. Nedokázala pochopit, co je za úsměvem, zatou tváří, která nic neprozrazovala, ale i tak, krucinál…

Potřeboval jen trochu času na přemýšlení. Aby oddělil hněv od svých plánů.

Podíval se na ni. Na tváři a části krku měla znatelný otisk jeho dlaně.

Blbá děvka. Žvaní jen o dětech. Zrovna když potřebuje trochu klidu, aby mohl přemýšlet o smrti.

Šálek čaje před spaním se pro Thorna stal skoro rituálem. Nejednou se musel vypravit do večerky, když

zjistil, že mu došlo mléko.

Navštěvoval ten obchod alespoň šestkrát týdně. Tři bratři, kteří jej vedli, pocházeli zřejmě z Turecka,možná z Kypru. Neznal je jménem. Když kupoval chléb, noviny a pivo, někdy se usmáli, ale nezdálo se, žeby nějak zvlášť stáli o seznámení.

Když Thorne sáhl do kapsy, aby zaplatil mléko, představil si, co by se stalo, kdyby zapomněl domapeněženku. Zajímalo by jej, jestli by mu dali na dluh do příštího dne. Vždyť k nim chodil šestkrát týdněprakticky osmnáct měsíců. Udělali by to? Asi ne. Možná, kdyby vytáhl svůj služební průkaz a ukázal jim,

že je policajt.

Thorne stál před obchodem a čekal na přechodu na zelenou. Prohlížel si inzeráty ve výloze. Jeden, kterýjej zaujal, byl napsán červeným fixem na zadní straně pohlednice. Byly v něm pravopisné chyby, ale přislužbách, které nabízel, gramatiku nepotřeboval.

Bylo to už tak dávno.

Thorne vytáhl propisku a zapsal si číslo na kartón od mléka.

Karen McMahonovou našli během dvanácti hodin.

Z vršku náspu poznal, kde tým pracuje. Plocha kolem hrobu zakrytá bílou celtou výrazně kontrastovala shnědou a tmavě zelenou barvou vysoké trávy a trsů kapradin. Nad kosterními pozůstatky vlál bílý čtverec.

Holland začal sestupovat z kopce k místu nálezu, McEvoyová asi deset metrů za ním. Ti dva sem přijelispolečně i s dalším konstáblem a studentem policejní akademie. Cestou toho příliš nenamluvili. Teďscházeli ze svahu a jejich bílé igelitové pláštěnky šustily. Vypadali jako mimozemšťané, kteří nejistě

našlapují.

Hrob byl nalezen v jednom odvodňovacím příkopu, jenž se táhl podél náspu pod každým kopcem. Jakmile

vysekali trávu a křoviny, nebylo těžké to spatřit či poznat. Příkop měl na šířku asi metr dvacet, ale vstupsem byl zakázán. Stěny příkopu tvořilo bahno a hrozilo nebezpečí sesuvu. Hodiny usilovné práce, běhemnichž odkryli ostatky Karen McMahonové, by mohly jediným neopatrným šlápnutím přijít nazmar.

Holland a McEvoyová si nasadili respirátory a vlezli pod stan. Mačkalo se tu asi půl tuctu lidí, krčili se ahrbili, jelikož stan nebyl dostatečně vysoký, aby mohli stát zpříma. Slunce vyšlo teprve před chvílí a ránobylo docela chladné. Avšak ve stanu bylo dusno. Ačkoliv reflektory před stanem byly vypnuté, uvnitř stáledva svítily a teplota pořád stoupala. Holland okamžitě cítil, jak mu pod pláštěnkou stéká pot po zádech.Opatrně prošel kolem Phila Hendrickse, který dřepěl u místa nálezu, a zamířil k Thornovi, jenž byl zabrán

do hovoru s doktorem Jamesem Pettetem.

Thorne pohlédl na Hollanda a McEvoyovou, jakmile vešli do stanu. Okamžitě jej napadlo, že se k soběchovají docela důvěrně. Byl to jen takový dojem…

Hned tu myšlenku zapudil a vrátil se ke konverzaci o smrti a zkáze.

Jako soudní archeolog byl James Pettet zřejmě velmi dobrý, ale jako člověk na Thorna velký dojemneudělal. Kdyby jej už nikdy neviděl, rozhodně by mu to nevadilo.

„…vlhkost je nepřítelem tkání. Vlhkost a teplo je snad ještě horší. Nebo lepší, to záleží, jak se na to

díváte.“

S kamennou tváří Thorne dlouze vydechl a rychle se nadechl. Jak se na to díváš ty?

„Není divu, že vůbec nic nemáme, když byla pohřbena do odvodňovacího příkopu a navíc během horkéholéta, jak říkáte.“ Pettet měl hluboký hlas, a když hovořil, neustále pokyvoval hlavou, jako by byl unavenneustálým vysvětlováním primitivních jevů idiotům. „Měkké tkáně naprosto scházejí, a jak vidíte, kostijsou již prakticky ztrouchnivělé.“

Thorne se s Pettetem nikdy předtím nesetkal, a tak mohl jen hádat, co se skrývá pod igelitovou kapucitěsně obepínající jeho obličej a pod maskou, která zakrývala nos i ústa.

„Neorganický materiál se pochopitelně zachoval lépe.“ Zatímco Pettet popisoval místo nálezu, jehoasistent opatrně chodil kolem hrobu a každou chvíli padl na kolena nebo si lehl na břicho, aby dlouhoupinzetou sebral nějaký úlomek a hodil jej do igelitového sáčku s důkazy. „Látka z jejích šatů, sáčky naodpadky, to, co zbylo z koberce, do něhož byla zabalena. Provaz či kabel kolem krku zůstal pozoruhodně

zachovalý…“

Thorne si představil, že Pettet má asi pleš s přehazovačkou. Zřejmě také problematickou pleť.

Thorne se otočil a podíval se dolů do hrobu. Bzučící reflektory surově a neodpustitelně osvětlovaly jehopříšerný obsah.

Ztrouchnivělé byl ten správný výraz. Kosti měly okrovou barvu a byly zapadlé v blátě a odporném slizu.Potrhané zbytky modrých šatů, ne bílých, díky bohu, a pocuchané chomáče koberce. To vše plavalo vhnědé kaši. Chomáče vlasů přilepené na lebku trčící z hlíny jako nějaké pijavice.

Vybělené kosti lidských ostatků neexistovaly nikde jinde než pod kůží, kam patřily, a v představáchtelevizních scenáristů. Dem bones dem bones, visící, usmívající se, načrtnuté v poznámkovém bloku

chirurga.

Tohle vypadalo jinak. Jako lidský vývar.

Hendricks, který stál u okraje hrobu, ustoupil a nechal jednoho člena týmu přijít až k samému okraji asehnout se pro cosi dlouhého a mastného, co trčelo z bahna. Thorne zachytil jeho pohled. Hendricks naněj mrkl. Otočil se zpátky k Pettetovi.

„A co DNA?“

Archeolog vyfoukl tváře. „Můžete klidně dýchat.“

Thorne se zakuckal, a napodobil smích, jak jen to šlo. Zápach uvnitř stanu byl velmi intenzivní. A všichnikolem hrobu, ať už s maskou či bez ní, se snažili hlavně a především zatajit dech. Tedy všichni kroměPetteta. Zdálo se, že archeolog ironii v jeho větě nepochopil. „Ještě tak možná DNA oběti. Sežeňte minějaký materiál pro srovnání, vlasy, ostříhané kousky nehtů. Rodiče si někdy takové věci schovávají zesentimentálních důvodů.“

Samozřejmě proběhne celá řada testů, ale Thorne ani na okamžik nezapochyboval, že hledí na ostatkyKaren McMahonové. „Je nějaká šance, že tu něco po vrahovi zbylo?“

Pettet téměř vykouzlil úsměv. „Šance je tu vždycky. I vy máte šanci, že vyhrajete v loterii, ne? Jedinoumožností je ten provaz. Možná se tam zachytily zbytky kůže, ale všechen buněčný materiál už byl jistězničen kreozotem.“

Thorne se otočil a zvedl tázavě obočí.

Pettet trpělivě vysvětloval. „Kreozotem se napouštějí železniční pražce. Jde o stejnou látku, kteroupoužíváte k impregnaci dřevěných plotů. Během let se tato látka dešťovou vodou vymývá a je splavována

do těchto odvodňovacích příkopů. Pokud by ji zakopal ne tak hluboko, kreozot by v půdě působilparadoxně jako konzervační látka a my bychom teď měli mnohem lépe zachovalé pozůstatky.“

Zklamání v Pettetové hlase znělo Thornovi zcela profesionálně. Nikoliv sentimentálně jako v případě těchhloupých rodičů, kteří mají šperkovnice plné chomáčů vlasů a nehtů…

Thorne pohlédl do protějšího rohu stanu, kde ležela hromádka špinavého kamení. Pettet si všiml, kam seThorne dívá. „Alespoň máme všechny kosti. Vrah si dal záležet, aby je nevyhrabaly lišky.“

Celý hrob pokrývala vrstva kamení. Kameny, jež byly příliš těžké, aby je zvedl zvědavý rypák či nějakéhladové zvíře. Kameny, pak asi šedesáticentimetrová vrstva hlíny a pod tím vším tělo čtrnáctileté dívkyskrčené v igelitovém pytli na odpadky, rozkládající se pod starým kobercem. V bezpečí před liškami.

V bezpečí před vším ostatním.

O pár minut později položil před stanem Thorne ruku na Hendricksovo rameno. „Ne, aby sis o sobě mocmyslel, ale je vážně potěšení hovořit o smrti s někým, kdo nepředstírá, že ho to strašně vzalo…“

„Kéž by ho to vzalo,“ zamumlal Holland. „Zatracený syčák.“

Hendricks se zaculil. „Je to pitomec, vid?“

„Jako bych nevěděl, co je nějaký zasraný kreozot!“ Thorne zatřásl hlavou a nasadil dotčený výraz, kterývšechny pobavil. Všichni se rozesmáli. Přesně tohle zoufale potřebovali. Smáli se a kroutili hlavami,zatímco se neohrabaně vysvlékli z igelitových pláštěnek. McEvoyová ztratila rovnováhu a její ruka se

natáhla k Hollandovi pro oporu. Smích utichl a všichni na chvíli v tichosti stáli a vychutnávali si plnými

doušky nádherně znečištěné londýnský ovzduší.

„Já tomu pořád nerozumím,“ řekl Hendricks a rozhlédl se kolem. „Zjevně nechtěl, aby ji zvěř vyhrabala…“

Holland přikývl. „Muselo mu trvat celou věčnost, než našel tolik kamení. Tady v okolí žádné není.“

„…ale zdá se, že mu nezáleželo na tom, kde ji zahrabe. Moc dobře ukrytá nebyla.“

„Prakticky vůbec ne,“ řekl Holland. „Nebylo těžké ji najít. Nikdo se prostě nikdy neobtěžoval ji hledat. To

je vše.“

McEvoyová si zapálila cigaretu, a jak vydechovala kouř poznamenala: „Zřejmě si nemyslel, že ji vůbecněkdo bude hledat.“

„On to přece věděl,“ řekl Thorne. „Pojistil se.“

Nasedla do modrého auta, pane. Myslím, že se jmenuje cavalier…

„Udělal to, když mu bylo čtrnáct,“ řekla McEvoyová. „Pak se vypaří a objeví se znovu o patnáct letpozději. Patnáct let.“

Thorne přikývl. Věděl co chtěla naznačit. Vyslovil tu otázku nahlas. Tu, kterou si sám položil, když se dívalna ostatky Karen McMahonové. „Kolik obětí ještě čeká, až budou nalezeny?“

Oteplovalo se. Stáli v závětří na úpatí náspu a kouř z cigarety McEvoyové stoupal přímo vzhůru k ocelově

modré obloze.

„Takže nemáme žádnou šanci získat vzorky DNA?“ zeptala se.

Thorne zakroutil hlavou.

„Vždyť jsem ti to říkal,“ povzdychl Hendricks.

Thorne pokrčil rameny. Za pokus to stálo. Stejně to všechno bylo jen teoretické. Věděli, kdo tam uvnitřstanu leží v díře, kterou nazývali hrobem. Zrovna tak věděli, kdo ji tam uložil. Neměli v ruce žádnýhmatatelný důkaz v případu Palmer, Nicklin, v případu Garnerové, který by mohli komukoliv předložit.Našli ale tělo oběti. Do hajzlu. Thorne měl mrtvolu, kterou mohl nabídnout nadřízeným. Připadal si jakokočka, která položí k nohám svého pána mrtvého ptáčka. Pohlaď mě. Vidíš? Podívej, jak jsem chytrá.

Thorne se nikdy v životě necítil blběji.

Otočili se, když za sebou zaslechli šustění celty a spatřili Petteta, jak vychází ze stanu a nese malýigelitový sáček na důkazní materiál. Stáhl si z tváře masku a kráčel k nim. Thorne měl radost, když uviděl,

že jeho předpoklad o problémové pleti byl správný.

„Napadlo mě, že byste to chtěli vidět.“

Zdvihl sáček a Thorne i ostatní se v hloučku shlukli kolem. Dívali se na jeho obsah. Ať už to bylo cokoliv,kdysi to mělo pravděpodobně světlou barvu, avšak nyní to jaksi vybledlo a bylo to celé pokryté černýmblátem. Byl to Holland, který jako první pochopil smysl poničeného a téměř nečitelného nápisu.

„Zatraceně. Tyhle jsem kdysi miloval. Dají se ještě sehnat?“

Hendricks se naklonil blíž a zíral na igelitový sáček. Jeho stěny byly pomazané blátem. Na dně bylašpinavá voda, ve které plavaly drobné kamínky a zbytky kostní dřeně. „Co to je?“

„Obal čokoládové tyčinky,“ řekl Thorne. „Ale, myslím, že takové už se nedají koupit.“ Nepředpokládal, žeNicklin změnil značku jen tak. Nešlo sice o stejný druh, který našli čistě olízaný a zmuchlaný v drobnédlani Charlieho Garnera, ale i tak jej přítomnost tohoto obalu příšerně vyděsila.

Thorne vykročil do svahu náspu k autům, zastavil se a ohlédl se zpět. Mluvil s Pettetem, zatímco se mupřes hlavu díval na malý bílý stan. „Až ji budete vyzvedávat, buďte opatrní, ano?“

Pettet se nadechl, aby odpověděl, ale Thorne se již mezitím otočil a stoupal dál do kopce. V dlani mačkalbílou igelitovou pláštěnku a přemýšlel, kolik ochrany mu poskytla před tím, co Hendricks nazýval kousíčkysmrti. V tom stanu jich byly milióny a vznášely se všude kolem a usazovaly se na zářivě bílém materiálu.Některé se dostaly pod něj a usadily se na kůži, zahnízdily se v záhybech a zachytily se na podrážkáchbot. Čekaly, aby mohly vyskočit v tu správnou chvíli.

Až se dostatečně setmí.

Thorne se nadechl a začal stoupat rychleji. Když vytáhl telefon a vytočil číslo Vica Perkse, začalo jej píchat

v boku.

Nejradši by zůstal a počkal, dokud ji nebudou odvážet. To by mohlo být velmi zajímavé. Byl zvědavý, jakasi vypadá. Zřejmě z ní zbyla jen skvrna na tom starém ošlapaném koberci, do kterého ji zabalil a vekterém si ji přehodil přes rameno. Nyní už zřejmě zůstal jen její otisk. Tělní tekutiny pravděpodobněvyznačily obrys její vychrtlé postavy v levném nylonovém vlákně.

Strašně rád by zůstal, ale musel se vrátit do práce.

Docela ho to naštvalo, ale rozhodl se, že to na sobě nedá znát. Hněval se, že se někdo šťourá v jehominulosti a prověřuje ji. Vždycky si přece dal tolik záležet a udělal vše pro to, aby jeho minulost nikdynikdo nevypátral. Nad svou minulostí měl naprostou kontrolu, stejně jako nad tím, co ho teprve čeká.Když je viděl, jak mu kousek této kontroly ruší před očima, cítil se zraněný a okradený.

Nedopustí však, aby to zmařilo jeho plány.

Nechá je odkrýt malý kousek tajemství o své minulosti. Stejně jim to nijak nepomůže. Chystal se učinit

významný skok do budoucnosti.

Minulou noc se už k němu málem odhodlal. Už se k tomu schylovalo, téměř si na to mohl sáhnout, kdyžpak ale Caroline začala omílat tu svou o dětech. A pak, když vzlykala a křičela a když ji pak přitáhl donáruče, všechno se mu to vybavilo.

Směr, kterým se bude ubírat.

Dvě významné změny v jeho dalším konání, teď když znovu pracoval sám. Dvě. A každá sama o soběstačila na to, aby dokázala poskytnout ohromné vzrušení a také to, co nutilo jeho adrenalin pracovatpřesčas. I když přemýšlel o tom, co se rozhodl udělat. Jeho nadšení bylo kaleno myšlenkou, že nikdy

nebude schopen své dílo završit. Jak by mohl.

Byl samozřejmě až příliš skromný. Copak si totéž nemyslel, když jeho ruce tiskly krk té ženy, zatímco sipředstavoval, jak Palmerovy ruce dělají totéž tak, jak mu bylo nařízeno? Když přiložil pistoli k hlavě témladé ženy a představil si, jak Palmer tasí jinou zbraň? Zbraň, kterou, jak se později ukázalo, držely oněco roztřesenější ruce.

Nyní se všechno změní. Našel si svůj nový motor.

Nikdy se nesmí zastavit ani vrátit.

Tentokrát svou oběť nevybere nahodile. Tu ženu, a rozhodně to bude žena, si nevytipuje v davu. Vybereji velmi pečlivě.

Ta druhá změna doslova brala dech, byla to část jeho plánu, při které mu naskakovala husí kůži. Zdálose to tak nádherně drzé.

Žena, kterou příště zabije, bude na svou vraždu pozvána.

Nyní jen zbývalo vymyslet seznam hostů.

Sarah McEvoyová třískla dveřmi tak silně, až sebou Holland trhl a čekal na zvuk tříštícího se skla, který senaštěstí neozval. Stejné štěstí měla i okna, která vydržela nápor její zuřivosti. Během okamžiku jí byla

plná místnost.

„Ty hajzle! Ty dokonalý, podělaný hajzlíku!“

„Poslouchej…“

„Co to bylo? WD40? Motorový olej?“

Holland se cítil, jako by dostal ránu do břicha. Dělalo se mu špatně z jejího hněvu i z toho, co bylo jehopříčinou. Zdeptalo ho, že co udělal, se prokázalo jako nezbytně nutné. „Byl to stolní olej. Jen stolní olej…“

Nepatrná vrstvička na splachovadle na dámských toaletách, zcela neviditelná, pokud jste ji přímonehledali. Kokain se tak zničil během vteřiny. Trik užívaný některými kluby, jež si hlídají své hosty. Olejkoupil cestou do práce. Nechtěl, aby Sophie viděla, jak jej bere doma ze skříňky…

„Myslíš si, že jsi mě doběhl, co?“

„Ne.“

„Máš vůbec představu, kolik mě to stálo? Co, ty chytráku, ty víš všechno. Víš vůbec, kolik stojí jeden

gram?“

Holland byl v drogové problematice docela dobře proškolen. Vstal a přistoupil k ní. „Posloucháš se

vůbec…?“

„Nemůžu si dovolit s tím přestat…“

„Nemyslím, že si můžeš dovolit s tím nepřestat.“

McEvoyová se rozesmála. Nebyl to však příjemný smích. „Na kterým zkurveným semináři ses tohle

naučil?“

Holland ji pozoroval. Kroutila hlavou a těžce oddychovala. Její řeč se podobala střelbě z kulometu. Ačkoliv

ji olej zastavil, nedokázal ji udržet velmi dlouho. Pravděpodobně si dala dávku přímo ze hřbetu své ruky.

„Tvrdila jsi, že v práci to nebereš.“

„Ty si vážně myslíš, že mám problém, co?“ Opět se smála a dívala se všude možně, jen ne na něj. „Děláš,jako bych byla nějaký zatracený feťák. Dávám si jen občas. Sem tam. Ježíši…“

„Ríkalas, že v práci to nebereš, Sarah.“

Rozkašlala se a zkroutila trochu obličej, když vykašlala hlen. „Jo, tak dobrá. Dneska to ale nebyl tak úplněnormální den, že jo?“ Protlačila se kolem něj a vyvalila se do křesla za stolem. „Potřebovala jsem sitrochu dát, poté co jsem strávila ráno civěním do té zatracené díry, jasné?“

Holland si v tu chvíli uvědomil, že o téhle ženě, jejíž tělo důvěrně znal, vlastně nic neví. „Ne, to teda

není.“

Podívala se na něj a nahodila pokřivený úsměv. „Ty jsi ještě tady?“

„To je ten nejubožejší způsob, jak si to zdůvodnit…“

„Hovno! Nepotřebuju ti nic zdůvodňovat.“

„To ne, ale zjevně si to potřebuješ obhájit sama před sebou…“

McEvoyová sebrala ze stolu arch papíru a důkladně ho studovala. „Ta zbraň, se kterou Palmer nedokázal

zastřelit Jacqui Kayeovou. Tvrdí, že mu ji dal Nicklin, že mu ji nechal u dveří. Šéf si myslí, že je topitomost, podezřívá Palmera, že z nějakého důvodu lže…“

„Já vím. Sarah…“

„Takže nevíme, proč nám to Palmer nechce říct, ale odněkud tu bouchačku mít musí. Od někoho, kdo mu

jasně vysvětlil, že by si měl podrobnosti nechat pro sebe.“

Holland ji neposlouchal. Nevěděl ani, jestli ona sama se poslouchá. „Je to přece pitomost…“

„Pokud existuje nějaké spojení na Nicklina, musíme to proklepnout. Takže tady je seznam známých či

podezřelých dealerů, který jsem rozdělila za prvé, protože je příšerně dlouhý, a za druhé, protože bychompravděpodobně měli pracovat odděleně. Chci tím říct, že bych tě nerada kompromitovala…“ „Měla bys s někým promluvit.“

Podívala se na něj pohledem, na který nezapomene. „Nebo to uděláš ty?“

Ozvalo se slabé zaklepání a Paul Moorhead, policista v zácviku, strčil hlavu do dveří. Jeho výraz prozradil,

že okamžitě pochopil, jak jde nevhod.

„Promiňte…“

„Co je?“

„Šéfinspektor Lickwood vás chce k telefonu. Mám ho sem spojit?“

„Ano, díky.“

McEvoyová položila ruku na telefon a zvedla ho ve chvíli, kdy začal vyzvánět. „Dereku.“

Ať už řekl Lickwood cokoliv, rozesmála se, zakryla dlaní sluchátko a dívala se na Davida Hollanda tak

dlouho, dokud neodešel.

„Chci vám říct ještě něco jiného.“

V televizi sedělo v jakémsi domě půltuctu hloupých neatraktivních lidí a každý se snažil ze všech sil, abynebyl ze soutěže vyloučen. Thorne se jakoby bez zájmu zakousl do sendviče a modlil se, aby se staloněco zajímavého. Třeba by mohl do toho baráku spadnout meteor nebo by možná všichni mohli bojovat s

noži v rukou. Napadlo jej, že nazývat tento pořad nestranným dokumentem je docela ironické. Podivíni,kterým se to líbilo, by se zrovna tak bavili sledováním poletující masařky v zavařovací sklenici, jak naráží

do skla znovu a znovu.

Zvuk měl vypnutý. Zvukovou kulisu vytvářela nahrávka Vězeňské blues.

Thorne si byl téměř jist, že na vězeňském blues z věznice Belmarsh nebude nic hezkého. Žádný bluesovýrytmus. Jen ozvěny. Výkřiky žalozpěvů bez melodie do monotónního dusání těžkých bot po schodištích abušení hlav o zdi. Martin Palmer dnes vešel do návštěvní místnosti a vypadal, že takovou píseň slyšelběhem uplynulého týdne docela často.

Thorne nic neříkal. Položil na stůl igelitový sáček a posunul ho k němu. Palmer se naklonil a zíral na obalod čokolády stejně jako už předtím Hendricks a ti ostatní. Palmer okamžitě pochopil, co to je. Poznal to.

„Nicklin zabil Karen, Martine. Zabil ji, zakopal do jámy a pak všem řekl, že byla unesena.“ Thorne hospustil na okamžik z očí, a když se na něj znova podíval, Palmerovy oči se zalily slzami. „No tak, copak tě

to nikdy ani nenapadlo?“

Palmer se natáhl a položil ruku na igelitový sáček. Celý jej zakryl.

„Karen byla jeho první,“ řekl Thorne. „Alespoň si to myslím. Nezbylo z ní dost, abychom mohli provésttesty, takže to nikdy nebudeme vědět jistě, ale vsadil bych se, že jí nejprve ublížil. Šlo zřejmě o nějaký

druh sexuální aktivity, než ji zabil…“

Palmer odvrátil zrak a zasunul dva prsty pod brýle, aby si utřel oči. „Jak ji zabil?“

„Uškrtil ji. Uvázal jí kolem krku provaz. Stuart, kterého jsi miloval.“

„Nevěřím, že jí něco takového udělal. Myslím nic sexuálního.“

Thorne zakašlal. „Máš pravdu. Jenom tak tipuju. Budeme se muset spokojit s tím, že ji jenom zabil a

pohodil její tělo do mělkého hrobu, že? Položil sis někdy otázku, kolik dalších mohl zabít, Martine? Kolik

dalších takových Karen může někde ležet?“

Palmer se náhle otočil zpátky k němu. „Chci vidět, kde byla.“

„Víš, kde byla. U náspu. Řekl jsem ti přece, že jsme našli její tělo v odvodňovacím příkopu…“

„Chci vidět kde přesně. Rád bych viděl, kde přesně Karen zakopal.“

Podobné žádosti už Thorne dříve slýchával od přátel a příbuzných obětí. Ukažte mi, kde zemřel. Vezměte

mě na místo, kde ji zabili. Kde se ta nehoda stala? Místo bylo pro lidi důležité. Měli alespoň kde vztyčit

křížek, nějaké místo, které by mohli navštěvovat. A navíc díky smrti princezny Diany a nárůstu kultury

uctívání tak vznikala místa, kde mohli naprosto cizí lidé pokládat květiny či plyšové medvídky.

Jenže Palmer nebyl oběť. Palmer byl ve vazbě obviněn z vraždy.

„Bohužel to nejde. Jaký by to mělo smysl? Stejně už tělo odvezli, takže tam teď nic není…“ Thorne to

řekl, ale nevěděl to jistě. Pozůstatky už nyní pravděpodobně vyzvedli, ale nevěděl, co jiného se teď na

tom místě mohlo odehrávat.

„To je mi jedno. Chci to vidět.“

„Na to zapomeň.“ Thorne vstal a udělal pár kroků, aniž přesně věděl kam. „Předtím jsi nám pomáhal najít

tělo, takže to šlo, ale tohle nemá smysl. I kdybych ti chtěl pomoct, což nechci, nedostal bych povolení.“

„Prosím.“

„Zavři hubu.“ S Palmerem to bylo vždycky stejné. Přiměl Thorna, aby cítil cosi, co bylo téměř jako soucit,ale záhy se to zvrhlo a proměnilo v zlost. „Proč bych to měl, kurva, dělat…?“

Palmer odsunul židli a rychle vstal. Přes okno na druhém konci místnosti Thorne viděl, jak se jeden zdozorců pohnul, aby zkontroloval, že je všechno v pořádku. Už se chystal signalizovat, že nemá žádnýproblém, když vtom Palmer řekl to, co chtěl Thorne zoufale slyšet od prvních dnů, co se Palmer sám jakovrah přihlásil na policii.

„Chci vám říct ještě něco jiného.“

Teď v jeho bytě vyzváněl telefon.

Thorne vstal, cestou vypnul televizi a stereo a ze stolku u vstupních dveří sebral bezdrátový telefon.Opatrně překročil nedojedený sendvič na talíři, jenž ležel na podlaze, posadil se na opěradlo křesla, nohynechal volně viset dolů a zmáčkl knoflík.

Volal táta. Nemluvili spolu asi týden. „Tome…“

„Jak se daří?“

„Dobře, však to znáš. Tak, co si dnes dáme? Vtípky nebo hádanky?“

„Tome, tady táta.“

„Já vím.“ Thorne se rozesmál. „Jsi v pořádku?“ Táta ztěžka oddychoval do telefonu. „Poslyš, ještě jsi mi neřekl, jak to tehdy v hospodě dopadlo?“

„Cože?“

„Jak jsi je tehdy chtěl napálit. Volal jsi mi a ptal ses na nejhorší zabijáky.“

Chvíle ticha. „Nevolal…“

„Bavili jsme se tehdy o neštovicích. Byl to takový chyták, který jsi měl připravený na kámoše. Vzpomínáš?Bylo to asi před pár týdny.“ „Ne, promiň. Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Neštovice?“ „No tak, víš to moc dobře. Ptal ses mě na jména nejhorších zabijáků…“

„Co? Myslíš jako nemocí?“

„Jo, v tom byl ten vtip. Ale zapomeň na to. Stejně to nebyl moc dobrej fór.“

„Děláš ze mě hlupáka?“

Thorne se znovu rozesmál a udělal obličej. „No jestli tady někdo z někoho dělá hlupáka, pak to nejsem

já…“

„Víš co, jdi do prdele…“

„Tati…?“ Thorne přehodil nohy přes držadlo křesla a vzpřímeně se posadil.

„S kým si, k sakru, myslíš, že mluvíš? Jak si vůbec dovoluješ takhle se mnou mluvit.“

Thorne náhle zvážněl, ale snažil se ze všech sil, aby to na sobě nedal znát. „Hele, klídek tati. O nic přece

nejde, ne?“

Nastalo ticho vyplněné těžkým oddychováním. Deset, patnáct vteřin…

„Tati, já…“

„Jdi do hajzlu, Tome.“

Výbuch hněvu a pak vyzváněcí tón.

Rodiče Karen McMahonové nebyli o nálezu těla informováni. Alespoň ne oficiálně. Čekalo se na výsledkytestů, ale to, že byli požádáni o nějaký materiál za účelem srovnání DNA, jim muselo jasně naznačit, o cojde. Po patnácti letech jim znenadání někdo zavolá a oni najednou mohou pomýšlet na to, že svou dceruuloží k poslednímu odpočinku.

Rodiče Karen McMahonové to místo, její první hrob, prozatím nenavštívili. Až se k tomu odhodlají, najdou

ho docela snadno.

Od chvíle, kdy objevili kosterní pozůstatky, igelitové pytle a koberec, uplynulo více jak osmačtyřicet hodin.Všechno to vybavení a zařízení už dávno odstranili. Teď zde zůstala jen rozbahněná díra, jejíž polohabyla vyznačena stopami v blátě, několika útržky policejní igelitové pásky a malou hromádkou kamení, jež

Nicklin použil, aby odradil zvířata, a které teď tvořily jakousi parodii na náhrobní kámen.

Pravděpodobně je sem přivedl Vic Perks…

Perks chtěl toto místo rozhodně navštívit. Když jej Thorne o nálezu informoval, byl vděčný, vděčný azdrcený zároveň.

„Myslíte, že to bylo rychlé?“ Palmer zíral do odvodňovacího příkopu několik minut a mlčel. Nenadáláotázka Thorna trochu překvapila.

„Pohřbít ji?“

„Zabít ji.“

Thornovi se vybavil shnilý černý provaz volně obtočený kolem krčních obratlů, kde se kdysi silně zařezávaldo masa. Vzpomněl si na pitevní zprávu Carol Garnerové. „Nebylo to moc rychlé,“ řekl.

Palmer ustoupil o krok od příkopu a otočil se. Pohlédl k vrcholu náspu, kde v Opelu vectra zaparkovanémvedle Thornova mondea seděli policisté z vězeňské eskorty. Jemně mrholilo. Obě auta byla postříkaná odbláta. Na úpatí kopce bloumal Holland ve žluté nepromokavé bundě sem a tam. Občas se podíval naThorna a Palmera, ale vypadalo to, že je myšlenkami někde úplně jinde.

„Stuart mi lhal,“ řekl Palmer.

Thorne už slyšel podivnější věci, ale nemohl si zrovna vzpomenout kdy. „Vážně?“ zeptal se a napadlo jej:Udělal mnohem horší věci než to, že ti lhal, sakra…

„Ten den, co Karen zmizela, se něco stalo.“ Odkašlal si a opravil se. „Ten den, co byla zavražděna. Bylijsme tehdy všichni tři tady.“ Vykročil, ale každý krok mu trval celou věčnost, jako by kráčel ve

zpomaleném filmu.

Thorne šel za ním a na každý Palmerův krok musel Thorne udělat dva. Posekali trávu a půda tu bylanasáklá vodou. Věděl, že Holland stojí někde napravo na samém okraji jeho periferního vidění. Světlábunda jasně zářila na pozadí tmavého břehu.

„Chtěli mě napálit,“ řekl Palmer. „Nevím jistě, jestli se spolu domluvili. Teď už je to stejně jedno. Mysleljsem, že mě Karen… chce a vzrušilo mě to. Chtěla mě, chápete. Ne Stuarta.“ Jeho hlas teď zněl poněkudvýš než obvykle, jako by jej vzpomínky nutily mluvit podobně jako tehdy před patnácti lety. Pokrčilrameny. „Jak říkám, byl to jen vtip. Udělali ze mě hlupáka, ale já to tehdy nevěděl. Byl jsem vzrušený vícnež kdy předtím, víc než jsem kdy vůbec byl. To, co se stalo pak, jsem neudělal schválně. Řekl bych vám,

kdyby ano. Stejně už si o mně nic horšího nemůžete myslet, ale opravdu jsem to neudělal schválně.“Zhluboka se nadechl. „Odhalil jsem se před ní.“

Palmer se zastavil a otočil se za Thornem, který jej následoval. „Je mi jasné, jak… bezvýznamně todneska zní. Ale tehdy v tu chvíli bych se nejradši na místě zabil, kdybych měl jak. Kdybych měl dostodvahy. Když jsem se tehdy otočil, okamžitě jsem ten vtip pochopil, došlo mi, že se pravděpodobnědomluvili. Ale výraz v Karenině tváři byl strašný. Znechutilo ji to. Ne takové to předstírané znechucení,skutečná hrůza. Jako by se jí něco vybavilo…

Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jestli ji někdo zneužíval, jestli ten pohled na mě v ní nevzbudil nějakévzpomínky.“ Přikývl sám sobě. „Teď je zbytečné o tom spekulovat…

Tak jako tak, utekl jsem odtamtud, vlastně odtud, celý vyděšený, že jsem tehdy Karen něco udělal.Později, když zmizela, Stuart dělal, co mohl, aby mě v tom utvrdil.“

Thorne sklopil hlavu. Uviděl, jak jsou Palmerovy pěsti sevřené. Pohupovaly se před ním sem a tam pevně

spoutané.

„Řekl ti, že za to můžeš ty, když nasedla do toho auta, že?“

Palmer přikývl. „Jako bych ji vyděsil natolik, že musela odjet pryč. Řekl mi, že o tom nikomu nepoví.

Tvrdil, že mě ochraňuje. Připomněl mi to ten den, když vešel do restaurace. Ledacos mi připomínal… a

vyhrožoval.“

„Využíval tě, aby ochraňoval sám sebe.“

„Ano, teď to vím,“ řekl Palmer a do hlasu se mu na chvíli vkradlo rozčílení. Na okamžik sklopil hlavu a pak

ji znovu napřímil. Rozčílení pominulo. „Mrzí mě to.“

Thorne mlčel.

„Během těch let se to pro mě změnilo v podivného strašáka. Celou tu dobu jsem na to myslel a

vytvarovalo se mi to v hlavě do zcela bizarní podoby. Přesvědčil jsem sám sebe, že to, co jsem udělalKaren, ji jaksi znečistilo. Jako bych na ni nastříkal nějaký zápach. Zápach oběti. Cosi… silného. Jako by naní ulpěla má perverzita a přitahovala toho muže v autě. Táhla jej k ní…“ Thorne chvíli počkal, aby se ujistil, že je to všechno. „Co ještě jsi mi chtěl říct o Nicklinovi, Martine?“ Palmer pomalu zavřel oči. Sklopil hlavu. Jak ho tak Thorne pozoroval, připadalo mu to, že se každou chvíliPalmer začne propadávat do promáčené půdy, jako by ho tam tlačila síla neviditelné tíhy.

„Co ještě jsi mi chtěl říct?“

Thorne se otočil a zamával na Hollanda. Stejně už se šeřilo. Možná, že se ještě vyhnou dopravní špičce.

Martin Palmer už nic dalšího neřekl.

Dvě auta jedoucí těsně za sebou ze severozápadního Londýna do jihovýchodní části. Ve špinavém

modrém mondeu sedí tři muži po většinu cesty zabraní do svých vlastních myšlenek. Hledají řešení.

Probírají v hlavách zoufalé nápady.

Martin Palmer. Vzpomíná na lži, přemítá o povaze zrady, modlí se předem za odpuštění.

Dave Holland. Zvažuje možnosti a nakonec každou z nich shledá nepříjemnou a nechutnou. Pod jehoúroveň.

Tom Thorne. Dochází mu čas i nápady. Přemýšlí, jestli patří k těm, na něž bude bohužel jednou provždyvzpomínat. Bude snad Stuart Nicklin tváří, kterou nikdy neuvidí, a tak na ni nikdy nebude moci

zapomenout?

Odpovědi na tyto otázky dostane každý z nich dříve, než by si dokázal vůbec představit.

„Chci si to ujasnit dřív, než dojedeme k Belmarsh, Martine.“ Thorne hovořil nenuceně, jako by se chystalshrnout nějaký rozhovor. Projížděli právě skrz Maida Vale směrem k Paddingtonu. Jeli už dvacet minutbeze slova a začínal toho mít dost.

„Vzal jsem tě ke Kareninu hrobu. Věř mi, měl jsem z toho jenom problémy.“ Thornovi se vybavilaBrigstockova tvář. Nedokázal si představit, jak moc Jesmondovi spadla čelist, když mu předložil takovou

žádost.

„Myslím, žes mi naznačil, že mi chceš říct ještě něco jiného. Přesně tohle jsem řekl nadřízeným. Něco o

Nicklinovi.“

Palmer seděl strnule připoután k Hollandovi.

„Chci to slyšet, Martine. Bral jsem to jako naši dohodu.“ „Quid pro quo, doktore Lectere,“ zašeptal Holland.

„Přesně tak,“ řekl Thorne. Věděl hovno, co to znamená, ale viděl ten film. Otočil se na Palmera a

významně se na něj podíval. Takže?

Ať už Palmer věděl, co to znamená, nebo ne, nezdálo se, že by to na něco mělo nějaký vliv.

Když o pět minut později projížděli kolem Victoria Station, Thorne prudce zabočil doleva a přidal plyn.

Doprovodné vozidlo za nimi zablikalo.

„Pane,“ řekl Holland. „Vauxhall Bridge, Camberwell, Peckham, New Cross. Tak zněla smluvená trasa…“

Thorne zvedl ruku a zamával na vectru. Odpověděl Hollandovi s mímě zvednutým hlasem. „LambethBridge, Elephant & Castle. To je nová trasa. Změnil jsem ji.“

„Elephant?“

„Hodím vás domů. Dave.“

Holland se naklonil a vypadal ustaraně. Palmer jej následoval, a nejen proto, že byli k sobě připoutáni.„To gesto rozhodně oceňuji, ale vzhledem k průšvihu, ve kterém se pravděpodobně všichni ocitneme, si

myslím, že to není zrovna nejlepší nápad.“

„Možná ne, ale nikdo o tom přece nemusí vědět, že?“

„Ne, ale přesto si myslím…“

„Podívejte, stejně jedeme kolem. Krom toho se domnívám, že se Martin začal trochu stydět.“

Holland pohlédl na Palmera a pak se ohlédl za doprovodným vozidlem. Jeden z detektivů zvedl nechápavě

dlaně. Co to, zatraceně, děláme?

Jeli po Victoria Street dále přes řeku a kolem obrovské dvojice kanónů před Imperial War Museum. O

deset minut později už pomalu projížděli ulicí, ve které bydlel Holland.

„Sundejte si pouta. Dave. Ledaže by Sophie chtěla chystat večeři navíc. Je to ten druhý nalevo, že?“

Thorne pobaveně sledoval, jak Holland přibouchl dveře a přešel zpátky k doprovodnému vozidlu. Oba

detektivové vyskočili z auta, dříve než k nim došel. Pár minut krčení rameny a potřásání rukou, ažnakonec vlezli zpátky do auta a čekali. Holland přistoupil k Thornově okýnku a sklonil se dolů. „Jste si jistý, pane?“ „Jděte domů, Hollande.“ Kývl směrem k zadnímu sedadlu. „Podívejte na něj, nemyslím, že by dělal nějaképroblémy. Jen si trochu pohovoříme… doufám.“

Holland odstoupil od mondea, které se rozjelo k Old Kent Road.

Uvnitř vozu teď dělal Thorne taxikáře. „Koukni na tu dopravu. Ještě nejsou ani čtyři a už je to šílené.Vsadím se, že je to ucpané až do Deptford. Myslím, že máš asi patnáct minut. Maximálně dvacet.“

Thorne pohlédl do zpětného zrcátka. Palmer zíral na jeho temeno a ztěžka oddychoval. Copak dalo

opravdu tolik práce vyklopit to, co ho tížilo na srdci?

„Zbývá čtvrthodina, než se dostaneme zpátky do věznice, Palmere. Toť vše. A teď, sakra, mluv…“

Nastal už skoro čas jít domů.

Kolegové už začali pomalu odcházet, ale on ještě zůstával. Měl ještě jednu či dvě věci, kterými se muselzabývat. Především však chtěl sedět chvíli sám a vychutnat si svou vychytralost.

Nikdy si nemyslel, že to, co dělá, je nějak zvlášť chytré. O tom, co prováděl svými noži a rukama a sesvými přáteli. Bylo to cosi, co zkrátka musel vykonat. Šlo spíše o instinkty než o cokoliv jiného.Samozřejmě, že musel i plánovat, obzvláště když manipuloval s Palmerem, ale ve skutečnosti to nebylozas až tak obtížné. Většinou šlo všechno hladce. Unikat bylo snadné. Právě to kličkování jej bavilo nejvíc.

Tohle bylo ovšem bezpochyby chytré. Přemýšlel, jestli už ten nápad měl v hlavě dlouho, jako by čekal nasprávný okamžik a pak se mu najednou zjevil před očima. Vypadalo to naprosto dokonale. Ona vypadalanaprosto dokonale. Zapadala do plánu a plán zase seděl k ní, a to tak dokonale, že se sám podivoval,jestli to snad byla právě ona, kdo mu vnukl takový nápad a byl za to všechno zodpovědný.

Nakonec vybral svého hosta a skutečně nemohl přijít na nikoho vhodnějšího.

Samozřejmě ještě nemohl vědět jistě, jestli vůbec přijde, a pokud ano, jestli udělá to, oč ji požádá. Ať užto dopadne jakkoliv, pojistil se. V tom byla právě dokonalost celého plánu. Všechno šlo přesně tak, jak sinaplánoval, a cítil se proto docela sebejistě. Uvědomoval si, že se rozhodl správně.

Správné rozhodnutí. Jako by si právě objednával láhev drahého značkového vína v nějaké nóbl restauraci.Musím říci, pane, že jste se rozhodl správně…

Záhy pochopil, že dnes už žádnou práci neudělá. Nedokázal se soustředit na nic jiného než nadobrodružství, které jej čeká.

Jak ji zabije? Kde? Ježíši, čeká ho tolik vzrušení. Tolik skvělých detailů, které ještě bude muset vymyslet…

Nedivil se, že se na práci nemohl vůbec soustředit. Vždyť tak tomu bylo pokaždé: rozhlédnout se kolem,

najít zdroj nového dobrodružství a pak zapomenout na vše ostatní. Zcela se tomu oddat a pozvat i jiné,

pokud si s sebou vzali svou láhev plnou života. Společně z ní pak vylili obsah až do poslední kapky…

Cestou domů koupí lahvinku něčeho dobrého, aby měla Caroline radost. Ten pondělní večer mu užodpustila a sama přišla s omluvou, že je zřejmě přepracovaný a vystresovaný. Souhlasil s ní a řekl, že jetoho na něj asi trochu moc. Když zůstal později sám, musel se tomu smát.

Večeře, pak chvíli u televize, a poté co šla Caroline spát, znovu u rádia. Přemýšlel o tom již dříve, aleteprve nyní rozhodl o konečném znění pozvánky. Nebo alespoň o znění její první části. Pochopitelně tonepůjde okamžitě. Musí učinit neodolatelnou nabídku a to bude chtít trochu času. Právě časový plán bylstále poněkud neurčitý. V hlavě měl jen prozatímní datum té velké události, ale začne už dnes večer.

Začne odesílat pozvánky.

„Za chvíli už budeme u té zasrané věznice, Palmere. Je to odsud necelý kilometr.“ Thorne se snažilnekřičet. „Jak jednou zajedu k bráně, už bude pozdě. Můžeš zapomenout na cokoliv, co jsi mi možná kdychtěl říct. Pokud od tebe neuslyším něco během následujících pár minut, už tě nebudu poslouchat.

Rozumíš mi?“

Thorne si nebyl jist, jestli rozumí sám sobě. Nevěděl přesně, čím chce Palmerovi pohrozit. Věděl všakurčitě, že Palmer mu chtěl něco sdělit. Vždycky tomu tak bylo. Náhle jej napadlo, jestli to celou tu dobunebylo vlastně jen přiznání, jak se odhalil před Karen McMahonovou. Přinejmenším tím byl jistě posedlý.Thorne držel křečovitě volant. Viděl snad spásu či inspiraci pouze ve vině puberťáka za to, že vytáhlsvého pinďoura?

Ne, muselo v tom být něco jiného. Něco, co Thorna mohlo nasměrovat přímo k Nicklinovi.

„Co je to, Palmere?“

Palmer kroutil spoutaným zápěstím v klíně a znovu nepatrně pokyvoval hlavou jako idiot…

„Proboha, vešel jsi na policejní stanici se zbraní. Přišel jsi tam s krvácející ránou. Viděl jsem, jak jsi bylzoufalý a na dně. Říkal jsi, že toho máš plné zuby, říkal jsi, že uděláš vše, co by mohlo pomoci. Řekl jsi,

že ho chceš zastavit.“

„To chci.“

Thorne téměř nadskočil. Palmerova první slova od chvíle, co vyjeli od železničního náspu.

„Tak mi to řekni. O co jde? O čem jsi to tehdy ve vězení mluvil?“

Zatímco Thorne pokládal tuto otázku, auto odbočilo a před nimi se objevila věznice Belmarsh. V dálce semíhalo světlo odražené od obvodového plotu.

„A jsme tady, Palmere, všude dobře doma nejlíp.“ Palmer ze sebe vyloudil jakýsi zvuk, který připomínalzavrčení. „Nevypadá to moc hezky, že? Co kdyby ses vrátil zpátky s pocitem, že jsi vykonal něcoužitečného. Nemůžeš odčinit to, že jsi vraždil, ale můžeš mi pomoct, abych se pokusil zabránit dalšímu

umírání…“

Palmer v sobě sváděl boj a kroutil hlavou. Thorne už se dál neovládl a zakřičel.

„No tak!“

Zpomalili a zastavili na křižovatce ve tvaru písmene T. Museli zde čekat, než odbočí na hlavní příjezdovoucestu k věznici. Míjely je reflektory protijedoucích aut. V koloně aut se vytvořila mezera, která teď od nichbyla vzdálena asi půl minuty. Vectra zastavila vedle nich. „Zatraceně, myslím to vážně. Vysadím tě a padám…“ Řidič Vectry pohlédl na Thorna a čekal na potvrzení, že je vše v pořádku, na signál, že mohou odjet. „Řekni mi něco o Nicklinovi. Vím, žes mi o něm neřekl všechno…“

Projelo dalších pár aut. Thorne pohlédl doprava. „Jak moc vinný se chceš cítit? Kolik viny chceš na sebe

ještě naložit, krucinál.“

Thorne zamával. Vectra popojela dopředu a čekala na okamžik, kdy se bude moct zařadit mezi vozidla.

Palmerovo tělo se napjalo, jako by se k něčemu chystal.

„Řekni mi o Stuartovi. Řekni mi, na co myslíš. Prosím…“

Vectra zatroubila a detektiv sedící blíž k Thornovu okýnku zvedl paži.

„No tak!“ Thorne zařval a sledoval, jak auto vedle něj zabočilo doprava. Thorne sledoval, jak se rozjíždí, a

třískl dlaněmi o palubní desku, nato sešlápl plyn. „Už je pozdě…“

Ze zadní části auta se ozval hlas: „Myslím, že by mohl být policajtem.“

Thornova levá noha sklouzla z pedálu spojky. Auto poskočilo dopředu. Napružil se v sedadle a už se

chystal otočit, když vtom cosi jeho hlavu násilně vymrštilo vpřed.

Když se jeho tvář odrazila od volantu, byl ještě při vědomí, ale ne na dlouho.

Možná vteřiny… možná minuty… kdoví?

Thorne pohlédl na hodiny na přístrojové desce a čekal, až se mu upraví zrak.

Minuty, jen pár…

Pomalu se otočil. Měl pocit, jako by mu do uší někdo nalil cement. Palmer byl pryč. Zadní dveře otevřené.

Kde…? Co to říkal…?

Thorne se rozhlížel všude kolem a každý pohyb očí cítil jako ránu do hlavy. Zoufale se snažil zahlédnoutPalmera, jak mizí v dáli. Světla projíždějících aut osvětlila tmavnoucí skvrnu na jeho tričku. Z volantu

stékaly kapky krve.

Asi sto metrů za autem se tyčil asi dvoumetrový plot. V dáli telefonní rozvodna a staveniště.

Zatraceně. Copak mohl přelézt ten plot s pouty na rukou? Asi ano. Stejně si vzal klíč. Jako by se po něm

slehla zem…

Thorne otevřel dveře a málem vypadl na silnici. Vstal a klopýtal několik metrů. Zvedl ruku a zamával naprojíždějící auta.

Nikdo nezastavil.

Každému to bylo ukradené. Dneska už nikdo nikomu nevěří. V tom obchodě nakupoval během posledníchosmnácti měsíců šestkrát do týdne. Možná, kdybych vytáhl služební průkaz a ukázal jim, že jsem

policajt…

Světla mondea byla stále rozsvícená. Když přiložil ruku k rozbitému nosu a vstoupil do kužele světla,zamrkal. Auto, které projíždělo, na něj zatroubilo ve chvíli, kdy Thorne kličkoval mezi kolonou aut. Vydalse k věznici.

„Ježíši, Tome, jsi v pořádku?“ Brigstocke vypadal vyděšeně a starostlivě.

Nos mu téměř okamžitě natekl do groteskní podoby a nyní, o dva dny později, Thornovi opuchl i zbytekobličeje. Pod očima měl obrovské tmavé kruhy a na lícních kostech modročerné odřeniny.

„Jsem v pohodě,“ řekl Thorne. „Vypadám jako nějaká pitomá panda, ale cítím se docela fajn…“

Z Brigstockovy tváře vymizela starostlivost. „To k tobě docela sedí, protože pokud vím, i pandy patří meziohrožené druhy. Co sis do prdele myslel, že děláš?“

Bývaly doby, kdy by se Tom Thorne v takové chvíli začal bránit. Trval by na svém a mluvil o tom, jak účelsvětí prostředky. Dneska si ale něco takového nemohl dovolit.

„Zkurvil jsem to.“

Když se Thorne objevil ve dveřích, Brigstocke vstal. Nyní se ale opět posadil za stůl. „Poslyš, tohle timusím předat.“ Podal Thornovi list papíru. „Je to úřední nařízení číslo sedm. Chtějí s tebou mluvit hoši z

OPS…“

Thorne nemohl čekat nic jiného. Odbor profesionálních standardů, bylo další pitomé americképojmenování toho, co kdysi bývala Inspekce Ministerstva vnitra. Tým pro potlačování korupce a provádění

čistek ve vlastních řadách. Šlo o stejný útvar, který se nedávno zabýval už i na veřejnosti probíranýmpřípadem policejních důstojníků. Ti pracovali jako soukromá očka a své aktivity financovali ze státníhorozpočtu. V současné době odbor vyšetřoval stížnost na policistu, který si upšoukl během policejní razie a

neomluvil se.

„Nemůžu čekat,“ řekl Thorne.

„A co tvůj nos?“

„Nemůžu se v něm šťárat a nesmím kýchat. Na kontrolu jdu asi za týden, až zmizí otok. Bude záležet natom, jak to bude vypadat. Pak to buď nechají tak, jak to je, anebo mi ho budou muset znovu zlomit a

napravit.“

„Potřebují nějaké dobrovolníky?“

Thorne přešel k dalšímu stolu a posadil se. „Máš nějaké zprávy o Palmerovi?“

„Jestli já mám nějaké zprávy, ty jsi teda dobrý…“

„Promiň, vím, že to znělo…“

„Děláme to, co jsi očekával. Což je víc, než jsi udělal ty. Média se na ten případ vrhla a my s nimi budeme

muset vycházet moc dobře, pokud jich chceme využít. Někdo ví, kde se Palmer ukryl, a jediný způsob,

jak takového člověka najít, je skrz noviny a televizi…“

Jako na zavolanou do kanceláře vkráčel Steve Norman. „Russelle… Inspektore Thorne…“

Brigstocke vstal. Thorne udělal totéž, ale ze zcela nepochopitelného důvodu mu to dělalo značné potíže.

„Přinesu kávu,“ řekl Brigstocke a šel ke dveřím. „Dají si všichni?“

Thorne přikývl. Norman souhlasně zamručel, zatímco na stůl pohodil hromadu novinových výtisků. Vzal

ty, které ležely nahoře a otočil se k Thornovi, aby mu je strčil pod nos.

„Na senzační příběhy jste úplný mistr, Thorne.“

Téměř celou titulní stranu bulvárního plátku zabírala fotografie Martina Palmera. Titulek zněl prostě a

dramaticky. Američané by to nazvali „palcovým titulkem“.

ZABIJÁK NA ÚTĚKU

Thorne obešel stůl. Cítil se unavený, obličej jej bolel a neměl náladu na další hádku. „Poslyšte,

Normane…“

Norman ho pohybem ruky zarazil a sám se zatvářil překvapeně, že to vůbec fungovalo. „Podívejte,předtím než spustíte, chci se omluvit za náš spor z minulého týdne. Choval jsem se jako hlupák. Chystaljsem se, že za vámi zajdu a vyříkáme si to, ale nahromadilo se mi příliš mnoho úkolů.“

Thorna naprosto šokoval. „Chápu…“

„Popravdě řečeno, mám teď doma nějaké problémy a tak jsem byl možná trochu přecitlivělý. Byla tomoje chyba a vím, že z nás asi nikdy nebudou nejlepší přátelé, ale taky si nemusíme jít po krku, že?Obzvlášť ne teď. Nemám pravdu?“

Thorne přikývl a přemýšlel, jestli právě neprožívá opožděný otřes mozku.

Norman zapíchl prst na přední stránku novin. „Toto je v podstatě přesně to, co potřebujeme. Celé ránozvoní telefony. Myslím, že do večeře ho máme zpátky za mřížemi.“ Normanovo nadšení poněkud ochablo,když vytáhl další novinový výtisk, který byl na hromadě založen o něco níže. „Četl jste včerejší?“

Thorne zakroutil hlavou. Skoro celý den ležel v zatemněné místnosti a čekal, až se přestane cítit, jako bymu někdo stál v kanadách na obličeji. Fotografie na přední stránce výtisku byla tentokrát mnohem vícerozmazaná. Dvě postavy focené pravděpodobně zrcadlovkou ze vzdálenosti několika desítek metrů. Fotkapřipomínala rozmazané snímky tvora podobného yettimu či lochnesské příšery.

Thorne a Palmer u hrobu Karen McMahonové.

„Tuhle jsme jim nedali,“ řekl Norman. „Někdo jiný však ano. Někdo, kdo si s tiskem náramně rozumí.“

Bylo to neuvěřitelně nechutné a Thorne musel souhlasit. Bracher už dříve pravděpodobně zodpovídal zainformace, které se dostaly do novin, ale tohle musel udělat někdo z týmu. „Zjistím, čí je to práce.“

„Dobrá. Musím však přiznat, že v této chvíli nám to ve skutečnosti spíše pomůže. Začali jsme je krmit více

informacemi o Karen McMahonové.“ Thorne se zatvářil poněkud zmateně. „Před třiceti šesti hodinamiformálně identifikovali její tělo. Přibližně ve stejnou dobu pořídili tuto fotografii.“

Thorne si to musel rychle srovnat v hlavě. Přehrával si, co se stalo od chvíle, kdy posadil Palmera nazadní sedadlo mondea ono čtvrteční odpoledne a vezl ho opět na železniční násep.

„Myslím, že by mohl být policajtem…“

„Tady jde o lidské osudy,“ řekl Norman. „Což pochopitelně milují. Patnáctileté utrpení rodičů a všechnokolem. Plus prostá skutečnost, že vrah je na svobodě. Vypadá to, že nález těla oběti přinesl prospěchvšem. Můžeme si trochu vylepšit reputaci.“

Thornova tvář se naplnila bodavou bolestí, která dosáhla svého vrcholu. Sáhl do kapsy pro léky od bolesti.„Našel jsem tělo a ztratil pachatele.“

Norman se rozesmál či se spíše sípavě hihňal. „Jasně. Ale vzájemně se to jakoby ruší.“ Norman držel vkaždé ruce novinový výtisk. Ukázal je Thornovi, aby mu objasnil svá tvrzení. „Můžeme jim sdělit to, cochtějí slyšet, a vydělat tak na nálezu těla Karen McMahonové. Můžeme jim klidně i přiznat Palmerův útěk,zatímco ty méně působivé detaily týkající se našich postupů budeme držet mimo pozornost médií.“

Méně působivé detaily týkající se našich postupů?

„Jasně,“ řekl Thorne. „Za to vám budu pochopitelně vděčný…“

Thorne si nalil sklenici vody. Potřeboval zapít pilulku a také spláchnout nepříjemnou pachuť v ústech.Právě když se zaklonil, aby polkl lék, všiml si Brigstocka, jak k nim přichází přes operační místnost setřemi plastikovými kelímky.

„Už se to nese…“

„Báječné.“ Normanův mobil začal vyzvánět. Pohlédl na display. „Omluvte mě, je to naléhavé…“

Thorne sledoval, jak Norman přijal hovor, otočil se k němu zády a mumlal cosi do telefonu. Jen stěžídokázal rozlišit bolest od zmatku, který mu v hlavě vše bořil jako pár velmi dlouhých vlaků, jež do sebenarazí a nekonečně dlouho se vzájemně demolují. Norman se omlouvá… pachatel na útěku, tělo obětinalezeno… někdo z týmu vynáší informace… OPS… Palmerův hlas v autě, když mluvil o Nicklinovi.

To byl další z méně působivých detailů, o kterém jim neřekl ani slovo.

McEvoyová seděla u počítače připojeného k internetu. Holland nepoznal stránku, kterou měla zobrazenuna monitoru, ale z toho, co zahlédl předtím, než si jej všimla a stránku zrušila, se mu zdálo, že možná šlo

o elektronickou poštu. Neměli povoleno používat systém k odesílání či přijímání osobních e-mailů, aleHolland mlčel. Za daných okolností to považoval za velmi nepodstatné a krom toho věděl, jakou reakci by

vyvolala jakákoliv poznámka.

„No, alespoň už neodcházíš, když přijdu do kanceláře. Zřejmě děláme pokroky.“

McEvoyová pokrčila rameny a ani se na něj nepodívala. „Nepřipustím, abys mě obviňoval z toho, ženedělám pořádně svou práci.“

Holland viděl, že nemá smysl chodit kolem horké kaše. Otevřel ústa a řekl: „Myslím, že jeden z nás by se měl nechat z týmu přeložit.“ Její tvář mu prozradila, jak moc jí to otřáslo. „No tak, musela jsi o tom přecesama přemýšlet, je to…“

Přerušila jej. „Já odsud neodejdu, zatraceně.“

„Sarah…“

„Aha, už tomu rozumím, takže tím jeden z nás jsi myslel mě. Je to tak?“

Pokud by měl odejít, pak teď nastala ta správná chvíle: zapomenout, že o tom vůbec mluvil a vytěžit z

toho to nejlepší. Zaváhal. „Ano.“

„Tak na to zapomeň.“

„Ty jsi tím, kdo má problém. Ne já.“ „Jseš si jistý?“

„Nemusíš mě psychologicky rozebírat. Nejsem tím, kdo utratí celý plat za kokain, všechno podělá a riskuježivoty svých kolegů…“

Tvář McEvoyové se zalila rudou barvou. Cihla, jak jí v koutcích očí vytryskly slzy. „Kdy? Řekni mi kdy?“ „Možná nikdy. Možná už za půl hodiny…“ Holland by nejradši překonal dvoumetrovou vzdálenost mezinimi a okamžitě ji objal. Nemohl.

„Nikdo jiný o tom neví. Dave.“ McEvoyová poslouchala sama sebe a připadala si jako naivní blondýnasnažící se vymluvit se z pokuty za rychlou jízdu. Připadalo jí to odporné. „Zapomeňme na všechny typrůšvihy, které se staly. Dave…?“

„Nikdo jiný o tom neví, prozatím. Myslím, že neděláš dobře, když to skrýváš.“

McEvoyová v okamžiku změnila postoj. „Zkus jít za Brigstockem a já půjdu hned po tobě. Řeknu mu, jakjsi mě obtěžoval. Budou si myslet, že sis to vymyslel, protože s tebou nechci píchat…“ Holland viděl, že je zoufalá, zatlačená do rohu. Věděl, že se ho snaží jakýmkoliv způsobem zastrašit a říká

věci, které ve skutečnosti nemyslí vážně. Přesto se nechal unést emocemi. Rázně přešel kancelář, sebralnoviny ležící na kartotéční skříni a hodil je před ni. McEvoyová hleděla na fotografii Thorna a Palmera u odvodňovacího příkopu. Holland pokračoval: „Zkus to komukoliv říct a zaděláš si na největší průšvih, o jakém se ti kdy snilo.“ McEvoyová na něj zmateně hleděla. „Ty myslíš, že vynáším informace?“ „Říkalas, že si nemůžeš dovolit s tím plýtvat.“ Holland sebral noviny a zmačkal je do koule. „Do háje, tohlejsou přece lehce vydělané peníze, ne? Sem tam nějaký tip, občas fotka, vymýšlela jsi to celý týden.Docela bych věřil tomu, že tě přímo zásobují kokainem a šetří si tak nepříjemnosti s penězi.“

„Dave…“

„Jen to přiznej. Udělalas to, nebo ne? Tak to zatraceně přiznej…“

Holland viděl, jak se oči McEvoyové zableskly a jak jí ztuhlo tělo. Otočil se a spatřil, že ve dveřích stojíThorne. Nenastalo žádné trapné ticho ani mnohoznačné pohledy. McEvoyová vstala, vyrazila ke dveřím a

utrousila k Thornovi jakousi ironickou poznámku, jako by se nic nestalo.

„Někteří lidé se cítí stejně mizerně, jako vy vypadáte…“

Pak nastalo ticho.

Thorne zavřel dveře a vešel do místnosti. „Dave, je mezi vámi a Sarah nějaký problém?“ Holland mlčel.Thorne se cítil trapně a bylo mu najednou horko. Nechtěl už dál setrvávat v nejistotě, nepřál si žádnédalší neshody. „Konstáble Hollande, je mezi vámi a seržantem McEvoyovou nějaký problém?“

Holland pohlédl na Thorna. Až bude později postávat v barech či hledět na zářivku, bude si tuto chvílipamatovat. V nadcházejících měsících a letech bude sedávat na kraji postele uprostřed noci, Sophie sebude rozčilovat a on si vybaví tento okamžik. Vzpomene si na každý detail Thornovy odřené tváře, každézachvění jeho hlasu. Vzpomene si a bude prosit boha, aby tehdy řekl pravdu.

Holland se podíval na Thorna. „Ne, pane.“

Thorne dlouze vydechl a přešel k oknu. Podíval se ven v naději, že spatří něco, co by mu zlepšilo náladu.Nějací policejní kadeti, kteří neumí pochodovat, by docela stačili. Nebo ještě lépe skupina policistů tvořícílidskou pyramidu postavenou na dvou motocyklech. Přesně jak to vídával na plakátech, když byl ještědítě…

Viděl však jen dvojici civilních zaměstnanců, kteří kouřili u vchodu.

Thorne se otočil a šel zpátky přes celou kancelář. Cítil se osamocený a zbytečný. Otevřel dveře kancelářea nakoukl do operační místnosti. Na druhé straně spatřil Normana, jak postává u stolu McEvoyové. Řeklamu něco, co jej rozesmálo.

„McEvoyová a Norman se docela spřátelili, že?“

„Zřejmě ji přemlouvá, aby šla na příští tiskovou konferenci,“ řekl Holland. „Navrhoval jí, že by měla projítnějakým školením zaměřeným na styk s veřejností. Říká, že před kamerou by vypadala dobře.“

Thorne se vrátil do místnosti. „A co já? Vypadal bych před kamerou taky dobře?“ Holland mlčel azvažoval, jak se zachovat pokud možno diplomaticky. „Vážně to vypadá tak zle?“

„Až zmizí odřeniny, bude to docela dobré. Zlomený nos vypadá náhodou docela drsně. Ženské na takovévěci letí…“

„Proboha, nechejte toho…“

„Vezměme to z té lepší stránky,“ řekl Holland. „Při vší úctě je třeba říct, že jste vypadal docela odporně ipředtím.“

Žádné šťourání ani kýchání. Bolest dala Thornovi jednoznačně vědět, že bude muset na seznam přidat i

smích.

Thorne počkal, až se kancelář vylidní a teprve pak zavolal. Když vytáčel číslo, srdce mu tlouklo jako

pokaždé, když zkoušel volat z domu. Od chvíle, kdy se vrátil z nemocnice, to zkusil už mnohokrát.Desetkrát možná vícekrát se mu ozval jen záznamník.

Čekal na spojení.

Měl jim o tom říct, mohli něco podniknout, třeba ho vystopovat, ale instinktivně cítil, že jejich úsilí bypřišlo nazmar a že si to raději nechá pro sebe.

Telefon zazvonil.

Tohle byl způsob, jak mohl odčinit svou chybu…

Deset, dvanáct zazvonění jako obvykle a pak se ozval známý vzkaz. „Krucinál…“

„Tady Tom Thorne. Zanechejte vzkaz nebo mi zavolejte domů na telefonní číslo…“

Pak si Thorne náhle vzpomněl na to, jak Steve Norman přijímal hovor na svém telefonu. Vybavil si

tiskového mluvčího, když mu zvonil telefon. Než hovor přijal, podíval se na display.

Identifikace volajícího…

Toto číslo, číslo z kanceláře nebylo přijato stejně jako hovor z jeho bytu. Obě se totiž na displeji objevilajako soukromá telefonní čísla. Takové volání zůstalo nezodpovězeno. Potřeboval telefon, který měl vpaměti svého mobilu a který by muži s jeho telefonem, poskytl informaci o volajícím.

Thorne otevřel dveře a pohledem přeletěl operační místnost. Doufal, že Dave Holland ještě neodešel.

O pár minut později vytáčel číslo znovu, tentokrát s mobilem vypůjčeným od Hollanda. Jméno se objeví

na jeho mobilu. Sám ho tam zadal.

Telefon začal vyzvánět… Ať už držel telefon v rukou kdokoliv, na malém displeji teď mohl spatřit HOLLAND MOB. a jistě si domyslí,kdo volá. Možná se odváží hovor přijmout. Telefon někdo zvedl.

„Palmere, tady je Thorne.“

Patnáct vteřin. Thorne už si začínal myslet, že na druhé straně možná vůbec není Palmer. Pak uslyšel tenhlas, ten nosový tón, který byl nyní ještě patrnější než ve skutečnosti. „Je mi to skutečně líto, pane

Thorne…“

„Zlomil jsi mi můj zatracenej nos…“

„Lituji, to jsem nechtěl.“

Thorne přistoupil k oknu a hleděl na osvětlený Hendon. Auta uháněla severně po dálnici Ml. „Proč jsi mi

sebral telefon?“

„Nebudu se s vámi bavit dost dlouho na to, abyste ho mohl vystopovat. Předpokládám, že nás

odposlouchávají…“

„Vzal sis ho, abys získal více času na útěk, nebo jsi věděl, že zavolám?“

Thorne slyšel, jak Palmer dýchá a přemýšlí. „Možná z každého trochu.“

„Víš dobře, že je to naprostá pitomost. Najdeme tě. Už jednou ses vzdal a tak bys to měl udělat znovu.“

Palmer se rozesmál, ale znělo to zoufale. „Proč? Myslíte, že pak dostanu nižší trest?“

„Odkdy se staráš o tohle? Sám jsi chtěl být přece zavřený na doživotí. Co se změnilo, Martine? Proč tohle

děláš?“

„Budu už muset končit…“

„Je to kvůli tomu, že jsem ti řekl, co se ti může stát ve vězení?“

„Ani ne. Ano, možná trochu.“

Thorne se zadíval na svůj odraz v potemnělém okně a spatřil tmavé stíny odřenin ve tváři. Na okamžikzapomněl, že mluví s vrahem. Cítil se jako postava v nějakém akčním filmu, jeho ústa se pohybovala vpřerušovaných větách, podivných útržcích telefonního rozhovoru zasazeného do ponuré balady o ztrátěči neschopnosti odpuštění.

„Cos to myslel tehdy v tom autě? Cos tím chtěl říct, že je Nicklin policajt?“

„Nic. Prostě jsem to jen řekl. Potřeboval jsem vás šokovat…“

„To jsou kraviny, Martine. Mohl jsi udělat cokoliv, říct cokoliv. Proč jsi řekl právě tohle?“

„Měl jsem prostě takový pocit, toť vše. Byl to jen dojem, jako by byl zvyklý na to, že lidé dělají to, co jimpřikáže.“

„Copak tomu tak nebylo vždy?“

„Už jsem vám řekl, že to byl jen dojem. Něco zvláštního, čeho jsem si všiml ten den v restauraci. Nic, coby se dalo vyjádřit slovy. Už musím končit…“

„Počkej. Chci, abys přemýšlel o tom, jak toho nechat. Ať už jsi kdekoliv, najdeme tě. Jaký to má smysl?“

„Vážně už si s vámi nemůžu dál povídat…“

„Počkej chvíli. Zavolám znovu. Prozvoním tě nejprve třikrát a pak zavěsím. Tak poznáš, že volám já.Třikrát, Palmere, jasné?“

Linka byla hluchá.

McEvoyová ležela na zádech, zadržovala dech a hleděla na stropní zrcadla.

Srdce jí v hrudi neuvěřitelně bušilo. Tvář ji pálila a kolem úst a zubů se jí rozlévala skvělá strnulost. Brnění

se dostávalo až do mozku.

Když zaslechla, jak před domem zastavilo auto, ztuhla. Všechny svaly se jí napjaly. Čekala, až za dveřmiuslyší kroky. U hlavního vypínače mohla být během deseti vteřin… Ležela na podlaze pod okennímparapetem v obýváku tak, aby ji nebylo vidět. Z ložnice přestěhovala volně stojící zrcadlo a umístila hotak, aby jí poskytovalo optimální výhled. Teď tady mohla ležet v bezpečí a sledovat zahradu za domem.Spatřila by okamžitě každého, kdo by se chtěl přiblížit. Asi v půlce zahrady viselo další velké zrcadlozavěšené na sloupku plotu. Z tohoto místa mohla pozorovat také dění vedle domu.

Když si poprvé kupovala byt, zahrada se jí líbila. Ráda tam sedávala o letních večerech, někdy i s nějakým

mužem a popíjeli láhev vína před spaním. Dnes se to však jevilo jako zatracená přítěž. Právě tudy určitěpřijdou. Odtamtud ji po většinu času sledovali, ačkoliv policista na zvedací plošině předstírající, žespravuje pouliční osvětlení, byl docela chytrý nápad. Jenže ona byla mazanější. Všechny tyhle triky dobřeznala, ne? Tyhle policejní sledovačky. Věděla, že auto, které ji sleduje, jelo pravděpodobně před ní. Znalavšechny tyto triky, protože k nim patřila.

Holland musel mluvit. Věděl to už každý, tím si byla jistá. Načapala během pěti minut dva lidi, kteří se o ní

bavili a zmlkli, když vstoupila do místnosti. Pozorovali ji a odsuzovali. No a ona zase sledovala je, zatímco

si upravovala make-up a používala malé zrcátko, jež nosila v kabelce. Viděla, co si myslí. Byli stejní jakoHolland. Stejní jako všichni. Všichni si mysleli, že nedokáže dělat svou práci.

Ztuhla. Přes zahradu se mihl stín. Mohla být u hlavního vypínače ani ne za pět vteřin, kdyby chtěla.Ponořila by celý byt do tmy, všechno by zhasla. Udělala to už několikrát, když je slyšela přicházet. Trpěla,když znovu programovala video a nastavovala hodiny, ale neměla jinou možnost.

Stáli tam venku a poslouchali. Ti hajzli dnes večer nic neuslyší ani neuvidí. Plazila se po podlaze, dokudnebyla dál od okna, pak vstala a opatrně se pohybovala podél zdi. Usedla do křesla za stolem a zaplapočítač. Tam se skrývali ti, se kterými mohla mluvit a kteří věděli, jak dobře si vede v práci. Kteří simysleli, že je lepší policistkou než kdokoliv jiný. Kteří jí navrhovali, aby to dokázala i ostatním.

Přišel jí e-mail.

Zvonění telefonu si proklestilo cestu do Thornova snu, kde se stalo štěkáním hladového zvířete, kteréškrábalo na dveře a podhrabávalo si cestu pod nimi. Za dveřmi stál malý chlapec jako přikovaný,

vyděšený, dokud se neobjevila dívka a nevzala ho za ruku. Pak se Thorne probudil a tápavě se natáhl po

telefonu.

„Palmere?“

„Thorne? Tady je Colin Maxwell. Spíš?“

Thorne zamžoural a podíval se na hodiny. Pár minut po jedenácté. Nespal ani půl hodiny. „Četl jsem si.Chtěl jsem jít brzy spát…“

Maxwell. Vraždy v hotelu. Další oběti… „O který hotel jde?“

Maxwellův hlas zněl překvapeně. „Hotel Palace v South Kensingtonu. Jak jsi to, u všech čertů, věděl?“

Thorne se dokonale probral. Bude si muset vzít další prášky proti bolesti. „Proč bys jinak volal. Kolik je

mrtvých?“

„Nikdo není mrtvý. Poslouchej, myslím, že se naše cesty opět spojují, kamaráde. To je dobrá zpráva amyslím, že bys mohl být docela rád. Vypadá to, že náš člověk není až tak chytrý, jak jsme si mysleli.“

Prášky od bolesti mohly počkat. „Chytli jste ho?“

„Rozváží náklaďákem pivo do různých barů. Dodává zboží jednou měsíčně a seznamuje se s vedoucímizásobování, povídá si s několika servírkami. Kdo tady u vás zrovna bydlí? Kdo tady rozhazuje peníze? Pakjim strčí pár babek za dobrou informaci…“

„Co s tím má společného hotel Palace?“

„Přihlásil se nám svědek, nějaká uklízečka, a poskytla nám zajímavou informaci už před rokem, když ještě

pracovala v hotelu Regency. Tehdy byl náš vrah ještě pouhým zlodějem. Podezřelý tuto dívkukontaktoval minulý týden znovu, jenže tentokrát si naše uklízečka přečetla noviny. Ví o něm vše. Řeklijsme jí, že bude mimo nebezpečí, pokud bude spolupracovat.“

Thorne začínal být netrpělivý. Tyhle detaily si přece mohli sdělit později. „Coline, řekni mi o tom hotelu

Palace…“

„To je na tom to nejlepší, kámo. Co děláš příští týden v úterý večer?“

Thorne se podíval na svůj nový mobilní telefon. Byl menší než ten původní a také okázalejší. Téměř celýden strávil zadáváním telefonních čísel všech důležitých lidí do paměti mobilu. Číslo starého telefonunezrušil. Prozatím potřeboval, aby zůstalo aktivní.

Dokud byl klid, dokud čekali, Thorne si pohrával s některými funkcemi telefonu, jež ten starý neměl. Nový

telefon používal speciální slovník pro psaní zpráv. Zasílání textových zpráv nikdy nepatřilo k jehooblíbeným činnostem. Zavolat se mu vždy zdálo jednodušší a rychlejší. Avšak mohlo to být docelalegrační. Napsal zprávu. Mohl v ní použít všechny možné symboly a zkratky, které znal, věděl, že mladíse tím náramně baví –, ale on se vyjádřil prostě a jasně. Stiskl tlačítko pro odeslání zprávy a podíval se na

ostatní s úsměvem na tváři. Nikdo toho moc nenamluvil.

Thorne věděl jistě, že se zpráva dostane k správnému příjemci. Přečtení zprávy nepředstavovalo žádnériziko i přesto, že číslo odesílatele bylo neznámé. Šlo jen o zprávu.

VZDEJ SE…

Zakňourání v žaludku přerušilo ticho a uvolnilo napětí. Všichni se tomu náramně nasmáli. Kdosi navrhl, žeby mohli zavolat pokojovou službu a objednat večeři na účet policie.

Holland a McEvoyová prošli skrz otáčecí dveře a kráčeli přes vstupní halu přímo k recepci. Holland měl nasobě modrý oblek. McEvoyová si oblékla na černé šaty jemné kožené sako.

Vedli se za ruce.

„Pokoj 133, prosím,“ řekl Holland.

McEvoyová vytáhla z kabelky malé zrcátko a zkontrolovala make-up.

Žena v recepci nasadila předstíraný úsměv, který byl téměř, ale ne docela, totožný s tím falešnýmúsměvem, jež používala neustále. Chvění v jejím hlase se skoro nedalo rozpoznat. Podala jim klíč.

„Přejete si ráno vzbudit?“ zeptala se.

McEvoyová zakroutila hlavou.

„Chtěli byste noviny?“

Holland se usmál. Šlo jí to opravdu dobře. „Ne, děkuji. Dobrou noc…“

Čekali na výtah. McEvoyová zírala na svůj odraz v kovových dveřích. Holland se nenápadně otočil a rychle

zkontroloval okolí. Poblíž hlavního vchodu seděl v křesle nějaký asi padesátiletý muž, kouřil doutník a na

někoho čekal. Z baru vycházela skupina rozjařených obchodníků. U telefonu postával nějaký mladší muž.

Výtahové dveře se otevřely a vypustily šestici hlučných obchodníků. Holland a McEvoyová ustoupili

stranou. Holland stiskl tlačítko do prvního poschodí.

Sotva se dveře dovřely, pustili se.

Jason Alderton procházel rychle chodbou. Na nohách měl měkké černé tenisky, které na kvalitním kobercinebyly vůbec slyšet. Zpoza rohu vyšla nějaká žena. Když ji míjel, usmál se na ni a ona mu úsměv

oplatila.

Zastavil se přede dveřmi a připravil se. Položil potichu tašku k nohám a každou chvíli se rozhlédl nalevo inapravo. Natáhl si rukavice. Musel přistoupit těsně ke dveřím, aby byla jeho tvář přímo proti kukátku.Šaty, které měl na sobě, se sice docela hodily, avšak pokud stál opravdu blízko, jediné, co se dalo spatřit,byla usměvavá tvář, která se nenuceně dívala stranou. Pískal si.

Jason se několikrát zhluboka nadechl a zaklepal. Docela jej pobavilo, že i v rukavicích měl dlaně naprosto

suché. Stával se opravdovým profesionálem.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Ovládlo ho napětí, na které však byl připraven. Moment překvapení mu dávalvýhodu. Vždycky byli naprosto strnulí. Viděl ten výraz v každé tváři. Cítili se bezpečně.

„Kdo je to?“

„Hotelová údržba, pane. Máme tu problém s jedním z vašich radiátorů…“

Když se dveře otevřely, Jason si během půl vteřiny předtím, než udeřil, prohlédl každý nezbytný detail.

Blbeček v obleku kolem třicítky přijel sem na konferenci tak, jak mu ta holka řekla… střední velikost ne

velký… vypadá, že má kondičku, ale na tom nezáleží… pravděpodobně hodně sebevědomý, ale až k tomu

dojde, bude brečet jako malé děcko… výraz ve tváři, šok, začíná si až příliš pozdě uvědomovat, že něconení v pořádku… nějaká žena, manželka či přítelkyně sedí za ním na kraji postele…

Zvedl obě ruce a udeřil muže v obleku silně do hrudi. Srazil ho na podlahu. Vmžiku byl uvnitř, sebral zezemě tašku a rychlým pohybem přibouchl dveře. Ten chlap v obleku sténal na všech čtyřech, a kdyžJason kopl toho hajzla do břicha, spatřil, jak žena na posteli vyskočila, skutečně vyskočila do vzduchupřesně jako kdysi ta stará Holanďanka.

Vyskočila do vzduchu a vykřikla…

McEvoyová křičela.

Křik vyděšené manželky. Křik dobré policistky jako signál k útoku.

Thorne rychle vystoupil ze svého úkrytu za vestavěnými šatními skříněmi. Ve tváři pachatele zahlédl výraznáhlé paniky a sledoval, jak roste, když se dal na útěk a spatřil, jak další dva muži vyskočili z koupelny za

ním.

Od chvíle, kdy Thorne vystoupil z úkrytu, do okamžiku, kdy hleděl na muže ležícího na podlaze, uběhlomaximálně pět vteřin. Sám se divil, že ho nezmlátil do bezvědomí.

Když se k němu Thorne blížil, pachatel se snažil utéct, ale Holland rychle vstal, zkroutil mu zápěstí adotáhl jej zpátky doprostřed místnosti. McEvoyová ustoupila stranou a Holland i s útočníkem dopadli nazem vedle postele. Thorne a Maxwell k nim vmžiku přiskočili a společně podezřelého zvedli z podlahy ahodili jej přes postel proti zdi na druhé straně.

Dříve, než pachatel dopadl na koberec, Thorne přeskočil postel za ním.

Uchopil ho.

Chystal se mu rozbít obličej.

Tvář neměl zakrytou kuklou, protože si ten hajzl naplánoval, že všechny zabije, aby jej nemohliidentifikovat. Přes rameno mu visela taška, taška, která obsahovala nůž a kobercovou pásku a bůhví coještě…

Thorne si vzpomněl na chvíle, kdy se naposledy ocitl v hotelovém pokoji. Myslel na těla obětí ve vaně ana posteli. Nyní se chystal, že se se svou frustrací vyrovná několika údery a kopanci. Maxwell a Holland,kteří stáli půl metru za ním, však odhadli výraz v Thornově tváři, připraveni zakročit.

Nebylo třeba.

Ve tváři muže ležícího na podlaze schouleného, mezi zdí a postelí, Thorne spatřil cosi jako údiv. Běhemzápasu mu kalhoty spadly téměř ke kolenům a odhalily tak šedé trenýrky. Přes celé čelo se mu táhlškrábanec. Vlasy ztěžklé pomádou měl přilepené k hlavě jako nohy velkých černých pavouků. Pod nimiúzká nevýrazná tvář, vytřeštěné malé oči, ústa lapající po dechu. Thorne obešel postel až k němu a sevřel

pěsti. Jeho obličej pokrytý modřinami připomínal dílo zkázy. Thorne spatřil, jak muž na podlaze přemýšlí,jestli ta jeho bude za chvíli vypadat stejně…

Thorne strnul. Zarazil se a zíral dolů na ten lidský póvl, který se jim víceméně sám vzdal. Ten brutálnípitomec, který nebyl dost opatrný, zestárne v kriminále a bude o tom přemýšlet. Další zářez na pažbě,další frčka na rameně velitele. Vrah polapený ze stejných důvodů jako většina ostatních.

Trocha štěstí a pitomosti.

Sutcliffe, West, Nielsen, Shipman. Všichni ti na seznamu, o nějž jej žádal jeho otec. Ti všichni bylidopadeni díky troše štěstí, náhody či vlastní neopatrnosti. Ale nejen ti nejvýznamnější: zabiják A a násilník

B také. Všichni ti maniaci na každém rohu. Většina z nich měla hodně daleko do bystrých, rafinovanýchpsychopatů, tak jak je vykreslovaly oblíbené příběhy. Všechno to vraždění pro banální až pitomé důvody.

Hněv, závist, chtíč. Lidské zrůdy, ano, ale zrovna tak hloupé, jako někteří z těch, kteří je pronásledovali…

Thorne a ti ostatní, kteří se motali kolem, měli své dobré i špatné dny. Skvělé trefy i absolutní propadáky.

Ať už postupovali podle předpisů či ne, záleželo vždy na konkrétní povaze policajta a na tom, kolikodhodlání do případu vložil. Detektivové doufali, že právě tento se chce nechat chytit, a pokud ne, modlilise, aby našli bystrého svědka, příbuzného s nahlodaným svědomím či pomateného komplice.

Potřebovali jakoukoliv pomoc.

Thorne to samozřejmě věděl. Znal to velmi dobře, ale momentálně jej to uhodilo do tváře. Tato chvíle aobraz před ním mu připomněly, jak bezradný je. Jak moc musí spoléhat na štěstí a nedokonalosti.

Detektiv? Budou proto muset vymyslet nové pojmenování.

Thorne si nemohl vzpomenout, kdy naposledy vypátral něco lepšího než oschlou sušenku zapadlou podsedačkou v obýváku. Neuplynulo ani pět vteřin od okamžiku, kdy vystoupil ze svého úkrytu. Thorne ucítil,jak jej někdo tahá za rukáv. Slyšel něco pronikavého a nepříjemného. Pak mu to došlo…

Ten muž na podlaze nehleděl na něj, ale za něj přes celý hotelový pokoj. Ten, kdo jej tahal za rukáv,nebyl podezřelý. Nebylo v tom žádné násilí. Někdo ho táhl jinam. K něčemu, co se dožadovalo pozornosti.

Thorne se otočil ve chvíli, kdy si uvědomil původ toho zvuku. Otočil se, zamrkal a podíval se stejnýmsměrem jako všichni ostatní v místnosti. Zakrývali si uši rukama. Pohlédl k místu, kde Sarah McEvoyováseděla sesunutá u zdi vedle dveří.

Stále ještě ječela.

Když zvedla hlavu, aby mu pohlédla do očí, Holland spatřil, jak je jeho košile smáčená slzami.

McEvoyová brečela už víc jak hodinu.

Zadržovala to v sobě až do chvíle, kdy nastoupili do vozu a odjížděli od hotelu. Pak se dostavila hysterie,jež přetrvala celou zpáteční cestu do Wembley. Když konečně zastavil před jejím bytem, padla mu donáruče a začala plakat tak zoufale, že téměř nebyla schopná mluvit, a nechtěla mu dovolit, aby ji pustil.

Od té chvíle se nepohnuli.

Když ještě byli v hotelu, ti dva a Thorne sjeli do přízemí. Jason Alderton už byl odveden. Ve výtahunepromluvili ani slovo, a jakmile vystoupili v opuštěné recepci, sedli si na sedačku a do křesel. Thorneněkoho sehnal a objednal kávu. Pak se na ně podíval a dožadoval se odpovědí. Hollanda šokovalo, jakrychle se McEvoyová vzpamatovala, jak snadno se dokázala podívat Thornovi do očí a lhát mu. Tvrdila, že

její matka je nemocná a že se s tím těžko vyrovnává. Rozesmála se a řekla, že celá ta scéna v hotelovém

pokoji, byla pravděpodobně záležitostí jejího podvědomí a že tak ze sebe dostala všechny ty problémy.Stalo se to jen jednou. Jakýsi druh záchvatu, pane…

Thorne jí naivně věřil. Mluvil o tom, že by si měla vzít na čas volno a vyptával se na její matku.

Nebo jí možná nevěřil. Když odjížděli z hotelu, Holland se podíval do zpětného zrcátka a viděl Thorna, jaktam stojí a dívá se za nimi. Tehdy jej to napadlo, když viděl Thorna stát s rukama v kapsách. Ten výraz vjeho tváři… možná si to jen nechal na vhodnější dobu.

Holland se snažil kousek posunout. McEvoyová na něm téměř visela a její váha začínala být nepohodlná.

Avšak pokaždé, když se snažil pohnout, začala opět plakat. Začalo a skončilo to několikrát od chvíle, kdydorazili k jejímu bytu. Plakala nesnesitelně hlasitě; znělo to, jako by ten zvuk vycházel až někde z jejíchvnitřností. Drsný a beztvarý, že ve chvíli, kdy se setkal s čerstvým vzduchem, změnil se ve vřískot. Zdálose, že vzlykání její tělo úplně roztrhne stejně jako jeho. Trvalo nekonečně dlouho, než se nakonec

uklidnila.

Jelikož měl vypnutý motor, hodiny na přístrojové desce nebyly osvětlené, ale muselo být už dlouho popůlnoci. Muž, který venčil psa, nakoukl do auta a rychle se odvrátil. Holland si nebyl jistý, jestli pochopil,co vlastně vidí.

„Sarah…“

Zasténala a zvedla hlavu. Vypadala, jako by ji někdo namočil do odlakovače. Když Holland otevřel ústa,vsunula mu do nich jazyk. Cítil, jak mu rukou přejíždí v rozkroku. Dalo mu hodně práce, aby se od ní

odtrhl.

„Sarah, doprovodím tě domů.“

„Ne…“

Stiskla mu krk tak silně, že málem vykřikl. Zvedl ruku a vsunul dlaň mezi její prsty a svou kůži. „Musíš

toho nechat. Musíš jít do postele a vyspat se z toho.“

Její hlas zněl ochraptěle a přerušovaly ho zoufalé absurdní vzlyky. „Líbilo se ti… jak máš pravdu…? Jakjsem to v práci podělala?“ „Nebuď hloupá.“ „Přede všemi…“ „To, cos řekla Thornovi, bylo… uspokojivé.“ „Pokud mi ovšem věřil…“ Holland si uvědomil, že už ji chvíli hladí po vlasech. „Poslyš, to cos o mně říkala, se ukázalo jako pravdivé.Je mi to vcelku ukradené, ale možná tě to důrazně varovalo, abys s tím začala něco dělat…“ Zabořila mu hlavu hlouběji do ramene. Možná přikyvovala, ale nepřesvědčilo ho to. „Sarah?“ Zakňourala. Vypadalo to, že se blíží další hysterický záchvat. Přestal ji hladit po vlasech a vzal jí hlavu do

dlaní. „Možná je to poslední šance, kterou máš, chápeš?“

Zvedla hlavu a dívala se na něj. V uplakaných očích měla něco, co nedokázal rozpoznat. Hleděla na nějmožná patnáct vteřin. Vyzývala jej… omlouvala se… přijímala… říkala, cosi beze slov; něco, čím se budeještě dlouho zabývat.

Pak v časných ranních hodinách, s prvními kapkami deště, které začaly ťukat na přední sklo, nedokázalříct nic, co by neznělo až příliš jako fráze. „Pokud se pokusíš s tím něco dělat, budu stát při tobě, abych ti

pomohl…“

Pomalu se opět opřela o jeho rameno a tak tam ti dva seděli a drželi jeden druhého ze zcela nesprávnýchdůvodů.

McEvoyová, která se z toho potřebovala dostat, ale přesto chtěla, aby šel. Chtěla jít dovnitř sama azapnout si počítač.

Holland, který ji utěšoval jako malé dítě. Měnil svou polohu jen velmi nepatrně. Pohnul jen kousek rukou,

aby se mohl podívat na hodinky.

Mary z Rickmansworthu: „Nikdy by ho neměli pustit. Co to doživotní utrpení rodičů? Co bude s rodiči té

nebohé dívenky?“

Alan z Leicesteru: „Nejde o pomstu. Bobe, jde o spravedlnost. Je zkrátka příliš brzy na vynášení soudů.“

Z dítěte uvězněného za vraždu malé holčičky je už nyní dospělý muž připravený na podmínečnépropuštění. Před osmi měsíci se rozpoutala vášnivá debata ohledně podmínečného propuštění chlapců,kteří zavraždili Jamieho Bulgera. Teď to propuklo znovu. Jak Bob neustále každému připomínal, telefonní

linky byly nažhavené…

Susan z Bromley: „Ten chlapec by měl zůstat ve vězení už kvůli sobě. Jestli ho pustí, někdo si jej najde a

zabije ho.“

Takové názory patřily k jeho oblíbeným. Nemluvme o propuštění takových šílenců na svobodu. Nesmímeříkat, že chceme, aby byli ve vězení do konce života, protože se tak cítíme méně vinní za to, že jsmenedokázali ochránit naše děti. Předstírejme, že nás zajímá bezpečnost těch vraždících monster. Dojemné.

Zvážil jako obvykle všechny argumenty a nakonec se v tomto sporném případu ztotožnil s většinou.

Toho chlapa by nikdy neměli pustit. Vraždění dětí je příšerné.

Caroline šla spát brzy a tak měl téměř celý večer na přemýšlení. Stále se ujišťoval, že myslel na všechno.

Když Palmer uprchl, zvažoval, že toho zanechá. Myslel na to, že by jej našel, aby tak mohli obnovit své

partnerství. Neměl mu za zlé, že to posledně nezvládl a že se později obrátil proti němu. U lidí jako Martinto bylo běžné. Strach sice mohl ovládnout, ale bylo to vždy poněkud nepředvídatelné.

Po pečlivém zvážení se rozhodl pro cestu vpřed. Nikdy se nesmí zastavit ani vrátit. Palmer už patřil k jehominulosti, jeho vzpomínkám. Jeho budoucnost byla mnohem více vzrušující. Přesto se náramně nasmál,když se dozvěděl, jakým způsobem Palmer unikl. Thorne byl tak arogantní. Thorne, který ze sebe nikdynenechal dělat blbce. A teď to takhle zpackal.

Teď se Thorne projevil jako skutečný pitomec.

Nalil si další sklenici vína. Přemýšlel, jestli to McEvoyová podělá. Neznamenalo by to konec světa –nevypátrali by ho, ale jistě by to představovalo zklamání, když uvážil, kolik úsilí jej to stálo. Nakonec všakpřece jen došel k závěru, že má důvod k optimismu.

Koneckonců, pro jeho plány se hodila naprosto perfektně.

Když se s ní poprvé setkal, něčeho si všiml. Poznal, že má absťák, ale ne jen takový ten běžný. Drogovouzávislost pochopitelně poznal okamžitě: viděl ji mnohokrát, když se ještě toulal ulicemi. Nejprve si myslel,že jde pravděpodobně jen o kokain, ale rychle zjistil, že McEvoyová potřebovala víc než jen drogy.

A tak, jelikož šlo všechno dobře, mohli na tom získat oba. Již brzy zjistí, jestli se rozhodl správně, ale i vpřípadě, že by mu jeho plány nevyšly, rozhodl se ji později zabít tak jako tak.

Naklonil se k rádiu a zesílil hlasitost. Nějaký idiot tlachal o tom, že ten propuštěný kluk by nikdy nebylschopen dokonale utajit, kým kdysi byl. Totéž říkali o Venablesovi a Thornpsonovi. Museli se stát jinýmilidmi; museli svou minulost přede všemi skrýt. Budou muset lhát jednou provždy všem svým známým ibudoucím manželkám. To není možné. Někdo to časem zjistí. Jak byste mohli svou minulost udržet v

tajnosti?

Usmál se. Věděl, že to není nemožné.

Thorne stiskl tlačítko na záznamníku a den, který skončil takhle blbě, nakonec dopadl ještě hůř.

„Haló… Tome, tady Eileen. Tetička Eileen z Brightonu… Já tyhle záznamníky nesnáším. Poslyš, musíme sipromluvit o tátovi. Od Vánoc jsem s ním docela v kontaktu a musím říct… nevypadá to s ním dobře. Ty si na to určitě nevzpomínáš, ale tvůj dědeček byl… ke konci stejný. Občas si myslím, že se zapomene inajíst. No, trochu jsem mu vynadala a tak slíbil, že půjde k lékaři. Myslím, že ho asi pošlou na nějaké tytesty, ale v každém případě by neškodilo, kdybys zavolal a mohli bychom se poradit. Měl bys mu to takéříct ty sám a dohlédnout na to, že k tomu doktorovi skutečně zajde…“

Stiskl tlačítko Stop a šel postavit vodu.

Praštil s hrnkem o kuchyňskou desku. Od hádky s tátou uplynul už týden. Měl mu druhý den zavolat,vyříkat si to s ním. Proč se do toho Eileen vůbec motala? Předtím přece nic neřešila. Ježíši, teď se jenněco šustlo a hned do toho strkala nos. Tyhle typy lidí problémy přímo zbožňovali.

Jídlo z KFC, které si koupil cestou domů, se ukázalo jako špatná volba. Začínalo mu být poněkud nevolno.

Nějaké ty testy? Co to mělo znamenat…?

Podíval se na hodinky. Na to, aby volal tátovi, už bylo příliš pozdě. Roztrhl krabici s mlékem tak neurvale,že ho rozlil všude kolem. Sakra, díky čaji by stejně vydržel vzhůru. Cožpak se nepředpokládalo, že je víckofeinu v čaji než v kávě?

Šel tedy zpátky do obýváku, v tichosti se tam posadil a pohrával si s telefonem.

Komu to chtěl navykládat? Považoval by za zázrak, kdyby se mu podařilo usnout. Adrenalin, který se murozproudil v krevním oběhu již v tom hotelovém pokoji, byl stále připraven a chtěl se nějak uplatnit. Pocit,který se ho předtím zmocnil a trochu ho rozhodil, když se díval na Jasona Aldertona, zmizel zase tam,kde se většinou schovával, ale stále se ještě necítil dobře.

A do toho McEvoyová…

Co to, k čertu, všechno mělo znamenat? Ráno si o tom bude muset promluvit s Brigstockem. Maxwell topravděpodobně zmíní ve své zprávě. Thorne ale věděl, že by bylo lepší, kdyby ho informoval jako první.Přesto neměl ponětí, co vlastně Brigstockovi řekne. Zřejmě ty samé kraviny, které McEvoyová navykládala

jemu… Musí si také promluvit s Hollandem.

Pohlédl na hodinky. Od chvíle, kdy se na ně naposledy podíval, uplynulo jen pět minut.

Nechal telefon třikrát zazvonit, zavěsil a pak číslo vytočil znovu. Telefon vyzváněl velmi dlouho.

„Palmere?“

„Už jsem spal…“

„Dej mi adresu.“

„Cože…?“

„Dej mi adresu, kde jsi, já přijdu a zatknu tě.“

„To nemůžu.“

Thorne nečekal, že by to bylo až tak jednoduché, ale přesto ho to docela naštvalo. „Proč si to, Palmere,

prostě neřekneme na rovinu? Ty nejsi tím, kdo utíká. Ty dokonce nejsi ani tím, kdo běží. Ty jsi prostě ten,kdo to všechno podělal, jsi zkrátka slaboch.“ Následovala dostatečně dlouhá pauza, během které Thorne vstal a přešel do ložnice. Lehl si do postele.

Pak Palmer znovu promluvil. „Já vím…“

„Co si vůbec myslíš, že děláš?“

„Opravdu nevím.“

Nebyl jediný. Thorne zíral do stropu a sám sebe se ptal, proč je vrah na útěku jedinou osobou, kterémůže o půl jedné v noci zavolat. Na takovou otázku pochopitelně nemusel odpovídat, byla to kravina.Cítil se unavený a myslel na samé hovadiny. Hollandovi by to nevadilo, stejně ještě asi nespal. Hendrickszrovna tak. Mohl přece zavolat Hendricksovi…

„Máte nějaké zprávy o Stuartovi?“ zeptal se Palmer.

„Bojíš se, že by tě mohl najít dříve než my, Martine?“

„Ne… já jen, jestli něco nemáte?“

Thorne zavrčel. „Ledaže bys nám ty sám něco řekl.“

„Je mi líto… Nic o něm nevím.“

„Kromě toho, že je možná policajt.“

„Řekl jsem vám už předtím, že to byl jen takový pocit. Nemůžu to ničím dokázat. Nikdy jsem vám nelhal,

inspektore Thorne.“

„Tak to abych si toho snad považoval, ne? Mám si nejspíš myslet, že je to pro mě nějaká pocta.“ „To jsem nikdy neřekl.“

„Ubodal jsi jednu mladou ženu, uškrtil další…“ „Prosím…“

„Ale hluboko uvnitř jsi docela čestný!“

„Lituji, jestli nezapadám do vaší představy o vrazích.“

„Hovno… zavři hubu. Kecáš nesmysly.“

Thorne zaslechl z ulice vzdálené pokřikování hádající se dvojice. Muž a žena. Nedokázal říct, jestli se blížili

nebo se vzdalovali.

„Nejste jediný, kdo by to rád věděl,“ řekl Palmer. „Kým vlastně jsem.“

„V tom se teda náramně pleteš, Palmere, já vím, kým jsi…“

„Je mi líto, jestli jsem vás dostal do nějakých potíží…“

„A přestaň se, krucinál, omlouvat. Jsi vážně dojemný.“

Thorne potřeboval další prášky proti bolesti. Zhluboka se nadechl a přehodil nohy přes kraj postele.

Nestrávené kuře ucítil až v krku.

„Inspektore Thorne…?“

Vstal a přešel ke skříni. Prudce otevřel dveře a podíval se na sebe do zrcadla.

„Ježíši Kriste…“ Neměl v úmyslu to říct nahlas. „Inspektore Thorne…?“

Ze zrcadla na něj zíral nateklý a pokřivený obličej, který mu připomněl, kým by měl být. Jako by se ho

ptal zdvořile, ale rozhodně, co si, sakra, myslí, že vůbec dělá.

„Jste v pořádku, inspektore Thorne?“

Pak se dostavil výbuch hněvu. Takový, který v jejich rodině patřil k běžným. „Nemluv na mě. Ne takhle, rozumíš? Žádné jste v pořádku? Žádné lituji…“ „Nechtěl jsem…“

„Mluv se mnou jako vrah.“

Thorne dorazil do práce úplně bez nálady, zato však jistý, že se během dne nestane nic, co by mu vrátilo

dobrou náladu.

Po rozhovoru s Martinem Palmerem se dostavil překvapivě hluboký spánek, který milosrdně přinesly lékyproti bolesti. Tentokrát se to zvíře muselo prodírat škvírou pode dveřmi mnohem déle a obtížněji. Hrabalo

a strkalo do škvíry čumák. Tentokrát však za dveřmi nebyla Karen McMahonová, aby vzala CharliehoGarnera za ruku. Thorne věděl, že den, který měl před sebou, bude za daných okolností téměř promarněný. Pátrání po Palmerovi uvízlo na mrtvém bodě.

Pátrání po Nicklinovi zrovna tak.

Thorne a jeho tým stráví pravděpodobně celý den oslavou…

Láhev či dvě a poplácávání po zádech, které definitivně uzavře hotelové dobrodružství z minulé noci. Celátahle falešná oslava bude přerušena, krátce po obědě podle úředního nařízení číslo sedm, Thornovýmpředběžným slyšením před důstojníky z OPS.

Den, kdy se nic významného nestane. Den, kdy se mělo vše urovnat…

Tom Thorne nebyl jediný, kdo šel do práce. Avšak v hlavě muže, který býval Stuartem Nicklinem, tikalačasovaná bomba.

V odhadu, jak se bude celý den vyvíjet, se Thorne příliš nemýlil. Jediná věc, kterou neodhadl zcelapřesně, byla, jak brzy začne oslava. Původně si myslel, že si před obědem dají přípitek na zdar celé akce.S morálkou to však u Skupiny pro odhalování závažné trestné činnosti nikdo nijak zvlášť nepřeháněl.Rozhodně ne u Oddílu 3, u oddílu, který vyřešil ty zatracené hotelové vraždy. Pár piv v hospodě by jistěnikomu neuškodil, ale někteří prostě potřebovali vždycky něco extra.

První láhev skotské se objevila dříve, než stihli dopít ranní čaj nebo kávu.

Thorne a Brigstocke sledovali z kanceláře, jak se papírové kelímky plní a vypráví se přehnané historky o

tom, co se odehrálo minulou noc.

„Není ještě příliš brzy?“ zeptal se Thorne.

Brigstocke zvedl teatrálně obočí. „To mě podrž. Cítíš se dobře, Tome? Možná ti ta rána do obličeje ublížila

víc, než jsme si všichni mysleli.“

Thorne na to neodpověděl. Jak tak pozoroval kolegy v operační místnosti, všiml si, že nikde nevidíHollanda. K oslavě se nepřipojil.

Brigstocke pokrčil rameny. „Popravdě řečeno, myslím si, že jsme to všichni potřebovali. Pokud se to nijaknezvrhne, nevidím v tom žádný problém. Pokud nikdo nepoleze po čtyřech, až se tady objeví Jesmond v

celé své kráse…“

Hluk z vedlejší místnosti najednou ustal. Věděl přesně, která část hotelového příběhu se právě probírá.

„Hned ráno jsem mluvil s McEvoyovou,“ řekl Brigstocke.

„Co říkala?“

„Vlastně napůl spala. Styděla se za to, co se stalo. Tvrdila, že může klidně nastoupit do práce, ale já jsem

jí navrhl, aby si do konce týdne odpočinula. Co myslíte?“

Thorne přikývl; znělo to docela rozumně. „Má nějaké osobní problémy.“

„S Hollandem?“

Thorna nepřekvapilo, že si toho Brigstocke všiml, vztahy mezi členy týmu měl vždy dobře zmapované.„Holland tvrdí, že ne,“ řekl Thorne.

„To přece neznamená konec světa. Mohli bychom jednoho z nich přeložit do Belgravie nebo West Endu…“

„Jsem pro McEvoyovou.“ „Problémy?“

„Ne, ve skutečnosti ne.“ Ve skutečnosti ne. Nic víc než loajalita k Davidu Hollandovi a nepatrnéznepokojení ohledně Sarah McEvoyové. Nic, co by dokázal pojmenovat, jen jakési neurčité podezření, okterém neměl v úmyslu hovořit.

Brigstocke pokračoval. „No stejně, pokud Holland říká, že ne…“

„Jasně.“

„Podívejme… váš nejlepší přítel dorazil.“

Thorne sledoval, jak Steve Norman vkráčel do operační místnosti s plochou koženou taškou přes rameno.

Pozdravil se s policisty jako se starými přáteli a zvedl ruku, aby zdvořile odmítl nabízenou skleničku.

„Co tady dělá? Copak nemá svou kancelář?“

„Myslím, že je jedním z těch, kteří se rádi cítí součástí týmu. Chápete?“

„Zatraceně…“

Norman mířil přímo ke kanceláři. Nebylo se kam schovat.

„Nazdar, hoši. Jen jsem se stavil, abych vás pochválil za včerejší noc. Pro mě to znamená jen víc práce…

ale tak už to zkrátka chodí. Abych nezapomněl… určitě se na chvíli zastavím kolem poledne, ale teď už

musím padat. Dnes mám strašnou honičku, samá práce…“

Při odchodu poklepal na tašku. Thorne si uvědomil, že v ní má notebook. Norman patřil bezpochyby k

těm, kteří rádi ostatním připomínali, jak důležití a strašně zaneprázdnění jsou. Zřejmě jej často využíval i

ve vlaku.

„Kretén,“ zamumlal Thorne, když za sebou Norman zavřel dveře.

„Mám takový pocit, že šéfinspektor Lickwood mluvil o tom, že se později zastaví, aby nás pozdravil a dal

si panáka na náš účet.“ Brigstocke se při pohledu na Thornův výraz zazubil. „Myslel jsem, že budete mít

radost.“

„Takže dneska nemáme žádnou šanci chytit nějaké vrahy?“

„Ale no tak, Tome. Celý den budou chodit gratulanti. Včera v noci se nám skutečně dařilo. Je to po dlouhé

době poprvé.“

Thorne nepotřeboval, aby mu to někdo připomínal.

„Samozřejmě všechno šlo jako obvykle,“ řekl Brigstocke. „Ale všichni z toho mají dobrý pocit. Panuje zde

taková ta pozitivní atmosféra. Copak už si nepamatujete, jak to tady poslední dobou vypadalo?“

Thorne věděl, co tím Brigstocke míní, ale stejně s ním příliš nesouhlasil. Vyšel ze dveří a zabručel.„Seženu nějaké karnevalové masky…“ Vtom vrazil do hrany toho stolu.

Hlasitě zaklel a zlostně kopl do nebezpečného rohu, kouli zmačkaného papíru, kterou tam kdysi přilepil,už dávno někdo sundal. Promnul si stehno a rozhodl se, že zatímco ostatní budou oslavovat pracovníúspěchy, on udělá něco užitečného. Zakřičel, aniž myslel někoho konkrétního:

„Kurva, přineste mi pilku…“

Pár štamgastů sedělo u baru, hýčkalo si svou nevraživost a půllitry. Pořvávali na hospodského a přesrameno házeli zlostné pohledy. Hospoda však patřila Skupině pro odhalování závažné trestné činnosti.Mačkala se tu stovka či ještě víc důstojníků a civilních zaměstnanců. Ačkoliv to byla oficiálně jen krátkápolední přestávka, podle toho, co ráno viděl, Thorne s určitostí věděl, že dnes odpoledne už mnoho práce

neudělají.

„Dáš si panáka, kámo?“

Thorne se v podstatě ještě ani nenapil. I přes hluk a pokřikování se myšlenkami na chvíli úplně ztratil a

přemýšlel o generacích žijících před ním, i o těch, které teprve přijdou. Mladí kluci a staří chlapi…

„Stojíš tady nad tím půllitrem už dvacet minut,“ řekl Hendricks. „Vypadá to, že bys chtěl být nejradši

někde jinde.“

„To je to tak vidět?“

„Chtěl jsem ti říct, že tvůj obličej vypadá jako zpráskaná prdel, ale jak se tak na tebe dívám, nakopaná

prdel by sedla líp.“

Thorne zvedl sklenici, napil se a pak s ní ukázal kamsi do prázdna. „Tohle je přece naprostá pitomost,

ne?“

Hendricks zakroutil hlavou a opřel se o bar. „S tím teda nesouhlasím, kámo. Všichni potřebujeme trochu

vypnout, víc než cokoliv jiného. Ty stejně jako každý jiný…“

„Polda s půllitrem v ruce, tak si teda odpočinek nepředstavuju. Panebože, stačí, že s nimi vůbec pracuju.“

„Pro samou práci jsi s nimi ještě ani přátelsky nepoklábosil, že?“

Thorne se konečně usmál. „Většina z nich se ode mě drží dál…“

„Dáš si ještě jedno?“ Thorne zavrtěl hlavou. Hendricks se otočil k baru a mávl na barmanku, aby si ho

všimla.

Většina z nich. Steve Norman si to k němu namířil přímo a hučel do Thorna nekonečných deset minut.Celý nadšený mu vysvětloval, jak tvrdě pracuje. Radoval se, že po nepříjemných týdnech strávených napřípadu Nicklin a Palmer, se mu do rukou dostal konečně pozitivní materiál, objevení McMahonové a vyřešení hotelových vražd. Než odešel, vypil dva rajčatové džusy. Vzrušeně Thornovi vyprávěl, jak musípřipravit tiskovou zprávu ohledně skvělé operace, která vyústila v zatčení Jasona Aldertona.

Hendricks se přitočil zpátky k Thornovi s půllitrem guinnessa a znechuceným výrazem. „Odteďka užmusíme za pití platit. Kolik dal Brigstocke barmance na společnou útratu?“

„Dvě stě padesát. Trvalo asi patnáct minut, než to propili.“

Minutu či dvě oba tiše stáli a sledovali, jak se policejní důstojníci všech možných hodností a různého věkuradují z dočasného vítězství. Odřené kožené bundy a vlněné svetry s láhvemi piva. Košile se špinavýmilímečky a vázankami, které dostali pod stromeček, rozlité litry ležáku. Ti v oblecích pili vinné střiky, ženy,které byly tvrdší, a muži, kteří byli o mnoho let mladší, než vypadali. Mazáci z výjezdovky těsně předpenzí a ti, kteří se chtěli dostat na oddělení ve West Endu popíjeli žlutou limonádu a omílali dialog z filmu

Guye Ritchieho.

Pár hodin budou předstírat a pak na to vše zapomenou. Vrátí se zpátky do reality.

Metropolitní policie krvácela. V průměru odcházelo pět policistů denně. Thorne se sám divil, že jich nebylodesetkrát tolik. Překvapilo ho, že je sám tak paličatý, pitomý či vyděšený, že je jedním z nich.

„Do zítřka ti nic neuteče, Tome,“ řekl Hendricks. „Že si na pár hodin vyhodíš z kopýtka, na věci nic mocnemění. Dej si panáka. Toho hajzla chytíš jindy…“

Thorne se usmál, dopil pivo a pomyslel si: Zítra budeme zase blíž další oběti. Pár hodin může znamenatzatraceně hodně.

Doba oběda se zdála nesnesitelná. Rozhovory, jídlo a úsměvy. Tvářit se jako že jej zajímá jejich tlachání oničem. Právě dnes, když se blížilo takové vzrušení, to bylo obzvlášť obtížné.

Musel se s tím pochopitelně vyrovnávat každý den, ale považoval to za rutinu. Každý přece svýmzpůsobem předstírá. Třeba říkat, že vám ta pitomá práce nevadí, a přitom byste kvůli ní klidně i vraždili.Říkat, že chcete být dobrými přáteli, když už jste ve skutečnosti někdo úplně jiný. Mít na sobě masku.Předstírat, že se staráte.

Ve dnech, kdy zabíjel, to však probíhalo prakticky stejně. Vzpomínal na nudnou pracovní schůzku tohodne, kdy zabil tu Číňanku; přestože si do tváře nasadil soustředěný výraz, dokázal myslet na jediné: jakasi bude vypadat a jaké to bude. Stále ještě cítil na svých čerstvě oholených tvářích polibek Caroline narozloučenou z toho rána, kdy navštívil Kena Bowlese. Usmál se, políbil ji také a pak spolu mluvili o tom,co by si mohli dát dnes k večeři. Po celou tu dobu držel v ruce tašku s kriketovou pálkou…

Nyní to bude ještě lepší. Tentokrát měl co dělat, aby lidi kolem sebe nepopadl a nevyřval jim to do tváří.Měl sto chutí jim přesně popsat, co má v úmyslu udělat a jak dokonale vše naplánoval, jak skvěle toprovede. Vzrušení v něm už narůstalo. Téměř cítil, jak se mu maska odlupuje.

Někdo na něj mluvil. Cosi odpověděl. V ústech žvýkal cosi bez chuti. Podíval se na hodinky.

Potřeboval nějaký čas jen pro sebe. Stačila by úplně půlhodina na kávu a čokoládovou tyčinku. Než celéto dobrodružství začne, se potřeboval dát dohromady.

Thorne pohlédl na Hollanda, jak se k němu prodírá skrze stoly. Z jeho tváře poznal, že se Holland bavístejně jako on. Skutečnost, že postával v rohu s Derekem Lickwoodem, tomu nijak nepřidala.

„Díky za vysvobození,“ řekl Holland a vmáčkl se mezi Thorna a Hendrickse.

„To jsou ty výhody vyšší hodnosti, Hollande. Už jsem se chystal oznámit vašim příbuzným, že jste muselhovořit s šéfinspektorem Prdwoodem. Taky se pořád díval kamsi nahoru, když s vámi mluvil?“

Holland se usmál a zakroutil hlavou. „To je takový idiot. Neustále do mě rýpal kvůli Palmerovu útěku. Ptalse mě, jestli jsem někdy pracoval u bezpečnostní agentury.“

Hendricks si odfrknul do půllitru. Thorne se k němu otočil. „Nech toho.“

„Už je pryč,“ řekl Holland. Thorne se za Lickwoodem ohlédl právě ve chvíli, kdy stál ve dveřích na druhéstraně restaurace. Těsně předtím, než vykročil na ulici, se otočil a významně kývl na Thorna. Jeho výrazse dal těžko odhadnout, ale Thorne by se vsadil o milión, že to byla samolibost.

„Alespoň jsem přišel na to, proč sem vůbec přišel,“ řekl Holland. „Vypadal velmi zklamaně, že tu nikde

nevidí seržantku McEvoyovou. Trochu ho to rozhodilo…“

Hendricksovi se tyhle intriky náramně líbily. „Cože? Lickwood vyjel po McEvoyové?“

„No jasně. Nejradši by jí stáhl kalhotky.“

„Co jste mu řekl?“ zeptal se Thorne.

„Vlastně jsem jen tak trochu mlžil. Dělal jsem, že nevím, kde je. Určitě ho to docela naštvalo.“

Hendricks dopil zbytek piva. „Zdá se, že ta McEvoyová je docela oblíbená holka.“

„To je fakt,“ řekl Thorne. „Jenže problém je, že ona sama se asi moc ráda nemá.“

Pokud Thorne jen těžko luštil výraz v Lickwoodově tváři, pak ten, který teď nasadil Dave Holland, bylještě nejasnější. Chvíli se na Hollanda díval a pak se odvrátil, to jak mu při nesnesitelném ječivémpazvuku vstaly všechny chlupy na těle. Nějaký idiot se dostal k mikrofonu.

„To je Jesmond,“ oznámil Hendricks. Thorne pochopil, že je nejvyšší čas odejít. „Pojďme, Hollande. Mělibychom zatraceně rychle vypadnout.“

„Kam půjdeme?“

„Zaplaťpánbůh, mám nepříjemnou schůzku v Colindale s OPS. Můžete mě držet za ruku.“

Když se v baru ozvaly první otřepané fráze, Thorne a Holland vyrazili ke dveřím. Thorna napadlo, jestlipivo, které z něj bylo cítit, může při jednání svědčit v jeho neprospěch.

Za ním Holland v těsném závěsu vzpomínal, jak mu bylo chladno o půl čtvrté ráno, když seděl nahý nakraji postele. Šeptal do mobilního telefonu, zatímco Sophie se kroutila vedle něj vyrušená telefonem,avšak ne úplně probraná.

Hlas McEvoyové zněl nepřirozeně, podrážděně… ječela do telefonu dost hlasitě na to, aby překřičela hluk,který se ozýval v pozadí; byla to srdceryvná směsice zoufalství a arogance, jakou si vůbec dokázalpředstavit.

„Jsem v pořádku, jasný? Chtěla jsem ti to prostě říct. Vážně jsem úplně v pohodě.“

Hlas se stával tišším s každým dalším šňupnutím.

Nespala už skoro třicet šest hodin. Pod vlivem drog byla ještě déle. Co z toho se dalo považovat za příčinurůzných reakcí jejího těla, které přicházely každých několik minut, bylo obtížné zjistit. Byla zcela vyčerpána. Třásla se. Ztratila nad sebou kontrolu. Cítila se spoutaná, byla hysterická, otupělá, vyděšená,

nažhavená, nebojácná…

Minulou noc, jakmile Holland odjel, si dala zbytek kokainu, který měla doma, a spěchala k počítači.Napsala pár e-mailů, několik jich přijala a pak si šla sehnat další dávku. Skoro celou cestu běžela a jakoobvykle ani jednou nestoupla na žádnou spáru chodníkové dlažby. Tak věděla, že bude mít štěstí asežene dealera, který pro ni něco bude mít.

Zbytek noci probděla, popíjela, kouřila jednu za druhou a otevírala psaníčka ze složeného sázkovéhotiketu, z nichž zhruba každou hodinu vysypala na stůl lajnu koksu. Když vyšlo slunce, dávala si už každých

patnáct minut.

Ten hajzl ji musel určitě obrat. Z jednoho psaníčka udělala vždycky čtyři lajny a teď najednou se jínepodařilo udělat víc než tři. Potřebovala dělat ty lajny tlustší. Ten kretén ji musel ošidit…

Ať už ji obral nebo ne, drogy stále zabíraly. Tišily ten hlas. Hlas v její hlavě, mnohem vznešenější apřitažlivější než ten, který vycházel z jejích úst, se stával tišším s každou další lajnou. Ten hlas, který jíříkal, že je hloupá, že to, co plánuje, není normální a že tím riskuje svůj život. Každá dávka ztišila hlasitost

o jeden stupeň.

Slyšela i jiné hlasy. Musela je slyšet. Hollandův hlas jí říkal, že svou práci už nemůže dál dělat. Hlas jejímatky. Hlas, který nikdy neslyšela, ale představovala si jej, když četla e-maily. Hlasy, jež v tuto chvílinechtěla přestat vnímat, ji nutily udělat vše pro to, aby to všechno již brzy umlčela.

Zachvátila ji zuřivost, když si představila, jak ti všichni vytěží z jejího činu něco pro sebe; pochválí jejíiniciativu a pak shrábnou všechnu slávu sami. Do hajzlu s tím. Představila si, jak se k ní Holland vrátí,opustí svou omezenou přítelkyni a pokusí se začít všechno od začátku…

Přešla ke stolu. Prázdná láhev od vodky. Prázdné psaníčko.

Kurva, kurva, kurva…

Rozevřela sázkový tiket, roztáhla ho na stůl a olízla ho. Klekla na kolena a začala prstem sbírat zbytkyrozsypaného kokainu z koberce a vtírat si je společně se špínou a šupinkami kůže do dásní.

Pane na nebi, kolik už toho vzala? Ten hajzl ji musel obrat nejmíň o polovinu. Určitě…

Zapálila si cigaretu a oblékla si kabát.

Nezbývalo mnoho času. Stále ještě potřebovala jednu zásadní informaci. Tu, kterou se mu podařilozatajit, zatímco jí posílal své záhadné vzkazy. Už asi týden si myslel, že je strašně chytrý, ale neměl ponětí

o tom, jak dobrá je ona. Nikdo o tom neměl ani ponětí. Byla celou dobu krok před nimi. A také krok před

ním.

Odeslala e-mail, a když neobdržela okamžitou odpověď, poslala další, aby mu sdělila, že musí jít.Informovala ho o tom, jak se s ní může zkontaktovat. Byla to jediná věc, kterou mohla udělat, pokudnechtěla sedět a čekat na polední pauzu, kdy se obvykle dostal k internetu. Nemohla už dále čekat.

Sebrala kabelku, jakmile se ujistila, že ji venku nikdo nesleduje, zavřela za sebou dveře. Otřásla se, kdyžvstoupila do chladného počasí.

McEvoyová kráčela rychle po špinavém chodníku a dávala dobrý pozor, aby nešlápla na žádnou spáru.

„Jak to šlo?“

Holland čekal na Thorna v recepci a klábosil se starým známým, jenž měl právě službu. Mávl na něj, než sThornem prošli vstupními dveřmi a vyrazili na desetiminutovou pocházku zpátky k Becke House.

Slabé sluneční paprsky si nedokázaly proklestit cestu skrz těžké mraky. Obloha měla barvu cínu. Několik

aut už rozsvítilo světla.

Hodiny ukazovaly pár minut po třetí hodině. „Tak vážně, jak to šlo?“

„Myslím, že jsem měl štěstí,“ řekl Thorne. „Dvojice laskavých gentlemanů se smyslem pro humor.“

Holland se usmál. Laskaví gentlemani. Nepoznali jste ani, že vám jdou po krku. „Co jim připadalo tak

směšné…?“

Nezačalo to dobře.

Šéfinspektor Collins (malý a obézní) a inspektor Manning (vysoký a obézní) nevypadali na to, že by se

rádi smáli. Oba nasadili ten zvláštní výraz, směsice nudy a očividné zášti, kterou Thorne kdysi viděl vetvářích mužů stojících na Oxford Street s nápisy PRODEJ GOLFOVÝCH HOLÍ.

Manning listoval novinami, zatímco Collins se naklonil přes stůl a zahájil kázání. Začalo i skončilo tostejnými slovy, jaké Thorne používal, aby vystrašil Martina Palmera. Uprostřed mu nastínili detailyzanedbání povinností, porušení policejních postupů, které umožnily Palmerovi uniknout, mluvili pomalua vážně. Tito policisté konali svou práci mnohem lépe než Thorne.

„Rád bych, aby se v záznamech objevily i další závažné přestupky,“ řekl Thorne. „Případy dalšího porušenípracovní kázně z mé strany.“

Manning mrkl na Collinse a pak na kazetový magnetofon, aby se přesvědčil, že se kazeta přetáčí.„Pokračujte, inspektore.“

Thorne si odkašlal. „V mnoha případech jsem si bez omluvy pšoukl, a ačkoliv jsem se do televize nikdynedostal, jedna opilá žena mi řekla, že vypadám trochu jako inspektor Columbo…“

Manning a Collinse se na sebe podívali a pak vyprskli.

„Takže, jak to nakonec dopadlo?“ zeptal se Holland. Blížili se k hospodě, kde jejich kolegové bezpochybyještě stále rozebírali různé směry vyšetřování.

Thorne nevěděl jistě, jak se všechno bude vyvíjet, ale rozhodl se myslet pozitivně. „Ne, že bych byl úplněz průšvihu venku, ale neřekl bych, že mě hned chtějí poslat šlapat chodník.“

Holland se zastavil a kývl přes ulici směrem k hospodě. „Vrátíme se tam?“

Thorne kráčel dál a přes rameno zakřičel. „Dělejte si, co chcete, Hollande. Já teď jdu pro auto. Napadlomě, že bych se mohl podívat, jak se daří McEvoyové. A zeptat se, jestli už se daří lépe její matce…“

Přesně o půl čtvrté vyrazili k bytu Sarah McEvoyové ve Wembley.

Thorne vystoupil z auta a vyšel několik schůdků ke vstupním dveřím. Otočil se a viděl Hollanda, jak stále

sedí na sedadle spolujezdce a hledí před sebe. „Pojďte, Dave…“ Holland vystoupil, zatímco Thorne zvonil

u dveří. Došel k němu a Thorne zazvonil znovu.

Nic. Thorne ustoupil o krok dozadu a koukl doleva na okno se zataženými tmavomodrými závěsy. „Je to

její byt?“ Několikrát McEvoyovou doma vyzvedával a několikrát ji sem zase dovezl, ale nikdy nešel dál.

Holland odpověděl vyhýbavě. „Možná spí,“ řekl.

Thorne pokrčil rameny, strčil ruce do kapes a vracel se zpátky k autu.

Holland sledoval, jak se Thorne vzdaluje, a zápasil s myšlenkou, jak snadné by bylo rozběhnout se ze

schodů za ním. Když promluvil, jeho hlas zněl hlasitěji, než zamýšlel, a naléhavěji.

„Myslím, že bychom měli jít dovnitř…“

Thorne se zastavil a klíči od auta točil kolem prstu. „Nemám nejmenší chuť, aby mi Společnost laskavých

gentlemanů přišila ještě vloupání. Dave…“

„Já mám klíč,“ řekl Holland.

Thorne bral schody po dvou a zachytil paži, která se už chystala zasunout klíč do zámku.

„O tom si ještě promluvíme, Hollande…“

Uvnitř bytu bylo stejně šero a chmurno jako venku na ulici. V okně ložnice, jež vedlo do zahrady, byly

závěsy zatažené stejně jako v okně do ulice.

„V posteli není,“ řekl Holland, když se vrátil zpátky do obýváku. Thorne jej neposlouchal. Zíral na své odrazy v zrcadlech. Napočítal jich přinejmenším tucet. Zrcadla viselazavěšená ze stropu. Opírala se o zdi pod nejrůznějšími úhly. Těžká a zarámovaná, jednoduchá bez rámu,kulatá, hranatá, všechna dokonale vyleštěná…

„Co to má, krucinál, znamenat…?“

Holland přešel k oknu, vytáhl žaluzie a pak se otočil. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale nevydal ze sebe ani

hlásku. Thorne pomalu chodil po pokoji a každý pohled do zrcadla mu nabídl jakýsi nový podivný pohled na sebe

sama. Zadní část nohy, temeno hlavy. Jeho mizející odřeniny se objevily přímo před ním a zároveň z

profilu.

Na stole Thorne zahlédl malé zrcátko a zmuchlaný sázkový tiket. Okamžitě pochopil, na co se dívá.

„Jak dlouho už o tom víte?“ zeptal se.

„Asi tři týdny.“

„Vy zasraný idiote…“

Holland zvedl ruku, aby Thorna zarazil. Ano, byl zasraný idiot a ještě něco mnohem horšího, ale teďmusel Thorna zastavit. Teď na to nebyl čas. Sklopit hlavu a nechat se seřvat mohl jindy. Teď tu bylo něco

jiného…

„Myslím, že McEvoyová je v průšvihu.“

„V průšvihu…?“

„V pořádném průšvihu.“ Holland nedokázal říct, proč se tolik bojí. Nevěděl, co ho k tomu vede, nedokázal

vysvětlit, odkud ty pocity přicházejí. Celý se roztřásl a úplně se probral. Potřeboval to někomu říct.

Odpověď našel v očích McEvoyové, v tom, co říkala a v tom, jak se chovala.

Zdálo se, že má nějaké tajemství. Další tajemství…

„Cože?“ řekl Thorne. Holland zakroutil hlavou, rozhlédl se po místnosti a zoufale hledal něco, co by

dokázalo jeho nepříjemnou mlhavou předtuchu potvrdit. Jeho pohled spočinul na počítači.

Výraz ve tváři McEvoyové před pár dny, když vešel do kanceláře a přistihl ji, jak si prohlíží internetové

stránky. Panika a ještě něco jiného. Vzdor? Vítězství…?

Thorne sledoval, jak Holland přešel k počítači, odsunul židli a zapnul ho.

„Co to děláte?“

„Chci zkontrolovat její e-maily.“

„Myslíte si, že si objednávala drogy e-mailem?“

„Ne… možná. Nemyslím, že to má co dělat s kokainem…“ Holland začal pohybovat myší, klepat do

klávesnice a otevírat ikony.

„Copak nepotřebujete nějaké heslo?“

„Pokud bych se chtěl přihlásit do její schránky tak ano, ale měl bych se dostat do jejího archívu a zjistit

tak, co odesílala a jakou poštu obdržela…“

Thorne přikývl a nechal Hollanda, ať si s tím poradí.

Kokain. Thorne se ve svém podezření nemýlil. Znal pár poldů, kteří si rádi šňupli. Šlo obvykle o ty starší,kteří se v tom trochu vyznali a nemohli užívat extázi, protože šlo o taneční drogu. Ať už brali drogy zjakýchkoliv důvodů, někteří se z toho už nikdy nedostali.

Thorne přemýšlel, jak moc v tom McEvoyová jede. Rozhlédl se kolem a odpověď našel po celé místnosti,ve všech těch zrcadlech…

„Sakra… panebože, to ne.“

„Co je?“ Thorne okamžitě zbystřil. Ucítil, jak mu nervová zakončení začínají ožívat a zahřívají všechny jehosmysly, zatímco se řítil k Hollandovi. Zareagoval instinktivně na paniku v Hollandově hlasu. „Co se děje.

Dave?“

Holland si prohrábl vlasy a silně se poškrábal na hlavě, zatímco nevěřícně hleděl na monitor počítače.Thorne se k němu naklonil a podíval se mu přes rameno. Nedokázal okamžitě rozeznat, na co se tovlastně dívá.

„Nerozumím tomu…“

„Dostávala e-maily od toho vraha,“ řekl Holland. „Od Nočního hlídače…“

Thornovi přejel mráz po zádech a srdce se mu okamžitě rozbušilo. „Pouze je dostávala nebo na ně také

odpovídala? Jak dlouho…?“

„Počkejte…“ Holland klikal myší a řadil poštu podle data. Začal jimi pomalu projíždět a Thorne sledoval,jak se mu seznam pohybuje před očima. Korespondence mezi ženou z jeho týmu a mužem, kterého sesnažili chytit. Mužem, jenž vraždil brutálněji než kdokoliv jiný a Thorna strašil ve snech.

„Týden, možná víc,“ řekl Holland. „Sakra, jsou jich tady tucty.“

Začalo to nejistě, jako když si zamilovaní teprve začínají psát. Psal jí o tom, jak je výjimečná, že jej něčímpřitahuje. Že je zvědavý, jak daleko to mezi nimi dojde, když se znají jen přes internet. Jeho slova znělatajemně, provokovala. Thornovi se zdálo, že alespoň na začátku se snažil zjistit co nejvíce o tom, koliktoho ví, kolik toho o něm oni všichni ví. Dvořil se jí. Thorne to okamžitě poznal. Přemýšlel, jestli topoznala i McEvoyová. Jeho odpovědi byly otevřené a přímé. Sežrala mu to i s navijákem. Nebo to alespoň

předstírala. Thorne to nedokázal odhadnout.

„Na co si to, sakra, hraje…?“ Holland panikařil každou další minutu a s každým otevřeným e-mailem víc a

víc.

Jak Thorne pročítal další vzkazy, odpověď se stala děsivě zřejmou. Tlachání o ničem se v posledních dvou

dnech změnilo v něco zcela konkrétního. Pozvání. Chtěla se s ním sejít? Byla takovou, jakou si jipředstavoval? McEvoyová na pozvání odpověděla. Vyhovovala všem jeho představám, a možná je ipřekonávala.

„Kdy? Někde tam musí být datum…“

„Mám to,“ řekl Holland, když otevřel další e-mail. „Ježíši, je to dneska. Ve čtyři hodiny…“

Thorne se podíval na časový údaj blikající v pravém horním rohu obrazovky. Ať už si McEvoyová myslela,že si hraje na cokoliv, zbývalo jí asi dvacet pět minut života.

„Kde?“

Holland klikal myší, přejížděl kurzorem po obrazovce a ťukal zuřivě do klávesnice. „Jeho poslední e-mailpřišel… v jednu hodinu ráno.“ Otevřel soubor a četl vrahův vzkaz.

Sejdeme se tam, kde Martinovi vyprávěli Příběh z džungle. Těším se, Sarah…

„Co to, hergot, znamená?“ Holland zapíchl prst do obrazovky a tiskl ho tak silně, jako by se chtěl dostatdovnitř a vydrápat slova zobrazená na druhé straně.

„A co poslední e-mail od McEvoyové?“ Holland otevřel patřičnou složku. „Poslala dva. Hned po sobě. Dnestěsně před polednem…“

Nemám ponětí, co to znamená. Měla bych snad? Pokud chceš, abych přišla, měl bys mi to vysvětlit.

Podívejme se na ten druhý. Thorne napětím ani nedýchal. Už teď věděl, že tam žádná odpověď od vrahanebude. Nic, co by místo popisovalo. Zrušila McEvoyová v poslední zprávě schůzku nebo navrhla jinémísto? Jistě neměla na výběr. Místo, které navrhoval, neznala.

Jdu teď ven. Nevím, kdy se vrátím. Potřebuji vědět, kde se setkáme.

Pak na obrazovku naskočila tři slova, ze kterých se jim zvedl žaludek.

Napiš mi SMS.

Hollandovo tělo zachvátila křeč. „Kurva.“ Poslal jí textovou zprávu, kde jí sdělil místo setkání.

„Nevíme, jestli ji vůbec kontaktoval,“ řekl Thorne. „Nevíme vůbec nic. Každou chvíli se sem může vrátitcelá bez sebe s taškou plnou koksu.“ Hollandův výraz Thornovi prozradil, že tomu nevěří o nic víc než on

sám.

Thorne popadl telefon ze stolu a hodil jej Hollandovi do náruče. „Zavolejte jí na mobil.“

Přešel k oknu a hleděl ven na zahradu. Zvedal se vítr. Sledoval, jak se vysoká tráva mírně kloní a dlouhézrcadlo v rezavém rámu nepatrně naráží do tyčky plotu. Díval se ven a doufal, že uslyší Hollandovustarost změněnou na zlost, jakmile zvedne telefon. Kde, sakra, jsi? Místo toho slyšel dlouhý zoufalývzdech, křápnutí telefonu a tři slova, bez kterých by se vážně obešel.

„Má ho vypnutý…“

Thorne se otočil, přikročil ke stolu a zvedl telefon. Vytočil číslo, čekal a pak zavěsil. „Komu voláte?“

Thorne mlčel a ruku měl stále na sluchátku. Opět ho zvedl a vytočil číslo. Odvrátil pohled od Hollanda ačekal, až někdo zvedne telefon…

„To jsem já. Řekni mi o Příběhu z džungle… to je mi jedno, prostě mi to jen řekni! Poslyš, Palmere, na toteď nemám čas, řekni mi, co to je. Ne… zapomeň na to, řekni mi jenom kde. Kde to bylo…?“

Holland nevěřil vlastním uším. Palmer? A na co si to, sakra, hraje Thorne? Ve chvíli, kdy se Thornova tvářzměnila, však na to okamžitě zapomněl. Dokonce i modřiny v jeho tváři jako by zbledly. Pomyslel si, žeThorne dlouze zasténal, ačkoliv to ve skutečností mohlo vycházet z něj…

Thorne zavěsil. Pak ale rychle předal sluchátko Hollandovi.

„Je to ve škole. Mají schůzku v Gymnáziu krále Edwarda.“

„Kam jdete…?“ Thorne už byl na cestě ke dveřím a tak s každým krokem zvyšoval hlas. „Sedněte ktelefonu a všechno zařiďte. Hned teď. Řekněte Brigstockovi, že chci zásahovou jednotku. Zkuste volat namobil McEvoyové nebo ať to zkouší někdo jiný.“

„Pane…“

Teď už Thorne úplně křičel. „A informujte vedení školy…“

McEvoyová pomalu kráčela po hřišti.

Stůj. Vrat se zpátky. Hezky stejnou cestou, kterou jsi sem přišla. Jen on bude vědět, že jsi vzala dozaječích. Nepotřebuješ si nic dokazovat, Sarah…

Nastala podivná část dne něco mezi tmou a světlem. Trvá to asi hodinu, kdy nemůžete přesně určit, jestlije ještě den nebo už je večer. Chladivý vzduch, který ovíval tváře McEvoyové jí připomínal spíše lepkavou

viskózní kapalinu.

Všude kolem pobíhali dospělí a děti. Jejich pohyby byly příšerně rychlé. Z jejich křiku ji bolely zuby. Ječení

menších dětí, pištění těch, kteří byli o pár let starší, pokřikování učitelů. Všechen ten jekot teď bojoval omísto v její hlavě s tím hlasem.

Hlasem, jehož síla se nesnesitelně stupňovala.

Pomýšlela na to, že se otočí a zašije se někde, kde by si mohla trochu šňupnout, aby se uklidnila. Jenže,aby odsud vypadla, bylo přesně to, co jí ten hlas přikazoval, a tak šla dál. Možná, kdyby jen zapadla doškoly, našla toalety… To si nemohla dovolit, ne když jsou všude kolem děti. Trvalo by to jen minutu.Učitelé musí mít jistě svůj vlastní záchod…

Co si, k sakru, myslíš, že děláš? Zamysli se nad tím, proč jsi sem přišla. Starat se teď o to, kde si dáš

svou další dávku, je naprosto nepodstatné.

Kráčela dál. Rozhodla se, že až dojde na druhou stranu obrovského hřiště, otočí se a půjde pomaluzpátky. Nedohodli se na žádném konkrétním místě. Jeho textová zpráva takové místo rozhodněneupřesňovala.

Ty hloupá krávo. Ty pitomá krávo. Jsi paličatá jako mezek… Teď ti to ale k ničemu nepomůže. Co ti asiudělá?

Tašku měla přes rameno. Přitáhla si ji těsně k sobě. Měla tam něco, co by proti němu mohla použít,kdyby bylo třeba?

Utíkej. Vypadni odtud. Zavolej Thornovi…

Většina chlapců procházejících či běžících kolem se na ni usmála. Spěchali domů, ale přesto byli zdvořilítak, jak je to učili. K dospělým se chovali uctivě a laskavě, obzvláště k dámám.

On tady taky studoval, že? Jenže on se k dámám příliš laskavě nechoval.

Zvedla hlavu a podívala se na školní budovu, kterou měla na jedné straně, zatímco na druhé se v dálityčily stromy v parku. Sleduje ji odněkud? Dá jí nějaký signál? Připadala si teď najednou naprostobezradná. Cítila se hloupá. Chycená a hloupá. Ještě před patnácti minutami měla všechno pod kontrolou a

byla na vše připravena.

Teď kráčela po hřišti a s každým dalším krokem jako by jí vše klouzalo mezi prsty.

Viděl, že je vyděšená.

Nikdo jiný si toho pravděpodobně nevšiml. Vypadala, jako by si vyšla na procházku. Kličkovala, aby sevyhnula střetu s bouřlivými šesťáky, a protáhla se hloučkem prváků. Vypadala, jako by měla vše pod

kontrolou.

On však věděl, na co se má zaměřit. Strach poznal okamžitě. Poznal by ho, i kdyby byla na míle daleko.Viděl, jak z McEvoyové úplně sálá.

To, že měla strach, se mu líbilo, ale bylo to méně důležité než skutečnost, že vůbec přišla. A že přišla

sama.

Po celou dobu to bral jako sázku do loterie a on si nemohl dovolit prohrát. Viděl ji přicházet. Z místa,odkud ji pozoroval, si mohl dokonale ověřit, že dělá vše tak, jak jí přikázal. Pokud by ho na poslední chvílipodrazila a vše řekla Thornovi, už by o tom věděl. I kdyby ji poslali, aby přišla sama jako návnada, poznal

by to. Viděl by je, i kdyby se ukrývali kolem sebelépe.

Oni by jej nepoznali nikdy. Dokonce i kdyby nepřišla, vyrovnal by se s tím a zapracoval by ji do svýchpozdějších plánů.

Jenže ona přišla a vydala se mu tak, jak jen mohla. Pocítil čiré vzrušení, které necítil už od dětství, svýjimkou okamžiků, které těsně předcházely vraždění.

Zazubil se. Stále ještě cítil chuť čokolády. Že by se to všechno točilo právě kolem toho? Že by se chtělneustále setkávat s hravým dítětem, které se schovávalo v jeho nitru?

Sejdem se ve 4 na hřišti :o)

Vzkaz napsal prostě. Pokud to potřebovala, dětský styl zprávy byl důkazem jeho smyslu pro humor.

Nyní nastal čas, aby začala skutečná legrace.

Hnal se přes Wembley Park jako blázen, troubil klaksonem a blikal dálkovými světly; sledoval hodiny napalubní desce a v hlavě si stylizoval věty. Slova se skládala do vět na každé rušné křižovatce, u každéhosemaforu. Přemýšlel o tom, co řekne rodičům Sarah McEvoyové, jestli to nestihne…

Proč si vrah vybral právě McEvoyovou? Jak si ji vybral?

Thorne zatroubil a vjel do protisměru, aby za ryku motoru předjel pomalou dodávku. Věděl, že na takovéotázky ještě nemá správnou odpověď. Ne do chvíle, kdy bude ten hajzl sedět podělaný naproti němu vevýslechové místnosti v časných ranních hodinách.

Existovaly ale i další otázky. Otázky, jež se jevily mnohem jasnější a uvízly mu v hlavě jako zvoneček, nakterý nemůže zazvonit. Proč si toho nevšiml? Proč neviděl, že se člověk z jeho týmu dostal tak daleko?

Drogy, lži, propad kamsi hluboko…

Projížděl přes Fryent Country Park a ke škole to mohlo být ani ne pět minut jízdy. Hodinová ručička seposunula o další dílek ke čtvrté. Řeč k rodičům už měl téměř vymyšlenou.

Seržant McEvoyová byla dobrá policistka, která položila život při výkonu povolání…

Thorne přejel mondeem středem kruhového objezdu a zabočil doleva do centra Harrow. Sehnul hlavu vechvíli, kdy jej auto s předností v jízdě minulo o pár centimetrů. Pohled druhého řidiče by mohl zabíjet.Thorne mu pohled oplatil, prudce sešlápl brzdy a zatajil dech ve chvíli, kdy se před ním objevila kolona

nákladních aut.

Všichni její kolegové všech hodností budou postrádat její pracovní odhodlání a laskavý smysl pro humor…

Škola se nacházela asi půl kilometru odsud. Thornovy ruce křečovitě svíraly volant a nohou opakovaněsešlapával plyn, aby udržel motor v otáčkách, i když měl zařazen neutrál. Řev motoru se téměř vyrovnalřevu v jeho hlavě.

Nic se nehýbalo. Vpředu nebyly žádné semafory, žádná nehoda. Nikdo se ani nepohnul.

Zatracení školáci šli ze školy.

McEvoyová došla na druhou stranu hřiště, otočila se a rozhlédla se kolem. V duchu si myslela, kdepak jsi,ty hajzle. Vracela se zpátky doprostřed hřiště a říkala to nahlas jako šílená ženská v autobuse. Já jsem tu,

tak kde jsi, k čertu, ty? Čeká tě velké překvapení. Všechny čeká velké překvapení…

Pak se opět ozval ten hlas a ona se zastavila, protože potřebovala vyklidit hřiště. Samozřejmě žepotřebovala. Koneckonců neměla ponětí, jak to všechno dopadne. Všude kolem bylo plno dětí, opozdilci,

poškoláci a pár kluků, kteří kopali do mičudy. Panebože, vždyť už předtím použil zbraň, ne? Vzpomněla si

na Dunblane, na Columbine High…

Jsi vážně tak blbá. Ochrana veřejnosti by měla být tvým prvotním zájmem. Ještě před několika měsíci

tomu tak bylo. Pokud máš ukázat, jak dobrá jsi v práci, pak s takovou toho moc nedokážeš…

Sáhla do kapsy pro služební průkaz a otevřela ústa, aby začala křičet.

Co když zpanikaří? Pokud je někde poblíž, mohlo by jej to vyprovokovat k nějakému nepředloženémučinu. Ne, mohla by ho vyplašit. Musela udělat to, na čem se dohodli. Krom toho, jestli je skutečně někdeblízko, zlikviduje ho dříve, než stačí někomu ublížit.

To byla poslední myšlenka předtím, než ucítila v zádech nůž a blízko ucha zaslechla hlas. „Jsi sama, že,

Sarah?“

„Ano.“

„Nelžeš. To je hezké. Pojď se mnou a buď rozumná.“

Ve chvíli, kdy jí špička nože projela bundou a košilí až ke kůži, vykřikla. Rukou ji postrkoval do zad a vedl

ji takto k východu.

Jeho hlas. Poznala ho? Ano, možná. Nemůže si vzpomenout. Sakra…

McEvoyová se téměř rozesmála. Zlikviduje toho hajzla. Věděla přesně, co chce udělat, co musela udělat,ale nemohla si za nic na světě vzpomenout jak. Najednou jako by usínala vestoje. Bezmocná. Kdyby se užteď necítila slabá jako mimino, slova, která jí zašeptal do ucha, by jí vzala poslední zbytky síly.

„Pokud vykřikneš nebo se pokusíš utéct, zabiju nějaké dítě.“

Thornovi se zdálo, jako by ještě několik ulic za ním na něj stále ještě troubili. Vystoupil z mondea a začalutíkat. Nyní začali řidiči troubit v čirém vzteku a zoufalství z opuštěného auta uprostřed silnice.

Panebože…

Začal zpomalovat, rukama se chytil za hlavu, nohy najednou ztuhlé.

Krucinál…

Odkud přijedou? Odkud dorazí posily? Brigstocke, Holland, jednotka rychlého nasazení? Doprava byla užpředtím příšerná. Teď, díky němu, byla silnice naprosto neprůjezdná. Pokud auta přijedou stejnou cestou

jako on…

Náhle si Thorne uvědomil, jak kolem něj prochází školáci: nejprve jeden, dva a pak větší skupinky.

Pošťuchovali se a šaškovali. Modré blejzry s purpurovými lemy. Vázanky sundané na cestu domů.

Byl téměř na místě.

Bolestivě se nadechl a znovu se rozběhl.

Můžeme jen doufat, že se dočkáme více mladých žen jejího formátu, které nabídnou své služby

veřejnosti…

Ulice lemované stromy vedoucí kolem školy se nyní zaplnily modrou a purpurovou, oživlé pokřikováním,úšklebky a frajeřinami. Zastavil se a opřel se rukama o kolena… Začalo ho píchat v boku a každý další krok způsobil, že mu rozbitým obličejem projela nesnesitelná bolest.Těžce oddychoval. Pod bundou se mu propocená košile lepila na záda. Jakmile se setkala se studeným

vzduchem, který mu foukal za krk, začala jej chladit.

Panebože, někteří z nich byli opravdu velcí. Dvojice loudajících se puberťáků s vázankami uvázanými

kolem čela, mu zatarasila cestu. Thorne sklonil hlavu a rozrazil si cestu, zatímco ignoroval pokřikování a

posměšky, které následovaly. Sebral poslední síly a rozběhl se po příjezdové cestě ke škole.

Když běžel, když jeho nohy klopýtaly po nezpevněném podkladu, vzpomněl si na auto přijíždějící pomalu

po štěrkem sypané cestě. Vzpomněl si na okamžik, kdy naposledy přijížděl touto cestou. On a Holland

tehdy v autě srovnávali různé typy vzdělání.

Tehdy ve škole poprvé spatřil Stuarta Nicklina. Tvář však měl odvrácenou.

Tím, že učinila oběť nejvyšší, tato statečná policistka zvýšila odhodlání u těch, které zde zanechala, aby

pokračovali v boji…

Uvidí už brzy tu tvář ve skutečnosti? Zbývalo asi jen sto metrů. Cesta se ostře stáčela doleva a pak se

náhle zužovala a vedla k hlavní bráně hřiště.

Když se k němu blížil, začal zpomalovat.

Vše se zdálo být normální. Děcka s úsměvem ve tváři vycházela ven. Neslyšel žádný hluk, žádný

neobvyklý hluk. Zpomalil a pak už jen pokračoval rychlou chůzí. Snažil se nabrat dech. Vše se zdálo být

normální, ale neměl ponětí, co jej čeká, až projde hlavní branou.

Náhle se začal velmi bát, potil se stejně, jako když běžel.

Pokud vzkaz, ať už zněl jakkoliv, vedl ke škole, pak to jistě nebylo nic normálního. Nebudou uvnitř děti?

Budou mimo nebezpečí, když budou uvnitř budovy?

Thorne zvedl paži a protáhl se kolem chlapce stojícího u brány.

Zastavil se, bylo mu nevolno, očima se snažil zmapovat co nejrychleji celý prostor před sebou. Hlavníbudova stála po jeho pravici. Obrovská okna tělocvičny. Přímo před ním novější budovy, křídlo pro šestéročníky, učebny hudební výchovy, a za tím vším hřiště. Všude kolem spousta dětí. Zpívali si a odněkudse vraceli. Zahlédl pár učitelek…

McEvoyová…

Vykročil k ní, ale hned se zastavil. Oči měla hrůzou vytřeštěné, tvář bledou strachem. I ta trocha dechu,co Thornovi zůstala, byla okamžitě pryč.

„Sarah…“

Pak se Thorne poprvé podíval do tváře muže stojícího těsně za ní. Muže, který ji jemně, ale zároveňpevně vedl k němu. Muže, který se zastavil a zamračeně se na něj podíval, jako by nebyl nic víc než jennějaká překážka.

V tu chvíli Thorne přesně pochopil, proč byl zavražděn Ken Bowles.

„Zdá se, že nemůžete popadnout dech,“ řekl Cookson. „Co jste prováděl?“

Nastal okamžik strašného odhalení. Takového, které vždy provází hrůza či velká bolest. Thorne to vnímaljako hořkou pilulku, kterou musí polknout.

Andrew Cookson…

„Zabil jsi, Bowlese, protože tě poznal,“ řekl Thorne. „Nebyla to náhoda. Ani vzkaz. Prostě jsi to museludělat…“

Cookson položil bezděčně ruku na rameno McEvoyové. „Ten starý hlupák měl jít už dávno do důchodu.Vždyť už uměl stěží napočítat do desíti. Jenže po půlhodině s vámi se najednou svým přísným pohledempodíval na mou fotografii bez vousů a… bingo! Náhle se mu v hlavě rozjasnilo. Zatlačil mě ve sborovně do

rohu, vztyčil prst a vybalil na mě své melodramatické kecy. Vím, kdo jsi. Ten zasraný idiot…“

Thornovi se vybavila křída na Bowlesových kalhotách, hlína padající na víko jeho rakve. Proč nezavolalpolicii? Když v Cooksonovi rozpoznal Nicklina, proč nepoužil vizitku, kterou mu Thorne dal a kteroupozději Jay našel v kapse jeho saka.

Odpověd na tyto otázky byla bolestivá. Nešlo o hrdinství, nýbrž zoufalství. Chápal to jako poslední šanci.Poslední trik, který chtěl kromě balancování židle v zubech ještě předvést.

Cookson pokračoval: „Vypadá to, že se nám situace poněkud zkomplikovala, nemyslíte? Řekl bych, že tomusíme rychle vyřešit. Má někdo nějaký nápad?“

Jeho hlas zněl nenuceně a docela zábavně. Není to tak těžké, když držíte u krku ženy nůž.

„Ani ne,“ řekl Thorne.

„To jsem si myslel.“

Nastalo ticho, které mělo být vyplněno hrozbou a nebezpečím, ale s dětmi hromadícími a pošklebujícímise kolem to vypadalo spíš trapně a nepříjemně. Thorne přemýšlel, jak asi vypadají. Cookson a McEvoyová

mohli být milenci a on bývalý přítel, který na ně v nevhodnou chvíli narazil…

Cookson se usmíval, jako by právě vymyslel něco, co ho mimořádně potěšilo. „Vy jste ještě ke všemupřijel sám, že?“

Thorna napadlo, že by mohl zalhat, ale nebyl dostatečně rychlý. Cookson se naklonil dopředu a chystal se

vyrazit. „Inu, trošku jste nám překazil plány, ale rozhodně si nenecháme zkazit potěšení, že Sarah?“McEvoyová mrkla, když jí nůž projel další vrstvou kůže. Thorne se chystal, že na něj skočí a vrazí mu pěstí

do obličeje. „Takže my teď hezky půjdeme dál, jako bychom vás nikdy neviděli. S dovolením…“

Thorne nemohl nic dělat. Musel ustoupit krok stranou, aby Cooksonovi uvolnil cestu. Ani na chvílinezapochyboval, že by při sebemenší provokaci vrazil McEvoyové nůž do zad. Otočil se k nim bokem, abyměl Cookson dost místa a mohl s McEvoyovou projít branou ven. Všiml si, že v druhé ruce nese Cooksonkufřík. Jeho maskování bylo dokonalé. V tom se vždy cítil jako ryba ve vodě. Vypadal jako unavený učitel,který se po dlouhém dni vrací s přítelkyní domů…

Cookson náhle ztuhl a rozhlédl se nalevo, pak napravo. Vtom si Thorne uvědomil, co se děje. Děti sevracely zpátky k budově, některé dokonce běžely. Po obvodu hřiště se v tichosti objevili učitelé ashromaždovali děti, které ještě stále pobíhaly kolem.

Vzkaz přece jen dorazil.

Učitelé udělovali příkazy, kývali a gestikulovali, aby vyprázdnili hřiště pokud možno organizovaně. Řídili senařízeními, která dostali, a která byla v takových situacích standardní. Snažili se, aby vše proběhlo, aniž

by kohokoliv vyplašili, zejména však vraha, který dle jejich informací mohl být poblíž.

Byl blíž, než si vůbec mysleli, a byl vyplašený. Thorne viděl, jak se zaváhání a napětí mihlo v Cooksonovětváři a v ruce, která se tiskla ke krku Sarah McEvoyové.

„Prosím.“ McEvoyová promluvila. Byl to však spíš sten než slovo.

„Myslím, že je po všem,“ řekl Thorne. „Půl metropolitní policie na tebe číhá kolem. Mnoho z nich jeozbrojeno a čekají jen na to, až jim dáš záminku ke střelbě…“

Cookson zakroutil hlavou a v mžiku přiložil nůž ke krku McEvoyové. S úsměvem na rtech začal couvatdoprostřed hřiště. Thorne je pomalu následoval a modlil se, aby to, co před chvílí Cooksonovi řekl, byla čialespoň co nejdřív byla pravda. Když se dostali ke středu hřiště, oči McEvoyové se zahleděly doThornových. Nedokázal odhadnout, co se mu snaží říct.

Cookson se zastavil a zhluboka se nadechl. Změnil pozici, avšak nůž nechal stále na stejném místě. Čepelse teď zařezávala do krku McEvoyové, zatímco Cookson stál vedle ní.

„Víte, že ji zabiju, tak proč si tady nepřestaneme hrát. Tak či onak, já odsud padám. Jestli já odsudpojedu v policejním autě, pak ona v igelitovém pytli.“

„Jdi do prdele,“ řekla McEvoyová.

Cookson vytřeštil oči v předstíraném úžasu. „Ono to mluví,“ řekl. „Přemýšlel jsem o tom, kam ses námztratila. Myslím, že máš v krvi alespoň devadesát osm procent bílého prášku.“ Rozesmál se a McEvoyovázachrčela, když se jí na krku objevila asi tři centimetry dlouhá krvavá linka, ze které začala vytékat krev.

„Promiň,“ řekl Cookson. „Nehoda…“

Thorne se pohnul, ale Cooksonův pohled mu přikázal, aby zůstal na místě. Pochopil, že příště by teklo

krve mnohem víc.

„Co jsi udělal s tím chlapcem, když jsi zabil Carol Garnerovou?“ zeptal se Thorne. „Viděl, jak se to stalo?“Cookson přimhouřil oči a našpulil rty, jako by byl otázkou zaskočen. „Musel se její syn dívat, jak ji

zabíjíš?“

Cookson zakroutil hlavou, úzkou škvírou ve rtech vyfoukl vzduch. „Promiňte, ale budete mi muset pomoci.

Která byla Carol Garnerová?“

Thorne pochopil, že za daných okolností se ani jeden z nich nedostane z hřiště živý. Přál si, aby zůstal státna místě, tam kde je, ale zároveň věděl, že každou chvíli na toho chlapa skočí, že ho zkrátka vztek přinutía přestane se ovládat. Věděl, že hrdlo McEvoyové se otevře a zkropí oba dva krví ve chvíli, kdy bude

padat na zem. Mezitím on a Andrew Cookson zabijí jeden druhého nožem či holýma rukama na chladném

asfaltu…

Pak si Thorne všiml podivného zvuku. Uvědomil si, že vychází z úst McEvoyové. „Promiňte… Promiňte… Promiňte…“

„McEvoyová…“

Zdálo se, že Thornův hlas v mozku McEvoyové zaktivoval nějaký vypínač. Nyní ze sebe ta slova přímochrlila. Zatřásla křečovitě hlavou, jako by se z něčeho snažila vyprostit, vykroutit se odtamtud; její krk seteď pohyboval po ostří nože sem a tam a krev stékala po Cooksonových prstech.

„Promiňtepromiňtepromiňtepromiňtepromiňtepromiňte…“

Thorne by mohl odpřísáhnout, že výkřik, který následoval, pocházel od něj či alespoň zazněl uvnitř jehohlavy, ale ve skutečnosti tomu bylo jinak. Proč se Cookson otáčel dokola? Proč náhle vypadal takpřekvapený…?

Od hlavní budovy k nim utíkala postava, jež mávala rukama a křičela. Thorne mrkl a podíval se znovu.

Postava mávala zbraní. Martin Palmer k nim doběhl a vše, co Thorne viděl, se najednou začalo odehrávatjako ve zpomaleném filmu, zatímco jeho myšlenky v hlavě se neuvěřitelně zrychlily, aniž by mu to vše

dávalo smysl.

Cookson odstrčil McEvoyovou a upustil nůž…

McEvoyová se otočila a vyběhla přímo k Palmerovi…

Cookson zvedl ruce, aby si při prvním výstřelu chránil hlavu…

Sotva Thorne tvrdě dopadl na zem, uslyšel další výstřel a koutkem oka zahlédl, jak McEvoyová

zavrávorala a padla bezvládně k zemi. Těsně předtím, než zavřel oči, uviděl v Cooksonově tváři

překvapený výraz. Pohled Martina Palmera se snad ani nedal popsat.

Jen o chvíli později, když Thorne opět otevřel oči, se zdálo, že se náhle velmi zešeřilo. Na obloze se

objevilo několik vloček mokrého sněhu.

Thorne zvedl hlavu. Asi pětadvacet metrů od něj ležela McEvoyová. Neměl ponětí, jestli byla postřelena ajak vážná jsou její zranění. Zaslechl její sten, když se pokusila pohnout nohou, kterou měla podivně

zkroucenou pod sebou.

Alespoň žila.

Thorne pomalu vstal. Jeho oči stejně jako Cooksonovy se ani na okamžik neodtrhly od postavy Martina

Palmera. Stál několik metrů od nich, hlavu skloněnou. Ruka, v níž držel zbraň se křečovitě třásla.

„Co to, k sakru, děláš, Palmere?“ řekl Thorne.

Palmer zvedl hlavu. Oči za brýlemi se zdály vytřeštěné. Zbraní se tloukl do stehna. „Je mi to líto.“

McEvoyová ležící za Palmerem vykřikla. Thorne nedokázal s jistotou říct, jestli bolestí či vztekem.

„Líto?“ zařval Thorne. „Zatraceně, líto…?“

„Ty máš vždycky nějaké překvapení, Martine,“ řekl Cookson. „Já ti přikážu, abys někoho zabil, tobě

přeskočí v hlavě a běžíš na policii…“

Palmer zakroutil hlavou. „Zavři hubu, Stuarte…“

Cookson pokračoval jedním dechem. „Pak jim jednoduše zdrhneš a světe div se, jednoho z nich provrtáš

kulkou.“

Palmer zvedl pistoli a namířil ji na Cooksonovu hruď. „Řekl jsem ti, abys držel hubu.“ „Samozřejmě ne úmyslně. Myslím, že všichni víme, komu ty kulky byly určeny.“ Kývl hlavou k McEvoyové.„Zkrátka měla jen smůlu. A já štěstí.“ Thorne se podíval na Cooksona stojícího asi jen dva kroky od něj a slíbil si, že ať už to dopadne jakkoliv,

tohle Cooksonovi nedaruje.

Z Palmerova hrdla vyšlo podivné zavrčení, které se v ústech změnilo na řev. Křečovitě svíral pistoli aukazováček se mu chvěl na spoušti. Přikývl jednou, dvakrát. Zase to jeho pokyvování. Přemlouval sámsebe, aby to udělal, aby vystřelil.

Cookson vypadal klidně. „Vždycky jsem tě musel nějak vyprovokovat, že?“ řekl. „Vzpomínáš si? Pokudjsem od tebe něco chtěl, musel jsem využít sebemenší záminky, protože tobě bylo většinou všechnoúplně jedno. Takže co tě tak rozrušilo teď? Konkrétně?“ Zeptal se nenuceně, jako by jen kontrolovalnějakou úplnou banalitu. „Byla to Karen?“

Palmer ztěžka polkl. Levou rukou si podepřel zbraň.

„Ano, samozřejmě.“ Cookson se usmál. „Byla je to správné slovo, že, Martine? Ale už je to pryč. Chceš mězabít, ale ať už ti dodalo odvahu cokoliv, teď už to vyprchalo, že? Odpadlo to od tebe jako hovno. A teďjsi zase podělaný strachy…“

Thorne se podíval na McEvoyovou. Už na ni skoro neviděl. Obloha se zatahovala. Světlo bylo slabé arozptýlené. Celá scéna tohoto dramatu vypadala, jako by ji osvětlovaly tisíce čtyřicetiwattových žárovek.

Musel něco podniknout. „Potřebuju se podívat na svou kolegyni,“ řekl. Nezdálo se, že by Palmerposlouchal. Thorne udělal krok kupředu a v okamžiku na něj mířila pistole.

„Ne!“ vykřikl Palmer.

Thorna jeho reakce zaskočila. „Na co si to hraješ, Martine?“ Palmer mlčel. Vypadal zoufale. Zoufale,zmateně a zbraní stále mířil Thornovi na břicho.

Thorne se pokusil mluvit klidně a bez emocí. „Všude kolem nás jsou ozbrojení policisté. V tomhle jsou

trochu lepší než ty. Chápeš, Martine?“

Palmer pomalu přikývl.

Thorne věděl zatraceně dobře, že kolem dokola nikdo není, ještě ne. Pokud by tam teď byla jednotkarychlého nasazení, Palmer by tam nestál a nemířil zbraní. Byl by téměř jistě dávno mrtvý.

„Odhoď zbraň a nechej mě jít k mé kolegyni. Martine…?“ Z pravé strany k Thornovi problesklo nějakésvětlo. Na okamžik tam pohlédl a spatřil, jak z oken tělocvičny hledí děti. Sněžilo víc a víc. „Martine?“ řekl

Thorne.

Cookson pokrčil rameny. „Je to drsňák, Martine…“

Thorne se po něm zlostně otočil a poprskal Cooksonův obličej slinami a nenávistí. „Zavři tu zasranoublbou zkurvenou hubu. Zabiju tě, rozumíš? Nebojím se, tebe určitě ne. Je mi jedno, co se stane pak.Může nás klidně zastřelit oba, je mi to fuk. Ale pokud zaslechnu, že ještě dýcháš, třeba jen jeden jedinýodporný výdech, rozflákám ti držku holýma rukama. Bude to čistá práce, Nickline. Udělám ti nový

perfektní ksicht…“

Cooksonova tvář zbledla. Zůstal strnule stát. Thorna napadlo, že jej zastrašil, ale nemohl si být jistý, jestlijeho strnulost způsobily obavy o obličej nebo se jako dravec připravuje na útok a shromažďuje energii.

Palmer promluvil a myšlenka se vypařila.

„Té policistky je mi líto.“ Hlas měl nyní klidnější než obvykle, zcela určitě klidnější než před několikaminutami. „Musím vám něco říct,“ pokračoval. „Zbraň jsem dostal od chlapa v hospodě. Myslím tu prvnízbraň.“ Ukázal pistolí na Cooksona. „On vám to může potvrdit. Bylo to v nějaké hospodě v Kilburnu. Jsem

si jist, že ji najdete…“

Thorne na něj zíral. O čem to, k sakru, žvaní. „O tom teď nemusíme mluvit, Martine…“ „Tuhle zbraň jsem sehnal od stejného chlapa. Sledoval jsem ho z té hospody. Má garáž v Neasdenu poblížželezničního depa přímo naproti stanici metra.“

Thorna to zmátlo, ale snažil se všechno si utříbit. Neasden byl odsud čtyři či pět zastávek metra. Patnáct

minut, ne víc. Palmer se sem dostal snadno a rychleji než on. „Martine, to teď není důležité…“

„Prosím, musíte mě vyslechnout. Ukradl jsem tu zbraň a měl tam taky spoustu peněz.“

Cookson zavrčel. „On tě zabije.“

„Je mrtvý.“ Cookson vytřeštil oči. Ty Palmerovy vypadaly, jako by mu měly každou chvíli vypadnout z

důlků, to jak natahoval krk k Thornovi. „Byl to zlý člověk. Takže jsem možná udělal správnou věc. Stejnějsem neměl na výběr.“ Podíval se na pistoli v ruce. „Potřeboval jsem… tohle. Potřeboval jsem taky nějakýúkryt. A tak jsem zůstal v té garáži. S jeho tělem. Začínalo to tam vážně příšerně zapáchat.“

Palmer pomalu mžoural, oči téměř zavřené, ale ne dost dlouho na to, aby po něm Thorne stačil skočit…

„To můžeme vyřešit později, Martine, budeme mít spoustu času. Teď odhoď tu zbraň, musíš ji odhodit…“

Palmer sklopil zbraň k zemi.

„Výborně, Martine, ale musíš ji pustit. Pusť ji na zem.“

Palmer zakroutil hlavou. Thorne zaregistroval napravo nějaký pohyb, otočil hlavou a uviděl, jak děti v

tělocvičně někdo odvádí od oken. Obličeje mizely jeden po druhém.

Thorne zamžoural. Poslední tvář přitisknutá k oknu, oči vytřeštěné a plné pochybností, patřila Charlie

Garnerovi.

Pak si všiml dalšího pohybu kousek dál. Konečně. Thorne pochopil, že posily dorazily. Zaujímali pozice,

identifikovali cíl a zaměřovali pušky. Pohled na Cooksona mu prozradil, že je viděl také.

„Nechci, abyste se mě bál,“ řekl náhle Palmer.

Thorne odvrátil hlavu od střechy. Zkontroloval Cooksona, který nehnutě stál s rukama připaženýma, oči

vytřeštěné.

Palmerův výraz byl podivně lišácký. „Opravdu. Nemusíte se mě bát.“

„Já se zbraní bojím, Martine. Zahoď ji.“

„Víte přece, že strach má určitou chuť, ne? Je to v podstatě chuť žlázy, která produkuje adrenalin. To je

to, co můžete ochutnat, to je ta příchuť…“

Thorne viděl, jak se Palmerovy prsty začaly pohybovat. Strachem ani nedýchal a sledoval, jak se

ukazováček posunul ze spouště.

Má teď vyrazit? Sebrat mu zbraň…?

„Je to velmi podivná chuť. Jako byste žvýkal alobal. Takový ten pocit kovu v ústech. Ve skutečnosti je to

tou chemickou látkou, která je obsažena v adrenalinu…“

Palmer cvakl prstem po pojistce. Zajištěno.

Musí to udělat teď. Zdálo se mu, že McEvoyová se už dlouho nepohnula…

„Jmenuje se adrenochrom. Věděl jste to?“

Thorne zakroutil hlavou. Název ne, ale tu chuť znal velmi dobře.

Když Palmer vykřikl a zvedl paži, Thorne pochopil, co má v úmyslu. Palmer na něj namířil pistoli a Thorne

okamžitě věděl, co se pokouší udělat.

Pochopil všechno, jenže příliš pozdě.

Kulka z odstřelovačské pušky prorazila Palmerovo hrdlo dříve, než uslyšeli výstřel.

Palmer klesl pomalu na kolena, ale pak rychle dopadl na tvář. Thorne jako by zaslechl, ale možná si to jen

myslel, křupnutí nosu, lícních kostí a brýlí o zem.

Thorne se okamžitě sehnul, sebral zbraň, která ležela kousek od Palmerova těla. S nadějí pohlédl k

McEvoyové…

„Blahopřeji, že jste přežil Thorne.“ Cookson se usmíval a pomalu zvedal ruce nad hlavu. „Přežít je docela

snadné, ne?“

Z dálky se ozval křaplavý hlas policejního megafonu. Cookson udělal krok tím směrem s rukama vysokozdviženýma. „Cítit, že skutečně žijete, je však mnohem těžší…“

Během vteřiny Thorne vstal, prudce se ohnal a udeřil Cooksona do tváře pažbou pistole. Cítil, jak muroztříštil rty. Těsně předtím, než si Cookson rukou překryl ústa zalitá krví, zahlédl vyražené zuby azdevastovanou čelist.

Thorne za sebou zaslechl dusot. Otočil se a viděl policisty, jak se ženou přes bránu, a Davida Hollanda,který sprintoval přes hřiště k tělu Sarah McEvoyové.

Hřiště bylo zmrzlé. Spousta špatných přihrávek, osobních soubojů, hloupých chyb. Teď už chyběla jenpochybná penalta a vyloučení a Thorne by uvěřil, že poplatek za kabelovku stál tento měsíc za to.

Přemýšlel, jestli se dívá i táta. Jestli křičí na obrazovku, jako by stál na tribuně. Právě táta jej vzal předvíce jak třiceti lety poprvé na zápas Spurs. Tehdy byli Martin Chivers a Alan Gilzean na vrcholu slávy.Thorne by rád věděl, jak dlouho ještě bude táta schopen fotbalové zápasy sledovat a vnímat.

Telefonát byl pro něj typický. Vyrovnal se s tím zcela očekávaně. „Pamatuješ si na ten vtip o chlápkovi, který přijde k doktorovi?“

Thorne se zasmál. Bylo jich tolik. „A který?“

„Doktor říká: mám pro vás bohužel špatnou zprávu. Máte rakovinu a Alzheimerovu chorobu…“

Thorne vycítil v jeho hlase jakési napětí. „Tati…“

„Chlápek se podívá na toho doktora…“ Hlas mu začal poněkud přeskakovat. „Podívá se na toho doktora a

odpoví: No, alespoň, že nemám rakovinu.“

„Nechceš mi něco říct, tati?“

Nastala dlouhá pauza a pak mu táta zopakoval pointu vtipu a zároveň prozradil, proč mu volá.

„Alespoň, že nemám rakovinu, Tome.“

Thorne pak pochopil, jakou chorobou onemocněl.

Zvuk otevírané plechovky a následné zasyčení jej vytrhly ze vzpomínek. Otočil se k Hendricksovi. Ležel

jako obvykle natažený na pohovce s nohama nahoře.

„Jednou jsi řekl něco zajímavého,“ řekl Thorne.

„Jen jednou?“

„Tvrdil jsi, že zápach formaldehydu od tebe lidi odpuzuje. Nenapadlo tě, že by to mohlo mít něcospolečného s tvýma nohama?“

„Jdi do háje,“ odvětil Hendricks.

Vše se vrátilo do starých kolejí.

Od chvíle, kdy odcházeli z hřiště Gymnázia krále Edwarda, uplynul skoro měsíc. Sledovali tehdy, jaknosítka zajíždějí do sanitek. Paže učitelů objímaly plačící děti. Pohled na tvář Davida Hollanda…

Téměř měsíc uplynul ode dne, kdy se vracel po dlouhé příjezdové cestě a přemýšlel, co se mohlo stát

jeho autu.

Jak dlouho potrvá, než se vydrhne krev z asfaltu…

Palmer věděl moc dobře, co se stane, až namíří zbraň. Thorne měl jeho úmysl odhalit dříve, když muPalmer tak ochotně vyklopil, odkud tu pistoli má. Poslední pokus o vstřícné gesto před tím nejzoufalejšímčinem ze všech.

Měla tato sebevražda, co jiného to bylo, znamenat akt zbabělce, nebo odvážného muže? Thorne pozdějinabyl přesvědčení, že to Palmer udělal ne proto, že by se hnusil sám sobě, ale jednoduše proto, že byvězení přinejmenším emocionálně nepřežil.

Bývalý vedoucí kabinetu angličtiny byl na druhou stranu mnohem drsnější povahy. Mnohem větší podivín.

Andrewu Cooksonovi se dařilo o poznání lépe. Tím, že barvitě líčil své zločinecké kousky, vybudoval si vevěznici Belmarsh či Broadmoor velmi dobrou pozici. Ve vězení je plno idiotů. Strach patřil ve vězení ktomu nejdůležitějšímu. Tam, kde přežít bez zranění jeden den znamenalo velké štěstí, se lupiči a násilnícinechali zastrašit stejně snadno jako Martin Palmer.

Palmer, jenž byl celý život podělaný strachy a jehož jediný akt připomínající hrdinství skončil tak tragicky.

Slova, jež si chystal, fráze, které se mu tehdy honily hlavou, mu později přišly docela vhod. Použil je

téměř doslovně.

„Všichni její kolegové budou postrádat její pracovní odhodlání a laskavý smysl pro humor…“

Tváře Lionela a Rebeccy McEvoyových se zařadily mezi tváře Roberta a Mary Enrightových, RosemaryVincentové a Leslie Bowlesové. Odlupující se portréty těch, kteří se dožili okamžiku, kdy museli pohřbítsvé děti.

Leslie Bowlesová to vyjádřila nejjednodušeji a nejlépe.

Nikdy to nepřebolí. Nikdy.

„Mimochodem,“ řekl Hendricks. „Kdyby volal Brendan, tak tady nejsem…“

Thorne se otočil a hleděl na schoulenou postavu na pohovce, na upřímný a optimistický obličej muže,

který sepsal pitevní zprávu Sarah McEvoyové.

Na muže, jemuž se nakonec záhadným způsobem podařilo zfalšovat toxikologický nález.

„Haló… nejsem tu. Kdyby volal. Posloucháš mě vůbec?“

„Všiml jsem si, že máš další piercing,“ řekl Thorne. „Co se stalo tentokrát?“

Hendricks přehodil nohy z pohovky na zem a napřímil se. „Vzpomínáš si, když jsem si myslel, že trochu

zpanikařil, když se dozvěděl, co dělám? No, ukázalo se, že se mu to docela líbí.“

„Takže?“

„Takže teď jsem zase zpanikařil já.“ „Ty jsi prostě věčně nespokojený.“

„Já!? A co ty?“

Thorne vstal a šel do kuchyně pro pár dalších piv. „Já jsem v pohodě.“

Hendricks se s rukama za hlavou opřel do pohovky. „Jo, však bys taky měl. Máš bezvadného kámoše,

jako jsem já, pivo, Spurs schází jediný bod k vítězství v lize. Lepší už to snad ani být nemůže nebo ano?“

Jelikož byl k němu otočen zády, Hendricks nemohl vědět, jestli to Thorne myslí vážně.

„Můj bože, doufám, že ano…“

EPILOG

23, Dyer Close Kings Heath Birmingham B14 3EX

West Midlands 28. února 2002

Vážený inspektore Thorne,

vím, že jsem se Vám dlouho neozval, ale určitě chápete, že to pro nás po zatčení pachatele bylo docelanáročné.

Zpráva o smrti seržanta McEvoyové nás velice zarmoutila. Musela být asi stejné stará jako Carol. Prosím, vyřiďte její rodině naši upřímnou soustrast.

Charliemu se teď začíná dařit mnohem lépe. Ve školce si už zvykl a spí docela klidné. Dětský psycholog zněj má velkou radost. Má žena si myslela, že byste to třeba rád věděl.

Skutečný důvod, proč Vám píšu, je, abych Vám opožděně poděkoval za dětskou sadu nářadí, kterou jsteCharliemu poslal k Vánocům. Bylo to od Vás velmi pozorné. Snad Vám nebude vadit, že jsme mu neřekli,od koho ten dárek dostal. Nevíme, jestli si Vás vůbec pamatuje, a tak jsme si říkali, že mu radějiřekneme, že je to dárek od nás. Jsem si jist, že to pochopíte.

S úctou

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s